Sedmá funkce jazyka
Laurent Binet
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406475/bmid_sedma-funkce-jazyka-6PC-406475.jpg
4
179
179
Druhý román autora pozoruhodné knihy HHhH se opět pohybuje v historických kulisách, ale tentokrát jde o minulost o něco méně vzdálenou – o osmdesátá léta dvacátého století – a o radikální změnu žánru: Laurent Binet se místo historického románu pouští do vod postmoderny, krimirománu a konspiračního thrilleru. Historické události už nerekonstruuje do co nejpřesnějších detailů, nýbrž je coby výchozí materiál mistrně a hravě mísí s fikcí. Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
La septième fonction du langage, 2015
více info...
Přidat komentář
Poněkud zvláštní dílo. Působilo to na mě trošku, jako by se autor něčím sjel a řekl si, že napíše něco mezi Jménem růže a Brownovými romány. Takže něco filozofování, něco šílených konspirací a tajné společnosti, jejíž prsty sahají do všech pater světové společnosti. To toho zamíchat nemálo francouzských i zahraničních reálných filozofů a jejich reálné i smyšlené příhody. Člověk to nesmí brát vážně a pak je to celkem fajn čtení. Na plný počet ti ale u mě nedosáhlo. Jednak to bylo místy až moc (přemíra sexu i tam, kde to nemá moc význam ještě dejme tomu, ale celá Logos Fraternitas a hlavě to úplně poslední / nejvyšší utkání?), jednak mi přijde, že uplynulo příliš málo vody na to, abychom mohli takto zacházet s reálnými historickými postavami (z nichž někteří ještě v době vydání knihy žili).
Takový literární patchwork. Příběh je posešívaný z naprosto nesourodých prvků - od komplikovaných a laiku nesrozumitelných sémiotických teorií a soubojů filozofických tezí přes analýzy politických machinací až po drby ze života reálných předních franc. intelektuálů, politiků a gigolů a ještě dál - až po "pokleslé" dobrodružné žánry (muži v černém :), od přiznaných vykrádaček námětů Umberta Eca jako pocty jeho géniu (včetně přímého zakomponování jeho osoby a jeho autentických výroků do děje) až po "výpujčku" postav a epizod ze snad nejslavnějšího univerzitního románu - Hostujících profesorů Davida Lodgea. Kupodivu - táto slátanina krásně drží a dovede pobavit.
Obrazy francouzské politické scény sice zřejmě do důsledku vychutná pouze francouzský čtenář, ale intriky prezidentských kandidátů, jména franc. i sovětských politiků, dozvuky osmašedesátého ještě v osmdesátkách - to vše je zorientovanému čtenáři blízké. Bavila jsem se náramně: kapitola 14 se mi promítla jako scéna ze slavného filmu Šakal; epizody příběhu odehrávající se v americkém univerzitním kampusu výstižně zobrazují stav a nálady na amerických univerzitách té doby (zejména míru drogové závislosti studentů i vyučujících).
V závěru příběhu došlo i na prognostickou zmínku o jednom mimořádně nadaném "černém studentovi z Havaje", který by se mohl stát možná až senátorem (že se stane doopravdy prezidentem USA, to si ještě v 80. letech opravdu nikdo nedovedl vyfantazírovat).
Obdivuji autora pro jeho mimořádnou sečtělost a schopnost kombinovat autentické citáty vědeckých děl, politických proklamací, publicistických článků s vlastní fantazií.
Překládat tuto knihu musel být heroický výkon. O to více mne mrzí, že redakce to už nedotáhla do formy odpovídající kvalitě obsahu - korektury jsou nedotažené (jakoby ten náročný text korektora časem už tak unavoval, že čím vyšší číslo stránky, tím více neopravených překlepů), mnohé italsky či anglicky pronesené věty jsou v jazykových vysvětlivkách na konci knihy přeložené, ale nechápu, proč pouze některé. Proč ne všechny?
Za zmínku ještě stojí "česká stopa" v příběhu - Ivan Lendl.
tohle v současné době nedám...promiň kamaráde...str 102...tak snad někdy příště
Asi bych musela být jazykovědec, abych se bavila. Ale špatné to nebylo, jen jsem čekala víc nadsázky a vtipu.
