Sedmá funkce jazyka
Laurent Binet
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406475/bmid_sedma-funkce-jazyka-6PC-406475.jpg
4
179
179
Druhý román autora pozoruhodné knihy HHhH se opět pohybuje v historických kulisách, ale tentokrát jde o minulost o něco méně vzdálenou – o osmdesátá léta dvacátého století – a o radikální změnu žánru: Laurent Binet se místo historického románu pouští do vod postmoderny, krimirománu a konspiračního thrilleru. Historické události už nerekonstruuje do co nejpřesnějších detailů, nýbrž je coby výchozí materiál mistrně a hravě mísí s fikcí. Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
La septième fonction du langage, 2015
více info...
Přidat komentář
Už dlouho jsem nečetl něco tak zábavného a současně provokujícího mé sebevědomí.
Mám rád knihy, u kterých jsem nucen čas od času vyhledávat ve slovnících a encyklopediích a tady se mi obého dostalo požehnaně.
Mám rád knihy, které skopávají modly z piedestalu, a ani tady se autor nikterak nemírnil.
Prostě byla to parádní jízda, při které jsem si připomenul některá jména, některá pro mne byly zcela nová a některá mne provázejí neustále.
Ač nejsem ani lingvista, ani sémiotik, a obecně jazykové vědy mne při mé cestě vzdělávacím systémem zcela minuly, nepociťoval jsem zásadní handicap (wikipedia to samozřejmě pro laika jistila).
Jsem jen na vážkách, zda to byla pocta mrtvému světu intelektuálů minulého století, zda to byl výsměch a nebo zda to byla kombinace obdivu, pohrdání a nebo jen hra autora, který svým rozhledem a vzděláním patří k témuž světu.
Ano, kniha klade poměrně vysoké nároky na obecný přehled v oblasti, kde většina čtenářů bude tápat. Ano, knihu si nejvíce užijí studenti filozofických fakult a současně odpůrci humanitních věd. Ti první se budou bavit a sem tam je namíchne neuctivý obraz některého z jejich oblíbenců, pro ty druhé to bude potvrzení jejich názoru na zbytečnost hrdinů románu pro reálný svět.
Kdybych měl knihu k něčemu přirovnat, tak bych asi volil Tooleho "Spolčení hlupců". Měl jsem z něj obdobný pocit sarkastického a současně obdivného pohledu na tehdejší realitu.
No a kdyby autor chtěl jen vyjádřit pohrdání nad sebestředností intelektuálů, nikdy by nemohl překonat Daniila Charmse a jeho "Čtyři názorné příklady toho, kterak nová myšlenka dokáže ohromit člověka, který na ni není připraven."
https://1url.cz/dzxX5
Na knihu jsem se moc těšila, protože se mi moc líbila HHhH, ale nedočetla jsem ji. Tohle není nic pro mě. Po 120 stranách jsem nevěděla o čem čtu, na mě příliš odborná jazykověda. Rozhodně to není odpad, to bych neřekla o žádné knize, ale tohle prostě není nic pro mě.
Přesně ten druh knihy, díky kterým mi na mateřské neměkne mozek. Nebýt toho, že jsem absolvovala dva semestry sémiotiky s mistrem Šoltysem (a psala oborovou diplomku), neužila bych si knihu ani z půlky, protože všechny ty ilokuce, perlokuce a mytologie by mi nic neříkaly, takhle to ale byla jízda. Do toho Borg, McEnroe a nakonec i Lendl, sympatická dvojice hrdinů, policajt naplňující všechna klasická klišé, Benátky, sex...
