Sbohem, pane profesore!
James Hilton
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/246074/bmid_sbohem-pane-profesore-246074.jpg
4
48
48
Kniha o životě starého profesora a jeho celoživotním působení na střední škole v malém anglickém městečku. // Děj je tvořen dvěma základními prvky. Je to především postava středoškolského učitele, jehož pohnuté životní osudy líčí autor od 70. let min. stol. až do doby po první světové válce, a za druhé je to působivé prostředí provinční internátní školy, s níž starý pedagog dokonale srostl a které mu nedovolilo nikdy skutečně zestárnout. Z této konfrontace vzniká řada situací a zápletek, které pro svůj humanismus mají co říci čtenářům všech věkových kategorií.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1946 , Jaroslav PodroužekOriginální název:
Good bye, Mr. Chips, 1971
více info...
Přidat komentář
Je to takové tradiční, anglicky humorné, čili suché. Pobavilo mě zejména to, jak kritizuje otce i dědu jistého studenta, o všech tvrdí, jací jsou tupci a sklízí za to salvy smíchu - i od kritizovaného chlapce. Je vidět, že od té doby uplynulo sto let. Ale je to dojemné, ne že ne.
„Byla vychovatelkou, toho času bez místa, a měla našetřeno něco peněz. Četla a obdivovala Ibsena; zastávala názor, že by i děvčata měla mít přístup na university; dokonce se domnívala, že by se jim mělo dostat volebního práva. Radikalisticky smýšlela i v politice, kde se klonila k názorům lidí typu Bernarda Shawa a Williama Morrise.“
„Sbohem, pane profesore“ se skládá z portrétů (nebo spíš jen skic) lidí a dějů z let 1870-1933. Či přesněji řečeno těch dějů a lidí, kteří se protnuli s životní drahou profesora Chipinga („Chipse“), učitele klasických jazyků na internátní škole v Brookfieldu.
Škoda, že ač tahle knížečka nese označení román, má jenom pár stránek. Vím, že původně byla určena k publikování v časopisu, ale pro knižní vydání ji snad James Hilton mohl trochu rozšířit. Takhle jsem měla dojem, že čtu obsáhlý nekrolog – což nemyslím zle, nekrology jsou bohulibý žánr. Poutají pozornost právě proto, že řada z nás pokládá lidský život za cosi zásadního, co má být vyprávěno. A právě v tom spočívá i melancholické kouzlo „Pana profesora“, který během svých posledních let tu a tam vytáhne nějakou krátkou nitku vzpomínky a rozvine ji před čtenářem: milovaná manželka, diamantová svatba královny Viktorie, stávky v 90. letech... nebo třeba hrdinův legendární vtip na téma „Lex Canduleia“.
Bohužel je většina z těch nitek až příliš krátká. Kromě toho psal Hilton v době (1933), kdy na některé historické události ještě stačilo udělat jen lehkou narážku (čtenář se případně poptal /pra/rodičů), kdežto dnes jsou už nesrozumitelné. Věřím také, že některé vtipy byly na sklonku 19. století vtipné – a že ještě vtipnější byly v angličtině (a v latině) –, ale z mého hlediska se jich většina stářím setřela. Ani Chipsovy „potrhlé kousky“ mi potrhlé nepřipadaly: vyslovit jméno padlého německého učitele, ač ve vále bojoval na opačné straně fronty, společně s jinými padlými osobami spjatými se školou beru jako naprosto přirozené. (Jasně, je to jedna z věcí, ve kterých se projevuje „plynutí morálního zeitgeistu“, jak říkává prof. Dawkins.) Takže „Sbohem“ pro mě není úsměvná kniha, opravdu ne.
Čekala jsem víc. Bylo to takové - chudé. Nic nového jsem se nedozvěděla, a emotivně mne to také moc neoslovilo. Abych pravdu řekla, povídka Pan učitel naší Boženy Němcové je mnohem krásnější!
Typický fenomén anglického školství - internátní škola - je námětem tolika literárních děl, že to snad ani nejde vyjmenovat. Prostředí této - dle mého názoru zhovadilé - instituce zobrazili ve svých knihách poeti, novelisté i romanopisci, humoristé i esejisté, detektivkáři i autoři porno-četby. Kdy a proč britská (anglická) veřejnost usoudila, že pro děti (až do 20. století vlastně pouze pro kluky) je už v raném věku šesti sedmi let jejich "odsun" od rodiny do kasárenského prostředí školního internátu to nejlepší, co lze pro výchovu a vzdělání svých potomků udělat - to nevím, ani to nejdu blíže dohledávat.
