Sbohem, pane profesore
James Hilton
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23775/sbohem-pane-profesore-23775.jpg
4
48
48
Kniha o životě starého profesora a jeho celoživotním působení na střední škole v malém anglickém městečku. Děj je tvořen dvěma základními prvky. Je to především postava středoškolského učitele, jehož pohnuté životní osudy líčí autor od 70. let min. stol. až do doby po první světové válce, a za druhé je to působivé prostředí provinční internátní školy, s níž starý pedagog dokonale srostl a které mu nedovolilo nikdy skutečně zestárnout. Z této konfrontace vzniká řada situací a zápletek, které pro svůj humanismus mají co říci čtenářům všech věkových kategorií... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , LunarionOriginální název:
Goodbye, Mr. Chips, 1934
více info...
Přidat komentář
Je to takové tradiční, anglicky humorné, čili suché. Pobavilo mě zejména to, jak kritizuje otce i dědu jistého studenta, o všech tvrdí, jací jsou tupci a sklízí za to salvy smíchu - i od kritizovaného chlapce. Je vidět, že od té doby uplynulo sto let. Ale je to dojemné, ne že ne.
„Byla vychovatelkou, toho času bez místa, a měla našetřeno něco peněz. Četla a obdivovala Ibsena; zastávala názor, že by i děvčata měla mít přístup na university; dokonce se domnívala, že by se jim mělo dostat volebního práva. Radikalisticky smýšlela i v politice, kde se klonila k názorům lidí typu Bernarda Shawa a Williama Morrise.“
„Sbohem, pane profesore“ se skládá z portrétů (nebo spíš jen skic) lidí a dějů z let 1870-1933. Či přesněji řečeno těch dějů a lidí, kteří se protnuli s životní drahou profesora Chipinga („Chipse“), učitele klasických jazyků na internátní škole v Brookfieldu.
Škoda, že ač tahle knížečka nese označení román, má jenom pár stránek. Vím, že původně byla určena k publikování v časopisu, ale pro knižní vydání ji snad James Hilton mohl trochu rozšířit. Takhle jsem měla dojem, že čtu obsáhlý nekrolog – což nemyslím zle, nekrology jsou bohulibý žánr. Poutají pozornost právě proto, že řada z nás pokládá lidský život za cosi zásadního, co má být vyprávěno. A právě v tom spočívá i melancholické kouzlo „Pana profesora“, který během svých posledních let tu a tam vytáhne nějakou krátkou nitku vzpomínky a rozvine ji před čtenářem: milovaná manželka, diamantová svatba královny Viktorie, stávky v 90. letech... nebo třeba hrdinův legendární vtip na téma „Lex Canduleia“.
Bohužel je většina z těch nitek až příliš krátká. Kromě toho psal Hilton v době (1933), kdy na některé historické události ještě stačilo udělat jen lehkou narážku (čtenář se případně poptal /pra/rodičů), kdežto dnes jsou už nesrozumitelné. Věřím také, že některé vtipy byly na sklonku 19. století vtipné – a že ještě vtipnější byly v angličtině (a v latině) –, ale z mého hlediska se jich většina stářím setřela. Ani Chipsovy „potrhlé kousky“ mi potrhlé nepřipadaly: vyslovit jméno padlého německého učitele, ač ve vále bojoval na opačné straně fronty, společně s jinými padlými osobami spjatými se školou beru jako naprosto přirozené. (Jasně, je to jedna z věcí, ve kterých se projevuje „plynutí morálního zeitgeistu“, jak říkává prof. Dawkins.) Takže „Sbohem“ pro mě není úsměvná kniha, opravdu ne.
Čekala jsem víc. Bylo to takové - chudé. Nic nového jsem se nedozvěděla, a emotivně mne to také moc neoslovilo. Abych pravdu řekla, povídka Pan učitel naší Boženy Němcové je mnohem krásnější!
Typický fenomén anglického školství - internátní škola - je námětem tolika literárních děl, že to snad ani nejde vyjmenovat. Prostředí této - dle mého názoru zhovadilé - instituce zobrazili ve svých knihách poeti, novelisté i romanopisci, humoristé i esejisté, detektivkáři i autoři porno-četby. Kdy a proč britská (anglická) veřejnost usoudila, že pro děti (až do 20. století vlastně pouze pro kluky) je už v raném věku šesti sedmi let jejich "odsun" od rodiny do kasárenského prostředí školního internátu to nejlepší, co lze pro výchovu a vzdělání svých potomků udělat - to nevím, ani to nejdu blíže dohledávat.
