Slyšel jsem sovu zavolat své jméno
Margaret Craven
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/163319/bmid_slysel-jsem-sovu-zavolat-sve-jmeno-dtv-163319.jpg
4
119
119
Román, kterým se Margaret Cravenová připomíná českému čtenáři, zaznamenal úspěch největší a vyšel v četných reedicích: A to právě díky mimořádné čistotě stylistické i myšlenkové, autorské zaujatosti a vřelosti, a nakonec i exotičnosti prostředí, do něhož svůj román zasadila. Cravenová vypráví o osudech kněze Marka, který přichází na svoji první farnost v Kanadě do zapadlé indiánské vesnice kmene Kwakiutl. Román Slyšel jsem sovu zavolat své jméno je vpravdě příběhem o hledání lidského štěstí a smyslu života. Přitom je i pohledem na dvě civilizace, z nichž jedna pozvolna pohlcuje druhou, nezadržitelně a logicky, neboť takový je řád a vývoj lidské společnosti. Na jednotlivých osudech, ať už domorodých nebo bílých usedlíků, je patrno, jaké převratné změny přináší pronikání civilizace ze světa, jehož jsou součástí. Jak složitě se musejí staří vyrovnávat s odchodem svých potomků, a také jak těžké je pro mladé vykročit z prostředí, kam přestávají patřit, do světa, který je ještě nepřijal. Zároveň však touží odejít, či se aspoň o to pokusit, neboť to znamená vzdělání, uplatnění vloh, decentní život na úrovni, který se jim stává nezbytností.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , VyšehradOriginální název:
I Heard the Owl Call My Name, 1967
více info...
Přidat komentář
Tematika kněžství mě zajímá, proto jsem se na přečtení této knihy těšila. Ovšem zklamala mě. Celou dobu jsem čekala na nějaký stěžejní děj, ale bohužel jsem se nedočkala. Kniha se skládá z drobným příběhů jedné indiánské vesnice, kde většina jejích obyvatel již přešla na křesťanství. Aspoň formálně, protože se vždy celá shromáždí na mši. Je sem poslán mladý kněz Marek, který si postupně k nedůvěřivým Indiánům nachází cestu. Pro mě však kniha byla příliš zkratkovitá, nedokázala jsem se do děje tolik vžít, tolik si jej představit. Marek byl kněz, ale většinu knihy řeší dost povrchní záležitosti, kvůli kterým vlastně ani nemusel být knězem. Hodně mi tam chybělo něco hlubšího, vyobrazení hlubšího poslání kněze než opravovatele fary. Kněz ani kdokoli z knihy se snad za celou dobu nikdy nemodlil k Bohu, ani k němu žádným způsobem nezvolal. Když už se někdo modlil v nějaké vypjaté situaci, tak k indiánskému božstvu. Závěr je takový absurdní vzhledem k úvodu. nepopírám, že mi možná uniklo nějaké zásadní poselství této knihy.
Vím, že je to kapku - příliš - citově zabarvený komentář, ale tuhle knížku prostě miluju. I když ji po tolika přečteních znám už skoro nazpaměť (no, to přeháním), pořád jsou v ní místa, nad kterými se jednoduše a prostě dojmu až téměř k slzám, i když VÍM, že tam ta pasáž bude, pořád to na mě působí stejně jako při prvním přečtení. Je to pro mě úžasné dílko!
Četla jsem tuhle knížku porůznu v dopravních prostředcích, včetně tramvají, a tedy skutečně po kouskách, a přesto ten hlavní dojem, který z ní mám, je hluboký klid.
Klid daný tím, že příběh plyne jako staré mytologické vyprávění indiánů - nezabývá se emočním prožíváním a duševním stavem hrdinů, popisuje jen život s jeho výšinami i údolími, jehož plynutí se v člověku přetavuje ve zkušenost. Promluvy aktérů jsou většinou myšlenkově nosné, protože světlo autorčina zájmu na ně posvítí zrovna ve chvílích, kdy mají co říct.
Co mě oslovuje velmi, je společenství - kmen jako semknutá jednotka, v níž každý zastává své úkoly ve prospěch všech a kde stařešinové představují moudrost, která zná budoucnost dřív, než se stane, a přesto nebrání mladým si ji prožít.
... Jednou odpoledne, když se Marek zastavil u Martina domu kvůli nějakému drobnému vzkazu, zjistil, že sedí u ohně a plete těžký šedý indiánský svetr, který měl na zádech bílého polárního medvěda. Zeptal se: "To je pro mě?" a Marta odpověděla: "Tentokrát ne. Je pro Keetah."
"Myslíš, že se vrátí?"
"Ano."
"Dobrovolně, a ne proto, že prohrála?"
"Ano, Marku, dobrovolně," a Martiny laskavé tmavé oči zkoumaly jeho zraky dlouho a pečlivě, a víc už neřekla nic.
