Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443761/bmid_selsky-baroko-A3f-443761.jpg
4
1539
1539
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
Román odhalující postupně a pomocí malých střípků dávnou historii z jedné jihočeské vesničky, k níž došlo během kolektivizace v padesátých letech dvacátého století. Hlavní hrdina se živí převážně sestavováním rodokmenů, většinou pro zámožné emigranty ze zahraničí. Jedna z jeho zakázek však nesměřuje do tak hluboké historie. Klient žádá nalezení domnělého udání, které mělo v padesátých letech přivést několik sedláků do vězení. Genealog Pavel toto udání sice nachází, z morálních důvodů však od dohody ustupuje a udání nepředá. Přesto se udání dostává do regionálních novin, kde má napomoci zlikvidovat úspěšnou dráhu čestného a nadějného politika. Staré křivdy vyplují na povrch a je velmi těžké po všech letech objektivně posuzovat vinu a nevinu jednotlivých aktérů.... celý text
Přidat komentář
Nejsmutnější je sledovat, jak Hájíček vdechuje život ruinám rozpadlýho selskýho baroka, vytahuje ze ztracených a nikým nehledaných kronik jména utýraných statkářů a sedláků, nutí pamětníky mluvit, neodejít s tím pokladem mluvené historie navěky, rekonstruuje jejich malé dějiny - a přitom vytváří dějiny velké. A to všechno bez pompy a beze snahy o něco obrovského. Ta nenucenost je geniální, dojemná, vtahující. I přes skromnost a textovou kultivovanost tu vyrůstá epická tragika komunismu, který dopadl na český venkov jako meteorit - zatlačil až definitivně zničil jeho podstatu, rozežral soudržnost venkovanů a stál na počátku zhrubnutí a zdecimování krajiny a všeho živého v ní. Tohle jsou ty dějiny, které Češi potřebují slyšet a tohle je přesně ten způsob, kterým se to současným českým autorům historické prózy pořád nedaří říct.
„Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka, kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy, kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama, kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích, kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934, kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda, kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta, kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není...“
Působivá knížka, kterou budu ještě dlouho vstřebávat. Dostala mě.
Mám ráda Hájíčkův úsporný a zároveň emotivní styl, krajinu i postavy, které s pochopením zobrazuje. Vynikající.
Návrat do života vesnice v době zakládání JZD, likvidace statků, sousedské spory i nenávist .... . Při sestavování rodokmenů se dozvíme mnoho zajímavého.
Čekala jsem, že to bude lepší. Knížka má zajímavou atmosféru a po stylistické stránce je čtivá, přičemž byl zajímavý i závěrečný plotwist, ale něco jí hrozně chybí. Není moc zapamatovatelná. A Daniela je mega kráva.
Půjčila jsem si na základě románu Rybí krev, který jsem četla jako první. Musím říct, že Rybí krev se mi četla i líbila víc (proto pouze 4 hvězdičky), ale i tak jsem Selský baroko se zájmem přečetla. Nedokázala jsem se rozhodnout, zda je mi hlavní hrdina sympatický, anebo mi ho bylo spíš líto. Autor skvěle popsal vztahy na vesnici, jejich úskalí, mentalitu lidí, co se snaží zapomenout v kontrastu s těmi, co si minulost navždycky nesou v sobě a neumí se ji zbavit. Na závěr skvělá zápletka, která vlastně celý vyprávěný příběh pozvedla. Osobně jsem měla trochu problém s rodinnými vazbami několika rodů, které byly v knize postupně odhalovány, je potřeba se víc soustředit a klidně se v knížce vrátit.
Minimální děj a přesto velmi čtivé. Uvěřitelné postavy, popisy jsou tak akorát.
Výborná kniha,která mne dostala.Genealog Pavel Straňanský je člověk,který kašle na peníze a hlavně si jde za svým cílem,protože jeho práce ho nadevšechno baví a je ochoten jí obětovat všechno.
Skvělé čtivo, vážení! Vpravdě kam se hrabe blekotání Keplerů aspol., nad nimiž už jsem zlomil hůl. Takto si představuji inteligentní venkovskou detektivku navíc s promyšleným přesahem do lidské duše, resp. pohmožděných lidských duší, a mrazivých let padesátých, kdy lidská "lidská" srdce krvácela a byla krvácena.
