Sebranka
Torey L. Hayden (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161924/bmid_sebranka-OEL-161924.png
5
274
274
Sedmiletý klučina, který není schopen mluvit, pokud do toho nepočítáme nekonečné opakování předpovědi počasí a echolalické odpovědi… Roztomilá holčička, kterou její biologičtí rodiče týrali, a proto má poškozený mozek a nedokáže číst… Desetiletý „drsňák“, který na vlastní oči viděl, jak jeho nevlastní matka zabila jeho otce, a který putuje od jedněch pěstounů k druhým… A nakonec plachá dvanáctiletá dívka, která do speciální třídy přišla z katolické školy. Co je její problém? Je těhotná. Čtyři děti, z nichž každé si už stihlo prožít svoje, se sejdou v jedné třídě, aby se společně učily nejen číst a počítat, ale také překonat své problémy, nebo se s nimi „jenom“ vyrovnat. Dílčí úspěchy i neúspěchy, drobné radosti, ale také neshody a dohadování jsou v téhle třídě na denním pořádku. Co se mohou v takové třídě naučit? Třeba to, že si mohou vzájemně pomáhat a brát ohledy na druhé. Čtivý příběh nesourodé čtveřice dětí a jejich učitelky, která občas překročí hranice své profese a do jejich osudů se vžívá více, než by se od ní čekalo, osloví čtenáře předchozích knih Torey L. Hayden. Kniha je určena zájemcům o skutečné příběhy s psychologickou tematikou a lidem, kteří se věnují práci s dětmi s handicapem a poruchami chování. Torey L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných románů, které představují skutečné příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Žije v USA. V Portálu vyšly její knihy Spratek, Dračice a mazánek, Zvíře a Tygřice.... celý text
Literatura světová Romány Příběhy
Vydáno: 2013 , PortálOriginální název:
Semebody Else´s Kids, 1981
více info...
Přidat komentář
Ještě že existují lidé jako Torey. Umí dát lásku, trpělivost a povzbuzení tam, kde ostatní již lámou hůl. Je smutné číst osudy jejich dětí.
I tato kniha nabízí typickou Torey L. Hayden. Lidskou a empatickou osobu, která své zážitky a zkušenosti zpracovává do velice čtivých příběhů o "divných" dětech. Četla jsem už Spratka a Tygřici - tato kniha jim byla v mnohém podobná, lišila se ale tím, že tentokrát se Torey nezaměřila na osud pouze jednoho konkrétního dítěte, ale na celkem čtyři z nich. To vytvořilo trochu jinou dynamiku, které ale nechybělo nic z kouzla dříve zmíněných knih. Kniha se mi moc líbila, četla se dobře a vzbudila ve mně emoce, takže na ni jen tak nezapomenu. :)
Knihy od Torey doslova hltám. Líbí se mi jak s dětmi dokáže pracovat, zaujmout je, učit, trávit čas, i když jsou tak "jiní" a rozdílní...Jejich osudy jsou smutné a často plné bolesti, ale ona se svým láskyplným přístupem to jednoduše zvládá a obohacuje jejich životy tím dobrým směrem.
Oceňuji, že kapitoly jsou prokládány i osobním životem autorky, líbí se mi jak situace popisuje, přiznává i selhání nebo možnost jednat jinak a že dokáže i do tak bolestných témat proplést vtip...
Jednoznačně je mou oblíbenou autorkou...
Pri cteni knizek tehle autorky mivam dilema: nuti me cist dala a dal, protoze me moc zajima, jak to s jejimi detmi bude dal. Zaroven se ale setkavam s myslenkami az filozofickymi a mam chut knihu odlozit, leccos si vypsat nebo alespon poradne "prezvykat". Jasne ze mam NAPROSTO jasno v tom, jaka je role skoly ve vdelavani a od ceho se odviji hodnota cloveka, ditete!