Takhle skvělá kniha se mi dlouho nedostala do ruky! Pokud máte (a pokud nemáte, stejně si knihu užijete, jen vám unikne pár brilantních narážek a citací... Ačkoli jsem si jistý, že mi jich taky uniklo mnoho, mé znalosti nejsou až tak hluboké)... Tedy pokud máte alespoň trochu povědomí o sémiotice a poststrukturalismu, není možné si tento román neužít. A pokud jste se někdy trápili nad texty R. Barthese, M. Foucaulta a podobných, zaručuji, že místy budete brečet smíchy ("Jděte už do prdele s epistémé!"). Ačkoli tohle není humoristický román. Je to detektivka, kde se setkává skvělý šablonovitý detektiv z "drsné školy" s naprosto cizím a bizarním intelektuálním prostředím, jeho Watson se tak mění v Sherlocka, protože znalost semiotiky se tu zdá být srovnatelná s Holmesovou schopností odhadu a hluboké analýzy při prvním pohledu... Celý román stojí na jedné straně na jazykovědě a podivném detektivním případu, zároveň však na do bizarních výšin přehnanému popisu intelektuálního prostředí osmdesátých let. Nechci příliš popisovat o čem kniha je, to lze dohledat a navíc, abych to dokázal, potřeboval bych mnoho stran prostoru. Tak tedy jen na závěr ještě jeden citát, který mě v kontextu neskutečně pobavil: "We don't need Derrida, we have Jimi Hendrix!"... Ale jinak jo, Derridu potřebujeme!
Vydarený mix žánrov: štrukturalistickej detektívky, politického thrilleru, filozofického pikareskného románu, alternatívnych dejín. Barthesova druhá smrť autora.
Bavila som sa. Fiktívny príbeh so skutočnými postavami, napísaný neotrelým a provokatívnym spôsobom. Páčili sa mi rečnícke súboje, ale stále mi vŕta hlavou, či naozaj chodí Sollers dvakrát ročne na ostrov, aby sa zas stretol "všakvietesčím" :) A ako vlastne tento román vnímajú ľudia/postavy, ktorí ešte žijú, pretože vlastne nikto z nich sa v knihe neukázal vo veľmi dobrom svetle...
Už na začiatku čítania som si hovorila, že nie je pre každého - žiadna masová záležitosť. Ale je tu dosť komentárov, to je prekvapujúce. A určite budem predpokladať správne, že sa tu začnú množiť komentáre so slovom "nedočteno"...
Nedočteno. Prvních 100 stránek mě velmi bavilo, zajímavě pojatá detektivka, k tomu lingvistické a sémiotické vsuvky. Ale pak jsem se začala ztrácet v množství postav, které do děje vstupují, v jejich úvahách, ke kterým neznám historický kontext. A tím pro mě kniha přestala být odpočinkovou, musela bych ji číst s notebookem na klíně...a tak odkládám.
Na román jsem těšila a dokonce se i teoreticky připravila (přečetla základy sémiotiky pro laiky, dohledala významné postavy tohoto oboru na wikipedii). Ale nakonec mi tato příprava dala mnohem víc, než samotný román. Ten mi přišel dost povrchní a často i nudný. Autor neustále rozhazoval jména slavných osobností jak konfety, ale jejich zařazení do románu mi přišlo zbytečné a jediným účelem snad mohlo být zakrytí absence opravdové promyšlené zápletky. Na večírcích, v saunách, na přednáškách donekonečna tlachaly a tak ještě více brzdily pokulhávající děj. To, že některá fakta mírně nesedí, jsem (občas, jistě ne vždy) registrovala, ale jaksi nechápu, proč by mě to mělo pobavit. Někde v polovině knihy jsem si zoufala a myslela si, že to snad nedočtu. Ale dočetla.
A abych jen nekritizovala, tak několik momentů mě nakonec i pobavilo – především vtipně glosovaný despekt, s jakým inspektor nahlíží akademické prostředí (po letech strávených v blízkosti fakulty UK, byť v oblasti přírodních věd, to vidím podobně) - a (SPOILER) když Simon v závěru váhá, jestli není jen románovou postavou a snaží se navázat spojení se svým spisovatelem, aby tak příznivě ovlivnil svůj osud.
S postmoderní literaturou to mám tak: užiji si četbu bez častého dohledávání jmen a souvislostí a smířím se s tím, že mi někdy něco uteče, nebo porozumím všemu (a vyhledávám často), ale je to spíše intelektuální než čtenářský zážitek. (Jsou jistě lidé, kteří to mají propojené; smekám).
