Rozložíš paměť
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519399/bmid_rozlozis-pamet-q3E-519399.jpg
4
516
516
Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.... celý text
Přidat komentář
Syrová, silná a intenzivní, otřesná, poetická, důležitá, emotivní, niterná, otevřená. Taková je tahle kniha.
Skvěle napsaná a krásná, byť to, co v ní postavy zažívají není ani trochu krásné.
Autobiografická, což jí dodává další rozměr. A o to víc vás zasáhne...
Na rozdíl od knih Edouarda Louise (tohle srovnání se nabízí, protože oba píšou o podobném tématu - dospívání homosexuálního kluka v nefunkční rodině nižší třídy), které jsou dost šokující a syrové, je kniha Rozložíš paměť velmi citlivý a psychologický román. I když mi chvíli trvalo, než jsem se sžila s formou vyprávění, od poloviny jsem to doslova hltala. Jediné co nevím je, jestli byl pro mě silnější příběh samotného Marka, nebo jeho matky, který je v knize trochu "navíc", ale dělá z vyprávění komplexní příběh, kterému nic neschází.
Btw ta obálka je dokonalá!
Moc ve výsledku nevím, co si o tom myslet. Chápu, že koncept vzpomínek a zapomínání si asi neříká o soudržnost, ale přesto mi tam chybělo nějaké propojení, návaznost, postrádám ten moment, kdy by mi to všechno zacvaklo do sebe a já na to zůstala vyjeveně hledět.
Autor má osobitý styl, ale /nemůžu si pomoc/ za mně je to strašně moc ubrečený. Autor se dojímá sám nad sebou, lituje se. Homosexuál, do kterého všichni jen kopali, se zamiluje do romského chlapce. Žije v nefunkční rodině, která mu nerozumí, ve škole mu nikdo nerozumí, kluci ho bijí, na dětství má špatné vzpomínky. Nevím, co na tuto knihu říká autorova máma, která je tu vypodobněna dost negativně, jako taková jednodušší paní, které záleží víc na otci-pijanovi než na synovi. Suma sumárum ale je to téma, které se dnes nosí. A myslím, že toto dnešní dobou žádané téma je i důvodem nominace na ML. Kniha ale rozhodně špatná není, přečtěte si ji.
Kniha nominovaná na Magnesia literu. Zaslouženě? Za mě rozhodně ano! Marek Torčík je můj bývalý kolega z práce, takže nám o své knize nebo o svém životě (protože jde o vyprávění o jeho dospívání) něco málo vyprávěl už v práci. Když kniha pak vyšla, hned jsem si ji běžela koupit jako pyšná teta! :D A nechala jsem si ji od Marka při první příležitosti podepsat. A pak jsem se přihlásila do Book clubu, kde se tato kniha probírala. Marek tam byl také, vyprávěl, odpovídal na dotazy a diskutoval s námi a celé nám to dalo ještě lepší rozměr příběhu. Knížka je napsaná opravdu krásným a originálním stylem. Marek je také básník a na té knize je to znát Celé to vypráví tak, že hovoří sám k sobě, takže tím vzpomíná a rozkládá tak svou paměť. Třeba: „V 3:37 tě probudí telefon.“
Opravdu žasnu, jaký má Marek talent a byla jsem prostě celou dobu při čtení taková dojatá a jednoduše pyšná.
Protože Marka znám, věděla jsem, že jeho dospívání nebylo lehké, ale o to víc mě bolelo a zasáhlo o tom takto číst. Ta kniha má v sobě spoustu důležitých témat – šikana, homosexualita, odlišnost pleti, maloměsto, chudoba, nespravedlnost, rozvod rodičů
Rozhodně vám knihu doporučuju, pokud vás takové knihy a témata zajímají. Občas mi to trochu připomnělo i knihu od Zuzany Dostálové – Soběstačný. Je to smutné čtení, ale je rozhodně plné velké naděje, protože podívejte na Marka dnes! Je z něj úžasný spisovatel a my jsme si z jeho knihy sedli na zadek. Takže ať se jdou všichni šikanátoři světa bodnout :) Marku, ještě jednou gratuluju a doufám, že tu cenu dostaneš.