Tato kniha mě zklamala. Naprosto ploché a nezáživné příběhy jak jednotlivých postav, tak ten historický na pozadí, kolem kterého se kniha "motá". Vše je popisované zdlouhavě, ale zároveň vůbec ne detailně/konkrétně. Přišlo mi, že jsem se dohromady nedozvěděla skoro nic. Ale zároveň jsem si uvědomila, že je mi to vlastně jedno a ani mě to nezajímá.
Autor dokáže v této knize velmi uvěřitelně popsat nesnesitelně horké léto, krásu i nevkus vesnických stavení, ale i to, jak ho lákají Danieliny vlasy. Tímto uveřitelnost končí. Tento detektivně laděný příběh je popisem jednoho léta jednoho nudného genealoga, který jezdí svojí starou škodovkou tam a zpět po Třeboňsku a občas nám dovolí přečíst nějaký zajímavý zápis v kronice. Téma kolektivizace by si zasloužilo děj rozvinout více než jen tohle propojování střípků. Nelíbily se mi jednoduché dialogy, postrádala jsem napětí, procítěnost okamžiku a vadily mi opakující se pasáže. Hlavní hrdina mi byl nesmírně nesympatický, byl zvláštně nijaký. Závěr byl však překvapující....
Možná tím, že je parné léto , možná tím, že jižní Čechy mě přitahují svým podstatně teplejším klimatem, než je u nás na "dalekém severu", možná proto, že v létě čteme oddychovou literaturu, u které není až tak třeba myslet, jsem sáhla po další knize pana Hájíčka a opět mám pocity -nepocity. Střídal se ve mně pocit super čtení s nepředstavitelnou nudou, chvílemi jsem se nemohla odtrhnou, chvílemi přeskakovala stránky, je chyba ve mě, nebo jinde? Naštěstí jsem se uklidnila u zdejších komentářů- chyba je prostě to, že jsme s panem Hájíčkem každý na jiné vlně. Takže mu popřeji hodně dalších knih, které přitáhnou jeho favority , já si budu nadále číst v knihách favoritů mých . Ale každopádně děkuji za možnost poznat a číst jeho knihy. Bylo to setkání, na které si , při návštěvě jižních Čech , určitě vzpomenu.
Kniha mě po seznámení s protagonisty vtáhla do děje a svým stále se zrychlující rytmem už nedovolila přestat číst. Strhující závěr.
Každé slovo tu má své místo. Autor je většinou ve všem stručný a tím pádem i lepší. Je to taková poezie v próze - právem oceněná. Genealogie je velmi dobře zvolený námět, dodává četbě větší míru zájmu a napětí. Nějaké podrobné vyřešení po sestavení rodokmenu mi tu nechybělo, jde přece jen o román. Oblíbil jsem si i některé správné literární (tj. plastické) postavy, a to je u české prózy co říct.
Popis mě zaujal, ale zpracováním jsem zklamaná. Vidíme, že pan genealog řeší nějakou záhadu, jedná s klientem, ale přitom se nedozvíme zadání této zakázky. Dobrá, to bych překousla, ale že se nedozvím, co pan genealog celý den dělá (to mu zabere tolik času vyfotit tři fotky?), mi tak trochu vadilo.
Zvrat v současnosti jsem nečekala, ale byl mi tak trochu jedno. Bohužel mi přišlo, že jsem se ani nedočkala konce.
Co je na knize stylové , je asi její jazyk. Nicméně toho všeho ej a jiného skloňování bylo na mě až trochu moc.
Bohužel mi jižní Čechy asi moc k srdci nepřirostly, asi jsou až moc daleko.
Do třetice všeho venkovského....
Po Hájíčkových venkovských románech Rybí krev, která si mne připoutala především svou atmosférou a Dešťové holi, jež mne takřka rozlítila svou neprofesionalitou a odfláklým zpracováním, jsem venkovskou trilogii zakončila Selským barokem.