Odhaduji, ze se dej odehrava tak v osmdesatych letech. Pristup k zaclenovani deti s nejakym znevyhodnenim mi neprijemne pripomina inkluzi.
Prekvapil me takovy detail, ze i americke deti se potykaji s deziluzi (?) ohledne ne-existemce Santa Clause. Toryino povidani muzu vyuzit jako inspiraci, az se budu bavit s detmi o jeziskovi...
Skvela jako vzdycky. Ale nikdy me neprestane prekvapovat, jaky zverstva pachaji na detech jejich nejblizsi.
Nejsmutnější na lidském bytí je hloubka naší nevědomosti.
Když máte co dělat s dětmi, je snadné uvěřit, že jste vševědoucí. Bohužel však nejste.
Jednou z jeho nejúčinnějších zbraní byla schopnost pouštět větry. Mně připadalo, že to dokáže udělat, kdykoli se mu zlíbí a na jakékoli úrovni decibelů. Nadzvedl půlku zadnice a zamířil, aby oběť schytala puchovou i zvukovou střelu naplno.
„To je určitě těma fazolema, co jsem snědl,“ omlouval se pokaždé roztomile. Panebože, ten kluk musel jíst fazole ráno, v poledne i večer, aby tohle dokázal. Jsem si jistá, že kdyby měl po ruce příslušné noty, uměl by odprdět i státní hymnu.
Korunu tomu dával tím, že si poté vzadu odtáhl kalhoty, strčil do nich ruku a dole cosi zkoumal. Jen bůh ví, co si ověřoval. Nikdy jsem se na to neptala. Naopak jsem se snažila ze všech sil celé to divadlo ignorovat: na takové chování byla nejlepší medicínou nevšímavost. Jenže s Tomasem to nebylo tak jednoduché.
Pokud mě nedopálil první ani druhý nebo dvanáctý pšouk, vyskočil z židličky a zamával si rukou před obličejem. „Teda fuj! To strašně smrdíííí! Teď se mi povedla fakt perda, co? Fuj. Tady už nemůžu sedět. Musím si přesednout.“ Pak se při vstávání z židle otočil a pšoukl mi přímo do tváře.
Pokud šlo o odporné nebo neurvalé kousky, dokázal k nim vymyslet tucet dalších variant. Mezi jeho oblíbené patřilo strkání prstu do krku. I když si nikdy nevyvolal zvracení, pokaždé z něj vyšel typický příšerný zvuk dávení. Instinktivně jsem vždy vyskočila. Pokaždé, krucinál.
„Podle mě je Santa Claus něco podobnýho. Víš, něco jako duch.“
„A taky si myslím,“ pokračoval Tomaso, „že lidi mají díky němu dobrý pocit uvnitř a mají rádi jiný lidi a chtějí jim dávat dárky. Ne že by doopravdy sestoupil z nebe a udělal to sám, ale vnukne nám, abysme to dělali za něho.“
Nic se nevyrovná hovorům, jaké vedou děti při jídle.
„Ten dort mi chutná, Torey,“ řekl Tom. „Jaký to je?“
„Čokoládový.“
„A jo. Snažil jsem se vzpomenout si, jak se jmenuje. Měl jsem to přímo na jazyku.“
To připadalo Lori k popukání a začala se dusit džusem.
„A důležitější, mnohem důležitější je něco jiného: koukni se, jak dobře to Lori umí s lidmi. Máme tu malého chlapce, který nedokáže ani mluvit, a Lori pro něho hodně znamená. Lori rozumí lidem líp než skoro všichni ostatní, které znám. Čte v srdcích, jako ty a já čteme v knížkách, a to je mnohem lepší než všechno, co se učí ve škole.“
„Lidé jsou jako cibulky hyacintů. Můžeme jim jenom připravit dobré místo, kde budou růst, ale každý člověk už pak musí růst sám v ten svůj správný čas. Když do toho začneme rýpat a šťourat, akorát naděláme škodu. I když to myslíme moc dobře. A někdo roste velmi nenápadně, jako ty cibulky v lednici. Někdy ani nepoznáme, jestli se něco děje, ale to neznamená, že se neděje.“
Pořád ta vážnost, s níž mě pozorovala. Nemluvila.
