Soukromá záležitost
Kenzaburó Óe
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38029/bmid_soukroma-zalezitost-sgA-38029.jpg
4
114
114
Román slavného japonského laureáta Nobelovy ceny nabízí strhující zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě. Prochází strhujícím přerodem v člověka, kterým dosud neměl odvahu být. Každá stránka knihy přináší šokující projevy pochodů jeho mysli na cestě k osudovému rozhodnutí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , PlusOriginální název:
Kodžintekina taiken, 1964
více info...
Přidat komentář
Autor je hodně otevřený (nejen v oblasti sexu, ale tak nějak celkově), to jsem ostatně již zjistil v knize Seventeen / Sexuální bytosti. Hlavní téma není úplně příjemné, ale z velké části je překryto výstředním žitím hlavního hrdiny, které je ale líčeno jakoby normální způsob života. Otevřený pohled na japonskou společnost, překvapilo mě, že na rozdíl od zažité představy slušného chování, klanění apod. zde Óe líčí mnohdy pravý opak. Kniha, která se na první pohled zdá celkem tuctová, jaksi zanechává hlubší dojem a to asi i vypovídá o kvalitách spisovatele. 75%, 15. 6. 2023.
Antihrdina Vrabčák je trochu silná káva, člověk, kterého nemůžete mít rádi. Styl psaní mě příliš neoslovil a svým způsobem iritoval, ale možná to tak mělo být. Celý příběh je pobuřující, nepochopitelný a svým způsobem i dost zvrácený.
Vrabčák. Sobecký, nezodpovědný, sebestředný, necitlivý až cynický požitkář. Snílek toužící po velkolepé vrabčí cestě a bezstarostném životě v Africe. Změní se někdy v dospělého Vrabce?
Kniha, jejíž děj a hlavní postavy odpuzují i přitahují zároveň. Drsný, syrový, upřímně obnažený osobní příběh mladého muže, který neví, co si počít se svým otcovstvím a se svým životem. Nečetlo se to dobře, ale přesto mě kniha zasáhla svou jinakostí a popisem člověka, kterému se snad podaří zbavit plytkosti vlastního bytí.
"Kdybych teď přišel o život, postrádalo by mých dosavadních sedmadvacet let smysl."
Ty jo. Vrabčák...Pro mě muž, kterému bych se v našem pozemském světě vyhýbala, nicméně jsem ho hned nezavrhla.
Sama vím, jak beznadějné je prohlížet mapu a vědět, že "Afrika", náš sen, nemá šanci se vyplnit. A člověku to je tak líto...
Hodně síly, Óe! A děkuji za Tvůj vybojovaný epilog! ;-)
ďalšia odložená kniha. a to až tak, že som ju odložil do knižnej poličky na tržnici. ale aj tak si nemyslím, že si dokáže nájsť čitateľa. odolával som dlho, veď Nobelova cena, však... ale rozhodne nemohla byť za toto nevyzreté pubertálne vytĺkanie klinu klinom, neschopnosť riešiť problém ako dospelý človek, neustále utekanie pred realitou až do umelohmotných vykonštruovaných pseudovzťahov...
jednoducho nie.
zaškrtávam položku NEDOČTENÉ.
a neviem, či niekedy siahnem po inom diele tohto autora.
Prvotriedna nechutnosť. Ženy si nezaslúžili ani to, aby boli oslovované menom a dieťa si nezaslúžilo, aby bolo považované za človeka. Mimochodom, to bábätko tam aj tak poslúžilo iba ako dramatická kulisa, celý čas som mala pocit, že oňho vôbec nejde, pokojne to mohol byť román o mužovi, ktorý stratil prácu, takto to však bolo vystupňované na maximum.
K priam zázračnej zmene zmýšľania protagonistu len toľko, že som mu neverila ani nos medzi očami. Tým nechcem povedať, že mi záver prišiel nadbytočný, prehnane optimistický ako to bolo v Hane, či ako deus ex machina. Bolo to však ako ďalšie klamstvo, ďalšia predstava sama o sebe, ktorou sa Vrabčák opájal. Tak ako nacisti koncom vojny prestávali vraždiť Židov nie zo súcitu, ale pre potenciálne výhody od Spojencov, tak sa už Vrabčák ďalej nedokázal umárať tým, čo je a čo nie je správne a proste si pre pokoj svojej duše zvolil stranu. Otázkou zostáva, či záleží na ceste, ak je cieľ správny.