Jedná se o autorův debutový román. Autor má osobitý styl vyprávění a je připodobňován ke francouzskému spisovateli ÉDOUARDOVI LOUISOVI, od kterého jsem již četl některé knihy.
Román ROZLOŽÍŠ PAMĚŤ není určitě jednoduché čtení, ale autor rozhodně umí psát a na prvotinu to není špatná kniha. V textu se objevuje několik převzatých pasáží. Knize bych udělil 90 %.
Kniha je rozdělena do 7 částí. Děj románu se odehrává v Přerově.
V románu se nachází hodně témat – homosexualita, rasismus, šikana, alkoholismus, domácí násilí, předsudky, práce, vzdělání, politika a jiné. Určitě je důležité o těchto tématech mluvit a stále je připomínat.
Autor používá vyprávění ve 2. osobě jednotného čísla, na což jsem si zpočátku musel zvyknout, ale bylo to zajímavé. V knihách se s tímto typem vyprávění příliš nesetkávám, velmi zřídkakdy. Střídají se části z minulosti a z přítomnosti.
Hlavní postavou je MAREK, který žije se svou mamkou DANOU a babičkou v jedné domácnosti. Jeho táta je opustil a odstěhoval se do Ameriky. Popisuje svoje zážitky ze základní školy, seznámení se spolužákem MARIÁNEM. V románu se dočteme o celé jeho rodině – tátovi, mámě, dědovi a babičce a krátce o dalších členech rodiny.
Je smutné, že ve školách dochází k šikaně a z knihy si můžeme odnést to, že bychom neměli být lhostejní k tomu, pokud ve školním kolektivu dochází k šikaně, ať už má různé podoby. Neměli bychom to přehlížet a stát stranou, i když není snadné zaujmou postoj a bránit slabšího. Marka mi bylo líto, poněvadž se se šikanou osobně setkal. Bylo mi líto rovněž Mariána, ke kterému se ostatní spolužáci chovali špatně.
K některým částem jsem se musel vrátit, abych je pochopil, ale asi všechno jsem nepobral, něco mi určitě proklouzlo mezi prsty. Určitě jsem našel zajímavé části, které jsem si mohl poznamenat, ale nakonec jsem si nic nevypsal.
Při četbě tohoto románu se na mě přenesly pocity z minulosti, protože na některé popisované události si pamatuji a nebyly to příjemné okamžiky (alkohol, násilí, strach). Spíše bych je chtěl vymazat zpaměti, ale ony jsou někde hluboko zasunuty v mém vědomí a při pomyšlení na ně mě mrazí po celém těle.
V románu se nacházejí témata, nad kterými se můžeme zamyslet, o kterých můžeme diskutovat s ostatními a mít je neustále na paměti. Snažit se nezůstat pasivní, pokud můžeme někomu pomoci a cítíme z osobního přesvědčení, že děláme správnou věc, přestože jsme v menšině.
V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ.
Útěk před minulostí a traumaty není dobrý nápad. Vždy čekají v pozadí, pomalu rostou a člověka zasáhnou nepřipraveného. Stejně jako když se přehlíží nemoc, která roste, dokud se nedostane do stádia, které už není možné ignorovat. Své o tom ví i Marek, který rozebírá své vzpomínky na těžké mladí a snaží se z fragmentů poskládat obraz sebe samotného. Vzpomínky jsou plné šik.any kvůli jeho homosexualitě a citlivosti. Je ale nutné mít takto smutné mladí? Stačila by jen trocha empatie od jeho okolí, aby prožil mnohem šťastnější dětství bez traumat, která budou ovlivňovat celý jeho život.