Zvolila jsem první možnost - a ano, většinou si to užila. Co ano a co ne:
- se soustředěním a požitkem jsem četla lingvistické pasáže - a říkala si, že na rozdíl od mého hloupého mládí by mě nyní studium bavilo víc
- bavily mě odkazy na Eca a Jméno růže a ráda jsem srovnávala
- mrzelo mě málo prostoru pro vyšetřování (což u Eca bylo naopak): Bayardovo vtipné glosování intelektuálů a jeho dialogy s Herzogem považuji za nejvtipnější části - román je pro mě spíše humoristický než detektivní
- zcela jasně je to pocta Umbertu Ecovi - ale jeho uvedení jako postavy románu je vtipně (a trochu nechutně) shazující; i toto jsem oceňovala - když mi přišlo, že se ti intelektuálové berou moc vážně, nechal je autor ztrapnit a ponížit, často i jimi samými
- je dobré orientovat se v 80. letech: pokud si vyvoláte v paměti jména politiků, sportovců (tenistů obzvlášť - filozofický rozbor jejich hry, nádhera), hudebních skupin a zpěváků, ubude vám dost z obrovského množství jmen, kterými je román zaplněn
- a jednu hvězdičku dolů za nekonečné čtení o večírcích a pobytu v sauně; achjo, to jsem protrpěla (a nemějte mě za prudérní)
Ještě malá poznámka k formě eknihy: část knihy je v italštině a angličtině. Nemožnost dostat se pomocí odkazů k překladu, který je umístěn až na konci, mi vadila, přestože nešlo o informace pro děj zásadní (což jsem zjistila až po dočtení).
Sama pro sebe hodnotím román jako obohacující. (A jdu si odpočinout k nějaké povrchní, jednoduše plynoucí detektivce :-))
Tak nějak na rozpacích. Asi to bude tím, že obecná lingvistika a sémiotika mě na škole moc nebavily a vnímala jsem tyhle disciplíny jako pseudovědu pro několik nadšenců a několik hnidopichů z univerzitního prostředí, kteří při každé debatě u piva arogantně sklouzli k Chomskému. O to víc mě zaráží úspěch téhle knihy. Mám skoro dojem, že se nedá dočíst, pokud čtenář nemá za sebou studium právě na obecné lingvistice a podobných přidružených oborech nebo není aspoň vytrénován eseji U.Eca. Možná není důležité vědět, kdo byl Jakobson a stačilo se by zaměřit na dobrodružnou honbu za sedmou funkcí jazyka, kniha je i tak velmi dobře napsaná, vtipná a se spoustou geniálních narážek a situací, ale je někdy tak zahlcena světem sémiotiky, až to občas není čtenářsky (aspoň mně ne) příjemné. Přesto dávám hnidopišsky čtyři hvězdičky, protože jako intelektál nemohu přece dát najevo, že jsem v téhle lingvistické džungli dost často musela násilím udržovat pozornost, abych pak stejně zjistila, že stejně netuším, o čem byly předchozí odstavce.
každá buňka mého lingvistického a literárněvědného já vykřikovala v extázi, doporučuji všem, kdo někdy před zkouškou s hrůzou usínali nad Kurzem obecné lingvistiky nebo hltali Umberta Eca na jeden zátah
Tato knížka mi vyrazila dech. Původně jsem po ní sáhla z nostalgie a těšila se, že si zavzpomínám na léta strávená na fakultě a na všechny ty přednášky, testy, diskuze a zkoušky z lingvistiky, ale netušila jsem , že mě čeká TAKOVÝ nářez. Knížka má vtip, spád, neskutečný záběr, pokud jde o vědomosti a znalosti, a taky pořádnou porci drzosti. Klobouk dolů před skvělým překladem M. Markové. Vrcholový výkon!
POZOR, SPOILER!!! Už jen začátek - "Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil." - tato neurčitost a nejistota, která je ztělesněná (nejen) v postavě Simona, kterého ve finále autor (který není vševědoucí) nechává převzít iniciativu a svým způsobem se podílet na vývoji dalšího děje, je geniální. Teorie Morrise Zappa (díky, Petře A. Bílku! až ve Vašem doslovu jsem si vzpomněla, odkud to jméno znám - "Hostující profesory" jsem četla totiž už více než před dvaceti lety :o) - o naivní záměně literatury se životem - to je literatura na třetí. Potom už jsem vážně nevěděla, co je fakt a co fikce a hltala jednu stránku za druhou.
