S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423550/bmid_s-eleganci-jezka-97S-423550.jpg
4
1092
1092
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti a věčnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2008
,
Host
Originální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
Bohužel budu muset mezi těmito krásnými komentáři napsat jeden negativní. Pro mě byla tato knížka také neskutečná - ale neskutečná snůška filozofických úvah, kterým jsem kolikrát ani nerozuměla a neměla jsem tolik trpělivosti číst je znovu. Pravda, nechala jsem se zlákat dobrým hodnocením, pozitivními komentáři a také názvem knihy, ale příběh měl asi takový spád jako stojatá voda. Prokousávala jsem se horko těžko stránkou po stránce... Ale je to jen můj vkus, mám raději knihy, co mají spád a předají vám nějakou hlubokou myšlenku - v této knize je jich také spoustu, ale musíte je hledat jako jehlu v kupce sena (a to v pořádné hromadě sena). Zkrátka nepředstavitelné myšlenky, neuvěřitelné postavy, podivné prostředí, šílená zápletka... Kniha se mi nelíbila a znovu ji číst nebudu - vždyť přeci za všechno můžou kamélie!!! :D
„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav knihy, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (Ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického příběhu, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. Teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, no né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž velmi čtivý.
Přečetla jsem si ji na doporučení - a nelitovala jsem. Velmi zvláštní příběh, který vás prostě vcucne.. A že jsou postavy poněkud nereálné? Reality je kolem nás dost, utéct z ní aspoň ve chvílích, kdy si čtu, je prostě osvěžující.
Krásný čtenářský zážitek... Velmi osobitý styl, mísící humor s úvahami o filosofii, umění a kráse. Svérázné postavy, které vytvářejí neobvyklá přátelství. Ačkoliv se příběh odehrává převážně v komorním prostředí jednoho domu, přímo z něj dýchá atmosféra Paříže. Vřele doporučuji!
Kniha s příběhem o odlišnosti, schovávání, životě, přátelství, věčnosti, hledání krásy, ale také o onom velkém Vždy v nikdy. A proč? Protože jedna kamélie dokáže změnit náš osud.
Rozhodně nečteno naposledy.
Já se do této knihy zamilovala. Já vím, že možná máte pocit, jak jsou postavy nereálné. Řeknu vám tajemství: nejsou. Vím, že se s lidmi jako je Renée nebo Paloma asi většina lidí v životě nesetká. Ale kuchařka, která je shazována svou šéfovou(která snad v životě nic nepřečetla a ještě se tím chlubí) a když ušetří, jde si koupit knihu, v uzavřenosti domova pak každý den po vykonaných povinnostech čte, je člověkem zcela reálným. A co se dvanáctileté dívky týká... ještě si sebe pamatuji. Když člověk takto něco píše, zvlášť dítě, ukazuje jen tu část sebe sama, která se k věku nehodí, protože to je to, co potřebuje někde "filtrovat". Setkala jsem se s takovými lidmi, do určité míry si troufám říci i to, že jsem taková bývala. A znám minimálně jednoho člověka, který je zcela dokonalou Palomou, akorát v mužské verzi.
Konečně jsem se dostal k přečtení této knihy a - vyklubal se z ní skvost.
Intelektuální pohlazení.
Po celou dobu prakticky nevytáhnete paty z domu číslo 7 na ulici Grenelle a přitom potkáte tolik zajímavého, ozvláštňujícího, filozofického, poetického, lidského...
Kouzelné.
Rozhodně se nepovažuji za fundovaného filosofa, který by denně přemýšlel o smyslu bytí, ale lehce a svěže napsaná elegance ježka mě jednoduše dostala. Zajímavý způsob, jak ukázat, že krása a inteligence se mohou skrývat na těch nejneuvěřitelnějších místech a musí čelit hlouposti, ignoraci a předsudkům společnosti, která sama sebe hodnotí výše než ostatní.
Mohlo by se zdát, že malá Paloma je předčasně vyspělá, ale já jsem si ji oblíbila, její filosofování s nadhledem pro mě bylo snadno stravitelné, neměla jsem pocit, že by mi slečna chtěla vtloukat do hlavy své názory a místy mě pobavila, místy překvapila nečekanou a jednoduchou pravdou nebo postřehem.