Depresivní. Kruté.
Je jednoduché Vrabčáka a jeho útěky odsoudit. Morálka, že ano. Nebo Bůh.
Jenže... Jak bychom se zachovali my sami v tak šílené situaci, kterou před něj postavil osud? Jaké vlastní "Afriky" bychom těžce museli opouštět? S jakými myšlenkami tepajícími hlavou bychom museli zápasit? Jaké útěky by se nám nabízely a které z nich bychom zvolili? Co bychom byli schopni obětovat? Obstáli bychom?
Depresivní.
Z téhle knihy jsem měl velmi rozporuplné pocity, ale nemyslím to ve zlém. Jediné, co bych snad autorovi vytkl (ale možná to byl jeho záměr), byly trochu příliš jednoduché, až schématické ženské postavy. Zato postavu Vrabčáka zvládnul výborně (bylo znát, že si spoustu z toho, o čem v této knížce psal, autor opravdu osobně prožil). Tak jsem se do jeho "antihrdiny" vžil, že jsem jeho pocity zmatku, zmaru či studu prožíval skoro jako své vlastní. Vzhledem k emocionální náročnosti tématu jsem si proto v četbě občas musel dělat mikropřestávky, abych se s těmi - místy docela šílenými situacemi a pocity - srovnal. Určitě je to kniha, na kterou člověk jen tak nezapomene. A ten happyend - já jsem za něj nakonec byl docela rád.
Tato kniha se mi velmi těžce hodnotí, protože jsem během její četby byla na můj vkus příliš mnohokrát znechucená z hlavní postavy, Vrabčáka.
Zpočátku mi to přišlo jako čtení o naprostém ubožákovi, který se nedokáže postavit životu čelem a chce se za každou cenu zbavit odpovědnosti. A přesně tak to taky je. Pro ty, kteří nečtou nebo nemají žádnou zkušenost s japonskými autory, může být popis událostí v této knize příliš surový a depresivní. Pro lidi, jako je Vrabčák, je narození postiženého dítěte apokalypsa, před kterou je potřeba se schovat do úkrytu. Tento mu poskytne bývalá spolužačka, která na tom osobnostně není o moc líp (opravdu pro mě individuum, nad kterým by jeden zaplakal) a ve finále ho stahuje s sebou ke dnu. Během čtení knihy jsme svědkem vývoje Vrabčáka ze zavrženíhodného ubožáka na vyspělou osobnost, která již neutíká.
Co si z toho vzít? Pro mě je to myšlenka, že ty, které zplodíme a přivedeme na tento svět, v něm musíme přivítat a postarat se o ně, i kdyby to mělo být pouze na krátkou dobu. A také ta celkem otřepaná, ale stále neumírající a vždy aktuální, že vždy je potřeba dívat se směrem dopředu s čistou myslí, i když jsou nám to okolnosti ztěžují.
Ať už to bylo na začátku jakkoliv neuvěřitelné, na konci jsem musela uznat, že se mi kniha líbila. Takové zakončení jsem od autora nečekala.
Zajímavé čtení. Zase tak trochu jiná a přitom hodně asijská knížka. Ani mě narozdíl od jiných čtenářů hlavní hrdina tak neštval. Spíš mě ho bylo líto. Knížku jsem se bála začít číst, že bude depresivní, ale nebylo to tak strašný a přečetla jsem ji skoro jedním dechem.
Ten, kdo přečetl dostatek knih od japonských autorů mi dá za pravdu, že tahle kniha patří mezi ty lepší.
Hovorí sa, že všetko zlé je na niečo dobré. Napríklad, ak prežijeme negatívne skúsenosti, vieme sa z nich omnoho lepšie poučiť.
Aj hlavný hrdina knihy Soukromá záležitosť prežíval obrovskú negatívnu skúsenosť, kde najskôr beznádejne vyzerajúca situácia spôsobila jeho veľký prerod.
Kniha na mňa zapôsobila veľmi depresívne, kde som skoro z každej stránky pociťovala skľúčenosť, neschopnosť prejaviť city, zúfalstvo alebo zbabelosť. Konanie hlavného hrdinu ma doslova iritovalo a v určitých situáciách som ho odsudzovala za jeho postoje.
Zároveň na mňa autor urobil dojem tým, ako dokázal podať komplikovanú tému dopadov narodenia ťažko postihnutého dieťaťa na vzťahy v rodine.
