Selfies
Jussi Adler-Olsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537896/bmid_selfies-66377328c00d6.jpg
4
1356
1356
Případy oddělení Q série
< 7. díl >
POKAŽDÉ, KDYŽ SE VYFOTÍTE, PROZRAZUJETE BUDOUCNOSTI SVOU MINULOST. V kodaňském parku je nalezeno tělo staré ženy. Šílený řidič zahájí hon na mladé dívky. Je možné, že spolu tyto na první pohled odlišné brutální útoky nějak souvisejí? Záhadu by měl rozřešit detektiv Carl Morck z oddělení Q, ale on i jeho tým jsou pod značným tlakem. Případ musejí za každou cenu rozlousknout – pokud se jim nepodaří splnit očekávání nadřízených, jejich oddělení bude zrušeno. Situaci komplikují i problémy asistentky Rose, která kdysi možná měla co do činění se strašlivým zločinem – a teď ji minulost dohnala. Sedmý případ oddělení Q „Oddělení Q píše Adler-Olsen panu Barešovi jakoby na míru. Nadšení a elán, s nimiž se interpret do své role vžívá, jsou pro posluchače audioknihy rajskou hudbou a audiomol si ke knize vytváří mnohem silnější pouto než jen pouhou četbou.“ - severskekrimi.cz „Herecký projev zkušeného Igora Bareše ke stylu sedí naprosto přesně. Až se zdá, že i on sám přirozeně zapadl do světa kodaňské policie a příběhy oddělení Q ho baví číst.“ - Tomáš Macháček, naposlech.cz „Nadhled a silně nekorektní humor čiší z téměř každé věty a všechna ozubená kolečka vtipů krásně zapadají do koleček napětí i vážnosti, nijak se navzájem neruší a dýchají vedle sebe v symbióze.“ - severskekrimi.cz „Adler-Olsen působí jako strakatý papoušek mezi šedivými holuby. Jeho styl psaní, ač vykazuje jasné severské znaky, je velmi osvěžující. Asadovy roztomilé přeřeky, Carlovy ironické poznámky a Rosino rázné vystupování jsou přesně tím kořením, které obohacuje již tak dobrý příběh. Je to ale právě to, proč se k této sympatické trojce čtenáři vrací.“ – Tereza Bártová, severskedetektivky.cz „Oddělení Q píše Adler-Olsen panu Barešovi jakoby na míru. Nadšení a elán, s nimiž se interpret do své role vžívá, jsou pro posluchače audioknihy rajskou hudbou a audiomol si ke knize vytváří mnohem silnější pouto než jen pouhou četbou.“ – severskekrimi.cz „Případy oddělení Q se vyznačují zvláštní kombinací nadhledu a humoru, projevující se zejména ve scénách ze sklepních kanceláří oddělení Q, kterou autor dává do kontrastu s drsnými skutky pachatelů, kteří se nezastaví před ničím.“ – Tomáš Macháček, naposlech.cz Jussi Adler-Olsen (* 1950) Dánský spisovatel vystudoval politologii a filmovou vědu. Literatuře se začal věnovat už za studií, hrál v několika hudebních skupinách, skládal hudbu k filmům a pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Svou literární kariéru zahájil knihou Alfabethuset (Abecední dům, 1997), pak následovaly romány Og hun takkede guderne (A děkovala bohům, 2003) a Washingtonský dekret (2006; Host 2014). Později se začal věnovat tématům spojeným s rodnou zemí. Jeho kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q dosud zahrnuje sedm knih vydaných česky v nakladatelství Host: Žena v kleci (2011), Zabijáci (2012), Vzkaz v láhvi (2012), Složka 64 (2013), Marco (2014), Nesmírný (2015) a Selfies (2017). První čtyři díly této série byly zfilmovány a promítaly se i v českých kinech. Všechny mají svoji audiopodobu. Igor Bareš (* 1966) Studoval JAMU v Brně, tři sezony působil v angažmá v Divadle bratří Mrštíků, potom strávil 11 sezon v Národním divadle Brno a následovalo období na volné noze. V letech 2005–2016 byl členem souboru Národního divadla v Praze, od roku 2015 je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Jednou byl nominován na Cenu Thálie, dvakrát na Cenu Alfréda Radoka a třikrát na Českého lva. Hostuje v divadlech po celé republice a se svojí manželkou účinkuje v zájezdovém představení Jenom život. Filmoví diváci ho znají například ze snímků Výlet, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v mnoha televizních inscenacích i seriálech: Četnické humoresky, Detektiv Martin Tomsa, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Strážce duší, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, Život a doba soudce A. K., První republika… Vedle herectví se věnuje i dabingu. Kromě série o oddělení Q dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Nemesis (2013), Nebezpečné známosti (2014), Poslední Laponec (2014), Klubíčko veselých pohádek (2015), Chatrč (2015), Podvolení (2015), Knihy džunglí (2017), Shakespeare (2017), Muž a žena (2018), Gentleman v Moskvě (2018), Vladař (2018), Stín kapradiny (2018).... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno:
2019
,
OneHotBook
Originální název:
Selfies, 2016
Interpreti: Igor Bareš
více info...