A stejně tak jsem si našla cestu k ošklivé domovnici s hezkou a vzdělanou duší.
Jistě, místy to působí hodně vykonstruovaně a nereálně, to ovšem nic nemění na tom, že se to dobře čte a já oceňuji podobné úniky od reality. Jsou osvěžující.
Dostala jsem doporučení a díky němu jsem překonala počáteční fázi, kdy jsem se nemohla začíst. Pak mě to chytlo a myslím, že tato kniha bude patřit mezi mé nej... Asi jsem tedy "lidový filozof", protože by mě opravdu bavilo polemizovat s hrdinkami knih. Některé úvahy pojmenovaly to-něco-ve-mně-hluboko-ukryté...
Opět jsem se nechala nalákat doporučujícími a nadšenými komentáři ke čtení knihy, která mě původně zaujala jen názvem.
První dvě třetiny knihy mě nudily, obě hlavní postavy byly těžko uvěřitelné, většinu času nesympatické, hlavně ta mladší. Filozofii neholduji, ale autorčiny filozofické úvahy - a že jich bylo požehnaně - se daly přetrpět, není to žádná "vysoká" filozofie, spíš filozofie všedního dne, nicméně ze všech těch myšlenek mě zaujala jedna jediná (v poslední třetině, krátké zamyšlení nad oblékáním bohatých lidí). Události v poslední třetině nabyly aspoň lehkého děje, konec byl překvapivý, to uznávám, ale nepozdvihl knihu na vyšší level, naopak mě utvrdil v absurditě knihy. Je mi líto, knihu bych znovu nečetla a ani nevím, komu bych ji doporučila... možná snad nějakému "lidovému filozofovi," kterého by bavilo polemizovat s autorčinými výroky.
Jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Alespoň co se týče emocí a věcí k zamyšlení. O nějakém velkém příběhu kniha není, ale to vůbec není třeba.
Nevím proč, ale v něčem mi S elegancí ježka připomíná Betty MacDonaldovou, ačkoliv je tématikou úplně někde jinde. Postavy si, zdá se, na nic nehrají. Muriel nám neservíruje vysoké vyplastikované postavy bez charakteru, ale celou sortu lidí takových, jací ve skutečnosti jsou - co kus, to originál. Příběh je vyprávěn z pohledu dvanáctileté Palomy, která je moc inteligentní na celou svou generaci, na druhou stranu svůj příběh vypráví životem znuděná domovnice Reneé, která jako by ani nikdy nikoho nezajímala. Kniha je protkána bezpočtem myšlenkových skvostů. Nezbývá než dodat, že doporučuju čtenářům všema deseti.
-Jeane ani nevíte, jak jsem šťastná, že jste dneska přišel, řeknu.
-Opravdu? zeptá se překvapeně. Ale proč?
Proč?
Protože jedna kamélie dokáže změnit náš osud.
Protože krásné je to, co vnímáme, když se to děje. Je to pomíjejíci seskupení věcí ve schvíli, kdy vidíme krásu i smrt zároveň.
Představa, že když se na večírku odvážete a s někým se vyspíte, tak se z vás stane dospělej, je stejně hloupá jako věřit, že převlek z vás udělá třeba indiána.
Myslím, že komentáře podemnou už řekli víceméně všechno a tak jen přidám něco málo z vlastního soudku. Hrozně se mi líbí forma, kterou je psána přímá řeč, kdy se využívá pomlčky a taky-když-jsou-některá-podstatná-jména psána tímhle stylem, protože se tím krásně zdůrazňuje jejich ironičnost. Trochu mi na knížce vadilo, že některé části jsou plytké, nedávají smysl a hlavně postavy jsou málo uvěřitelné, proto jen 3/5.
Knihu bych doporučil nejspíše ženě na dlouhé mateřské unavené stereotypem, nebo možná dospívající studentce, překonávající krizi dospívání, aby získaly pocit, že se čtou "něčem". Na opravdovou "velkou literaturu" si kniha ale jen hraje, ve skutečnosti je to "nic o ničem". Promiňte, je to ale ztráta času.
