Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443761/bmid_selsky-baroko-A3f-443761.jpg
4
1539
1539
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
Román odhalující postupně a pomocí malých střípků dávnou historii z jedné jihočeské vesničky, k níž došlo během kolektivizace v padesátých letech dvacátého století. Hlavní hrdina se živí převážně sestavováním rodokmenů, většinou pro zámožné emigranty ze zahraničí. Jedna z jeho zakázek však nesměřuje do tak hluboké historie. Klient žádá nalezení domnělého udání, které mělo v padesátých letech přivést několik sedláků do vězení. Genealog Pavel toto udání sice nachází, z morálních důvodů však od dohody ustupuje a udání nepředá. Přesto se udání dostává do regionálních novin, kde má napomoci zlikvidovat úspěšnou dráhu čestného a nadějného politika. Staré křivdy vyplují na povrch a je velmi těžké po všech letech objektivně posuzovat vinu a nevinu jednotlivých aktérů.... celý text
Přidat komentář
Jiří Hájíček je pro mě takový záhadný autor... Dešťová hůl se mi hrozně moc líbila, jeho novinka Plachetnice na vinětách nebyla špatná a tak jsem sáhla i po Selském baroku... A já vám nevím... Určitě je mé hodnocení a celkový pocit ze čtení ovlivněn tím, že moc nemusím genealogii... Je to holt něco, co není úplně pro mě... Jeho styl psaní je ale krásný a já budu jeho knihy číst i nadále.... Nyní mám v plánu Rybí krev a doufám, že to bude ta top autorova kniha...
Jihočeská vesnice.
Při pátrání se historie začíná mísit se současností.
Krásné čtení.
(2013)
Snažil jsem se, ale po několika stránkách odloženo.
Je hezké krásně popisovat atmosféru míst, ale když nejde spisovatel trochu čtenáři naproti a ten nemá vlastně chuť jít s ním a číst dál, tak je to prostě chyba spisovatele.
Uplne muj salek kavy to nebyl.. Autor je vyborny v popisech prirody, budov, nalad, ale co se postav a konstrukce deje tyce, ponekud pokulhava. Nosne tema vnimam jako zajimave a neohrane, lec zpracovane ne zcela idealnim zpusobem. Jmena se mi celou dobu pletla, z casti pasazi jsem mela pocit, ze slouzi jen jako "vata" na vyplneni stranek - bez vztahu k cemukoliv v deji.
Hlavní hrdina Pavel, genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, dostane neobvyklou zakázku. Díky ní se dostává do nedávné historie a rekonstruuje příběh z 50. let. V té době přivedlo udání několik sedláků do vězení. Vše je však zamotané a před Pavlem vyvstávají další a další otázky.
Musím říct, že ač zajímavé téma (ať už genealogie, tak hlavně kolektivizace vesnice), úplně mě nechytlo. Na jednu stranu se mi moc líbil styl, jakým je kniha napsána. Popis vesnic i krajiny se mi moc líbil a celkově se mi kniha dobře četla. Bohužel jsem se občas ztrácela v postavách, hlavní hrdina pro mě byl nesympatický a pořád jsem jakoby na něco čekala. Konec byl sice překvapivý, ale ani to nepomohlo zlepšit můj názor.
Každopádně na pana Hájíčka nezanevřu a určitě si přečtu i jeho další knížky.
V některých svých postřezích a dialozích nadějný, jako celek to připomíná svého hrdinu - divného pavouka, který se pokládá za chytřejšího a zajímavějšího, než ve skutečnosti je. Hlavní problém vidím v tom, že postavy vystupují jako umělé figury v dramatu, jednání naprosto neodpovídá jejích věku a postavení. Jako by všechny nežily šedesát let ničím jiným než křivdami z období kolektivizace - včetně lidí, kterým má být v knize kolem třiceti... A cílem je pomocí těchto figurek převyprávět příběh v souladu s dogmaty dnešní doby. Příběh tak působí spíše jako z učebnice, než jako ze života.
Můj první Hájíček... Konečně! Bylo to totiž jedno velký skvělý!
Originálně zpracované téma, které nevidím v knihách příliš často, a které mě zajímá, kolektivizace vesnice 50. let, utajená historie, promlčené křivdy, staré bolesti, skvěle vykreslené prostředí i postavy,...
Dokonale popsané, jak je za totality ještě mnohem jednodušší mezi lidi roznášet jed a nenávist. Tolik těžkých lidských osudů, lží a polopravd na tak malém prostoru musí pohnout s každým...
Navíc ten Hájíčkův jazyk, to bylo jak pohlazení! Knížka je to útlá, akorát tak na jedno odpoledne, protože nedá člověku, aby ji odložil a slova “Nedonutili mě nenávidět,” se mi zapíšou do paměti!
První kniha, kterou jsem od autora četla. Těžké téma. No.. Celkem to na mě dolehlo. Těžkých témat je dost, ale nějak to mohlo být lépe napsané, místy jsem se i ztrácela. A tak zvláštně zpracované. Mohlo to být lepší tedy.
První kniha, kterou jsem přečetl od Jiřího Hájíčka. Vzpomínám si, že to byla zároveň první kniha, kterou jsem začal číst v roce 2018. Půjčil jsem si najednou všechny 3 díly z této vesnické trilogie a všechny knihy jsem postupně přečetl. Knihu hodnotím na 80 %.
Nedokázala jsem se začíst, ztrácela jsem se v postavách. Snažila jsem se vydržet, protože mě zajímalo téma knihy, ale nakonec jsem jí odložila nedočtenou.
