Slova
Jean-Paul Sartre
Autobiografická, poněkud sebeironicky laděná kniha, zachycující Sartrovo dětství a jeho dětské rozhodnutí stát se spisovatelem.
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1967 , Mladá frontaOriginální název:
Les Mots, 1963
více info...
Přidat komentář
Slova nejsou lehkou, ani světobornou knihou. Přesto se jedná o knihu zajímavou.
Je jasné, že kniha nezvnikla zas tak pro čtenáře, ale proto, že Sartre chtěl proskoumat své dětství skrz svůj zvyk a poslání jakožto spisovatele.
V knize se objevují Sartrovy silné stránky - existenciální promluvy odhalující stinná místa lidské mysli a lidských pohnutek, i Sartrův sarkasmus. Kniha velmi pěkně zapadá do kontextu Sartrova díla. Kniha ale mnohem více odhaluje Sartrovi slabé stránky - neúplná témata se zbytečně znovu objevují a Sartre má nutnost zkoumat každý ždibíček své dětské dušičky, i když jim často sám nerozumí a snad o nich nemá sám co říct.
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
Slova jsou, spíše než autobiografie či esej, nesmírně hloubková a až neuvěřitelná (v dobrém i horším slova smyslu) introspekce autora, ve které však nebere přílkš ohledu na čtenáře. Jelikož zde líčí prvních zhruba 13 let svého života, zůstává většina poznatků v tomto období a pouze základní rámec, řekněme pointa knihy, lze vztáhnout i na Sartra "dospělého," a především na jeho tvorbu. Z tohoto pohledu by byly přínosnější další kapitoly autobiografického cyklu, které však neexistují. Musíte si položit otázku: zajímá vás Sartre jako 5-leté děcko? Mě ano, jelikož už v té době byl vhodným předmětem k psychologické (sebe)reflexi.
Uf...toto dílko se velice těžko hodnotí. Chvílemi se čte velmi obtížně, chvílemi snadno. Člověk si zasteskne (když se vžije do vyprávění či začne sám vzpomínat), naopak se místy i zasměje. Podle mého jsou Slova jen pro fanouška (resp. čtenáře) velectěného pana Sartra. Rozhodně to není četba, která by měla účel obohatit či předat nějaké myšlenky. Občas se každý potřebuje vypovídat, pan Sartre neměl komu, tak se z toho prostě vypsal...
v době, kdy kolem sebe stále častěji slýchám termín "křesťanské hodnoty", jsem v útlý červený knížce z roku 1964 objevila pojem "křesťanské jistoty". to jednoduchý spojení dvou slov mi umožnilo lépe lidsky pochopit odpůrce potratů, záplatující nedostatek argumentů Ježíšem, i lidi, kteří mi nabízeli exorcismus.
Sartre sám je mi pak ve svý autobiografii nesmírně sympatickej svojí odvahou líčit se jako naprosto nesympatický dítě.
Autobiografická esej, která je zajímavě napsaná. Do hloubky ukázáno Sartrovo dětství a mládí. Pro mě ale dost těžké čtení, i když jsem chtěla knížku několikrát odložit nakonec jsem ji zvládla.
Dobrý príklad modernej literatúry, kde sa autor vyžíva v introspekcii. Sartre nám odhaľuje svoju bujnú fantáziu a pozorovací talent. No kladiem si otázku či "slová", ktoré hovoria o autorových "vnútornostiach", nám niečo skutočne hovoria, alebo skôr podporujú našu zvedavosť "dozvedieť sa o niekom" viac ako treba?
Autobiografická esej o dětství a mládí Sartra. Spíš nic, než moc. Co se mi však velmi líbí, je paralela dětství tohoto génia s dětstvím mým. Již jako malý jsem velmi rád kadil. Kadil a při tom si na záchodě četl. Jelikož jsem kadil často, díky čemuž taky teď nejsem tlustý, tak jsem na záchodě trávil velké množství času. Logicky. A do knížek jsem koukal tak dlouho, až jsem se naučil číst. Sám od sebe, jako Sartre.
Poté co se Sartre naučil sám číst, četl si v dědovo knihovně. Jeho děda měl tátu, kterej byl slavnej. Ale ne až zas tak slavnej, abych se dokopal k tomu, si ho vygůglit. Takže zas tak slavnej asi nebyl. Muj děda byl určitě slavnější a měl taky knihovnu. Táta mýho dědy slavnej nebyl, ale i tak je to dost podobný jako u Sartreje.