Přidat komentář
Předchozí díly jsou za mě super, avšak tento mě dost zklamal. I co se týče příběhu, i ohledně Rose mi to přišlo všeho až příliš. Asi na ty pubertální postavy už jsem stará, protože mi přišlo jejich chování tak dětinské, že mě to úplně štvalo. I to, že jsme hned od začátku věděli vraha mi v tomhle případě vadilo, protože jeho příběh nebyl podle mě dobře ukončen. Jeden díl z tolika se může stát, že "nesedne", určitě tohoto autora, ale budu číst dále.
Audio. Mně se tento díl líbil. Vlastně to celé bylo o Rose. Hodně na mě její příběh s minulostí i současný zapůsobil a chytlo za srdce. Celkově byla kniha o mezilidských vztazích.
(SPOILER)
!!! POZOR SPOILERY !!!
V úvodu si trochu kopnu do nakladatelství Host: Už v předchozí knize jsem zaznamenala drobné typografické chybičky, které se zde opakovaly (chybějící uvozovky, překlep ve slově), nyní se k tomu ovšem přidala i slovní hříčka v podobě „napadeného“ sněhu (citát: „jemně pihovatou pleť měl bílou jako čerstvě napadený sníh.“) Bohužel se musím připojit k těm, kteří považují tento díl za nepříliš podařený, ba dalo by se říci slabý. Jussi Adler-Olsen píše čtivě, ba dokonce tak čtivě, že i když je to tak trochu o ničem, člověk má tendenci číst dál. Ale asi jsem se jím přesytila, protože už Nesmírný mě nijak nechytil, a po přečtení Selfies rozpačitý způsob a pochyby zůstávají ještě víc.
Předně: příběh se odehrává dva roky po předchozí knize, což mi vadí, neb mám pocit, jako kdyby mi něco uteklo. Nemluvě o tom, že v každé knize je něco naťuknuto, a to zůstává nedovysvětleno a nedotaženo, ať jde o Asadovu minulost či případ pistole na hřebíky a Carlovu úlohu v celém neštěstí. Na konci Nesmírného všechny postavy prodělaly hypnózu, která otevřela staré rány, takže bych čekala, že autor hned naváže na tuto linku, obzvlášť když informace na přebalu slibují nahlédnutí do zákulisí oddělení a jeho hrdinů. To se sice konalo, pouze u Rose, ale až po dvou (??) letech?
