Sběratel mušlí
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366059/bmid_sberatel-musli-DjW-366059.jpg
4
342
342
Autor zavádí čtenáře na africké pobřeží i na předměstí Ohia, ukazuje předstíranou pompéznost i boj o přežití v divočině, hojnost přírody i její divokou sílu. Slepý hrdina titulní povídky tráví dny procházkami po plážích Keni s německým ovčákem po boku a probírá se zrnky písku. Mimo něj jsou tu pozorovatelé velryb a rybáři, lovci a mystici, zachycení v určitých okamžicích svých životů. Doerr jako přirozený vypravěč zkoumá lidská dilemata ve všech podobách – touhu, zármutek, nerozhodnost, zlomené srdce i pomalé zotavování.... celý text
Přidat komentář
Musím přiznat, že jsem z knihy dosti zklamaná. Povídky ve mně nezanechaly vůbec nic. Zajímavá myšlenka byla většinou zabalená do nezáživných příběhů, takže ve finále vyšla úplně naprázdno. Navíc mi dost vadilo, že většina příběhů byla o rybách a rybaření, takže to začala být brzo fakt ukrutná nuda. Když bych ale měla vybrat nejlepší povídku, tak asi Lovcova žena.
Sbírka povídek pro romantické čtenáře je zaplněna lidičkami jen velmi málo kompatibilními s ostatním světem pasivně obhajujícími svoji odtrženost od ustálených stylů prožití života. Autorovo mistrovské psaní plné jednoduchých, ale zároveň hlubokých obrazů, dokáže vtáhnout do děje i úplné cyniky jako jsem já, možná až tak daleko, že by se rád podíval až naivně za hranici všedních událostí. Zatím se mi to povedlo jen na pár hodin čtení této knihy, ale kdo ví....
Pestrá paleta povídek vonící dálkami, mořem, láskou, smutkem a nezměrnou hloubkou. Každá povídka je jiná, ale každá z nich má velmi originální námět, který nenudí. Zachyceno krásným jazykem jenž umožňuje zažít popisované emoce takřka na vlastní kůži.
Mne osobně nejvíce oslovila povídka úplně poslední - Mkondo. Autor v ní dokonale zachytil ztrátu svobody, pocit, jak se cítí lapené divoké zvíře zavřené do klece, touhu po slunci, větru, obloze a volnosti. Tu pradávnou potřebu žít v souladu s matkou Zemí, kterou už většina lidí ztratila, dobrovolně zamkla na nepřístupná místa svých srdcí. odehnala od sebe jako otravný hmyz. Tu odvěkou potřebu vrátit se zpět ke svým kořenům, kterou velká část světa vyměnila za sterilní umělohmotný svět velkoměst. Tu nezměrnou hlubokou bolest pramenící ze ztráty naší přirozenosti, kterou lidé ve své nevědomosti léčí farmaky, alkoholem a jinými drogami.
Z knihy mám smíšené pocity. Povídky mám ráda ale tady mi poměrně vadilo že většina povidek měla otevřený konec. Pár povídek se mi opravdu hodně líbilo Sběratel mušlí, Lovcova žena a pak poslední Mkondo. Autor si pohráva s popisem krajiny a přírody ale celkově depresivnější příběhy.
Povídky o ničem. Kniha je pro čtenáře, kteří se vyžívají v popisu atmosféry a krajiny. Děj nemá ani hlavu ani patu.
Autorův styl psaní je čtivý a popis situací a pocitů osob je skvělý. Avšak povídky mi nepřišly až tak zajímavé a hlubší dojem ve mně zanechala až poslední povídka - Mkondo.
Slepé hledání homolice, jejíž jed uzdraví - ale spíš zabije. Lovcova žena, co vidí cestu do Jinam. Rybaření, pro něž je každý důvod dobrý. Pohřbívání velrybích srdcí. Láska závislá na krajině. Všechno tak originální a přitom známé, všechno tak jasné a přitom s tajemstvím. Povídky pro fajnšmekry.
Úchvatné povídky ze kterých přímo srší atmosféra. U některých jsem jen litovala, že nejsou delší. Úžasných šest povídek, které mě opravdu chytly a musela jsem je přečíst na jeden zátah. Bohužel zbylé dvě byly trochu slabší. Každého asi uchvátil příběh o sběrateli mušlí, ale mým favoritem je bezpochybně Správce.
Tato kniha se mi líbila více a daleko více než Kniha Zeď vzpomínek. Nejvíce se mi líbil první příběh, který mě úplně vtahl do děje a nepustil.. Ostatní povídky ale také byli fajn. Jen jednu scénu jsem tam poměrně nedávala, no kdo přečte uvidí sám. Kniha je to prostě krásná i obal má překrásný!! Doporučuju všemi deseti.
Kniha složená z povídek a jedna je lepší,než druhá. Anthony Doerr opět nezklamal,chtěla bych mít jeho fantazii a umění vyprávět. Pěkné počtení!
Tato kniha se mi od autora líbila mnohem více než zeď vzpomínek. Povídky mě více vtáhly do sebe a zanechaly ve mě větší dojem.
Pan Doerr je spisovatel s velkým S. Jeho forma psaní je pohlazení na duši, ale tyto povídky mi přišly dost depresivní. To nic nemění na prožitku z příběhů.
Anthony Doerr je opravdu mistr slova. Tenhle člověk dokázal, že i během pár stránek dokáže čtenáře doslova strhnout a nechává ho prožívat vše, jako by byl sám součást příběhu. Kaleidoskop povídek se mi líbil, všechny mě svým způsobem zasáhly. Jsou světla, která nevidíme je stále pro mě autorovou TOP, ale tohle bylo také úchvatné.
Jen škoda těch chyb v textu jako správné skloňování a překlepy. Je škoda, že zrovna u tohoto autora se toto stane a trochu to kazí i ten požitek ze čtení.
Těžko se mi kniha hodnotí. Upletené pavučinky jednotlivých příběhů mě vtáhly a nepustily. Cítila jsem v nich život, divokost přírody, beznaděj, marný vzdor i naději... Pro mě to byl literární zážitek.
Ačkoliv nejsem povídkový typ, knížku jsem si užila. Dostala jsem ji od kamarádek ke svátku a trefily se- čte se krásně, každá povídka je jiná... Ale musím uznat, že ,,Jsou světla, která nevidíme" mne bavila víc- ale jak říkám, povídky nejsou můj šálek kávy- mám pocit, že když se začtu, je hned konec...
Nejdřív jsem si u první povídky na způsob vyprávění musela zvykat, ale pak mě to uchvátilo. Plynula jsem s obyčejnými neobyčejnými příběhy, s různými variacemi toho, jak být opravdu živý. Líbilo se mi, že povídky nejsou tak pevně ohraničené a snadno předvídatelné, prostě jen nahlédnete a pak zase nenápadně odejdete, vše přirozené a krásné, jste tam a konec vás nebolí.
Bohužel mám úplně opačný názor. Povídky mě dost nebavily, nedokázala jsem si vyprávění užít.
Štítky knihy
Afrika povídky voda člověk a příroda Tanzanie velryby Pacifický severozápad Montana
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Anthony Doerr mě vzal do světa, kde nevládne ego. On píše o světě, který už nevidíme, ale víme, že je. Kterýho jsme se dobrovolně vzdali a teď hrabeme v knihkupectvích, abychom se o něj alespoň vzpomínkou otřeli. Abychom si připomněli, co že je vlastně na světě to krásný, když to, co jsme si všichni nakoupili, to není. Imho.