Od knihy jsem čekal strašně moc, nakonec jsem od ní dostal o něco méně. Stále však lze konstatovat, že se jedná o dobré porochňáníčko. Kniha je bohužel taková polovičatá. Není to Brown s jeho naprosto stupidním brakem, který si může přečíst každý, v němž v zásadě není mnoho k pochopení a který díky tomu fanatizuje davy. Není to Eco. Eco, který píše na straně jedné brilantní mix žánrů klidně v jednom románku, propojený napínavým, ale vcelku jednoduchým příběhem, pro který jej může číst takřka kdokoliv, který v sobě ovšem ukrývá naprosto precizní aluze, které je třeba hledat, prozkoumávat a které vám nakonec způsobí až nadpozemskou radost, když je najdete. Binet je mnohem údernější než Eco (a méně zábavný) a zároveň zbytečně komplikovaný na Browna. A ještě k tomu Ecovi Binet se stejně jako on rozhodl použít prostředí historických událostí. Proč ne. Ale Eco nepotřeboval historii měnit, aby dokázal co dokázal. Zatímco Eco vytváří metapříběh za historickým děním, Binet přetváří historické dění. Což je nejen méně sofistikované, ale i literární vcelku nezajímavé. Samozřejmě mám na mysli Derridův osud v knize. Já Derridu moc rád a toto mě mrzelo. Však by ani Sílu zákona nestačil napsat.
Obecně vzato to ale není špatná kniha. Je asi fakt, že pokud vás nezajímá linguistic turn, netrápí vás postmoderní filosofie a poněkud skandalizující psaní o Foucaultovi (ač třeba reflektující realitu, to já nevím, je však v některých ohledech trochu přehnané), kniha vás zjevně nechytne. Její filozofující pasáže nejsou přehnaně složité, pochopit se v ní všechno dá, pokud se alespoň trochu snažíte. Ale pokud se snažit nechcete, parodie na akční detektivku s vražednými Bulhary, Japonce a Searly s nožíky na dopisy, přehnané sexuální scény (poměrně detailně popisující homosexuální styk, pravidelně se objevující orální sex a když si člověk ke konci knihy říká, že už dlouho nedošlo na anál, najednou se tam objeví Judith Butlerová (kterou znám jako šedesátnici) s připínacím dildem rajtující na jednom z hlavních hrdinů) a poměrně drsný konec (a úplný konec už vysloveně paroduje akční filmy) vás u knihy patrně neudrží.
Já si však roztodivné narážky na nedávnou filosofickou scénu oněch slavných géniů (a leckdy současnou, Butlerová žije, Chomsky (v mírně diskreditující scéně se také objevil) a další všichni stále aktivní filosofové) a univerzitní prostředí, které se velice změnilo, ale něco zůstává. Nadto kniha obsahuje vcelku zajímavé politické pozadí, které celý test pěkně rámuje.
Tedy, Eca jsem nedostal, ale zjevně jsem jedním ze čtenářů, na které autor mířil, proto jsem si knihu vlastně užil.
Zosobněný vypravěč mluvící ke čtenáři je oukej. Klišé zabedněnej policajt v kombinaci s klišé otravnej side-kick sice méně, ale pořád oukej. Jenže...
Nemá to hloubku Eca, nemá to brakovou čtivost Browna, zato to má tuny balastu. Je to nákladní vlak vaty tu a tam proložený dějem, tu a tam kousíčkem humoru a velmi často vulgarismem. Místy je to vtipné, tak jsem to zkusila brát jako komedii a uvidíme.
...
Nepomohlo to. Téma mě šíleně zajímá, ale kniha šíleně nebaví. Odkládám.
(Kdosi to tu nazval intelektuální masturbací. Pod to se klidně podepíšu.)
Nejzvláštnější kniha, kterou jsem v posledních letech četl a svým způsobem oceňuji, že ještě někdo v dnešní době píše knihy, které absolutně nemají šanci stát se bestsellerem a plně je ocení jen promile čtenářů. Laurent Binet sice neodolá a dost často literárně onanuje nad svými znalostmi a někdy je toho filozofování přespříliš, tím pádem se kniha nečte úplně snadno, některé pasáže jsou na druhou stranu neodolatelně vtipné (intelektuální jazykové souboje, v nichž lze přijít o prsty) a působí až jako parodie na různé špionážní a konspirační romány. Pochopitelně, že plno odkazů pochopí jen ti, kteří hodně detailně znají sémiotiku, jazykovědu a filozofy, kteří se jí zabývali a moc na tom nezmění ani na konci uvedený rejstřík nejslavnějších osobností a událostí. Na zábavnosti přidává i to, že postava vyšetřujícího studenta si uvědomuje, že je jen literární postavou a není životná, což ale není úplně vytěženo a mohlo to být využito ještě mnohem vtipněji. Popisy některých sexuálních výjevů také stojí za to, ačkoli někdy už jsou samoúčelné a až dehonestující, epizodní účast Umberta Eca je víc než co jiného poctou tomuto géniovi. Obrovskou pochvalu pak zaslouží Michala Marková, protože přeložit toto dílo nebylo jednoduché a ona to zvládla s naprostou bravurou. Sedmá funkce jazyka je unikátní intelektuální thriller, který ocení jen minimální množství čtenářů a někdy není jednoduché ho dočíst, odměnou je ale několik opravdu chytře řešených a vtipných momentů. 70%
Po několika kapitolách jsem nepochopila smysl četby románu a tak jsem jej vrátila nedočtený do knihovny.
