Rozložíš paměť
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519399/bmid_rozlozis-pamet-q3E-519399.jpg
4
516
516
Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.... celý text
Přidat komentář
Takto osobní příběh jsem dlouho nečetla. Kniha obsahuje spoustu nelehkých témat.
Klobouk dolů.
Knihu jsem přečetla tento rok již podruhé. Nestává se mi, že bych se k nějaké knize vracela, ale tahle je po druhém přečtení pro mě zase jiná. Velmi povedené dílo napsané stylem, na který nejsem zvyklá, ale nijak mi to nevadilo a do děje jsem se rychle začetla. Autor bravurně vykreslil myšlenky i typickou náturu Čechů na počátku milénia a v devadesátkách, kdy jsem vyrůstala. Předsudky, narážky a urážky, věčný cynismus a nadávání na druhé, na politiku, na stát. Řeší se téma alkoholismu (děda) a nemožnosti a neochotě se posunout v životě a prostě stagnovat (matka).
Důležité téma je ale téma paměti - jak je důležité zapomínat ale zároveň nezapomínat. Jak si naše mysl může pamatovat stejnou situaci jinak než druhá osoba.
Zapomínat bychom měli pro to, abychom nezůstávali na stejném místě a posouvali se dál. Oproti tomu nezapomínat bychom zas měli pro to, ať se poučíme a neuděláme ty stejné chyby.
Skvělé dílo! Tleskám!
Rozkládáš paměť, ale nevaroval jsi, že rozložís i moji mysl, i mé mnohdy bolavé mateřské srdce. Jen tak mimochodem mezi řečí jsi zvýraznil tolik vykřičníků za jednáním současné společnosti, nepochopením a jejími pověstnými rozevřenými nůžkami. Nebál ses bodnout i do vlastních řad. A tak moc ses otevřel, věcně popsal traumata, jež nikdo zcela nezahojí... děkuji Ti za Tvůj silný hlas, který by měl rezonovat, vyvolat nejednu diskuzi! Podobně jako v románech E.Louise ses nepodbízel čtenářstvu a popíchl jsi minimálně v té politické rovině nejednoho liberála stejně jako konzervativce. Děkuji... bylo to krááásné, děkuji!
Zpočátku jsem si říkala, že toto asi není nic pro mě. Vydržela jsem první stránky a musím říci, že jsem nelitovala. Skvěle napsaný příběh očima chlapce, který je jiný než ti ostatní okolo něj. Kniha vypráví o alkoholismu, násilí, šikaně, odlišné orientaci ... . Vše je popsáno hluboce lidsky. Kniha stojí za přečtení.
Hodně syrové, hodně osobní, kvalitně stylisticky napsané - je poznat, že autor je především básník.
Nejvíc jsem oceňovala, jak přesně autor dokázal popsat pocity exota lidské společnosti a životnost jeho postav, člověk si na ně mohl skoro sáhnout.
Je úplně jedno, jakým způsobem je kdokoli z nás "divný", kdykoli se někdo cítí mimo, nekomfortně, jinak, odlišně, tuto knihu bude číst jednoduše jinak než ostatní. Tolik bolesti, niterných odhalení, hrátkách s formováním paměti jsem nečekala. Kniha mě neuvěřitelně zasáhla. Obsahem, na kost odkrytými traumaty v rodině, syrovým zachycením odlišnosti, brutálním dospíváním, ale i formou, která je na hony vzdálená tomu, nač jsme v českých luzích a hájích zvyklí. Četba, která bolí. Neumím si představit, jak bolelo psaní. Díky, Marku Torčíku, za vaši odvahu jít takto na dřeň, takto odhalit to, co bolí a rozhodně není příjemné - nikomu a troufám si říct že ani nikdy.
Eddie B. z Přerova začátku tisíciletí. Zajímavá sonda do duše kluka, který je prostě "jiný" v mnoha ohledech - chytrý, citlivý a nezapadající. Kniha o alkoholismu, násilí, jen částečně funkční rodině, obětování, chudobě, šikaně... Oceňuji upřímnost a otevřenost. Poslouchala jsem a doporučuji.
