Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443761/bmid_selsky-baroko-A3f-443761.jpg
4
1539
1539
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
Román odhalující postupně a pomocí malých střípků dávnou historii z jedné jihočeské vesničky, k níž došlo během kolektivizace v padesátých letech dvacátého století. Hlavní hrdina se živí převážně sestavováním rodokmenů, většinou pro zámožné emigranty ze zahraničí. Jedna z jeho zakázek však nesměřuje do tak hluboké historie. Klient žádá nalezení domnělého udání, které mělo v padesátých letech přivést několik sedláků do vězení. Genealog Pavel toto udání sice nachází, z morálních důvodů však od dohody ustupuje a udání nepředá. Přesto se udání dostává do regionálních novin, kde má napomoci zlikvidovat úspěšnou dráhu čestného a nadějného politika. Staré křivdy vyplují na povrch a je velmi těžké po všech letech objektivně posuzovat vinu a nevinu jednotlivých aktérů.... celý text
Přidat komentář
Čekala jsem od toho trochu něco jiného, hlubší a rozpracovanější příběh o zničených životech lidí, které postihla kolektivizace českého venkova, a to jsem tam nenašla. Ale nevadí. Hájíček mě totiž nakonec dostal popisem malebné venkovské krajiny. Šla z toho na mě taková neurčitá nostalgie. V textu zaznělo několik důležitých témat: přetrvávání pocitu viny a křivdy, otázka odpuštění nebo msty, hledání „pravdy“; kterou se člověk už asi nikdy nedozví, zvlášť pokud už nebude nikdo, kdo by ji zprostředkoval. Autorovi se podařilo dobře vykreslit kontrast mezi starousedlickým životem na vesnici a odcizenou existencí velkoměsta. Postavy byly trochu ploché, ale i tak v některých detailech věrohodně vykreslené. Víc než genealog Pavel mi ale v příběhu neseděla Daniela, bez které by ovšem závěr vypadal úplně jinak.
Vrátila jsem se z jižních Čech a úplně přesně je mi blízké to co pan Hájíček popisuje. Ty vůně a ta podívaná do kraje. Téma je moc pěkné, protože historie rodin je podle mě velmi zajímavá a navlečení na období nástupu komunistů po válce a znárodňování je téma, které by se nemělo zapomínat.
Tak já jsem se v těch jménech pěkně motala. Čekala jsem, že to bude "příběh v příběhu". Že z jednadvacátého století skočíme zpátky do minulosti, kde budou jednotlivé vztahy podrobně rozepsány a vysvětleny - proč a jak. No a když jsem zjistila, že to tak nebude, že půjde vážně jen o jakési hledání v dokumentech a ptaní se po lidech, tak jsem byla zklamaná. Celá půlka kniha mě nebavila, chtěla jsem ji odložit, ale pak jsem si řekla, že ji prostě musím dočíst, že někde bude zlom. A on byl, ke konci knížky, ale stejně jsem si z toho nesedla. Nevím, příběh měl neskutečný potenciál, který podle mého nebyl úplně využit. Váhám, zda se pustit do dalších knižních počinů pana Hájíčka. Rybí krev si hodně lidí vychvaluje, tak snad to zkusím. Za čas.
Mně se hlavní hrdnina líbil. Možná zvláštní člověk se zálibou v minulosti, ale jeho láska k přírodě a jihočeské krajině mě moc bavila. Knížka se mi četla dobře i zápletka s přesahem do přítomnosti byla skvělá. Hájíčkovi knihy se mne dotýkají, rozumím jejich atmosféře, často ty situace úplně vidím a hlavně cítím.
Nečetlo se to zas tak špatně, ale tak nějak mě to nevtáhlo. Pátrání hlavní postavy mi bylo ukradené, vydržel jsem jen kvůli venkovské atmosféře a mistrovi.
50%
Příjemné překvapení. Zajímavá, citlivá knížka, o lidech i o krajině. Akorát jsem se občas ztrácela ve všech těch jménech a selských rodech, ale to je možná spíš moje chyba.