U A-O je mi sympatické, že píše civilně, s nevtíravým, lehce ironickým humorem, bez potoků krve a brutality. Jenže po přečtení předchozích knih si už nejsem jistá, zda si s tímhle vším u mě vystačí. Nelze ignorovat, že všechny knihy mají stejné schéma a kompozici. V úvodu je vždy něco z minulosti, co čtenáře navnadí a vysvětlí se v současnosti. Hrdinové vždy řeší několik případů vedle sebe, které se propojí, často je to prokládáno vsuvkami z Carlova osobního života (trable s dospívajícím synem, rozvod, návštěvy tchyně, Mona, sem tam nějaký Hardy). Autor vždy kápne trochu tajemství z minulosti Asada či samotného Carla, čímž čtenáře namlsá a znejistí, ale pokaždé z toho sejde. Na konci každé knihy pachatel zemře, většinou i se svědky a zúčastněnými osobami, takže řešení případu se uzavírá Deus Ex Machina mávnutím kouzelného proutku samo, bez zdlouhavých ceremonií soudního řízení či namočení zainteresovaných lidí do prokázání viny. Zpravidla si také jedna či více hlavních postav sáhne na dno - v tomto díle poprvé Rose, předtím to vždy odskákali Asad, Carl či oba dva. (A skoro bych se vsadila, že v další knize o tom nebude ani zmínka, Rose bude jako rybička, stejně jako se teď vůbec nemluvilo o Asadově skoro amputovaném spáleném palci.)
Tentokrát mi to vše přišlo trochu násilné a nedávající smysl. Oddělení Q, které primárně řeší odložené případy, se tentokrát začne zajímat o aktuálně probíhající vyšetřování, což by dávalo smysl v případě vraždy v parku, ale už ne u přejetých dívek. Celá kriminálka tomu nechává volný průběh, hlavně že budou novináři točící reportáž spokojeni, a na frak dostane jako vždy jen jeden pitomý vyšetřovatel, který je za blbce už od začátku. Kupa věcí byla naťuknuta a nedotažena, například hrozba zrušení oddělení kvůli chybné statistice či Marcus Jacobsen (nějak nám na konci z té knihy zmizel…). Kvituji jen smíření s Larsem Bjørnem.
Zápletka se sociální úřednicí mi přišla vyloženě vycucaná z prstu. Jussi se tentokrát strefuje do sociálního systému, ale ač sama pracuji na odboru sociálních věcí (uznávám, že nedělám dávkovou agendu), nedokázala jsem se s tím ztotožnit. Postavy „blbých bloncek“ mi přišly prázdné a ploché, bez vnitřní psychologie a motivace, nedovedla jsem se s nimi vůbec sžít - a to je od A-O velké pochybení, protože jinak záporné postavy umí vykreslit dobře. Ani Anneli mne nijak neoslovila, její přerod v zabijáckého Jamese Bonda byl přehnaný, a její konec v podobě trapné nehody typicky Adler-Olsenovský. Zkrátka a dobře, tohle mne nezaujalo.
Víc mě interesovala linka bývalého nácka, i když úvodní kapitola mi jako motivace budoucího chování postav přišla velmi nečitelná, ale ani tohle nebylo pořádně rozvedeno a dotaženo. Srovnám-li to třeba s Nesbøho Červenkou, tam jsem se dozvěděla mnohem, MNOHEM víc. Celkové propojení příběhů z nástěnky se mi příliš neosvětlilo, přišlo mi to všechno hodně o náhodě.
CITÁT: Kdo ksakru vlastně jsi, Asade, napadlo Carla a odbočil doprava.
Tuto otázku si kladou čtenáři od okamžiku, kdy Asad svlékl gumové rukavice, odložil mop a začal se míchat Carlovi do řešení případu. Chemie mezi těmi dvěma tentokrát nebyla tak silná, ale čtenář si to vynahradil tím, že tentokrát dostal naservírovanou Rose, žádné narážky, ale hezky všechno v plné parádě. Asi budu nevděčná, ale mě to přišlo nevěrohodné. Konejším se komentářem uživatelky terimila, která píše, že jde o beletrii. Jde. Ale já to přesto beru vážně. A tak se odmítám smířit s konstatováním, že pan Knudsen byl hajzl a vřed a že Rose psychicky týral. Chybí mi hlubší motiv, nespokojuji se s vágní narážkou, že Rose nebyla jeho. Všechno mi to přišlo vyhnané do extrému a přehnané (jen aby to ve čtenáři vyvolalo city), včetně závěrečného pobytu na záchodě.
Z celé knihy si tak odnáším jako největší záhadu odpověď na otázku, zda se matka Viggy naučila fotit ta selfie.