Detektivka plná slavných francouzkých myslitelů, filosofů a politiků? Proč ne! Originální námět (mě navíc blízký) je zde velmi zajímavě zpracován. Konspirace, míšení reálných faktů s fikcí, tajné organizace a tajné služby... Ideální koktejl postmoderního románu. Místy mi text připomínal knihy Umberta Eca, ale oproti němu Binet přeci jen o něco zaostává jak šíří znalostí, tak uměleckými kvalitami.
Neskutečný nářez. Literární Pulp Fiction pro inťouše. Nejde přestat číst.
Rozkošná historická fabulace, která trpí pár zásadními mouchami, ale postupem času je přebíjí dalšími a dalšími dobovými atrakcemi, které chrlí na čtenáře. Málo co nabízí tak velký potenciál směšnosti jako prostředí západních intelektuálů a studentů po roce 68. Autor ho tu zasvěceně čerpá plnými doušky, přidává brakovou detektivní linii alá Umberto Eco (který tu má též svou povedenou epizodku) a celé to nechává gradovat až do literárních i doslovných orgií na americké konferenci. Binet má výhodu v tom, že osudy mnoha protagonistů jsou tak bizarní, že často není dopředu zřejmé, co jsou fakta a co už výmysl (viz třeba konec Althusserovi ženy..). Každopádně vymýšlet a domýšlet se rozhodně nezdráhá, což působí obzvlášť komicky pro čtenáře jeho prvního dílka HHhH (které veskrze strávil úvahami nad svou obsesí dodržovat v historickém románu maximální historickou věrnost). Největší slabinu má tahle intelektuální taškařice ve svých dvou hlavních protagonistech - vyšetřovatelích. Ty - na rozdíl od skutečných postav - působí dost vykonstruovaně a nevěrohodně. Možná je to i záměr, ostatně i sám hlavní protagonista Simon Herzog začne v poslední třetině uvažovat, jestli už papírem nešustí přespříliš a nepropadl se do románu. Takže je asi i logické, že závěr v jeho podání působí spíš rozpačitě.
Tohle je mimořádná kniha, kterou docení hlavně lidi, kteří studovali lingvistiku a/nebo filozofii - postmoderní sémanticko-lingvistická detektivka, která začíná zavražděním Rolanda Barthese, jemuž přitom byl odcizen dokument s tajemnou "sedmou funkcí jazyka". Tu Barthes objevil ke stávajícím šesti funkcím popsaným Jacobsonem a tato funkce má mluvčímu zajišťovat zvláštní moc. Román se hemží postavami jako Foucault, Derrida, Deleuze, Umberto Eco, Julia Kristeva a dalšími slavnými jmény lingvistů a filozofů více či méně zapletených do případu. Po dokumentu pátrá policista Bayard, cestu mezi Paříží, Benátkami či USA mu kříží bulharská tajná služba, plány nejvyšších francouzských politiků, záhadná dvojice Japonců nebo tajné společenství intelektuálů, které pořádá souboje v rétorice (přičemž ten, kdo rétorický souboj prohraje, může přijít o prst). Krimi linka románu je spíš průměrná, ale zato se toho spoustu dozvíte (nebo si ze školy zopakujete) o sémiologii a fungování jazyka a taky o francouzské politice a atmosféře ve společnosti 80. let.
Klobouk dolů před překladem Michaly Markové, musela to být hodně náročná práce.
Pěkně napsaný příběh. Místy jsem tápala, ale to není chyba autora, nýbrž moje.
