Rozložíš paměť
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519399/bmid_rozlozis-pamet-q3E-519399.jpg
4
516
516
Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.... celý text
Přidat komentář
„Posloucháš ptáky zvesela třepat zmoklými křídly, slétávají se sem napít, usazují se na některém z větších kamenů, smáčí zobák a zase rychle mizí. Připomínají ti malé hloupé děti, vůbec se nemusí snažit být ničím jiným než sami sebou. Docela jim to závidíš.“
Působivá poetika, zajímavá práce s časem, nespolehlivými a matoucími vzpomínkami, sny. Text místy těká stejně jako naše pozornost a paměť, místy se do prožitků noří hluboko. Hodně surová upřímnost. Pokud jste jako já vyrostli v českém maloměstském prostředí, připadá vám všechno úsměvně povědomé a přesné, ale pokud jste právě před tímhle odešli, nečte se vám to lehko, znáte to až moc dobře. Se vší tou tíhou, bolestí a melancholií se i těch 270 stran dočítá těžko. Nicméně skutečným hrdinou hodným toho slova je pro mě v románu matka, která je napsaná až dojemně opravdově.
Posloucháno jako četba na pokračování na ČRo. A za mě prostě ne. Naposlouchala jsem první díl a odložila. Něco bylo špatně. Po přečtení několika místních recenzí jsem si řekla, že dám knížce ještě šanci, protože téma jako takové mi přišlo velmi zajímavé. Bohužel, za mě fakt ne.
Nevím, jestli to bylo přednesem nebo způsobem napsání knihy v druhé osobě j.č., ale taková deprese, negace, pocit ublížení, který z knihy šel. Ani zrnko čehokoliv pozitivního a hezkého. Bylo to opravdu nepříjemné. Dala jsem to do poloviny a opravdu konec.
Sonda do hlubin maloměšťáctví, chudoby, alkoholismu, šikany, homofobie ...
Celkové pocity prostě rozporuplné.
Silne vypraveni, kvetnaty jazyk, stridani jednotlivych vzpominek pusobi na ctenare velmi poutave, snadna identifikace s postavami, necernobily popis motivaci postav - velmi empaticke
Jedním citoslovcem doslova "Wow". Ano, je to pro básníka nepatřičné slovo, ale zcela vystihuje mé emoce.
Jak moc se venkovní obraz liší od toho vnitřního. A tato kniha nebo spíš její autor ten zjevný rozpor umí hezky uchopit, popsat a donutit k opakovanému zamyšlení.
Děkuji autorovi a smekám, velmi zdařilé dílko...
Tahle kniha není jen prostým vyprávěním – je to sonda do hlubin lidského srdce a mysli.
Druhá osoba jednotného čísla je tu použita naprosto skvěle, je to totiž účinný nástroj pro přenášení emocí a prohloubení hloubky příběhu.
Velmi mě zaujala schopnost zpracovat náročná témata, jako je šikana, odlišnost, rasismus a homosexualita, s opravdovou citlivostí a autentičností. Torčík odhaluje temné stránky lidské povahy, ale zároveň tato témata propojuje s nadějí a touhou po změně.
Rozhodně je to kniha, která stojí za to. Je to dílo, které vás nejen zasáhne, ale i pobídne k zamyšlení nad vlastními vzpomínkami a životními rozhodnutími.
A pokud ještě nemáte dost, za přečtení stojí i podobně laděná kniha Skoncovat s Eddym B.
Páni, tak tohle byla jízda! Vyslechnuto na ČRo a asi i díky skvělému načtení mi tahle kniha hodně dlouho zůstane v hlavě. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem četla natolik niternou, ale uvěřitelnou zpověď navíc vylíčenou tak zajímavým jazykem. Pohybuji se v jiné bublině, ale obávám se, že takhle opravdu žije hodně lidí - z ruky do úst, alkohol, nuda, maloměsto, jinakost....Velké díky autorovi, že šel s kůží na trh a porotě Magnesia Litera, protože bez ocenění bych si tu knihu neposlechla.
Výborné a silné. Je těžké se odlišovat od většiny. Vždy a všude. A někdy a někde ještě víc.
Komplexní sonda do života nultých let pohledem toho, kdo nezapadá do škatulek. Rasismus. Machismus. Homofobie. Opravdu odvážná zpověď. Chtělo by se mi říct, že dnes jsme na to lépe, ale těch "Přerovů" je na mapě bohužel stále dost. Oceňuji velmi umné vytváření obrazů, emoční obnažení a autentičnost vyprávění.
