S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423550/bmid_s-eleganci-jezka-97S-423550.jpg
4
1092
1092
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti a věčnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2008
,
Host
Originální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
Kniha je zajímavá, i když je na první počtení jasné, že autorka má neblahé zkušenosti se snobismem a problém s boháči - automaticky jim přisuzuje v knize ty nejhorší vlastnosti a chování (s výjimkou favorita hlavní hrdinky, který je naopak jak vystřižený z červené knihovny). Idea domovnice - intelektuálky na mě ale překvapivě nepůsobila nijak nereálně. Autorka z ní ale paradoxně na řadě míst v knize dělá intelektuální snobku, což na mě působilo rušivě. Knihu ale i tak doporučuji!
Velký dojem ve mě kniha zanechala. Čtivá, neočekávaný děj...v knihovně si ji rozhodně ponechám.
Hezké čtení, trochu moc filozofických myšlenek najednou, ale nevadí, nemusím přece přemýšlet nad všemi.
Rozhodně nevšední, krásná kniha plná myšlenek. Elegantní styl psaní o obyčejných lidech. Konec knihy mě teda dostal. Určitě doporučuji.
....jedna kamélie dokáže změnit náš osud...
Kristleko, co je to vlastně odpad? Dáme ji teda do regálu "ženské romány". No a co? Ženské romány by měly být automaticky odpadem?
Skvělý nápad, nádherné zamyšlení nad životem a krásný popis přátelství lidí, kteří toho na první pohled nemají moc společného.
,,A právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy". Souhlasím, že filozofie je tam dost. Kolikrát jsem ji chtěla odložit, ale ještě, že jsem to neudělala. Konec knihy mě opravdu uzemnil. U mě plný počet bodů.
"...právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně."
Pri čítaní tejto knihy som mala asi do troch štvrtín rozporuplné pocity. Vety a myšlienky, ktoré ma bavili, sa striedali s takými, ktoré ma nebavili, lebo som im nerozumela. Nevyznala som sa vo všetkých tých intelektuálnych sférach, o ktorých "bola reč". Totiž kapitoly sú skoro na striedačku písané z pohľadu dvoch žien, každá v prvej osobe a obe sú oveľa inteligentnejšie, než ich okolie. A to všetko ju robí nepochybne zaujímavou. Ale moja trpezlivosť sa vyplatila. Ku koncu knihy už som sympatizovala s hlavnými postavami a dychtila po tom, čo sa bude diať ďalej. Koniec bol veľmi prekvapivý, síce žiadny happy end - ale možno práve preto zanechala na mňa kniha silnejší dojem.
Příběh sice nemá valný děj, ovšem postavy jsou neotřelé a myšlenky v knize mají hlavu a patu. Kniha se četla lehce, leckdy pobavila (nevyslovené poznámky Palomy a Reneé), i když někdy bylo těžké pochopit, co se sutor snaží konkrétně říci (filosofické části).
Je to kniha, která ve vás zanechá dojem a určitě si ji ještě v busoucnu opět přečtu.
Na jednu stranu je tato kniha „filosofické“ dílko, jež se po vzoru Paula Coelha tváří, že nabízí velká životní moudra za tři stovky, na druhou stranu snaha o „velkolepý“ román o sebevraždě, končící smrtí, s takřka existenciálním vyzněním. Vytváří kýčovitý obraz ženy, jež i přes svůj složitý sociální původ je schopna vést takřka epikurejský život, plný dobrého jídla a skvělých knih. A to přece „musí“ člověka pohladit po srdci! Hodně mi vadilo okaté brnkání na strunu sociálního napětí, přičemž kontrast mezi tupými bohatýry a oduševnělou a filosofující domovnicí působí příliš uměle. Když jedna z movitých paniček napíše v krátkém vzkazu o balících z čistírny jednu čárku navíc, spustí se hotové intelektuální peklo. Jediná chyba v nesmyslném lístečku způsobí, že dle Reneé by se „bohatí lidé měli starat o Krásu. Jinak si zaslouží smrt.“ Tahle kniha by zkrátka neměla být vydávána za kvalitní literaturu, protože jí není. Měla by být pěkně v regálu „ženské romány“.