Kniha začíná citátem: “ Koho to alespoň jednou nenapadlo: jsem monstrum, nebo jen tohle všechno znamená být člověkem? - Clarice Lispector
Ač už jsem o knize sem tam zaslechla i dříve, tak jsem se k ní dostala úplně náhodou díky poslechu Četba s hvězdičkou v ČRo. A přestože řeší hodně těžká témata jako rasismus, šikana, sociální rozdíly, jiná sexuální orientace, …, a to v kombinaci s komplikovaným dospíváním, hodnotím knihu jako zajímavou a dobře zpracovanou. Ráda čtu příběhy, které jsou založené na pocitech, myšlenkových pochodech a nějaké nestandardní životní situaci. A tady přesně tohle je. Těžká životní situace, tápání postav, jak se s problémy poprat, chybná rozhodnutí a tíživé následky z nich vyplývající. Pocity a postavy jsou postupně propracovávané do hloubky. Kniha je psaná ve 2.osobě jednotného čísla. Začíná sdělením matky, že umřel děda. A tato informace vrátí hlavního hrdinu do minulosti a ten začne vzpomínat a najednou si uvědomí, že něco si nepamatuje a něco si pamatuje až moc dobře. A u něčeho si není jistý, jestli to je jeho vzpomínka nebo ji převzal. A pak už se to rozjede, vzpomínání na různé nezapomenutelné situace, přítomnost, vzpomínání … A působí to, jako by to autor sám prožil, jako by to byl jeho příběh. V poslední době se tato forma objevuje častěji. Trochu mě při čtení mrazila představa, že by si něčím takovým mělo procházet dítě. A taky mě napadlo, co na to říká blízká rodina autora? Jestli se jich nedotklo, že píše touto formou o kontroverzních tématech? A že vlastně nevíme, co je ještě autobiografie a co už je smyšlené. Někde jsem v rozhovoru zaslechla, že moc nadšení nebyli. Ale líbí se mi i ten přístup: Stalo se to tak doopravdy nebo si ty vzpomínky moje paměť upravila? Což má být vlastně podstata knihy a z toho vyplývající název.
Na ČRo psali, že kniha není vhodná pro děti a mladistvé. Já bych přidala, že také není pro ty, co neumí přijmout queer osoby. Všem ostatním bych ji doporučila, ale není to lehké čtení. A souhlasím s autorem. Zapomenout je složitější než si pamatovat. A omlouvám se za delší komentář, ale nějak mi nešlo nacpat vše, co mě v souvislosti s touto knihou napadlo, do pár slov nebo vět.
Hodnocení 90%
A pár úryvků:
Dnes už víš, že stejně snadno, jako se slovo může stát zbraní, dokáže násilí nahradit jazyk. Pěst je často jen věta srozumitelná každému.
Stydíš se za sebe; jsou tu obrazy, k nimž se vracíš jen nerad, jen když je kolem ticho a tma a ty nemáš na výběr.
…. je lepší zapomenout.
Matka má složku přání, obrázky domků se zahrádkou vystříhané z časopisů, …
Skvělá kniha. A moc přeju autorovi (a sobecky potažmo i sobě), aby dokázal vyprávět i další, podobně autentické příběhy.
Krásná citlivá a opravdová knížka. Autor musel mít docela odvahu ji napsat. O to je to cennější.
Dost mi to připomínalo Milence od M. Duras - vzpomínky na dospívání, špatně fungující rodinu, zakázanou lásku. A až poetický styl se spoustou opakování, která se jemným posunutím významu výrazně mění.
Nehledejme pevný řád ani kompozici, ale při hltání příběhu ve skvělé audiopodobě to byl skvělý (třebaže dost neradostný) zážitek.
Je ve mně plno rozložených kousků a otevřených konců, ran, slz, vzteku, otázek, pocitů a traumat a dusí mě tíha vlastních břemen. Vyvěrá to ven a stéká jak krev z hlubokých jizev, která zasychá na šatech. Zastavit to, nebo nechat upadnout až do bezvědomí?
Aktuální, křehké, poetické, filozofující, hutné, těžké, depresivní a drásající. Žádné jednoduché a efektní čtivo, hluboká, bolavá zpověď a výbuch myšlenek a emocí, která vám nedá vydechnout. Spíš než příběh se začátkem a koncem je to spletitá, citlivá změť traumat, duševních otřesů, strastí, procitnutí, smíření a prožití. Marek tu otevřeně a doslova upřímně rozkládá paměť.
Kniha byla sice úplně o něčem jiném, respektive úplně jinak vystavěná, než jsem čekala, občas měla pocit, že se motáme někde v kruhu a přemýšlela, kam to má vlastně dospět, trochu mi přišlo, že se snažil všechno (co však bylo podstatné) vměstnat do nějakého méně či více daného rozmezí, a pak to působí trochu nahuštěně a moc zahlceně, což třeba na mě při čtení působilo trochu rušivým dojmem, nicméně přesto určitě nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, naopak. Ono to v podstatě není o nějakém konci, nemá to někam dospět a mít ohraničené mantinely, je to vždy zrovna tady a teď, jedna myšlenka stíhá druhou, propíjí se z nitra ven, bodá do slabin, otvírá polozapomenuté i zapomenuté rány, tak, jak to zrovna přichází, leč všechno se vším souvisí. A já miluju hloubavé, traumatizující rozervané knihy a postavy.