Dokážu pochopit, že tahle kniha vyvolává rozporuplné komentáře. I pocity. I otázky. Přišlo mi, že některé věci zůstaly nedotažené, případně nedořešené a umím si představit klidně sto stránek navíc, aby to bylo pinktlich. A ano, souhlasím s názorem, že hlavní postava (v tomhle případě se mi příčí napsat hrdina) byla trochu na facku.
Ale překvapivě, vše dohromady fungovalo. Pohltilo mě jazykové zpracování, hovorový jazyk, tu a tam ostřejší výrazy, ale hlavně slova jako sednice, zrychtovat... Jako bych slyšela svoji babičku, a to žiju na druhé straně republiky. Právě díky jazyku pro mě postavy byly zcela reálné. Prostě přečteno na jeden zátah a už se těším na pokračování.
Kniha, která úspěšně otřásla mou poněkud naivní představou, že by české literární ceny mohly mít relevanci. Jak mohlo něco takového získat Magnesii Literu?! Je samozřejmě nutné uznat, že toto hanebné dílko je přinejmenším thanosovsky vyvážené: bolestně neobratný styl prorostlý všemi druhy jazykového klišé dokonale odpovídá až směšně nepoužitelnému, povrchnímu příběhu. Ale stačí to? Možná coby praktická příručka, jak nepsat.
Jako člověk se zálibou v genealogii jsem doufal, že právě Selský baroko by v trochu zmatené kakofonii současné tvorby mohlo zaznít čistým tónem. Jenže on to byl spíše skřípavý zvuk kovové vidličky na porcelánovém talíři, abych zůstal u muzikálních přirovnání. Řekl bych, že ve srovnání s mnohem lepšími Žítkovskými bohyněmi kulhá v otázce popisu archivního bádání Selský baroko na obě nohy; ale přesnější asi bude říci, že máme co činit s literární kvadruplegií.
Kdybych chtěl vyjmenovat vše, s čím jsem měl v knize problém, na to bych potřeboval několik svazků rozsáhlejších než román sám, a tak zmíním pouze charaktery. Všechny postavy jsou totiž plošší než topografický model Nizozemí a lze je charakterizovat leda slovem „buran“. Hlavní hrdina je nadto sice studovaný, ale nejzákladnější věci o historii si musí zjišťovat v knihovně; což je zjevně laciný způsob, jak ospravedlnit, že dané informace pro čtenářovu potřebu zazní. Současně je stárnoucí a dosti slizký vypravěč neustále obdivován lepými děvami, jež teskně vzdychají nad tím, že žádný člověk toho přece nemůže tolik vědět. Což o to, fantazie je to hezká, ale vhodná spíše pro soukromé snění...
Někdy přemýšlím, co by bylo, kdyby se naše republika nestala obětí komunistického pokusu. Kdyby se to nestalo , lidi by dál byli rozděleni na sedláky a chalupníky , pole by neležela ladem a my si vážili rodné hroudy, která nás živí. Rozhodování o tom, kdo si koho může vzít a kdo má větší statek. Možná, by tak můj děda neprosoudil v boji proti kolektivizaci střechu nad hlavou , možná bych ted vykopávala na poli brambory a modlila se za déšť. Ale já šla z města na vesnici , já mám hospodářství a to vše kolem mám v krvi. Ti okradení lidé, ti týraní v padesátých letech, vždyt to byl zločin proti člověku. A málo kdo to pochopí. Protože pamětníci už vymírají.
Výborná knížka na kterou jsem se těšila . Přečetla jsem ji do 24 hod po vypůjčení i s tím, že musím ještě utíkat do druhé práce. Pracovat za pár korun na bohatého velkoprůmyslníka.
Tuto trilogii jsem četla v opačném pořadí a jak jsem si čtení předchozích 2 knih užila, tak tahle mi bohužel vůbec nesedla. Nemohla jsem se do knihy začíst, hlavní hrdina mi nebyl sympatický a nudil mě opakující se motiv (lidé lpějící na historii, podivíní).
Těžko se mi píše komentář k této knize. Velice zajímavý příběh, ale mně po dočtení zůstává v hlavě spousta otázek. Příběh jednoho léta, jedné podivné pracovní zakázky na mě působí dojmem jakési neukončenosti a nejraději bych teď debatovala s někým zasvěceným o jednotlivých postavách, jejich charakterech, postojích, činech, rozhodnutích. Nevím. Snad to byl autorův záměr. Možná právě takové pocity má kniha vyvolávat.