Od knihy jsem měl asi příliš velké počáteční očekávání, a to možná ve výsledku mělo vliv na mé spíše rezervované hodnocení této útlé prózy. Čekal jsem totiž něco, co bude mít hloubku a propracovanost próz Grahama Greena. Zatímco Greene jde ve svých příbězích na dřeň a jeho postavy dýchají a trpí, kde jsou krásné a komplexní dialogy mezi postavami, tam je u Cravenové spíše povrchní popis událostí bez hlubší psychologické introspekce.
Další věc, co jsem od knihy očekával je, že v ní budou rozebírány vztahy mezi náboženstvím indiánů a křesťanstvím. To zde však bylo jenom okrajově popsáno. Kniha postrádá i nějakou narativní strukturu, která by mě nutila číst dále, chybí zde to, co je např. u Greena. Napětí a starost o to, jak příběh dopadne.
Tím vším nechci říct, že se jedná o špatnou knihu, to nikoliv. Ale mé svědomí a čtenářské zkušenosti mi nedají a nemohu hodnotit lépe ve světle mnohem lepších románů, která zpracovávají "střet kultur". Kromě Greena mě ještě napadá například Mlčení od Endóa.
Přesto vše mě některé pasáže zaujaly viz
"Podle něho jsou dva druhy naivity, jak praví Schweitzer; jedna, která si problémy ani neuvědomuje, a druhá, která tluče na všechny brány vědění a ví, že člověk může pochopit málo, a je přesto ochoten jít za svým přesvědčením až za hrob."
"Po celý den proplouval nejdelší a nejhezčí ze všech zátok a připadalo mu, že se stalo něco podivného s časem. Když přišel tehdy poprvé do vesnice, byla to budoucnost, která se ztrácela v nedohlednu. Tolik toho musel naplánovat. Tolik se toho musel naučit. Pak to byla přítomnost, která se ho zmocnila – každý den bylo nutno vykonat nezbytné domácí práce a nikdy neměl tolik času, aby je zvládl. Nyní čas ztratil své obrysy. Připadlo mu, že ten čas vidí, tak jako havran nebo mořský orel, letící vysoko nad vesnicí, určitě vidí tu část řeky, která již protekla vesnicí, a tu část, která ještě do vesnice nepřitekla, ačkoliv je to stále táž řeka."
Pamatuju si, že jsme na knížku měli kdysi celotáborovku, a teď, po přečtení, vůbec nevím, jaké dílčí příhody byly mottem etap - přijde mi, že tam těch událostí, na nichž by šlo postavit etapu pro děti, nijak mnoho není :D
Ale knížka hezká, taková klidná. Během čtení jsem přemýšlela, v jaké době se to asi odehrává - indiáni žili dost odříznutí, a naopak byly používány poměrně moderní přístroje. I tak mě ale trochu překvapilo, když jsem zjistila, že se vlastně jedná o příběh ze 60. let. Že ještě v té době žily v Severní Americe indiánské kmeny takhle víceméně tradičně.
Přehození hlavy do úplně jiného světa, děkuju za jeho odkrytí, zpomalení životního tempa. Mě se líbilo.
...z knihy vyplývá,že indiáni by bez vikáře určitě přežili,kdežto vikář bez indiánů asi ne...
Útlá knížka s příběhem z jiné doby. Žádný velký děj, ale klidný příběh k zamyšlení. Moc se mi líbila.
Velmi poutavý a dojímavý příběh o mladém knězi, který je poslán do indiánské vesnice. Je konfrontován nejen s duchovní službou, ale i se světem, který pomalu upadá v zapomnění (životní styl a legendy indiánů) díky nastupujícímu světu bílých lidí.
Moc se mi líbil i závěr knihy. Je opravdu výborně vyřešený.
Velmi poutavý a dojímavý příběh o mladém knězi, který je poslán do indiánské vesnice. Je konfrontován nejen s duchovní službou, ale i se světem, který pomalu upadá v zapomnění (životní styl a legendy indiánů) díky nastupujícímu světu bílých lidí.
Moc se mi líbil i závěr knihy. Je opravdu výborně vyřešený.
Tak mě tato útla knížka dost zklamala, vůbec mě nevtahla do děje. V příběhu je příliš zidealizovan vztah mezi původními obyvateli Kanady - indiány a křesťanskými misionáři.
Velmi poutavý a krásný příběh o mladém vikáři Markovi, který přijíždí na faru, místo Indiánů kmene Kwakiutlů. Zde poznává nejen okolní krásnou přírodu, sám sebe, ale i místní obyvatele - jejich zvyky, tradice, život, mentalitu i řeč. Jednoho dne Mark uslyší sovu, jak volá jeho jméno... Krásné dílo, které stojí za přečtení!
