Se žlutou hvězdou

Krátké útržky z doby, kdy měl Karel Poláček za sebou nešťastné manželství, prohranou rozluku, okupaci země, vyhazov z redakce Lidových novin pro židovský původ, povinnost nosit žlutou hvězdu a následně na něj čekal transport do terezínského ghetta a poté do Osvětimy. Trochu moc na jednoho člověka. Ze zápisků už je cítit odevzdanost, určitá apatie, nechuť... Není to pěkné čtení, a teď nemyslím formu nebo styl.

Hodnotit, proč v té době někdo odešel / neodešel, mi přijde z našeho dnešního pohledu minimálně nevhodné.

21.09.2022

Zajímavé čtení a hodně hezkých myšlenek. Ledacos jsem se o Karlovi Poláčkovi dozvěděla. A pobavilo mě, jak se vyjádřil o Brně versus Praze:

"Brno: Říká se mu dépendance Vídně. Odtud čerpalo B. svoje podněty, napájelo se vídeňskou šťávou. Proto jsou tam krásné sady. V Praze byly obecní zastupitelstva proti stromům. Městští radní skládají se ze živnostníků a ti uznávají přírodu jenom potud, pokud je k užitku. Stendhal píše o starostovi, který dal pokácet staré stromořadí, protože nebylo k užitku. Brňáci jsou proti Praze; žárlí na ni i nevraží. Byli jsme uvítáni nevlídně. Považovali nás nikoli za své hosty, ale za liechtenštejnské dragouny."

Poláčka čtu pro oddych. Pohodové a vtipné knihy, které mi zvednou náladu. Tento jeho deník je ale s ostatními jeho knihami v protikladu - je vážný, ukazuje Poláčka jako soukromou osobu, jeho obavy z nastupujícího nacismu, komentuje dobové dění... Proto mě kniha velmi zaujala, pro tu svou odlišnost a pro odkrytí soukromí. Poláček nás zde prostě "pouští k sobě".

08.09.2020

Knížečka pro čtenáře, kteří mají rádi Karla Poláčka; nemyslím, že by oslovila někoho, kdo o něm v životě neslyšel. Je to pohled do hlavy inteligentního a vzdělaného člověka s přehledem, který si zapisuje nápady a postřehy, domýšlí souvislosti, zapisuje stupně své nálady. To vše spíše pro sebe (samozřejmě, je to deník), ale i tak to bylo pro mě vrcholně zajímavé, protože – viz má první a druhá věta.
Někdo tu otevíráte otázku, proč Poláček neodešel, když zřejmě mohl. Já jsem velmi, velmi opatrná při hodnocení chování jiných lidí v extrémní situaci, natož po delší době. Já už vím o koncentrácích „všechno“, oni nevěděli skoro nic; vůbec si nejsem sama sebou jistá, jestli přesně v téhle chvíli vyhodnocuji situace správně, a je mi jasné, že po letech si lidé budou ťukat na čelo a ptát se – proč tohle udělala/neudělala? Zpátky k Poláčkovi: přijde mi, že tady i na tohle tu odpověď zčásti najdete.

07.07.2020

Tento deník, který si Poláček psal v roce 1943 před odchodem do Terezína, byl poprvé vydán až v roce 1959.
Nejen život se žlutou hvězdou, ale celý život Karla Poláčka byl něčím jako jízdou po tobogánu. Počínaje školními přesuny a pak válka.
Na začátku první světové války Poláček narukoval do armády a absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl ovšem nikdy výše než na hodnost četaře. O svých zkušenostech později napsal: „Za čtyřletého vojákování jsem ‚Švejka‘ vůbec nepotkal. Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla. Prošel ruskou a italskou frontou, koncem války utekl do srbského zajetí.
Opravdu dobře se začalo dařit až v r.1933, kdy nastoupil do Lidových novin. Ale dobré časy včetně finančního zabezpečení rodiny netrvaly dlouho.
Německá okupace a rasová perzekuce Poláčkovi znemožnily pracovat v novinách; živil se jako knihovník v Židovské náboženské obci. Ač v časovém předstihu přemlouván přáteli k emigraci, zůstal. Po rozvodu r.1939 již žil se svou životní láskou právničkou Dorou Vaňákovou. Dne 5. července 1943 byli Karel Poláček i Dora Vaňáková deportováni do terezínského ghetta, 19. října 1944 pak nastoupili do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Datum úmrtí 21.1.1945 v koncentračním táboře Gliwice je zpochybňováno.
Pokud by hypoteticky K.Poláček přežil, mohli bychom se "možná" těšit (nebo kochat) dále.