Dysfunkční mezilidské vztahy jsou snad nejčastějším tématem v současné české literatuře. Od Rozložit paměť jsem očekával, že bude další z mnoha dobře zpracovaných, ale nijak vyčnívajících knih na stejné téma. Víc jsme se ale mýlit nemohl. Rozložit paměť je komplexním, mnohovrstevnatým sociálním románem s obrovskou hloubkou a přesahem. Knížka ukazuje, jak i zdánlivě obyčejná slova můžou člověka ovlivnit a způsobit mu trauma, které ovlivňuje nejen jeho, ale i jeho nejbližší okolí. Autor na toto nepoukazuje pouze v kontextu LGBT komunity. Ukazuje, že každý člověk může být nepříjemně zraněn a je jedno z jaké společenské vrstvy pochází. Kniha je tak výzvou k všeobecné empatii a toleranci. Dalším zásadním tématem je paměť, především její nespolehlivost a touha si události zachovat v lepším, idealizovaném světle a snaha zapomenout na zlé vzpomínky.
Na knize je velice znát, že je autor básníkem. Při čtení jsem měl pocit, že mě nechává nahlédnout do jeho nitra. Celé vyprávění je velice jemné a citlivé. Torčík má skvělou schopnost vyzdvihnout detaily, kterými ve správnou chvíli buduje silnou atmosféru, která evokuje pocity osamělosti a jakési snové melancholie. Specifická je i nelineární forma. Časové osy se v knize různě střídají a prolínají, stejně jako samotné lidské vzpomínky. Rozložit paměť řadím mezi náročnější knihy, u kterých je zásadní plná pozornost.
Dlouho jsem nečetl tak skvělou českou knížku, která by mě svým jazykem a silným důrazem na emoce tak pohltila.l Doporučuji každému čtenáři, který hledá v knihách výjimečný jazykový styl, silné emoce a myšlenkový přesah.
Pro mě naprostý zjevení.
Tahle kniha popisuje úplně perfektně ten "svět mimo Prahu". Ne nadarmo mi psala kamarádka, která vyrůstala právě v Praze, že jí to místy až přišlo přitažený za vlasy. Tolik bolesti, problémů... ale sama vyhodnotila, že to bude tím, že je z jiný bubliny.
A to je právě ono a to je ten cenný potenciál. Podíváme se mimo bublinu. Tohle se děje.
A je odvážný o tom psát, je odvážný se na to podívat optikou i svých selhání.
Když zazvoní telefon v noci, je to vždycky průšvih. Ne jinak je tomu u Marka. Hodina vlka ho donutí vzpomínat na dospívání v rodném Přerově. A není to nijak radostné vzpomínání. Mozek má tu ošklivou vlastnost, že si raději pamatuje to hnusné než to dobré. Marek nám to předkládá ve druhé osobě, povídá si s námi. Na to jsem si zvykala snad půl knihy. Taky proto, že v těch vzpomínkách opravdu není nic dobrého. Chudá rodina, průmyslové město, alkoholismus dědy, nezájem otce, homosexualita, radši nic neřešící matka... Muselo být hodně těžké o tom psát. Ještě, že sem tam probleskl rok 2021 a my tušíme, jak je na tom Marek teď.
Kniha napsaná netradičně v druhé osobě rozebírá vzpomínky mladého queer chlapce na dětství, dědu a školní léta, která byla pro něj obdobím hledání sebe sama, obdobím velmi nelehkým a bolestným v době, kdy se přiznání odlišnosti rovnalo společenské sebevraždě.
Přesně takové knihy mám nejraději - syrové, upřímné, smutné, k zamyšlení. Takové, které vás donutí se zamyslet, přehodnotit některé věci a názory, vnitřně vás rozervou a ještě dlouho ve vás rezonují.
Tahle kniha učí lidi empatie. Jsem za ni velmi vděčná.
Dotýká se mi vulgarita a násilí ve vztazích a také život na okraji společnosti. Těžká práce, alkoholismus, žádné finanční možnosti. Není to až taková depka (a už vůbec ne kňourání!). Je to otevřená citlivá zpověď (možná terapie sdílením?), přemýšlivá, jedinečná.