Zajímavá audiokniha, ktera řeší formou vzpomínek rodinné vztahy, vztahy mezi spolužáky, šikanu, odlišnou mentalitu i sexuální orientaci. Poslechnuto na Českém rozhlase.
Audiokniha ČRo. Zajímavý styl psaní, silná témata. Všechno pojmenováno syrově, na rovinu, žádné kličkování kolem. Čtenáři až mrazí při čtení pasáží o šikaně. Objevování sebe sama tady hodně bolí. Krásná kniha.
Tohle šlo až na dřeň. Autentické, mnoho aktuálních témat, nejvíce výrazná homosexualita nebyla pro mě ta nejdůležitější. Optika kterou Torčik na tyto problémy nahlíží byla velmi zajímavá. Pro mě nejlepší kniha za letošní rok. Audio na Čr výborně.
Autentický syrový, někdy dost krutý pohled na nelehký život odlišných existencí na maloměstě.
U některých knížek mám potřebu číst nějaký úvod nebo doslov, kde mi někdo vysvětlí, co v knize vlastně čtu a jak se nad tím dá přemýšlet apod. Třeba u básní nejsem schopná vidět pointu, dokud mi ji někdo neukáže. Podobnou potřebu "dovysvětlení" jsem měla u čtení téhle knížky. Když jsem poslouchala rozhovor s Markem Torčíkem, tak například mluvil o metafoře optiky, která se táhne napříč knihou, a to mi při čtení vůbec nedošlo. A myslím, že mi toho uniká mnohem víc, což mi přijde škoda.
V knize oceňuju přítomnost třídních témat, přijde mi důležité je v současné literatuře zvedat.
Jsem moc ráda za Magnesii Literu, díky níž jsem se dozvěděla o téhle knize. Je to stylisticky vytříbené, syrové, autentické. S du formou jsem se setkala už ve skvělých Dějinách světla (Jan Němec), kde mi to sedlo trochu víc. Torčíův text mě zaujal hlavně svou aktuálností a tím, že i když jedním z témat (nikoli jediným, nikoli hlavním) je také homosexualita, nejde o propagandu ani sebelítostivý pamflet.
Knihu jsem dočetla den předtím, než získala cenu Magnesii Literu a trochu mě to překvapilo, i když možná ne.
Dlouho mi trvalo se do příběhu začíst. Kniha je totiž psána v druhé osobě jednotného čísla a dost jsem s tím bojovala. Několikrát se mi stalo, že jsem nevěděla kdo mluví. Tudíž to nepatří mezi lehké čtení a ani tématem ne.
Rozhodně vzbuzuje hodně emocí, dost mě štvala. Hlavně ten dědek. Střídá se tu minulost s přítomností. Naleznete v ní hodně otázek k zamyšlení. Hrdina/autor si pokládá otázku, zda to, co máme uložené ve vzpomínkách se opravdu stalo, zda jsme si neupravili realitu a stalo se to vůbec? Nebyl to jen sen?
Asi kvůli té druhé osobě mě kniha nepohltila, jak by měla, ale byla každopádně zajímavá. Zkuste a uvidíte.
Kniha mě zaujala, je poznat, že autor je básník, jeho intenzivní vnímání situaci, pachů, hry světla..velmi citlivý člověk. Já jen nemůžu pochopit, proč se člověk, který zažívá tak těžkou šikanu nedokáže svěřit. Matce, učitelce... jakože opravdu reálně mají děti pocit, že si to zaslouží a musí to vydržet? Velmi mě zaujala i ta myšlenka o vzpomínkách...je to fakt pravda, že každý ze zúčastněných si věci pamatuje po svém, zaměřuje se na jiné detaily, určité věci zase vytěsní... Každopádně jen pro upřesnění...autor je citlivý básník, proto si asi nedokáže představit, že by pracoval v továrně... ale třeba pozice jeho matky v té "čisté montáži" je naprosto VIP dělnická pozice, jedná se o naprosto odbornou práci, jako třeba kardiochirurg, kde člověk získává zkušenosti léta a je obtížně nahraditelný...firma by zrovna tyto zaměstnance nepropustila...to je něco jako firemní poklad. Manažera nahradíš, řidiče nahradíš, účetní taky, ale nenajdeš jen tak někoho kdo dokáže to co matka autora...
Prozaický debut Marka Torčíka včera získal nejprestižnější českou literární cenu, a sice Literu (za prózu).