Dostalo mě, jak Binet často lže nebo neříká celou pravdu a jak to se čtenářem mistrně koulí (nejdříve se dovíme, že Barthes za čtvrt hodiny zemře a o dvě kapitoly dále nás autor postaví před skutečnost, že "za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není", Umberto Eco tvrdí, že už přišel o hodnost v Logos Fraternitas a tak dále. Jakže to Binet napsal? Že správná a uvěřitelná lež musí obsahovat devadesát procent pravdy? Tak to teda sedí :o)))).
Samotná existence sedmé funkce jazyka - jazyka a sémiologie jako novodobé nejmocnější zbraně, pro kterou stojí za to se bít, zabíjet, cestovat přes půl světa, je při existenci všech televizních debat a bůhvíčeho ještě asi nepopiratelná.
Kdyby kniha byla bývala existovala už v době, kdy jsme studovali (kondicionál minulý - "ten nejhorší čas ze všech, čas lítosti"), asi bychom byli bývali přednášky z jazykovědy nebrali jako děsnou suchárnu a opruz.
Ještě jedno malé mínus úplně na konec, abych jen nechválila: je škoda, že v knížce bylo poměrně dost sazečských chyb, což bych od nakladatelství jako je Argo asi nečekala.
Skvělá knížka. Drapne a nepustí. Připomíná Umberta Eca. Dokonalá směsice reálných postav a událostí a fiktivního příběhu. Často jsem dohledával na Googlu. Atmosféra univerzitního prostředí - zejména francouzského ale v italského - kolem roku 1980. Spousta filozoficko-lingvistických diskuzí, ironie a prolínání do politiky. A hlavně sestřelování ikon. Kdo by tušil, že sedmá funkce rozhodneme o vítězi francouzských prezidentských voleb...
Pokud vás baví Saussure a máte v knihovně Kurs obecné lingvistiky, Jakobson a Pražský jazykový kroužek jsou vaši kamarádi a víte něco o bulharských deštnících, pak je tahle knížka přinejmenším signifikantní. Jo a zapomněl jsem na Pierceho, Searla a Eca!
Sympatická stavebnice různých prvků, kdy postmoderně přecházíme z darkroomů (věc, kterou jsem předtím neznal) k esejistice za použití literárního samplingu.
Po přečtení mě nepřekvapilo, že m. Sollers knihu zažaloval (a ne proto, že ho v románu Binet připravil o něco, co mu bylo drahé, ale pro to, že naznačil, že Eco je chytřejší než on).
Pro mě určitě nejzajímavější kniha loňského roku. A nejen proto, že jsem ctitelem Boloňského profesora.
Drzá je opravdu výstižné hodnocení. Je to parádní knížka, a po trochu čtenářsky rozpačitém začátku roku jsem si krásně spravila chuť. Kdo by to byl řekl, že svět lingvistiky je tak dramatický a vášnivý? Binet naprosto skvostně propojil skutečné postavy a události s fikcí a vytvořil chytrou, čtivou a zábavnou knížku se spoustou vtipných scén a dialogů. Literární vědci, filozofové a lingvisté jsou v ní celebritami prvního řádu, jsou hvězdami nejen přednášek, ale i divokých večírků (a že si umí užívat!). Je nádhera, že někdo vymyslí detektivku, v níž se všechno točí kolem rétorické schopnosti, navíc ji napíše trochu jako poctu Ecovi - dá se to číst jen jako detektivku, ale taky je to exkurz do lingvistiky a teorie znaků. Jsem nadšená, za mne jednoznačně plný počet bodů.
Pro mě rozhodně také kniha roku a nikdy jsem víc nelitovala, že jsem od Eca četla jen ty přístupnější věci a jeho knihy o sémiotice odkládala. A nejen od něho. Přivítala jsem, že jsou ke knize připojené poznámky a doslov, ale stejně jsem zvědavě nakukovala na wikipedii, abych si dohledala víc o jednotlivých postavách (a jak vypadají). Vždycky jsem litovala, že není víc knih jako Foucaultovo kyvadlo, tak konečně - Binetova kniha je sice samozřejmě jiná, ale přitom podobná.
A klobouk dolů před Míšou Markovou, rozhodně adept na cenu za překlad.
Absolutně brutální jízda. Nesmírně mě těší, že byly "pomočeny" (ať už symbolicky či skutečně) všechny ikony a živoucí i mrtvé fosílie literární teorie - to máte za ta léta utrpení při studiu!