„Takže mi důvěřuj, Lor. Chci ti dát trochu víc času, abys mohla růst. Budeš číst, ale až přijde tvoje chvíle. Rozumíš tomu?“
Vážně přikývla: „Strkáš mě zpátky do lednice, aby mi narostly další kořínky.“
Venku pršelo, bylo temno a mlhavo, což ve mně probudilo jakousi prvotní touhu, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Vstala jsem, odvrátila se od Claudie a šla se dívat z okna. A uvažovala o tom, jak se všechny velké věci v životě dokážou vejít do tak krátkého rozhovoru.
...
Pořád jsem stála zády k ní a pozorovala déšť. Nechtěla jsem se otočit. Nechtěla jsem se dívat na dvanáctiletou budoucí matku na antidepresivech. Občas mi moje práce připadala prostě příliš těžká.
Autorka je obdivuhodná speciální pedagožka a navíc umí příběhy "svých" dětí zpracovat do velmi čtivé podoby. I když jejich osudy jsou většinou hodně smutné.
Další z řady knih, ke které bych se nedostala, kdyby nebylo našeho místního Klubu milovníků knih, o autorce jsem sice dříve slyšela, ale nijak jsem neměla v plánu její knihy číst. Nejznámější knihou autorky je Spratek, ale já se rozhodla, že vyzkouším právě Sebranku, kde autorka vypráví příběh 4 dětí s různými diagnózami. Autorka sama je i hlavní postavou knihy, neboť nám přibližuje své osobní životní zkušenosti a poznatky a je to nesmírně čtivé nejen v tom, že se jedná o autentické příběhy, ale především z důvodu toho plného nadšení autorky směrem k těmto dětem. Klobouk dolů za její píli, snahu, pokoru a sílu. Příběhy jsou to nelehké, ale zároveň je vše tak příjemně „normálně“ popsané, autorka nemá potřebu nic zveličovat či dramatizovat, osudy těchto dětí to ani nepotřebuji, jsou bohužel smutné samy o sobě. Knížku můžu doporučit, ale věřím, že pro některé čtenáře to nebude lehké a snesitelné čtení.
Doporučuji všem, kteří mají alespoň trochu blízko k pedagogice a dětem a obdivuji autorku za její práci, upřímnost v popisování vlastních myšlenek a v neposlední řadě spisovatelské schopnosti! Dojetí mě "přepadlo" několikrát... A díky za epilog!
Torey Hayden i v této knize dokazuje, že práce s dětmi je posláním, navíc s dětmi, které potřebují speciální individuální přístup, protože jaksi vybočují z „ tabulek normálnosti“.
V knize Sebranka sledujeme čtyři autentické příběhy dětí, které přicházejí k Torey do speciální třídy, jsou rozbité, křehké a tak zranitelné …
Líbí se mi, jak autorka popisuje nejen úspěchy své práce, ale nebojí se ukázat i na tak zvané „ pokusy/omyly“ a že ne vždy to vyjde. T.Hayden svou prací opravdu žije, byť asi mnohdy na úkor svého osobního života a štěstí...
Její knihy čtu velmi ráda a doporučuji.
Každá kniha od Torey, kterou jsem zatím četla měla dvě stránky. Jednu temnou, kde se dětem dějí hrozné věci, které zanechávají psychické i fyzické následky. A druhou světlou a plnou naděje. Tou je Torey. To, s jakou láskou s těmi dětmi pracuje, jak se snaží všemožně jim pomoci... nezbývá mi nic jiného, než ji obdivovat.
vyprávění učitelky speciální třídy. 4 děti - 6ti léta Lori, která má vinou týrání poškozený mozek. Tomasso, který byl svědkem vraždy svého otce. Autistický nemluvný Boo a 12tiletá těhotná Claudia.
je to velmi podobné Spratkovi, takže pokud se vám líbila i předchozí kniha, zklamaní nebudete.