Nepopírám, že kniha se četla celkem příjemně. Zmatená jsem ovšem byla z filozofických pasáží. Ty byly neohrabaně naroubovány na příběh, který místy připomínal pohádku o Popelce. Čemu měly sloužit kratičké pasáže o Husserlovi a Kantovi, je mi záhadou. Čtenář, který není znalý jejich filozofie, podle mě z tak zhuštěného útržku nic moc nepochopil a pasáž přeskočil. Pro čtenáře, který dané autory studoval, byly tyto pasáže zbytečné a zjednodušující. Snad měly dokreslit oslňující intelekt domovnice, která je schopna jen tak z hecu přečíst Karteziánské meditace a po měsíci konstatovat, že fenomenologie je šarlatánství. Husserl a jeho následovníci se touto problematikou zabývali celé roky, ale budiž, věřme domovnici, která si fenomenologií krátí čas mezi zaléváním květin, četbou Tolstého a vynášením odpadu. Zdůrazňování intelektuální kapacity mě iritovalo především u malé Palomy. Ta zpočátku působila jako spratek, který je zahořklý snad od narození. Paloma i Reneé působily stejně omezené a zahleděné do sebe, jako osoby, které kolem sebe kritizovaly. Autorka vzala banální příběh a zkusila do něj nacpat řadu problémů - počínaje propastí mezi jedinci různých sociálních skupin, přes nedostatečný zájem rodičů o děti až po absurditu lidské existence. Výsledek je prapodivný.
S hodnocením této knihy jsem poněkud v rozpacích. Autorka mi připomíná našeho věhlasného “kuchaře“ Babicu (ten je mimochodem schopný umíchat i Ebolu), který se rozhodl, že uvaří své nejlepší jídlo, které bude hodno minimálně jedné Michelinské hvězdy! A chce toho dosáhnout tak zoufale moc, že do jednoho hrnce nahází všechno co najde v kuchyni a jejím nejbližším okolí - nebo ještě dál. A stejně tak milá paní Barbery nahází do toho svého hrnce plno odkazů na francouzskou, americkou, ruskou či japonskou kulturu - od skladatelů, spisovatelů, přes filmy až po básnické haiku. Jenže stejně, jako z Babicova tak i z jejího hrnce nevzejde v tomto případě i při sebelepší snaze nic jiného než guláš. Prachsprostý, obyčejný guláš, kterým pokud někdo bude chtít zaujmout mne, tak má jednoduše smůlu. Pokud budu mít opravdu hlad tak si ho dám, ale o nášup si rozhodně neřeknu. A na mém nevalném úsudku o jeho kulinářském umění už vůbec nic nezmění ani nevábně vypadající dezert z pytlíku ozdobený šlehačkou ve spreji, který v tomto případě zastupuje onen kýčovitý příběh s ještě kýčovitějším koncem. Dvě hvězdy za snahu, ale určitě ne Michelinské. Navoněná bída.
Velice citlivě podané téma křehkosti lidské duše, nepochopení a samota lidského jedince...I přesto je kniha psaná s nadhledem, který je pro ni tak typický...:-) Těm, kteří rádi u čtení přemýšlejí nad lidským bytí, vřele doporučuji...:-) Paní Michelová je postava, na kterou nezapomenete....;-)
Z knihy mám rozporuplné pocity. Četla se pěkně, obě hrdinky mi byly sympatické, hlavně postava Reneé. Některé její poznámky mě opravdu rozesmály, některé úvahy mě zaujaly. Na druhou stranu mě jejich vnímání okolí příliš neoslovovalo, asi i díky tomu, že já se spíš řadím do skupiny lidí, které ony kritizovaly... Ani jejich nadšení Japonskem jsem moc nechápala. Ale přes uvedené výhrady, mám po dočtení knihy spíše kladné pocity a rozhodně se do mě kniha svou špetkou zapsala.
Po precteni jsem byla z knihy nadsena, ale casem ve mne rostlo podezreni, ze se jedna tak trochu o kyc.
Co ještě říct? Snad můžu přidat pohled čtenáře-muže, který si tuhle knihu vybral, protože nechce předem bojkotovat díla autorek-žen. Zpočátku mě to moc nebavilo, děj moc jednoduchý, hlavní postavy zvláštní až divné, filozofické úvahy mlhavé. Asi v půlce jsem dokonce vážně zvažoval, že knihu odložím navždy. Ale něco mě nutilo číst dál. A najednou mě to začalo docela bavit a zalíbily se mi i Renée s Palomou. No a teď můžu říct, že to bylo příjemné čtení.
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
54-ročná škaredá domovníčka a 12-ročné mĺkve dievča. Na prvý pohľad úplne rozdielne postavy, na druhý však majú toho veľa spoločného. Obe bývajú v tom istom dome v luxusnej parížskej štvrti a ani jednej nechýba inteligencia, túžba po vedomostiach a záľuba vo filozofovaní. Kniha je plná krásnych a inšpiratívnych myšlienok o zmysle života, o hľadaní krásy, pominuteľnosti, jednoduchých a úsmevných postrehov z každodenného života.
V niektorých momentoch však na mňa postavy pôsobili trošku premúdrelo a namyslene (keďže často len kritizovali ostatných obyvateľov domu). A nestotožňovala som sa ani s tým, ako sa dej ku koncu vyvíjal trošku rozprávkovo a nereálne (aj keď úplný koniec rozprávkový nebol).