17.03.2020

Také použiju citaci z knihy. Kritika je sice ostrá a dost jednoznačná, ale není zlá a je v ní i dávka inteligentního humoru. Veselé čtení o životě v neveselé době.
Proč se u nás jedí ryby vlastně jenom na Štědrý den? Snad proto, že by jinak byla spousta případů zadušení. Rodina se schází hlavně jenom při obědě a používá této příležitosti, aby se pohádala. Klidně lze spojit rodinné nešváry s knedlíky, škubánky, buchtami a jinými výrobky české kuchyně. Avšak když jíme rybu, musíme zachovat klid. Česká rodina riskuje rybu jen na Štědrý večer.

24.02.2020

,,(…) Když jedu elektrikou známou cestou, zavírám oči a snažím se zapomenout stanice; když otevru oči, očekávám, že budu někde, kde jsem ještě nebyl. (…)“ , přiznává Karel Poláček v jednom ze záznamů. Kdyby tam bylo jen tohle jediné souvětí, stačilo by mi to. Dělám to totiž taky. // Silné svědectví. // O tom, co měli nebo neměli udělat, se hádat nechci. // Překvapily mě strany 21-22. březen nebo duben, kdy se do psaní nakrátko (jde o jeden záznam) pustila paní Dora, neboť jak píše: ,,Staroušek si přeje, abych zaznamenala věci, které mi napsal v dopisech a které se mu líbily.“ Pro ilustraci přidávám i začátek následujícího, ponávratového záznamu.

,,(…) A pak píše o baronovi, který se chlubí, že mu kdysi dávali snídani do postele. Vzteká se, když mu to nechtějí věřit. Staroušek mi k tomu píše, že myslí, že když se člověk octne na dně, že v první řadě musí zapomenout na to, že mu dávali kafe do postele.
(To chápu a jsem zvědavá, zda to dokážeme. O to kafe v posteli by nebylo, ale bude moci zapomenout, že byl člověk a byl šťastný a jeho život měl smysl?)
Dnes mu bylo 51 let. Ale nechce, abych sem psala věci subjektivní, a já to jinak neumím.

5. dubna
Vida ji: Ženská! Pověřím ji, aby za mě psala do deníku, a co učiní? Polemizuje. Polemizuje, ale datum nezapíše. A přece je datum to hlavní. V deníku nemusí být nic, ale data ano.(…)"

19.11.2019

Deník o tom, jak čekal na transport do Terezína. Bylo to vcelku rychle přečtené ... i když tato doba musela být šíleně těžká na přežití ...

Nebylo kam utéct. Říše obklopovala Čechy z jedné strany, fašistické maďarsko a slovensko z druhé. Ti co měli dostatek intuice samozřejmě utekli, ale ne každý měl to štěstí a pak už bylo pozdě. Vaše teze o mamonu je celkem silné kafe. Mohla jste ještě doplnit, že neutekli, protože měli spoustu práce s trávením studen a rituálníma vraždama...

24.06.2016

Tak tady jsem taky narazila na otázku, stejně jako WEIL - když už byl Hitler za humny, proč všichni - ti co mohli - nesebrali saky - paky a neodešli. Já vím, nám se to říká, když nemusíme odcházet z domova , zamykat za sebou dveře a nevědět, kdy je zase - a zda-li vůbec- je budeme odmykat. Pravděpodobně láska k domovu, k vlasti , ke všemu známému a blízkému , ale kde potom u těchto lidí zůstal pud sebezáchovy? Nechci být teď - nemůžu najít to správné slovo - zlá nebo sprostá - ale napadá mě snad jediné - že někteří - nechci však házet všechny do jednoho pytle - prostě seděli na majetku a priorita byl mamon nakupený po generace. Tak jasně, když se budu muset rozloučit s vázou po babičce, tak mi to bude líto, asi uroním slzu, ale pokud budu vědět, že jde o krk mým dětem , nebudu přece čekat na nic a tu vázu nechám stát na stole, priorita je přece život mých dětí a mých blízkých - a to si myslím, že někteří Židé pochopili a ž když bylo pozdě.