Normálne som ho pri čítaní podozrievala, že musel zažiť niečo obdobné, čo sa mi aj po prečítaní doslovu potvrdilo.
Hlavní postava tohoto v dosti syrových a temných tónech vyvedeného příběhu, nastávající otec řečený Vrabčák se snaží vyrovnat se svým osobním traumatem plynoucím z narození abnormálního dítěte. Už to, že se právě stává otcem, pociťuje jako ohrožení naplnění svého snu, kterým je výprava do Afriky. Po zjištění, že je dítě těžce postiženo, se projeví jeho naprostá nevyzrálost, neschopnost zaujmout jasný postoj, převzít odpovědnost. Místo toho se snaží všemožně před realitou utéct, což se mu vůbec nedaří, naopak, čím větší úsilí k úniku vynaloží, tím víc je vtahován zpět. Atmosféru příběhu výborně podkresluje (přinejlepším) nestandardní chování nemocničního personálu
Potud je to opravdu „soukromá záležitost“, ale jen do chvíle, než člověk začne číst mezi řádky. Totiž kromě osobního traumatu v příběhu rezonují traumata, která sdílí celá jedna, ale spíše několik generací a tím je jaderný útok a jeho následky, dále nejednoznačný vztah mezi Japonskem a Spojenými státy. Také je zde silně zastoupeno stigma sebevraždy.
Jako malý nedostatek (spíše přebytek) spatřuji jen toto: katarze se dostavila s posledním odstavcem poslední kapitoly, takže epilog je už jaksi nadbytečný. Tím nechci říct, že by to zážitek z knihy jakkoliv znehodnotilo a jak je vysvětleno v doslovu, autor k takovému závěru měl své osobní důvody.
Na závěr musím vyzdvihnout autorův literární styl, který kombinuje vyprávění v 1. a 3. osobě, což dodává knize osobité kouzlo a mimo jiné prozrazuje určité autobiografické rysy.
Snaha udržet si pootevřená zadní vrátka, vyhnout se výzvě, nutnosti postavit se čelem a jednat. Hrdina zkouší únikové cesty, nachází komplice, tichý souhlas, ale definitivní úleva se nedostavuje. Nakonec, a v tom souhlasím s některými komentáři níže, i pro mě trochu náhlé prozření, že takto pro sebe a ze sebe zachraňuje pouhé "nic".
Jestli jsem se dlouhou dobu těšil na nějakou knihu, tak to byla zcela určitě právě Soukromá záležitost, příběh mladíka Vrabčáka, kterému přišlo na svět (jak je v knize xy zmíněno) "dítě s hlavičkou ovázanou jak Apollinaire". Období snů, nakupování map Afriky či nevázanost, to vše má skončit, přichází tvrdý pád do reality - převzít zodpovědnost. Ačkoliv je Vrabčák pěknej vykuk a floutek, který to má všechno docela na háku a proplouvá životem docela bez obtíží či závazků, tak teď nastává okamžik, co dál s narozeným dítětem... Odjet pryč? Čekat, dokud se situace "nevyřeší sama, ale nést si vinu po zbytek života"? Vyprávění těch několika málo dnů přemítání a lítosti jak se někomu bortí dosavadní život, to nebylo úplně lehké čtení, přestože se v knize objevují i poměrně směšné scény, výhodou je obrovská čtivost a důvěryhodnost vyprávění. Ne každý je tak oprsklý a nezodpovědný jako Vrabčák, ale důležité je celkové poselství a vyznění knihy. "Lup", stačí jeden jediný okamžik a život, který člověk doposud žil je nenávratně pryč a je potřeba se s tím popasovat. Každý je jiný, má svůj příběh, ale občas přicházejí věci, které by nikdo předem nevzal v úvahu, ale ony nějakou náhodou přijdou. Co teď? ...
Díky Vrabčáku za tvůj příběh! ;-)
Muži, který je nám představen jenom výsměšnou přezdívkou Vrabčák (protože tak vypadá), se narodí postižené dítě. Několik dní řeší dilema, jestli bojovat o novorozencův život, nebo ho nechat zemřít. Jestli přijmout zodpovědnost a zůstat s manželkou, nebo ji opustit a odjet na vytouženou výpravu do Afriky.