"Nic nemůže být nikdy dokonalé. Ale uvnitř v sobě to můžeš vidět dokonalé, když se snažíš. Takže je pro mě všechno krásné. " Lori
Tahle kniha je jako by vás někdo bodl do srdce, tak moc mě zasáhla. O dětech, které společnost považuje za zaostalé, ale někdy je v nich tolik lásky, na kterou jiný nemají ani kapacitu.
Torey umí psát. Co se mi moc líbí, je to, že pracuje s "takovými" dětmi podle citu a jejich nálad a ne podle školních osnov, které vymýšlí ti, kteří vlastně ani neví, oč v takové či podobné třídě vlastně jde...
Chvílemi na mně ale padlo zoufalství a lítost nad tím, že u některých dětí padne veškerá snaha vniveč..
Autorka popisuje své zkušenosti, ukazuje jiné cesty v přístupu k "jiným" dětem, nebojí se přiznat vlastní hranice, bezradnost, strach. Dotýká se bolavých míst inkuze těchto dětí ve školách.Střet s byrokracií, předpisy, normami je asi ve všech zemích. Doporučuji pedagogům, psychologům i rodičům.
Sebranka je příhodný název. Čtyři děcka, každý s nějakým problémem se sejdou v jedné třídě, kde to chvilkama vypadá trošku jako blázinec a chvilkama jako emoční bouře.
Tahle profese je strašně namáhavá a místy určitě deprimující. Každé z těch dětí má své mouchy, svoje potíže, ale každé z nich je v něčem krásné a dobré.
Dobré je, že v epilogu se pak čtenář dozví zhruba, jak jednotlivé děti pokračovaly dál, jaké udělaly pokroky a tak dál.
Co k tomu ještě dodat, no. Asi to, že z knížky byste si měli odnést zhruba několik základních věcí:
- To, že mají druzí problém, který my nevidíme neznamená, že ten problém neexistuje
- I vzteklé a sprosté dítě v sobě může chovat spoustu dobroty
- Někdy nezbyde nic jiného, než doufat a oceňovat i pouze malé pokroky k lepšímu
- Je dobré nejít s proudem a sem tam přistupovat k druhému individuálně a s na míru šitým přístupem
- A hlavně: Nenechme se odradit neúspěchy, bojujme dál. Ono se to poddá.
Opět skvost, diamant a poklad v mé knihovně. Torey mě opět přesvědčila. Opět me vzala do světa, který mě zajímá a baví. Také mě ale děsí. Je plný nepochopení, pochopení, tolerance, soucitu a naděje. Naděje, že v tomto světě jsou lidé, kterým na nás záleží. Ať jsme, kým jsme..
Doporučuji jako povinnou četbu pro asistenty pedagoga či speciální pedagogy.Úžasné čtení pro ty, kteří pracují s dětmi se SVP.
Při čtení ukápla ne jedna slza. Opravdu zajímavá knížka, čte se jedna báseň, na takovou jsem ještě nenarazila.
Štítky knihy
psychologie speciální pedagogika podle skutečných událostí psychoterapie dětí a mládeže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval |
| 1994 | Divná Jadie |
| 2009 | Dračice a mazánek |
| 2015 | Tichá holka |
| 2012 | Tygřice |
Na pár prvních počátečních stránkách jsem chtěla knihu odložit. Zvědavost mi to naštěstí nedovolila. Byl to totiž nejlepší počin, který jsem četla snad za posledních 10 let. Příběh nabízí zajímavé psychologické momenty smíchané se spoustou vzácných pedagogických mouder, které si beru k srdci a před Torey jakož pedagogickým pracovníkem s lidským přístupem smekám a rozhodně doporučuji přečíst.