No a aby toho nebylo málo, tak mi po 10ti jägrech taky šmidrá oko a z toho všeho vyplývá, že jsem vlastně dost podobnej Sartreovi. Myslel jsem si to vždycky a tímto se mi to potvrdilo. Kdybych někdy dostal Nobelovku za literaturu, tak ji dám Palimu. Neni zač, Palijo.
Kniha jako ušitá na míru pro milovníky psychologie. Je neobyčejně zajímavé pozorovat myšlenkové pochody intelektuálně silného mladého chlapce, je neskutečně zajímavé číst životní příběh někoho tak vnitřně silného, zásadového a především sebekritického. Na Sarterovi jsem po celou dobu čtení obdivovala upřímnost. Dokázal o sobě napsat vše, všechny své dobré i špatné vlastnosti. O lidech kolem sebe se vyjadřoval velmi barvitě, nádherné popisy postav, jež ho obklopovaly byly na této autobiografii to nejkrásnější. Sarter pro mě bude jeden z králů "pozorovačů" co vládnou krásným slovem (i přesto, že on sám by to o sobě možná netvrdil). Rozhodě to není lehké čtení, ale za to neobyčejně zajímavé.
Velice by mě zajímalo i jeho dospívání až dospělost. Chápu ale, že to by nebylo posláním této knihy...
I přes to, jak zvláštně se formoval jeho vztah k psaní a literatuře je očividné, že je to velmi moudrý člověk, který se nebojí přemýšlet (i pokud se to týká temných zákoutí).
Sebekritická autobiografie, která vás oproti jiným Sartrovým knihám překvapí svou lehkostí a nadneseností.
Překvapivě upřímná a sebekritická autobiografie z prvních 10ti let života. Velmi vtipný popis dětství Jeana-Paula Sartra, který Vás uvede do jeho života a odhalí jeho charakter a životní postřehy. Na knize mě překvapovala jeho neobvyklá sebereflexe a upřímnost se kterou popisuje své dětské prožitky a představy. Při čtení této knihy jsem si znovu uvědomila jak rozdílní a přesto velice stejní jsou lidé. Celé dětství toužil být ve svém životě výjimečný spisovatel a knihu uzavírá poznatkem, že je..."celistvý člověk, složený ze všech lidí, který má cenu jich všech a jehož cenu má kdokoliv."
Oproti "vážným" dílům je tato zpověď velmi uvolňující, vtipná, kouzelná...Přečteno za pár hodin, pak jsem pokračovala v Interview se Simone (de Beauvoir).I když se dá přepokládat určitá cenzura či domyšlení nějakých věcí, tak je dobře, že jdou spisovatelé se svojí kůži na trh.
Autorovy další knížky
1992 | Zeď |
1993 | Nevolnost |
2006 | Bytí a nicota |
2004 | Existencialismus je humanismus |
1965 | Slova |
Občas kniha zapomněla plynout, ale obratná hra se slovy a záměrné a neustále se opakující protimluvy mě vždy vtáhly zpět. Knihy si cením především za autorovu schopnost vysmát se sobě samému a za hravost a originalitu při skládání Slov.
„Nechali mě potloukat se po knihovně a já vzal útokem lidskou moudrost. To mě utvořilo.“
41-42
„Co jsem právě napsal, je falešné. Je to pravda. Není to ani pravda, ani to není falešné, jako vše, co se píše o bláznech, o lidech. Uvedl jsem skutečnosti s přesností, jakou mi dovoluje paměť. Jak dalece jsem však věřil svému poblouznění? To je základní otázka, a přesto ji nedokáži rozhodnout.
59
„Aniž jsem si povšiml, promarnil jsem příležitost stát se opravdovým […].
66
„Zachránil mě dědeček: nechtěně mě vrhl do nového podvodu, který změnil můj život.
114
„[…] když měl čas, vázal ze slov perem kytice.
117
„Představivost s tím však neměla nic společného: nevymýšlel jsem si ty hrůzy, nacházel jsem je, jako vše ostatní, v paměti.
125
„[…] ze záliby i ze zvyku jsem byl poslušný a ke vzpouře jsem později dospěl jen proto, že jsem zašel v poslušnosti do krajnosti.“
140
„Byl jsem spisovatel a rytíř, rozpůlili mě, každá půlka se stala celým člověkem, setkala se s druhou a popírala ji.“
146
„[…] mohl bych se zjevit Duchu svatému jako sraženina řeči a stát se pro lidský rod posedlostí, mohl bych konečně být jiný, jiný než já, jiný než jiní, jiný než všechno.
162-163
„Byl jsem hrdinou dlouhého příběhu s dobrým koncem. Přestal jsem si ten příběh vyprávět: k čemu by to bylo? Prostě jsem se cítil románově.
204