Bylo to místy mírně zkratkovité a překombinované, nekomplexní, laicky řečeno rozplizlé, ale i tak pohlcující a čtivé. Musela jsem si to dávkovat, anebo naopak číst bez přestání, abych to vstřebala a dostala se pod povrch. Jste přímo v tom, přesto jakoby z dálky. Říkáte si, děje se to vám nebo jen přihlížíte zpoza rohu... Ten příběh se utváří postupně s každou další agónií, vinou, svědectvím a vy s ním.
Kniha pro náročného, avšak citlivého a jímavého čtenáře, ve které si myslím, že se každý aspoň kouskem najde. Ono se to totiž děje, je to běžný život kolem nás, kterého jsme dnes a denně svědkem, ať z přímé nebo nepřímé konfrontace, akorát před tím moc zavíráme oči a otevíráme pusy, to je pro mě nejděsivější a nejsilnější. Není to kniha, kterou bych četla víckrát, ale zanechala ve mně zvláštní pachuť a stopu.
* "Nikoho sem se o to neprosil, ale sem tady. Musím tu být. Tak proč by sem se měl furt jenom nesnášet."
Ta jedna věta, která mě naprosto zlomila, odzbrojila, rozložila, rozbila, zničila, ale zároveň objala, pomohla, utěšila a zaléčila.
Poslechnuto jako audiokniha na ČRo, a musim velice pochválit pana Huráka, který to velmi procítěně četl. Není to snadná věc na čtení či poslech. Velmi barvitě zde autor popisuje svoje dospívání a že to nebyla žádná procházka růžovou zahradou. V pubertě asi každý z nás nevěděl co se sebou, potažmo když jste jiné sexuální orientace a svět v té době k tomu nebyl nakloněn tolik, jako nyní. Coming out v nedohledu a pochopení nulové. Rozhodně je to zajímává kniha, která vyvolává spoustu otázek a podměntů k zamyšlení.
Doporučuji
Výborná a silná kniha, ještě s ohledem na to, že šlo o debut. Moc se mi líbil jazyk, spoustu pasáží jsem musel číst znovu. Hodně mi to připomínalo Édouarda Louise, i když ten se oproti Torčíkovi podle mě daleko víc vztahuje k celé společnosti. Generační přenos traumatu mi přišel o dost vrstevnatější a uvěřitelnější, než třeba u Lesu v domě, který oproti Rozložíš paměť působí daleko víc na sílu. Za mě skvělé, určitě se ke knize někdy znovu rád vrátím.
O knize jsem se dozvěděla díky ocenění, které získala a určitě zaslouženě. Překvapilo mě, jak mladý autor knihy je, protože spisovatelský styl je více než vyzrálý, jak po formální, tak po obsahové stránce - tolik nelehkých témat takto skvostně zpracováno u tak mladého autora, klobouk dolů! Příběh je vyprávěn v du-formě, celkem neobvyklé, na druhou stranu se vyprávění čtenáři více zaryje pod kůži. Místy hodně smutné, depresivní čtení, ale ze života, bez příkras. Líbil se mi motiv paměti, vzpomínek, zapomínání… Kniha rozhodně stojí za přečtení, doporučuji.
Knihu jsem poslouchala jako dramatizaci v českém rozhlase. Hodně se mnou otřásla , i když věřím, že život není jenom takový, tak je i takový. Rodina , která je zde ústřední si zažila neskutečně těžký život. Potýká se z předsudky, šikanou, nezaměstnaností, alkoholismem, matka samoživitelka. Je to moc smutný a nervy drásající příběh. Ovšem skvěle napsaný. Autor si právem zaslouží všechna ocenění, které kniha získala.
Z knihy dýchá vlastní zkušenost, i když čtenář neví zda se jedná o autobiografii, kniha se tak jeví.
Štítky knihy
homosexualita dospívání autobiografické prvky alkoholismus sociální problémy Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2023 |  Rozložíš paměť |
| 2016 | Rhizomy |
| 2020 | Básne SK/CZ 2020 |
| 2018 | Básne SK/CZ 2018 |
(SPOILER) Autora nemám rád, protože s hlavní postavou jsem se vrátil o 20 let zpět a donutil mě prožívat některé okamžiky znovu, s postavou člověk chtě nechtě musí soucítit. Je to místy velice bolestný příběh a emočně hluboký, za to velký palec nahoru. Naopak musím vytknout neustálé přeskakování od jedné postavy k druhé, skákání v čase, občas jsem měl problém se v časových liniích zorientovat. Neuzavřenost příběhu mi vadila hodně, jako kdyby autor najednou přestal psát uprostřed věty.