I v této knize je, stejně jako u Dešťové hole, hlavním hrdinou nespokojený a nepříliš úspěšný muž středního věku, který tak nějak neví, co si sám se sebou počít. Na mnoha stranách nám Hájíček obšírnými slovy vysvětluje, jak je pro hlavní hrdinu genealogie důležitá, jak v ní vidí smysluplnost svého počínání (i když je špatně placené), protože:
"na matném monitoru svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí..."
- a náš hrdina se cítí povolán tyto příběhy oživovat, vracet těmto lidem jejich ztracenou tvář a příběhy... Aby o pár stran dále při zoufalém dilematu, zda urputně mu nadbíhající Daniele konečně podlehnout či ne, náš vášnivý genealog prošel následující myšlenkovou katarzí: "Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí... (...) a hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...".
A těmihle a podobnými plytkostmi Hájíček dokonale zabil nosné, palčivé a opomíjené téma kolektivizace a následků s ní spojených. Hlavní téma autor minul jakoby mimochodem, při řešení otázek ala Bravíčko - chce mě, nechce mě, mám s ní jít do postele nebo nemám.... Velká škoda.
Co opět zapůsobilo je atmosféra jihočeského léta - rybníků, rozkvetlých luk, starých chalup. Jenže to je trochu málo.
Po všech třech Hájíčkových knihách jsem si ujasnila několik věcí:
1) nepatřím do čtenářské bubliny, pro kterou Hájíček píše. Další knize od tohoto autora už svůj čas nevěnuji;
2) Hájíček skutečně nemá spisovatelské řemeslo pevně v rukou. Jeho styl je povrchní, neumělý, prostý, na úrovni slohové práce střední školy;
3) Co naopak Hájíček umí skvěle je atmosféra - jeho obrazy jihočeského venkova jsou skutečně sugestivní a emotivní. Zřejmě proto oslovuje tolik čtenářů - umí nás (především nás dříve narozené) vtáhnout do minulosti a zabrnkat na ty správné nostalgické struny.
4) Hájíček má "čich" na témata, která by si zasloužila hlubší zpracování a neměla by být opomíjena. V případě Selského baroka je to hlavně téma kolektivizace a z toho plynoucích traumat, propletených a pokřivených vztahů, křivd a následků provázejících celé další generace. Bohužel tato dosud opomíjená a palčivá témata naší nedávné historie Hájíček jen "nakousl", dotkl se jich a následně "zazdil" plytkými a povrchními (především vztahovými) mikropříběhy. Kéž by se těchto témat ujal někdo, kdo umí psát....
Nevím, proč jsem si myslela, že se příběh odehrává v 50. letech a jde o rozsáhlou rodinnou ságu. :-) Ale neva. Příběh plyne jako srpnové odpoledne v jižních Čechách, líně, dávná dramata jsou cítit vlastně jen pod povrchem, ale nakonec se ukáže, že nejsou pohřbena tak hluboko, jak se zdálo. Bavilo mě to. Byl to můj první Hájíček, zkusím i další.
Výborné, originální téma, znalost vesnického prostředí, výstižná charakteristika hlavních postav, které oproti jiným Hájíčkovým knihám nejsou tak ztuhle černobílé (alespoň v druhé polovině) a dobrý závěr. ALE podprůměrné zpracování, plytké rozhovory, málo uvěřitelná snaha o odbornost (v tomto případě genealogie) - tím se Selské baroko vyznačuje stejně jako ostatní knihy Jiřího Hájíčka. To je opravdu škoda, téma a prostředí (vesnice, archív, příroda) mají velké ambice, ale zůstaváji nevyužity. Autor je dobrý pozorovatel, ale jako spisovatel mě nepřesvědčil a při čtení jeho knih si připadám trochu jako schizofrenický čtenář a hodnotící - hluboké, oslovující téma 5*, zpracování 1*.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Ten morální neklid z toho sice koukal už od začátku, ale jak z toho furt nic pořádnýho nebylo, ukolíbalo mě to ospalý horký léto tak, že jsem ty poslední dvě kapitoly musela číst dvakrát, abych to pochopila. Respektive abych pochopila, že pokoušet se najít viníka k pomstě je stejně marná fuška teď, jako byla tenkrát, v divoký padesátkový vesnici.