Osud dítěte a detaily jeho nemoci nejsou podstatné – zosobňuje protagonistův strach z rodinného života. Nerad by zšedivěl jako znuděný tatík, plnící od rána do večera, od porodu do smrti manželské povinnosti. Čelí podobným otázkám jako rozhněvaní mladí muži v Anglii nebo hrdinové některých filmů z bezstarostných 60. let (kdy kniha vznikla).
Japonský pohled na rozhodující životní období (zůstat, nebo jít) charakterizuje větší nihilismus, projevující se přehnanými, s radikalitou doby korespondujícími větami typu „Topil se v plodové vodě paniky“. Dnes by byl člověk užívající podobné výrazivo zřejmě klasifikován jako pozér, což nic nemění na výstižnosti, s jakou Óe popisuje jisté psychické stavy.
Větu „Kdyby si mohl vybrat, volil by možnost se do záchoda vrhnout, zatáhnout za splachovadlo a nechat se za dunivého hukotu vody odplavit do septiku“ bych si v nejeden den roku s chutí nechal vytetovat na záda.
V druhém plánu se autor nezabývá jenom problémy své generace (jak si můžete přečíst v doslovu, román je odvážně autobiografický), ale celé tehdejší japonské společnosti, přičemž poukazuje také na v knize přímo nepojmenovaný symptom doby. Ženy jsou pro něj výhradně sexuální objekty, které hrdinovi pomáhají jen do té míry, že může myšlenky na chvíli odvést k tělesné potěše. Například matčino hledisko není vůbec zohledňováno, jako kdyby zplozením dítěte její úloha skončila (a zároveň započalo hrdinovo trápení).
Nelítostnost zpracování citlivého tématu je výrazně otupena poslední, dodatkovou kapitolou, v něčem asociující epilog Burgesova Mechanického pomeranče (který Kubrick do filmu moudře nepoužil). Ale po pravdě jsem čekal, že autor s podobným závěrem, coby určitou formou omluvy za Vrabčákovu bezohlednost zachycenou na předchozích stranách, přijde.
Velmi zvláštní kniha. Vrabčák je tak trochu debil a jeho jednání a úvahy se mi nedaří pochopit. Nicméně dobré čtení...
Autorovy další knížky
| 2010 |  Soukromá záležitost |
| 1999 | Chov |
| 1978 |  Mladík, který se opozdil |
| 2011 | Seventeen / Sexuální bytosti |
| 2024 | Němý výkřik |
Drsné, naturalistické, syrové. Óe se tu rozhodně za ničím neschovává, protagonista této knihy je tak nesympatický, jak jen může být a přitom je to úplně obyčejný týpek, kterého každý den míjíme cestou do práce. Vede svůj soukromý boj, který lidi v okolí vůbec nezajímá, každý má své problémy, je to jeho soukromá záležitost. A tato záležitost je dost nevšední (ač je to něco, co se děje běžně), opravdu nevidím v knihách často, že by se objevovalo téma postiženého dítěte a už vůbec ne polemiku, jestli je morálně správné ho nechat zemřít. Óe zde otvírá Pandořinu skříňku, nemilosrdně vytahuje tabu, na jehož diskuzi nikdo není připravený a už vůbec ne japonská společnost 60. let.
Už jen za originalitu námětu dávám 4*, opravdu to mělo velký potenciál, ale tak nějak se to utopilo v litrech alkoholu, zdlouhavého sexu a "běžných" životních událostí. Žádná z postav mě nezaujala, jediný, kdo má něco, co by připomínalo character development je protagonista Vrabčák (a to jenom kvůli konci), jeho manželka je zredukována na inkubátor "monstra", Himiko je manic pixie dream girl, idealizovaná podoba ženy rovnající se snu, která existuje jen aby zažehnala všechny mužovy strasti a namastila mu jeho pošramocené ego. Ostatní mužské a ženské postavy ani nestojí za řeč, protože nebyly moc důležité. Jde spíše o komorní, soukromou záležitost. Díváme se na svět očima Vrabčáka a teda řeknu vám, mně se nelíbí, co vidím.
!!!SPOILER!!! (náznakový)
Konec byl předvídatelný a pochopitelný, jinak to snad ani skončit nemohlo, pokud Óe nechtěl spáchat společenskou sebevraždu. Také šlo spíše o jeho pokus se vyrovnat se stejnou věcí a čert to vem, aby si nedal žádnou naději na budoucnost. Nicméně, neuchvátilo mě to. Kniha je to dobrá, s tématem, které otvírá velmi důležitou diskuzi a konec. Je dobré si to přečíst, ale jednou to stačí.