Rozhraní
Václav Řezáč (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/134920/bmid_rozhrani-Na1-134920.png
4
27
27
Autor sleduje příběh spisovatele Austa, který píše román o známém herci. Na jeho tvůrčích problémech Řezáč ukazuje, jak složitě se autor se svými životními zkušenostmi a osobními vlastnostmi zrcadlí ve svém díle, ve svých literárních postavách. Pasivní a neprůbojný intelektuál vytváří podvědomě v hrdinovi protějšek opačných vlastností, naopak jím vymyšlené postavy se osamostatňují ke svébytnému jednání, mění autorův záměr a zasahují i do jeho vlastních osudů. Konkrétně Aust ztrácí pod vlivem postavy, kterou vytvořil, pocit méněcennosti a nabývá nečekané průbojnosti a sebevědomí. Oba přitom řeší stejný problém vztahu umělecké tvorby a reality, umělce a společnosti, a Řezáč je nechává dojít ke stejnému poznání, že umění povýšené nad život ztrácí své vnitřní opodstatnění, a schopnost tvořit pro lidi je základní podmínkou umělecké tvorby vůbec.... celý text
Přidat komentář
Vynikající psychologický román.
Čtyřicetiletý ztroskotanec Jindřich Aust se jednoho dne ve svém snění „potká“ s Vilémem Habou - a jeho obrazotvornost postupně o Vilémovi rozvine celý románový příběh. Spisovatelské „snění“ mu v reálném životě způsobuje různé svízele, ale postupně se ukazuje, že Vilém je mu vlastně jakousi „terapií“ - skrze něj si třídí vlastní myšlenky a nahlíží svůj život z nečekaných úhlů, občas i něco jasnozřivě předpoví.
Autor zde skvěle vystihl, o čem je (má být) herectví a spisovatelství a potažmo umění obecně. Proč tak rádi čteme a chodíme do divadla. Protože skrze literární postavy můžeme růst a moudřet, aniž bychom museli zažívat všechny nezdary na vlastní kůži.
Skvěle propracovaný děj, krásný květnatý jazyk (třeba „teta se všustila do kuchyně“). Bez ohledu na pozdější Řezáčovy politické excesy je tohle opravdová knižní lahůdka. Vřele doporučuju.
---
„Na ubruse mezi námi se procházela moucha a ohledávala houskové drobty.“
---
„Kdo ví, snad se v mém mozku nerozhoduje pouze o Vilémově osudu, nýbrž i o mém vlastním.“
„Stvořil jsem postavu, a ona mi ukazuje světy, o nichž jsem neměl tušení, nebo tušil-li jsem je, do nichž jsem nedovedl vstoupit. (...) Vilém, zrozený z mých představ a z touhy stvořit nějakou postavu, stává se mým učitelem a vtiskuje mi svou vůli.“
Po přečtení anotace jsem větřila podobnost s Olbrachtovým Jeseniem. Až jsem se bála, jestli dílo nebude jen jeho napodobeninou. Ale ne. Ačkoli je tam jistě nějaká podoba, a to otázky dvojnictví, hledání sebe sama a přerod v nového člověka (ale vlastně i motivy herectví a umění jako takového), dívá se Řezáč na toto téma zase z trochu jiného úhlu. Po první kapitole, jež se mi zdála poněkud zmatená a zdlouhavá, jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Kdo má rád psychologické romány, určitě neprohloupí, když si příběh Jindřicha Austa a Viléma Haby přečte.
Kde začíná Jindřich Aust a kde končí Vilém Haba?
--
Řezáč napsal výborný metafikční román, který mi v mnohém připomínal Rothovy knihy o N. Zuckermanovi: Nebezpečí, jemuž se vystavují spisovatelé vytvářející všechny ty krásné fikce - zapomínají žít skutečný život.
Jindra Aust se trochu ztrácí, krapet tápe. A aby našel sám sebe, bude se muset na chvíli rozdvojit.
Ten metafikční začátek mě hned zkraje nechal trochu na vážkách, nicméně brzo jsem mu myslím přišel na kloub. Vyprávění o herci Vilému Habovi je totiž k ukousání nudné a poměrně stereotypní, jak ale kniha pokračovala dál, začal jsem v jeho romantické postavě vidět foil (musim si hodně rychle najít nějaký místo, kde hledat tuhle terminologii v češtině) protagonistovi a vypravěči, jehož všednost se samotným účinem kontrastu stala tím zajímavějším na románu. Nemohl jsem se dočkat, až prolistuji psychologizující útěky do světa velkého herce, abych se prokousal k další kapitole ze života spisovatelova. Vilém Haba možná prožívá dramatické lásky plné vášně a v záchvatech excesu rozbíjí zrcadla velikosti dospělého člověka, ale co to je proti sympatiívzbuzujícímu studu z bydlení v ševcovském krámě, co se snažíte skrýt před přítelkyní, o které máte pocit, že si ji ani nezasloužíte. Právě svou malostí, zranitelností, ale i (na literaturu tak psychologicky zaměřenou překvapivými) úspěchy je Aust postavou mnohem zajímavější, než se může fiktivnímu herci vůbec zdát. Ač je tedy jejich dynamika v zásadě funkční, nic to neubírá na faktu, že jsem veškeré vyprávění o Habovi těžce prozíval, takže za to jdu u takhle dlouhé knížky s hodnocením dolů
Opět kniha s nálepkou povinná četba.. a opět kniha, která překvapila!
Parádní mísení vyprávěcích i časových rovin. Strhující vyprávění o spisovateli, jehož život je z počátku omezen románem, který tvoří. Ale snad takhle si představuji všechny spisovatele - jako lidi, kteří žijí s postavou, které vdechli život, vidí ji vedle sebe a prožívají její dobrodružství.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Poplach v Kovářské uličce |
| 1940 |  Černé světlo |
| 1951 | Nástup |
| 1934 | Kluci, hurá za ním! |
| 1942 | Svědek |
Tenhle psychologický román mi dal docela zabrat, ale za přečtení to stálo, je to druh literatury, který autor mistrně zvládal a opět to předvedl. V souvislosti s tím, se ovšem nabízí otázka, kam se autorův talent po roce 1948 vytratil.