Snad nejvíce specifické prostředí internátních škol a zejména jejich učitelského sboru proslavila dvě díla: Hiltonovo Sbohem, pane profestore a Rowlingové série o Harrym Potterovi, která - minimálně alespoň v prvním dílu - začíná jako skvělá satira na systém angl. internátního školství a všech jeho typických projevů: kastovnictví, šikanování, "ostrovních nemocí" uzavřeného světa, do něhož nejde zvenčí moc vidět, intrik mezi učitelským sborem, vytváření neprostupných klubů zasvěcenců ....
Hiltonovo Sbohem ... jsem četla v českém vydání z roku 1977 a šokovala mě informace z tiráže: český překlad byl pořízen ze sedmdesátého šestého (!!!) anglického vydání z roku 1971. Když uvážíme, že kniha poprvé vyšla v roce 1934, tak to vypadá na nejvydávanější knihu anglické literatury - proč, na to by snad dovedli odpovědět jen absolventi těch internátních škol.
Příběh je prostý: učitel klasických antických jazyků "uvízne" na nevyznamné škole, kterou nenavštěvují synkové zrovna z té nejvyšší společnosti, což v angl. podmínkách značí, že baronetů a ministerských předsedů ta škola za dobu své existence mnoho nevyprodukovala, dokonce jí navštěvují i kluci "nízkého původu" - synové obchodníků, manažerů!
Po kratičkém období lidsky šťastného a aktivního soukromého života profesor známý jen svou přezdívkou Chips navždy, na dlouhá desetiletí uvízne v té škole jako živý inventář, jako nejkonzervativnější ale nedotknutelná součást prostředí, jako naivní vtipálek, jemuž procházejí "výroky", které by z úst jiných nebyly myslitelné. Tisíce a tisíce kluků, kteří projdou hodinami jeho latiny či řečtiny, mu navždy uvízne v paměti - jejich jména, dětské obličeje a rošťárny jsou i po desetiletích tím jediným, co vyplňuje jeho mysl.
Příběh pro mne představuje výklad pojmu "britský konzervativizmus".
Příběh o klasickém anglickém pedagogovi z provinční chlapecké školy, který v ušáku u krbu při šálku čaje (vodu mu musí uvařit žena) vzpomíná svá učitelská léta. Je to nostalgické vzpomínání o žácích, o své ženě a o svých vtipech, u kterých jsem se ani nezasmál.
Prof. Chips se stále drží svých hodnot, který se naučil v mládí, nemá rád velké změny, má rád klasickou literaturu a detektivky, čaj, až nějak moc má rád mladé hochy. Žije sám v baráku u školy společně s nějakou paní (nejspíš bývala pradlena ve škole), která mu vaří a vše dělá, protože jeho vrcholným počinem je míchání čajů a vítání mladých chlapců u sebe doma. Občas hodí nějaký ten svůj vtípek společně s latinským citátem.
Vlídný, chápavý, s velkým životním nadhledem, nevtíravě ovlivňuje studenty svým pevným postojem v každodenním životě i v zásadních otázkách, které dokáže vyjádřit nenápadně a vtipně. Pomáhá mladým lidem nalézat jistotu v životě, protože jim dává mnohem víc než jen vědomosti, především svoji lásku.
Jestli mě nějaká kniha v poslední době opravu překvapila, ohromila a vlastně i dojala k slzám, tak právě tahle. Neuvěřitelně silný a neuvěřitelně lidský příběh a kdybych věřil tomu že to něčemu pomůže, tak bych napsal, že by to měla být povinná četba. Minimálně pro každého kdo má oči a uši otevřené... Celkový dojem: 100%
Je to velmi anglické vyprávění o velmi anglické tradiční instituci a o velmi anglickém zastánci a strážci jejích tradic. A také je to velmi obyčejné vyprávění o velmi obyčejném životě muže, jenž se stejnou neochvějností střežil nejen zmíněné tradice, ale i svoji prostou poctivost, smysl pro povinnost a oddanost svému poslání; a právě tím byl neobyčejný.
Knižní jednohubka namazaná nostalgií s plátkem melancholie a osvěžujícím optimismem navrchu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Ztracený obzor |
| 1992 | Sbohem, pane profesore |
| 1992 |  Byla to vražda? |
| 1947 | V zajetí minulosti |
| 1948 | Díky, pane profesore |
Etablovaný před tabulí stál. O pannu Thálii za oponou, která je tu pro každý divácký sál. Klasa v emoci, když se mění jeho vlas(t). Látka na téma, která trému nemívá: "Láska, hrdě zpěvná, pevná v nás."