Soumrak
Dmitry Glukhovsky
V Moskvě se dějí podivuhodné věci. Anonymní zadavatel požádá překladatele Dmitrije Alexejeviče, aby přeložil do ruštiny deník španělského conquistadora ze 16. století. Dmitrij se domnívá, že půjde o ryzí rutinu, ale bizarní události popsané v historickém textu se náhle stávají součástí...
Literatura světová Horory Romány
Vydáno: 2013 , Knižní klubOriginální název:
Сумерки (Suměrki), 2007
více info...
Přidat komentář
Kniha super, akorát ten konec mě trochu zklamal. Do poslední chvíle jsem sice byla napjatá jak to dopadne, avšak o to více jsem byla zklamaná nemastným neslaným koncem.
Moc zdlouhavý děj....Jinak ale pěkná kniha, historii mám ráda a Mayové jsou její zajímavou součástí, ale tady mi bohužel nevyhovoval styl.
Začátek nuda, střed dobrý a správně creepy, konec sice zajímavý, ale na můj vkus až moc velká fantasmagorie. Podtrženo sečteno, od Glukhovského bych čekala víc.
úžasný start knihy, úžasné téma knihy do posledních chvil mi nebylo jasné jak to dopadne
- chvílemi mi přejížděl mráz po zádech při občasných návštěvách "démony" atmosféra byla až hororová
- (SPOILER) velké zklamání z konce knihy kdy byl bohem umírající starý muž ale i přesto jsem si knihu užil
Zacatek knihy me nadchl - vyborny namet: mayska kultura, proroctvi, demoni, nalezeny denik atd. Bavilo me cist preklady z deniku, mene pak uvahy ze zivota Dmitrije. Posledni cca 3 kapitoly me zklamaly. Udelat jako "boha" umirajiciho cestovatele, ktery v morfiovem opojeni sni o svem vysvenem svete. To bylo trochu moc.
spokojnost. Cital som to este pred Seriou metro, ale kniha ma chytila. Sikovny chlapik. 4/6
Jak tady čtu komentáře podemnou... Asi jsme každý četl jinou knihu. Po zpackaném Metru 2035 a Budoucnosti jsem dal Soumraku a zároveň i Glukhovskému poslední šanci. Bohužel. Asi mi autor jednoduše nesedí, protože ta kniha je prostě nuda. Napětí je tam do poloviny knihy jen v jedné části. Ty příšerné začátky každé překládané věty "A že". Prvních 200 stránek neuvěřitelně iritující. Pak jsem si nějak zvyknul. V celé knize jsem se vlastně těšil vždy na to, až děj zase přeskočí z překladů do bytu, protože ty pasáže se nejlépe četly. Jsem těsně za polovinou a hrdě prohlašuji, že to vzdávám. Trochu mne mrzí, že Metro 2033 a 34 jsou z rodiny jeho knih jediné dvě ucházející knihy a to 34 ještě jen z poloviny. Pro mne jako vášnivého čtenáře je to jednoznačné čtenářské utrpení.
Nejvic se mi libila asi atmosfera knihy...a sousedka za dverma byla pasaz, kterou sem si cetl nekolikrat a u ktery sem se sakra bal :D
Rozhodně poutavý příběh se zajímavou myšlenkou. Nestává se tak často, aby kniha začínala druhou kapitolou a aby nakonec - po uplynutí kapitol dalších, následujících - končila tou první. Myšlenka knihy nám po většinu příběhu uniká, zdá se, že celá kniha je úplně o něčem jiném. Překladatelem předčítané, nahrubo přeložené španělské texty deníku jsem lačně hltal a vytvořil si na nich závislost snad ještě větší, než sám autor překladu. Nemohl jsem se dočkat vygradování celé zápletky, zda je to skutečnost či jen překladatelův sen, naštěstí se kolem mně svět nerozpadal. A nebo se vlastně už také hrneme do záhuby? Odpočítávají se také poslední vteřiny té naší pře-vyspělé civilizaci? A přiznám se, že i přes kruté, krvavé a primitivní obřady této již pomalu vymizelé civilizace, jsem držel Mayům pěsti a doufal, že si na křesťanech se špatnými úmysly, lačnících jen po bohatství, indiánská božstva pěkně zgustnou. Pozorný čtenář si jistě všimne zhoubnosti našeho náboženství a hlavně omezenosti v