Robinsoni a donkichoti
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/492705/bmid_robinsoni-a-donkichoti-8W2-492705.png
4
157
157
Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale – málo platné – někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. „Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu,“ říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?... celý text
Přidat komentář
Audiokniha
Interpreti: Dalibor Buš, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Jan Kolařík, Sylvie Krupanská, Pavel Zatloukal, Aleš Palán
Jelikož se pro mne jedná o méně "naposlouchané" hlasy a role průvodce se ujal sám autor, působila na mne kniha mnohem autentičneji.
Rozhovory s alkoholiky, ztroskotanci a labilními jedinci nepovažuji za nijak inspirativní. Opravdu podivný výběr. Poslech dalších autorových knih odkládám. Jedno pozitivum mi kniha ovšem přinesla. Srovnání. Žiju asi pro společnost nezáživným a nudným životem, mám rodinu o kterou se starám, chodím do práce, platím daně... a po poslechu této knihy jsem na sebe pyšná, konečně ;)
Zvláštní výběr lidí než v ostatních knihách, přesto jsem knihu zhltla během dvou dnů. On je ten náhled do světa lidí na okraji společnosti zajímavý, byť mi nikdo z nich sympatický nebyl, spíše naopak.
Pokud je člověk spokojený se svým životem je úplně jedno jak a kde žije a co je náplní jeho myšlenek a činů. Nesmí však být přítěží pro okolí a pro společnost. Tak bych já definovala svůj postoj k lidem, kteří jsou v této knize odhalováni. Jedná se o šest mužů a jednu ženu. Jejich příběhy jsou rozdílné, jiné jsou i důvody současného stavu. Je velmi zajímavé se do jednotlivých osudů vcítit a snad i pochopit jejich postoj. Muži Gavin a Šimon mě zaujali nejvíce. Určitě získat důvěru těchto osob není lehká záležitost. Proto si pan Palán i fotograf Cudlín zaslouží můj obdiv.
Přidávám se ke skupině čtenářů, kterým nesedla skladba zařazených osob... Snad ani k jednomu jsem necítila kdoví jaké sympatie nebo účastný zájem o jejich osudy. Nejdelší příběh pana cestovatele mi přišel naprosto nekonečný...
Já půjdu proti proudu - ani třetí kniha Aleše Palána mě nenadchla a do další už se pouštět nebudu. Proč psát o nemakačencích, alkoholicích a bláznech? Nejvíc nadějí jsem vkládala do poslední "hrdinky" Lenky, pasačky krav. Měla jsem pocit, že by to mohla být spřízněná romantická duše, milovnice zvířat. A ono hov.. . Množírna psů ve velkém, koňská handlířka bez vztahu ke zvířatům a neuvěřitelná pohádkářka. Zajímavá a hodna obdivu je jen Petrova pouť do Jeruzaléma. O té bych se ráda dočetla víc. Na druhou stranu - studoval tři VŠ, ani jednu nedokončil a propadl víře v Boha - škoda ho ... :-)
Nemůžu si pomoci, třetí dílo Aleše Palána už mě neohromilo tolik, jako předchozí dvě, byť jsem si to vážně přála. Pan Palán ze svého umu nic neztratil (a fotky pana Cudlína dobarvily čtvrtou hvězdičku), spíše to přisuzuji výběru osobností. Mám problém vidět romantické záporáky v lidech s toxickým chováním a tady jich bylo na můj vkus nějak příliš. Zajímavost jejich životního příběhu bohužel nesmyla negativní dojem, který jsem z nich měla. Literární kvalitu si kniha drží, ale poprvé jsem se u Palánovy knihy těšila, až ji dočtu, místo abych si přála, aby byla nekonečná.
Na druhou stranu, rozhovor se Šimonem, kterého v brněnských ulicích občas vídám a jednou ho i zažila vystupovat, mě moc potěšil a třeba konečně seberu odvahu k básni na počkání - i kdyby jen proto, abych ho podpořila. Také mi přišlo, že mezi ostatními respondenty v knize Šimon tak nějak pozitivně vyčníval.
Zdání klame, co? Inspirující lidi s neuvěřitelnými osudy. Ráda bych s nimi šla na pivo! Pane Paláne, vezměte mě někdy s sebou, prosím!
Třetí Palánova knížka o lidech (hodně) mimo hlavní proud, tentokrát s nádhernými fotografiemi Karla Cudlína.
Po trochu chaotickém autorově úvodu následují medailonky sedmi více či méně dobrovolných vyděděnců: * věčného chlapce Gavila * pouličního básníka Šimona, malíře Flypa bydlícího ve starém krechtu na brambory * jaderného inženýra, akademika, vězně a bezdomovce Mojmíra * silně věřícího meteorologa Petra * zavodáře, majitele soukromého muzea a bývalého bouřliváka Ivana * silně dobrodružnou bývalou cirkusačku Lenku.
Co příběh, to originál, některé by stály za zfilmování :) bez jiných bych uměla žít; pro rozšíření obzorů poslouží všechny.
---
"Věk chlapectví je pro mě nejhezčí, nejinspirativnější a nejčistší doba. V ní jsem se našel. (...)
Kolegyně v práci mi děkovaly, jak se mnou pookřály, získaly znovu radost ze života, prý jsem jim vrátil mládí. Jiní na to, že si hraju s dětmi jako kluk, koukají s pohrdáním.
Zlí lidé dokážou člověka ranit, takže přece jen začne trochu stárnout."
[audiokniha]
Nejlaskavější z herců brněnské Husy na provázku, obdaroval mého muže touto audioknihou. Bylo to moje druhé setkání s páně Palánovým projektem - dát jeho přátelům z okraje naší bohaté posttotalitní společnosti, hlasy těchto herců.