A mámě díky, že "dovolila vyprávět o věcech, o kterých se těžko mluví, a ještě hůř se o nich čte."
Kniha je zajímavá jak obsahově, tak stylově. V obojím jsem se ale občasně ztrácela a bylo to pro mě vlastně těžké čtení.
další ze sebezpytných dekonstrukcí dětství a dospívání v nefunkční rodině, odrážející situaci sociálně slabších v Přerově v letech 2007 a 2021; vyprávění se zacyklovává ve vzpomínkách a přehodnocování pocitů, útržky paměti nejen ve střetu s realitou, ale i s vnímáním druhého, autoprojekce, osamění, naprostá bezvýchodnost
občasný vypravěčský přechod do druhé osoby jako pokus navázat kontakt (alespoň se čtenářem), být vnímán, slyšen, pochopen a přijat
hrozí předávkování frustrací a depresí
Jediné, co mi trošku vadilo, tak je to psaní ve 2. osobě. Téma bylo silné, v mnoha věcech se mě dotklo.
Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).
Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.
Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).
Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.
Neuchvátil mě styl (druhá osoba se mi motala dohromady s ostatními postavami) a ani vlastně obsah -matka, která dává přednost otci alkoholikovi a násilníkovi před vlastním synem mi byla hodně proti srsti. Co mi přijde alarmující, je nenávist a násilí už na základních školách, tohle za mě (kolem revoluce) ještě nebylo. Smutné.
*Kdyby nám ti volové dali pokoj, ani bys nevěděl, že je na tobě něco špatně.*
EDIT
Po přečtení knížek Édouarda Louise vidím velkou inspiraci tímto francouzským autorem, tomu nemůže MT zdaleka konkurovat, za mě jen naskočil na vlnu a veze se :-(
Part 1
Vůbec z toho nejsem tak nadšená jako ostatní, mě to nebavilo, dočetla jsem na sílu, styl je pro mě více než zvláštní zvláštní. I přes mé hodnocení jsem přesvědčena, že tato knížka letos dostane nějakou cenu :-(
U této knihy jsem se těžko rozhodovala mezi 3* a 4*. Myslím, že pro mě kniha hodně ztratila vyprávěním ve druhé osobě jednotného čísla. Možná to má více vtáhnout do děje, na mě to bohužel působilo přesně opačně. Hlavní hrdina se tím stával vzdáleným a já jsem se občas ztrácela v tom, kdo a o kom mluví. Pro některé situace použití druhé osoby byla vyloženě neřešitelná hádanka, autor si pak různě pomáhal první osobou a o to víc mě to při čtení rušilo. Také časové skoky ve vzpomínkách jsou občas poměrně nepřehledné. Na druhou stranu oceňuji odvahu, se kterou autor tento příběh napsal, bez přikrášlování a bez potřeby stavět hlavního hrdinu jako jediného dokonalého proti zlému světu. Jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení nad tím, jak komunikujme s dětmi, co jim stavíme před oči jako ideál, a taky jak je učíme respektovat rozdíly mezi lidmi.
Štítky knihy
homosexualita dospívání autobiografické prvky alkoholismus sociální problémy Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2023 |  Rozložíš paměť |
| 2016 | Rhizomy |
| 2020 | Básne SK/CZ 2020 |
| 2018 | Básne SK/CZ 2018 |
Na rozdíl od Vyhoření si dokážu představit, že toto získá cenu. Mám v tom zcela subjektivní problém, že kniha se čte extrémně složitě. Nejsem si jist, zda to byl záměr v rámci pojetí knihy, každopádně o to horší mi přijde, že jde o silné a dobré téma, které pro mě zde vymizí. Audio ČRo: Jako na zavolanou přišlo audio. Jsem za něj rád. Je faktem, že jsem dílo doposlouchal, ale v jistém slova smyslu jde o dílo strašně vyčerpávající a cyklické v tom samém utrpení. Chápu přínos, líbili se mi některé pasáže, ale stejně tak to byl kolotoč toho samého utrpení.