Snad nejvíce specifické prostředí internátních škol a zejména jejich učitelského sboru proslavila dvě díla: Hiltonovo Sbohem, pane profestore a Rowlingové série o Harrym Potterovi, která - minimálně alespoň v prvním dílu - začíná jako skvělá satira na systém angl. internátního školství a všech jeho typických projevů: kastovnictví, šikanování, "ostrovních nemocí" uzavřeného světa, do něhož nejde zvenčí moc vidět, intrik mezi učitelským sborem, vytváření neprostupných klubů zasvěcenců ....
Hiltonovo Sbohem ... jsem četla v českém vydání z roku 1977 a šokovala mě informace z tiráže: český překlad byl pořízen ze sedmdesátého šestého (!!!) anglického vydání z roku 1971. Když uvážíme, že kniha poprvé vyšla v roce 1934, tak to vypadá na nejvydávanější knihu anglické literatury - proč, na to by snad dovedli odpovědět jen absolventi těch internátních škol.
Příběh je prostý: učitel klasických antických jazyků "uvízne" na nevyznamné škole, kterou nenavštěvují synkové zrovna z té nejvyšší společnosti, což v angl. podmínkách značí, že baronetů a ministerských předsedů ta škola za dobu své existence mnoho nevyprodukovala, dokonce jí navštěvují i kluci "nízkého původu" - synové obchodníků, manažerů!
Po kratičkém období lidsky šťastného a aktivního soukromého života profesor známý jen svou přezdívkou Chips navždy, na dlouhá desetiletí uvízne v té škole jako živý inventář, jako nejkonzervativnější ale nedotknutelná součást prostředí, jako naivní vtipálek, jemuž procházejí "výroky", které by z úst jiných nebyly myslitelné. Tisíce a tisíce kluků, kteří projdou hodinami jeho latiny či řečtiny, mu navždy uvízne v paměti - jejich jména, dětské obličeje a rošťárny jsou i po desetiletích tím jediným, co vyplňuje jeho mysl.
Příběh pro mne představuje výklad pojmu "britský konzervativizmus".
Příběh o klasickém anglickém pedagogovi z provinční chlapecké školy, který v ušáku u krbu při šálku čaje (vodu mu musí uvařit žena) vzpomíná svá učitelská léta. Je to nostalgické vzpomínání o žácích, o své ženě a o svých vtipech, u kterých jsem se ani nezasmál.
Prof. Chips se stále drží svých hodnot, který se naučil v mládí, nemá rád velké změny, má rád klasickou literaturu a detektivky, čaj, až nějak moc má rád mladé hochy. Žije sám v baráku u školy společně s nějakou paní (nejspíš bývala pradlena ve škole), která mu vaří a vše dělá, protože jeho vrcholným počinem je míchání čajů a vítání mladých chlapců u sebe doma. Občas hodí nějaký ten svůj vtípek společně s latinským citátem.
Vlídný, chápavý, s velkým životním nadhledem, nevtíravě ovlivňuje studenty svým pevným postojem v každodenním životě i v zásadních otázkách, které dokáže vyjádřit nenápadně a vtipně. Pomáhá mladým lidem nalézat jistotu v životě, protože jim dává mnohem víc než jen vědomosti, především svoji lásku.
Jestli mě nějaká kniha v poslední době opravu překvapila, ohromila a vlastně i dojala k slzám, tak právě tahle. Neuvěřitelně silný a neuvěřitelně lidský příběh a kdybych věřil tomu že to něčemu pomůže, tak bych napsal, že by to měla být povinná četba. Minimálně pro každého kdo má oči a uši otevřené... Celkový dojem: 100%
Je to velmi anglické vyprávění o velmi anglické tradiční instituci a o velmi anglickém zastánci a strážci jejích tradic. A také je to velmi obyčejné vyprávění o velmi obyčejném životě muže, jenž se stejnou neochvějností střežil nejen zmíněné tradice, ale i svoji prostou poctivost, smysl pro povinnost a oddanost svému poslání; a právě tím byl neobyčejný.
Knižní jednohubka namazaná nostalgií s plátkem melancholie a osvěžujícím optimismem navrchu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Ztracený obzor |
| 1992 | Sbohem, pane profesore |
| 1992 |  Byla to vražda? |
| 1947 | V zajetí minulosti |
| 1948 | Díky, pane profesore |
Etablovaný před tabulí stál. O pannu Thálii za oponou, která je tu pro každý divácký sál. Klasa v emoci, když se mění jeho vlas(t). Látka na téma, která trému nemívá: "Láska, hrdě zpěvná, pevná v nás."