Prvnich 100 stran jsem mel problem se zacist, zorientovat. Pote zacina dej nabirat na obratkach, ale stale je tam mnozstvi rozehranych pribehu, takze sice mate predstavu kdo je za co zodpovedny a cekate, jak se cely dej pripoji do jednoho celku. Uprimne musim rict, ze me posledni dily bavi cim dal mene, jak jsem byl nadseny pri prvnich dilech, tak postupne v poslednich dilech to nadseni odpadlo. Co je ale velmi pozitivni je stale styl humoru Carla s Asadem, stare prislovi o velbloudech me opravdu bavi, ale nedokazi vyvazit celkovy stale vice rozpacitejsi dojem z toho, kam tato serie smeruje dal...
Poslední tři knihy ze série mi přišly nevyvážené a Selfies to dokládají. Hlavní vyšetřovací linie se ztrácí v té vedlejší, byť s ní propojené, a do toho je ještě zamotán příběh Rose. Vedlejší linie mi připadne hodně přitažená za vlasy a dost nereálná, měl jsem pocit jako u nějakého béčkového amerického thrilleru. Jussi Adler-Olsen na mě působí, jako by se s touto sérií už vyčerpával tematicky a kreativitou, poslední díly se vůbec nedají srovnat např. se Zabijáky nebo Vzkazem v láhvi.
Dobré, i když pro mě asi nejslabší díl, ale i tak oddělení Q nezklamalo, i co se týče pomoci Rose v jejích problémech.
Hodně slabé. Dočetla jsem, ale jen proto, že s oddělením Q se znám od začátku a zajímal mě osud vyšetřovatelů. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem se knihou prokousala. Byla to slátanina. Všechny případy, které se zde řešily, byly hooodně přitažené za vlasy.
Tento díl se v rámci série trochu vymyká jednak důrazem na Rosinu minulost a pak též určitou nepravděpodobností kriminální zápletky. Takové zřetězení náhod je opravdu přitažené za vlasy, ale mě ta místy až absurdita tentokrát docela bavila.
Možná zbytečně trochu překombinované a zápletky mnohdy málo uvěřitelné, ale to nic nemění na tom, že i tento díl série mě bavil.
Vítám, že se autor konečně více zaměřil na jednotlivé hlavní postavy série a seznámil nás s minulostí Rose...
Olsenove príbehy sa veľmi dobre čítajú, hoci ich kvalita je premenlivá. Okrem toho majú tú výhodu oproti iným autorom zo severu Európy, že nepotrebujú šokovať detailným popisom brutalít. Tentoraz spisovateľ zvolil taký civilnejší prístup a mne sa to skutočne páčilo. Vôbec mi nevadilo, že podrobne rozoberá Rose, práve naopak, boli to najlepšie pasáže z celej knihy. Čakal som, že sa konečne dozviem niečo viac o Asadovi, ale autor ma prekabátil a naservíroval mi Rose. Takže Asad niekedy nabudúce. No a čo sa týka osôb, ktoré si spravili selfie momentku, tak podľa mňa dostali čo si zaslúžili. Vedel som sa vžiť do konania Anne-Line, predsa len vyžíriek sociálneho systému je asi všade dosť. Téma povrchnosti, vypočítavosti je veľmi aktuálna a bude to veľký európsky problém. Vlastne si myslím, že autor chcel poukázať, že máme dosť vlastných pijavíc, ktoré cucajú sociálny systém a nepotrebujeme k nim pridať ešte ďalších "prisťahovalcov", ktorí systém podoja mocnejšie. A kto to všetko zaplatí? No nič, odpoveď nám dá až budúcnosť. Nakoniec ešte jedna vec, vrahyňa znova uniká väzeniu a hynie (podobne končia predchádzajúce dva alebo tri prípady oddelenia Q), čím šetrí štátne výdavky. Olsen vidí to, čo vidia aj iní, a takto skryto cez beletriu nato poukazuje a ja mu fandím.
Tak tohle bylo tedy hodně slabé a ujeté. Carl vždy patřil mezi mé oblíbence, ale tenhle díl ho v žebříčku sesadil pěkně nízko :(. Asi opět procházím čtenářskou krizí, a i proto mi trvalo poměrně dlouho knihu přečíst, ale kdyby byla čtivá, určitě by mě strhla aspoň od poloviny. To se ale nestalo.