Autor zvolil za protagonistu příběhu historika genealoga , který na zakázku sestavuje rodopis , pátrá v archivech, hlavně třeboňských a ve venkovských kronikách a to hlavně v období padesátých let minulého století, to je v době nejintenzivnější kolektivizace zemědělství.
S autorem jsem v duchu putovala po krásném třeboňsku, po rázovitých vesnicích s nádhernými barokními štíty statků, poslouchala vyprávění pamětníků a byla s okouzlením vtažena do děje. Z celého vyprávění mi hlavě utkvěly dva pro mne stěžejní body a to:"Nedonutí mě nenávidět" od postavy hrdého, velmi ostrakizovaného sedláka a na druhé straně přetrvávající nenávist v další generaci, která je schopna ublížit i po letech staré nemocné ženě a nesmyslně živit svoji zlobu.
Za mě perfektně napsaná kniha. Když se zamýšlím nad tématem, napadá mě jestli je vůbec po tolika letech možné najít pravdu. Každého z hrdinů v té době motivovalo něco jiného a každý měl tu svou pravdu a důvody... Ale které jsou ty "správné"?
Vím, že má každá kniha mnoho rovin, kterými na nás působí. V Selským baroku na mě působily všechny - brilantní jazyk, který výborně podtrhoval atmosféru knihy, zvláštní Hájíčkovská kompozice (už jsem na Hájíčka odbornice, když jsem přečetla 2 jeho knihy :)), strašně zajímavé postavy, které autor několika mistrovskými tahy vykreslí, i když je to postava vedlejší. Na knize mě ale vždy nejvíce zajímá téma a to mě tady opravdu dostalo.
Genealog Pavel Straňanský hledá pravdu o příběhu vesnické krásky Rozálie Zandlové. Jenomže co je to pravda, jde ji vůbec po 60 letech najít? Pamětníků moc není, vzpomínat a mluvit o tom moc nechtějí, navíc si pravdu pamatují každý z úhlu pohledu svého života, takže to je taková polopravda. Fascinovala mě postava Daniely, vůbec mi nebylo jasné, co v příběhu dělá, byla zjevení z jiného světa. I ona bažila po pravdě, ale vlastně vůbec neměla ponětí, co pravda je. Jediný Pavel Straňanský nám ukazuje, jak se pravdy alespoň dotknout. Studovat historii, dobové archiválie, dopisy, kroniky a ty pak srovnat s interpretacemi pamětníků. Někde uprostřed pak pravdu zahlédneme.
A toto poselství mi připadá strašně důležité i dnes, v době, kdy člověk hledající pravdu o době komunismu, je nálepkován jako antikomunista a ideolog, a to dokonce i lidmi z akademické obce, kteří mají šířit vzdělanost a podporovat hledání pravdy.
Můj první Hájíček a pecka! Pokud pocházíte z vesnice, bude vám příběh ještě bližší. Podobně jako u Dědiny od Dvořákové. Hájíček zde hezky popsal historickou rovinu kolektivizace.
Dlouho jsem otálela, než jsem si knížku nakonec půjčila. Bála jsem se, že to bude podobné jako Dědina od Dvořákové, která mě (jako jednu z mála) vůbec neoslovila. Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Čtivě napsané, zasazené do kraje mého dětství... jen se přiznám, že jsem se místy ztrácela v postavách a přestože se jedná o temnou stránku naší historie, zapůsobila na mě kniha méně, než bych čekala. P.S. Akorát ta Daniela mě iritovala od úplného začátku...
Líbilo se mi umístění příběhu, spád děje i zajímavým způsobem zakončení knihy. Skvělá kniha od které jsem se nechtěla odtrhnout a i když se děj točil především kolem jedné události, byl dobře vystavěný se spoustou detailů.
Ano, ano, ano. Za mě jedna z nejlepších knih. Ráda čtu tuto tématiku. Po dočtení ve mě zůstalo spoustu otázek. Dlouho jsem na tuto knihu nemohla zapomenout a pořád řešila, proč se postavy zachovaly jak se zachovaly. Nakonec jsem došla k názoru, že naše chování nejde omluvit, jenom tím, že si řekneme, věděli to všichni, jenom jsem na to upozornila, dělala jsem to z lásky.... Vina je vina a nejde omluvit.
Určitě si přečtu další díly.
Audio: Asi jsem čekala víc, příběha za volant ok, ale kdybych měla číst, asi by mne to přestalo bavit...
Zajímavým způsobem zpracované nelehké téma.
Kniha se čte velmi dobře, je napínavá a má zajímavé rozuzlení.
Až jsem se divila, že je zdarma ke stažení.
Doporučuji :-)))
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Jižní Čechy, Holašovice - známé selské baroko a další vesnice. Atraktivní prostředí, atraktivní a v literatuře stále neotřelé téma 50. let. Nejasná minulost jihočeské vesnice, pohřbené, ač nikdy nevyřešené křivdy, příkoří a zloba. To vše však zabaleno do příliš málo atraktivního hábitu. Velmi dobře rozehraný part, který však sklouzne do laického povídání, které klouže po povrchu. Ano, spousta pěkně a poutavě popsaných, avšak málo obsažných plků. Přílišná pozornost na samotnou postavu v životě ne právě úspěšného vypravěče, genealoga Straňanského, mi taky nevyhovovala. Co je vlastně pointou Hájíčkovy novely? Hledět do budoucna? Tlusté čáry za minulostí? Způsob, jak nezapomenout? Velká témata postrádající duševní hloubku. Na knihu se ve čtečce už pár let "prášilo". Pokračování této venkovské trilogie čeká, obávám se, podobný osud.