Příběhy ve kterým se nějaký vypravěč nebo pátrač věnuje historickým událostem moc nemusím, protože v nich buď současnost hraje vedlejší housle nebo se k sobě minulost a současnost moc nehodí. Pan Hajíček, ale dokázal oboje přirozeně spojit do velice příjemného celku.
Při četbě této útlé knihy jsem se vrátila ve vzpomínkách do mého rodného kraje a do svého dětství a mládí. Ze stránek lze cítit vůni při senoseči i žár slunce při žatvě. Není nás asi mnoho pamětníků těch časů, jako studenti jsme chodili na brigády do nově zakládajících JZD, vždy jsme přecházeli z políčka na políčko, protože noví členové byli většinou domkáři, málokdy s jednou kravkou. Pamatuji i selské statky v okolních vesnicích i jak byli pronásledováni. A ti ostatní zase jiným způsobem. Nebyly to dobré roky. Dobrá kniha.
Opravdu výborná kniha. Nechápu, jaktože tak dlouho unikal Jiří Hájíček mé pozornosti. Jazykově byla kniha vynikající, vždy jsem se po pár slovechh vnořila do děje a nevmímala jsem stránky knihy, ale před očima mi probíhaly jednotlivé obrazy děje. Postupné odkrývání příběhu mě obzvlášť bavilo. Obsahově si autor vybral silne téma, 50.léta, JZD, do toho láska, zrada, a zase z toho vychází, že nic není černobílé, nic nemusí být jak se zdá a každý má svou pravdu a úhel pohledu. Moc děkuji za čtenářský zážitek a těším se na další Hajíčkův kousek.
NEDONUTILI MĚ NENÁVIDĚT
Nádhera, nádhera, nádhera....Hájíček mě opět jako už před lety Rybí krví dostal na kolena. Protože nemám ráda knihy z nedávné minulosti potěšilo mě , že ač se vztahuje k padesátým letům celá se odehrává v současnosti. Příběh se táhne poklidně , stejně jako na mě vždy působila letní atmosféra v jihočeských dědinkách. Postupné odhalování dávné historie vyústí velmi nečekaným vyústěním v současnosti.
Měla jsem od knihy na základě zdejších hodnocení velká očekávání a bohužel mě zklamala. Příběh by to byl zajímavý, ale přišel mi nepropracovaný a plochý. Téma má podle mého názoru velký potenciál, který bohužel nenaplnila.
Celá kniha mi přišla jaksi povrchní, celý děj tak jako klouže po povrchu, nikam radši moc nezabíhá, i ty zmiňované události jsou takové nakousnuté a jakoby nedořečené.. Knize nepřidává ani občasný chaotický styl psaní a hlavní postava je vyloženě nesympatická.
Od pana Hájíčka je toto moje třetí kniha po Dešťové holi a Zlodějích zelených koní. I takto pozpátku mi opět autor zabrnkal na to, co mám rád. Znovu jsem dostal úžasně vykreslenou atmosféru léta a jihočeského venkova, hrdinu, který až tak není hrdina a je to úplně obyčejný člověk s běžnými životními peripetiemi a děj, ve kterém se vlastně ani tak moc zase neděje. Jenže to je právě ono. Pokud čtenáře tohle pohltí, je to na vysoké hodnocení. Pokud ne, nedivím se "odpadovým" hodnocením. U této knihy mě trochu překvapil ten dějový "zvrat" ke konci, ten byl podle mě zbytečný. A úplný závěr? No ten byl ze všeho nejlepší. Prostě takový "Hájíčkovský"... 4/5
Vcelku slabé. Těšila jsem se na zápletku, která mi zároveň rozšíří obzory , ale byla to jen vějička. Hlavní linie - pátrání po udání z 50. let je roztříštěné, povrchní a rozuzlení nevěrohodné . Psychologická linka soukromí hlavního hrdiny je trapné klišé. Neuvěřitelné, že text je nositelem ceny Magnesia litera.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Odloženo a nedočteno asi po 30ti stránkách. Ne, tohle mi opravdu nesedí, ale vzhledem k nadšeným komentářům nehodnotím.