Zápletka mi v tomto kriminálním případu přišla strašně slabá - překombinovaná až na půdu, naprosto nevěrohodná, plná podivných náhod. Závěr byl také slabý, rychle sfouknutý a osobně netuším, co nakonec vyšetřovatelé všechno věděli a dali si dohromady. Bylo to asi tím, že stejně hlavní postavou v tomto díle byla Rose a její psychosvět. Osobně mě paradoxně tato linie bavila nejvíc (rozhodně mi to přišlo zajímavější než samotná krimi zápletka), ale nutno podotknout, že autor se tedy nežinýroval naložit Rose na hřbet řádnou dávku ho*en.
Vzhledem k tomu, že v dalším Q-čkovém díle se řeší život Asada, předpokládám, že si ho dřív či později ze zvědavosti přečtu, ale po zklamání z tohoto počinu si myslím, že to bude spíše později.
(Mimochodem, proč se vlastně kniha jmenuje Selfies???)
Za mě zatím nejslabší díl z celé série. Sledujeme spoustu případů, které se v závěru knihy spojí v jeden. Dějová linka s Rose mě bavila, alespoň jsem se dozvěděla něco z její minulosti, ale je škoda, že díky této dějové lince bylo celé vyšetřování odsunuto do pozadí. Těším se, až se konečně dozvím něco o Asadově minulosti.
Celkově trochu vycpávkový díl.
Tak tohle se tedy moc nevydařilo. Složka 64 byl top a těžko jí něco překoná - Selfies tedy určitě ne. Nehledě na to, že "hlavní případ" se řešil tak na čtvrtině knihy, zbytek bylo hlavně řešení Rosiných psychostavů, tím pádem byl celý případ takový povrchní a nedodělaný. Pasáže o Rose na mě působily až zbytečně depresivně a ke konci až nechutně a vůbec mi to do příběhů o Odd. Q nesedělo. Bohužel jsem si koupila i další díl a teď se budu dlouho odhodlávat knihu otevřít. Velké zklamání celé tak dobré série.
Napriek tomu, že mám celkom rada prípady oddelenia Q, tento sa mi zdal málo uveriteľný. Áno, sociálnej pracovníčke na úrade práce môže preskočiť a môže vraždiť, ale naozaj má schopnosti, aby bez problémov kradla autá, použila zbraň, odvliekla mŕtvolu...no mimoriadne šikovná. A odd. Q mi pripadalo mimoriadne neschopné.
Nuda nuda šeď šeď. Zápletka přitažená tak strašlivě za vlasy, že ani autor sám nevěděl jak tu matlaninu skončit.
Pan má očividně nějaké osobní spory s dánským sociálním systémem, protože náznaky na jeho prohnilost prostupují všemi jeho knihami. Je s podivem, že se Dánsko umisťuje na první příčce ve spokojenosti života, když podle tohoto pána je to tam tak strašně strašné. Popis mladých je povrchní, vše je fádní, zhýralé a prohnilé zato "hlavní hrdina" Carl je asi sexsymbol 21. století. Všichni kolem něj jsou vlastně trosky a jen on sám je úžasný skvělý a dokonalý. Děkuji nechci.
Dějová linka s Mohou je nudná a určitě tomu tak budu věřit že se po ní 8 let souží jak devatak po svojí sexy třídní. V posledních třech dílech si naše velká trojka pěkně štafetově předala šílený závěr,při kterém MÁLEM zemřeli. Hlavního zaporaka nechytli už ehm potřetí, protože se raději zabil sám / úplně nešťastně se mu stala fatální nehoda.
Autorovi bych dala tak na dva roky stopstav aby si utřídil myšlenky a napsal konečně pořádnou detektivku a ne rodokaps.
Štítky knihy
dánská literatura severská krimi severská literatura dánské detektivky
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vzkaz v láhvi |
| 2012 | Žena v kleci |
| 2013 | Složka 64 |
| 2012 | Zabijáci |
| 2015 | Nesmírný |
Nebylo to špatné, ale první díl asi už nic nepřekoná.