Přestože tematicky nebyla tato kniha přímo šálek mé kávy, byla napsaná tak skvěle, že jí není co vytknout. Na několika málo stránkách se člověk dokáže pozastavit nad dnešní uspěchanou dobou v kontrastu s životem tradičních indiánských kmenů, nad nezastavitelným pronikáním civilizace do života indiánů, ale také nad smyslem života, hodnotou přátelství, soudržnosti, tradic. A přestože je již od začátku jasné, že kněz Marek přišel do indiánské vesnice čekat, až uslyší "sovu volat své jméno", kniha nepůsobí smutně ani depresivně, je vyrovnaná, smířená, oduševnělá, skoro lyrická.
Kněz odchází kamsi na periferii světa, do osady kanadských indiánů. S pokorou postupně splývá s místními a sdílí s nimi jejich tragické i veselé příhody. Syrové prostředí tříbí hodnoty a mladý kněz vyspívá ve zralou bytost, zároveň se svými blízkými. Času totiž ani jemu ani "jeho"vesnici moc nezbývá...
Krátký a prostý příběh o poznávání a sžívání mladého faráře se svými indiánskými "ovečkami" ... záviděníhodný duch pospolitosti prolínající se se smutkem z pozvolného konce tohoto jednoduchého a přirozeného způsobu života, neodmyslitelně spjatého s místem, přírodou, mýty a předky, koloběhem života ... Možná ne "velká" literatura, ale určitě hluboký a obohacující zážitek.
Nádherná kniha. Velkou roli v příběhu hraje místo, kde se odehrává. To mě přimělo se prostřednictvím Google Earth hodiny po těch místech toulat a přehrávat si příběh znovu a znovu. Nezapomenutelný čtenářský zážitek.
Moc hezká, zvláštní, dojemná a citlivá kniha. Četla jsem ji před mnoha lety, a patří k nezapomenutelným.
Poetický kratičký příběh mladého vikáře vědomě povolaného na svou první a zároveň poslední misi do území indiánského kmene Kwakiutlů v období, kdy starší část kmene žije pořad tradičním způsobem života a mladší část kmene už pokukuje po vzdělání v belosskem světě. Všichni jsou si vědomi nevyhnutelné změny indiánského života, mají však hluboký smutek v očích. Hezky zpracovanyý příběh o prolínání kultur.
Mimořádný zážitek, knížka tenounká, vyprávění krásné svou jednoduchostí a upřímností a přitom se dotýká tolika zásadních otázek, snadno se tak zabydlí v koutku vašeho srdce.
„[…] v indiánské vesnici je ten problém všem jasný: aby přežili, musejí si navzájem pomáhat; do kostela chodí všichni, i agnostici a ateisté. Činí tak z úcty k církvi jako takové a k člověku, který jí slouží, a protože na území 6 000 mil² je jen málo usedlíků, jimž by církev neprokázala nějakou laskavost, především svou ambulanční lodí a jejím personálem, oplácejí jí to tímto způsobem.“
Marek, mladý anglikánský vikář, umírá. Během posledních dvou let svého života je pověřen pastorací indiánských vesnic v Britské Kolumbii: v kraji velryb, fjordů, zasněžených hor, zátočin a ledových řek, které je třeba zdolávat na kánoi, řek, kam připlouvají zemřít lososi. – Margaret Cravenová načrtává přírodu i život ve vesnici zlehka, místo vyčerpávajících popisů naznačuje, postavy vypodobňuje několika tahy, zatímco jejich hlubiny ponechává jen jim samým. Píše novelu, nikoli venkovskou kroniku. Není sentimentální, ze života Kwakiutlů nevynechává alkoholismus nebo domácí násilí, neoplakává modernizaci (motorové čluny nahrazují kánoe, děti žvatlají anglicky, mladí odcházejí studovat do Vancouveru). Ani při popisu přírody se nesnaží o poetičnost. Vyjadřuje se prostě, vlastně až s určitou stylistickou naivitou, působí trochu nevypsaně (logicky, je to debut). Ten lyrický pel na novelu napadal samovolně. Dojímá, ale bez kýčovité sladkosti, krutě a prostě.
Citát vystihuje, čím mě knížka oslovila nejvíc: je to spíš oslava církve než křesťanství. Akomodaci tamního anglikanismu ostatně vystihuje výzdoba kostela, zejména indiánský Kristus s beránkem a temnýma očima domorodců. Markovo náboženství není cizorodým importem z Judey, vrůstá do krajiny a do společenství; nespočívá v dogmatice, ale v laskavosti, hlavně v sousedské výpomoci; nepotřebuje krev svatých, a už vůbec ne krev nesvatých. Motiv biskupa, jenž krmí kůrkami sendvičů mývaly, je popravdě jedna z nejhezčích věcí, na které jsem za poslední dobu narazila (ano, takovou církev potřebujeme, prosím). Znám řemeslně lépe napsané knihy, ale tahle je až moc laskavá, než aby se mi nelíbila.