Dílo se velmi povedlo, stejně jako představení podle jeho Samotářů . . .
Nemyslím, že kniha či audiokniha může někoho ze čtenářů motivovat k zásadní změně života. A asi je to dobře - není toho zase tolik, co závidět. Nejsou vůbec svobodnější než může být kdokoli z nás.
Jediné co oproti některým z nás mají, je bohatství či pestrost vnitřního života, které pokorný Aleš Palán dokáže skromností svého přátelství odemknout a rozdělit se o ně s námi.
Mají odvahu jít do rizika nouze až bídy a osamocení, ale i tvořivost, kterak komunikovat s okolím.
Ve mně vzbuzují příběhy soucit, respekt a pochopení, ale i poznání vlastních limitů nebo odvahy - jak už tu kdesi zaznělo.
6/6
____________________________
Jen mini dodatek ke komentům zde - myslím si, že ani Aleš nevěří všemu, co mu tito lidé řeknou. Na jedné z besed sám přiznal, že alkohol (někdy i droga) je u samotářů častý prostředek k unesení onoho "vyfackování životem".
Zaujala mě poznámka markej - i já jsem měla rozporuplné pocity jak u prvního, tak posledního příběhu Lenky - ovšem víc než případné týrání zvířat, mě zaujalo, že měla psa, co kousal lidi (sama má jizvu na krku) a neřešia a to!!! Co kdyby potkal děcko, jak se někdy stává?
Další kniha rozhovorů a opět perfektní. Knihy od autora jsou vždycky super. Moc jsem si čtení užila.
Rozhovory pana Palána s lidmi, kteří mají neuvěřitelné životní příběhy. Líbilo se mi to. Často se u toho ale chytám, jak ty lidi hodnotím, i když nechci. Proč žijí jak žijí, jsou tím svobodnější než my, nebo naopak? Šumavští samotáři se mi ale líbili o něco víc. Tady z těch lidí jsou víckrát cítila, že to není jejich svobodné rozhodnutí, ale že je vyfackoval život, a že kdyby mohli, zvolili by třeba jiný život. U těch šumavských to bylo více o svobodě....
Možná by nám i lidé z okolí mohli převyprávět své neuvěřitelné životy, kdybychom uměli poslouchat. Kdybychom se uměli ptát. Kdybychom to s nimi vydrželi:). Tady je to bezpečné; když je informací moc, stačí zavřít knížku, nechat doznít historku a na další se vrhnout zítra.
"Existuje něco, co nás přesahuje, to uznávám, ale ne že bych se v tom musel nějak speciálně hrabat."
"Vždyť naše poznání skutečnosti není víc než tlustá kniha o kočkách, ležící vedle kočky."
Opět zajímavá přehlídka různých mimoňů, které dokáží inspirovat. Těžko někdo další půjde bydlet do plesnivého krechtu k myším a hadům, ale proč nezkusit něco hezkého vytvořit? Třeba to nevyjde, ale co když nám něco nad námi pomůže? Zkuste si obarvit život i touto knihou, neuškodí, ani když nepomůže.
Je zajimave precist si myslenky lidi, ktere spolecnost povazuje za loosery. A jim je to jedno. Jedou si svoje. Maji barvite zivoty plme zazitku z celeho sveta.
Za me ovsem misty depresivni cteni, ze ktereho mi neni lehko u srdce. Sumavsti samotari me hladili po dusi, tato kniha me rozjitrila, presto se ji neda uprit "remeslna" kvalita.
Neuvěřitelné životní osudy zaznamenané v rozhovorech Aleše Palána. Musím, ale říct, že šumavští samotáři mi byli bližší.
(SPOILER)
Docházím k názoru, že si nevidím ani na špičku vlastního nosu. Lidi, které Aleš Palán vyhledává, se kterými tráví čas a zjišťuje, i čem je život, ty já obcházím obloukem aniž bych vlastně věděla proč. Možná je to tím, že sama sebe považuji taky za podivína, který sice zatím nemá odvahu žít podobně jako oni, ale v myšlenkách si s tím často zahrává.
Při čtení téhle knihy jsem ale došla k prozření, že ne všichni lidé žijící v nuzných podmínkách nebo na ulici, jsou zoufalí. Právě naopak.
Vysokoškolák, který našel smysl života v psaní básní pro lidi i daleko za hranicemi svého rodného města.
Umělec, který tvoří svůj malý velký svět v souladu s přírodou a přitom ho navštěvují bytosti z nehmotného světa.
Vědec, který padl na úplné dno aby si dokázal přiznat, že se chce vrátit zpět.
Co člověk, to velký příběh. Některý z nich jí byl sympatický více, některý méně. S některým bych ráda pobyla při odpolední procházce přírodou, s některým bych si asi neměla co říci. Nicméně všichni to jsou lidé, kteří si toho v životě prožili opravdu mnoho.
A já budu odteď nedočkavě vyhlížet další Palánovu knihu. Vím, že na ní už pracuje (prozradil to během předvánoční besedy se čtenáři v jedné z knihoven v našem okrese).
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Po přečtení nemohu souhlasit s tím, že zrovna těchto sedm lidí je jedinečnějších. Vhodnější by bylo slovo "jinější", kdyby existovalo. Chápu, že nám autor chtěl ukázat, že i lidé ztroskotaní, jsou lidé. Za mě mi ale nemají, co říct. Do čtení jsem se nutila a doufala v alespoň jednu myšlenku. A nic. Nemám pro lidi, co chlastají a nepracují pochopení. Za to musím pochválit fotografie. Ještě, že v knize jsou a v takovém množství. Teprve tyto obrázky dali těm rozhovorům trochu duše.