Mám z toho upřímnou radost, protože přesně tenhle typ literatury bych přála ke čtení celému spektru naší společnosti. Pořád totiž neochvějně věřím, že takové „nenásilné vnášení autentičnosti do uměleckých forem může být hybatelem změny.
Román Rozložíš paměť jsem si oblíbila od prvních vět, je totiž psán v du formě, k jejímž skalním fanouškům náležím. :)
Tady funguje jako jakýsi zmizík objektivity,
stírá rozdíly mezi vzpomínkami matky a Marka
a umožňuje oddělit hrdinu a vypravěče,
umožňuje autorovi poodstoupit od sebe sama.
Čeho si nesmírně cením, je věcnost,
s jakou Marek k vyprávění přistupuje.
Ten tam je sentiment,
tak typický pro českou tvorbu posledních let.
Ačkoliv román funguje v podstatě bez děje, narativ je neuspořádaný a skládá se ze střípků různých vzpomínek, pročež je velmi snadné se v něm ztratit,
ani na chvíli nepřijde o svou dynamiku.
Bavilo mě to nesmírně, při čtení jsem prožila celou škálu emocí, a pokud bych někdy musela radikálně vytřídit svou knihovnu, Rozložíš paměť v ní jistojistě zůstane.
“Ale však ono je lepší, když si v hlavě necháš jen hezké dny. A ten zbytek? Na ten stejně jednou zapomeneš.
Marek je nepochopený, žije v chudých poměrech. Od mala je jiný, děti ho ve škole šikanují. Je gay a tím je to pro něj horší. V knize opravdu rozkládá paměť a svoje vzpomínky na malé kousky a do detailů. Prolínají se vzpomínky z dětství se současností.
Taky je to dost o vzpomínkách matky, o jejím smutném životě a jejím trápení. Musí se ohánět, aby všechno finančně utáhla.
Je to těžké, ponuré až depresivní čtení a určitě je potřeba mít na něj tu správnou náladu. Rozhodně to není kniha pro každého. Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní, je velmi osobitý, ale pak to šlo samo.
Pokud chcete nějakou změnu, sáhněte po této knize. Myslím, že na české poměry je to něco neobvyklého, co si zaslouží pozornost.
Štítky knihy
homosexualita dospívání autobiografické prvky alkoholismus sociální problémy Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2023 |  Rozložíš paměť |
| 2016 | Rhizomy |
| 2020 | Básne SK/CZ 2020 |
| 2018 | Básne SK/CZ 2018 |
Téma knihy vnímám jako naléhavé a atraktivní, autora si vážím, že se ho zhostil s takovou otevřeností a odvahou. Zároveň mě nesmírně mrzí, že se to podle mě úplně nezdařilo narativně, formálně a koncepčně.
Když to shrnu co nejobecněji a poněkud polopaticky, kniha je prostě jako celek nečtivá, kompozičně rozplizlá, místy dokonce zmatečná. A to aniž by to kompenzovala výraznějšími jazykovými (stylistickými) či myšlenkovými (reflexivními) kvalitami. Srovnám-li si to se dvěma autory, které jsem četl v nedávné době – Édouardem Louisem a Patrikem Bangou, musím konstatovat, že Torčíkovi se nedaří dosáhnout ani Louisovy hutnosti, ani Bangovy strhujícnosti. Je to někde mezi tím, snad to trochu chtělo být obé, ale je to bohužel permanentně rozmělňováno. Na vině je snad i to, že zatímco Louisova reflexivní složka má kořeny sociologické, politicky angažované, Torčíkovy reflexe, na můj vkus v knize až příliš četné, pramení spíše z uvažování umělecko- a kulturněteoretického, estetického a filozofického. A to jsou perspektivy možná až příliš odtažité a abstraktní na to, aby se to dalo s povděkem přetavit v integrální součást výpravné prózy. Stavět vidění světa románové postavy kupř. na Barthesovi je zkrátka nesnadné, ba nemožné. Jistě, do Přerova nultých let, do tíživého života dělnice z Meopty, jejího citlivého syna, polorozvrácených rodin a patologických vztahů mezi žactvem jsem se ponořil se zájmem, ale všemožné pokusy o reflexi vylíčeného a obnažení/zcizení perspektivy působily rušivě a přerývavě.
Shrnuto a podtrženo: Knize by prospěla buďto redukce na příběh příkoří a cesty ven, anebo ať je to pro mě za mě esej, jenomže pak by to muselo být promyšlenější mnohem koncepčněji a koherentněji. Mix toho všeho podle mě příliš nefunguje. A je to škoda.