Tenhle geniální postmodermi román bych přirovnal k večeři v restauraci s nějakým unikátním konceptem, kde se při vaření využívají jak tradiční románové ingredience ( jako je klasická bondovka, "ecovská" detektivka a napínavý americký thriller) , tak naprosto originální technologie přípravy, tj. narativní postupy: chvíli komunikuje se čtenářem autor a dává mu možnost vymyslet si místo děje, jindy se zase postava snaží sama sebe přesvědčit, že není jen fiktivní postavou románu, že skutečně žije.
A podobně jako takové restaurace s unikátním konceptem a vydesignovaným menu nejsou určeny pro každého, i tenhle román předpokládá jistý typ čtenáře.
Vše začíná nehodou, při které je na ulici sražen Roland Barthes, vracející se domů z oběda u Francoise Mitteranda. A ten, kdo Barthese nezná, kdo neví, že to byl významný literární teoretik, filozof a především sémiolog 20.stol., nemá podle mě šanci román docenit a pochopit, neboť sémiologie, obecná lingvistika a naratologie jsou těmi "exotickými" ingrediencemi románu a podstatou celé detektivní zápletky. Román se navíc odehrává téměř výhradně v prostředí francouzských a světových filozofů a lingvistů, postavami jsou Michel Foucault, Roman Jacobson, Julia Kristeva, Umberto Eco, Jacques Derrida (kterému v r. 1981, při návštěvě Prahy, podstrčili StBáci do kufru drogy, aby ho mohli zatknout) atd.; román navíc nabízí zajímavý pohled na předvolební boj mezi Mitterrandem a Giscardem. V podstatě jedinou "normální" postavou v románu je vyšetřovatel Bayard, který by bez doktoranda Simona Herzoga téhle bandě "zasraných, hovno dělajících intošů" vůbec nerozuměl. Díky Bayardovi čtenář poznává i skutečnou (nebo fiktivní?) tvář těchhle intošů, nachází je "šukající v darkroomech gay klubů nebo fetující na studentských párty a diskotékách.
Zkrátka vynikající román, ale asi ne pro každého. A rozhodně zajímavý i pro získání nadhledu nad naší politickou situací.
Současně obdivuju překladatelku, tohle přeložit z francouzštiny musel být fakt oříšek. Četl jsem jako e-knihu a bohužel tam bylo hodně chyb, za což však neviním překladatelku.
Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí.
V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat.
Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu.
„Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“
(neznámý student, odposlechnuto v kampusu)
Nedokázal jsem to dočíst. I když mám lingvistické vzdělání, vyznám se v teorii znaku i literatury a navíc mám rád literární experimenty. Tohle jsem ale nezvládnul. Je to čistá onanie. Cítím s pajaroh.
Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-)
Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-)
Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-)
„Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“
Tak buď s přibývajícími knihami (to zní lépe než roky) ztrácím intelekt nebo jsem prokoukla ty chytrolínské řeči. Lingvistiku včetně sémantiky a sémiotiky jsem studovala, tak proč jsem si čtení této knihy neužívala a nepochopila jsem zahrnutí všeho možného IN... do příběhu, přidání špetky Eca a nalepení nálepky postmodernismu?
Asi ano, změnila jsem se já. A to, co by před deseti lety byla modla, mi dnes přijde nezajímavé a zbytečné. Zpátky do jeskyně!
(a schválně to zkusím za dalších 10 let)
To byla jízda. Jsem možná trochu masochistka, ale já jsem tuhle náročnou knížku - napěchovanou obrovským množstvím jmen, citátů a odkazů - dočetla až do poslední stránky. A stálo to za to, přestože převážnou většinou jmen nejen že jsem neznala, ale sotva jsem je dokázala vyslovit. Byla to výzva a čím déle jsem četla, tím víc mi docházelo, že vůbec nejde o to, jestli úplně všemu porozumím. To se asi málokomu povede, i kdyby to byl rodilý Francouz. A to mám výhodu, protože jazykové teorie, kolem nichž se vše točí, byly pro mě díky studiu bohemistiky tím nejjednoduším a nejsrozumitelnějším (což se o politických soubojích říct nedá). Ta knížka je náročná, ale zároveň vtipná a docela nestoudná.
Text by si zasloužil lepší korektury a vůbec pečlivější redakci (proč nejsou ve slovníčku přeložené všechny cizojazyčné citáty, ale jen některé?).
Nebojte se té knihy. Vypadá děsivě, ale je velmi zábavná, když nebudete vše, co je v ní psáno, ani sebe brát úplě vážně.