Tenhle subtilní román jsem si vychutnával, a to hned několikrát. Proč mě už od začátku chytl za srdce, aby jím ke konci pořádně zasmýkal? V čem vlastně spočívá jeho kouzlo? Nejdříve mě napadají jednotlivé věci, které mi byly sympatické: vášeň myšlení, pochopení pro outsidery, ironický nadhled a něco, co by šlo nazvat soucitem nebo snad poněkud pateticky láskou k lidem, která ovšem nesklouzne k laciné abstraktnosti. Ale ono v tom bude ještě něco víc.
Filosofování postarší domovnice a dvanáctileté holky je sice zajímavé, ale není to přednáška z filosofie, a tak je rozhodně nemusíme brát za slovo. Já třeba nesdílím nadšení pro náboženství Umění nebo pro výkřiky o biologickém determinismu, ale požitek z četby mi to nijak nezkazilo. Jejich úvahy jsou především příležitostí, abychom za fasádou kamenných tváří a předvídatelných životních rolí dokázali objevit skrývající se bohatství vnitřního života, hluboká lidská trápení a touhy. Je to především kniha o potkávání: o tom, když někdo naproti všemu očekávání potká toho, koho stojí za to potkat, a když na druhé straně v něm samém naproti vnějšímu zdání dokáže někdo objevit poklady, které skrývá. Není právě tohle společná lidská touha, kterou příběh naplňuje? Je to moc popelkovské? Jenže uvědomte si, že tahle Popelka není mladá a krásná dívka, ale stará a ošklivá domovnice. To samo o sobě brání příliš naivní sentimentalitě. Ostatně, autorka opravdu míří na čtenářovy emoce, ale já přiznávám, že jsem se v tomto případě rád nechal strhnout.
Vadila mi jen jedna věc. Jestliže jsem na začátku zmínil, že jsem si knížku vychutnal několikrát, bylo to ze zoufalství nad překladem. Ne že by byl psán ošklivou češtinou, jen občas nedával smysl. A přiznejme si, to je u knihy založené na myšlenkách dost velký nedostatek. Skoro v každé kapitole jsem se u některé věty zarazil a dlouho hloubal, co vlastně znamená. Nakonec jsem si pořídil francouzský originál a vzhledem k mým mizivým znalostem francouzštiny také anglický překlad a nakonec se většinou ukázalo, že ta věta je úplně jasná, ale nesmyslně přeložená. Někdy překladatel jen mlží, takže smysl vůbec nelze postihnout, jindy to přeloží přesně naopak a úplně tím poruší kontext. Došlo to tak daleko, že jsem překladu už vůbec nevěřil. Tou dobou se ale prvotní zoufalství změnilo ve zvrácenou vášeň, se kterou jsem, ostatně zcela v duchu románu, srovnával různé jazykové verze, vyhledával chyby a pátral po pravém smyslu textu. A tak i této nedokonalosti mohu být nakonec jen vděčný za umocněný čtenářský zážitek.
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Připadá mi, že jsem se zase jednou setkala s Knihou. Že jí nejde nic vyčíst. Že je dokonalá tak, jak je. Krásné, pomalé čtení, mozek konečně neklouzal jen líně po ději, ale musel i přemýšlet, příjemná změna! Překvapivé pro mě bylo, s jakou elegancí (nenapadá mě jiné slovo) se tady snoubila červená knihovna s vysokou poezií a uměním. Je jednoduché odsoudit nepravděpodobné charaktery a předvídatelný děj, ale to byl samozřejmě záměr. Odvážná autorka si klidně mísí výsostnou literaturu s lehce brakovými prvky v románu, v němž se střetává vyšší společenská vrstva s nižší a ani jedno (ani jedno) není úplně vždy tím, čím se zdá. (A je mi mimochodem jasné, jaký skvělý dánský román četla hrdinka v úvodu knihy.) Perlička nakonec: V čísle 7 na ulici Grenelle v Paříži žádná domovnice určitě nepracuje, má tam obchod Prada.