myšlení představitelů církve. Opat Diego de Landa popisuje božstva Mayů jako démonická, satanská a krvelačná. Přitom se sám neštítí agresivním a zákeřným způsobem vnutit křesťanství indiánům a zároveň potřít jejich vlastní, celými generacemi uznávaná božstva. Na jeho rozkaz bylo vysláno množství výprav do všech částí pralesa na Yucatanu, aby přinesly a zničily posvátné knihy a sošky bůžků Mayů, tajně však plánoval, že se zmocní vzácné knihy ”Letopis budoucnosti“, pojednávající o konci světa. Tou si chtěl vydobýt nadvládu nad všemi indiány. Jeho ”kumpáni“ se nezdráhají ani prolití krve vlastních bratrů v honbě za tajným spisem, jen aby se zavděčili svému nadřízenému. V dnešní době lze vidět totéž. Naše rádoby vyspělá civilizace se dovede jen povyšovat nad hrstkou zbylých, s přírodou dokonale spjatých divochů, které náhodou objevíme při kácení pralesa. Jak je vůbec možné, že tu stovky let nepoužívají mobilní telefony, nechodí do práce stát 12 hodin u linky, neplatí daně, nejsou zadlužení hypotékami.. Tak to přece nemůžeme nechat, je potřeba je hned zotročit! Kniha ve mě rozvášnila pocity, které snad ani nebyly autorovým cílem. Podobné ve mně vyvolal třeba film ”Misie“. Teď ke skutečné myšlence knihy.. Vše, co vidíme kolem sebe, existuje pouze proto, že existujeme my sami jako subjekt schopný tuto realitu vnímat. Pokud přistoupíme na domněnku, že celý okolní svět se nachází jen v naší hlavě, co nám brání postoupit o krok dál a smířit se s trochu smělejším předpokladem - co když to není naše, ale cizí hlava?
Výborná kniha, nesrovnatelná s ničím jiným, co autor napsal. Moc se mi líbil styl vyprávění, na nově přeložené části deníku jsem se vyloženě třásla, vynikající. Pátou hvězdu nedávám za konec, to bylo tedy i na mě moc a určitě si dokážu představit méně křečovitý závěr.
Hned v úvodu musím přiznat, že bych si podobnou knihu osobně nekoupila, jelikož dávám přednost jiným žánrům. Za vděk jsem jí vzala z rukou partnerky při dlouhém autobusovém přejezdu na dovolené v Bělorusku, když už jsem neměla co číst. K autorově stylu psaní nemám sebemenší výhrady, jeho projev byl velice čtivý. Vlastní příběh mě však už bohužel nezaujal. Překladatelské části mě nenadchly vůbec, těmi jsem se horkotěžko prokousávala. Občas jsem plna očekávání zpozorněla, to když se začalo něco zajímavého dít, abych po několika okamžicích opět usnula. Rozhodně neříkám, že je dílo špatné, možná je mé vnímání jednoduše ovlivněno tím, že tento styl není šálkem mého čaje.
Začátek trochu pomalý a zmatený, postupně to hezky gradovalo a knížka mě chytla. Celkově je to ale hodně o autorově filozofování nad životem překladatele Dimitrije Alexejeviče. Konec mě zaskočil - rozhodně jsem takový konec číst nechtěl -, ale všechno do sebe krásně zapadlo a jednotlivé pasáže mi pak dávaly zpětně smysl. Ty děsivé části, které v knize byly, byly zvládnuty bravůrně a hlavně originálně; jen mě mrzí, že se o nich nic bližšího nedozvíme a jejich původ si máme domyslet sami(?).
Nepamatuju si na knihu, která by se mi četla líp. Soumrak jsem si fakt užil.... ale ten závěr? Néééé!
Předchozí komentující čtenář Filla SFC abosultně nepochopil podstatu příběhu.
Vyžaduje to několika-úrovňovou představivost. To co FillaSFC označuje jako umělé natahování, je dokonale vysvětleno odhalením na konci. Nebudu to tady víc vysvětlovat, abych neprozradil děj někomu, kdo to ještě nečetl.
Podle mě je to geniálně vymyšlená kniha.
Je to hold vyšší level.
VTIP JE V TOM, že takové ty jakoby zbytečně vsuvky je právě NUTNÉ nevynechávat a vše poctivě přečíst aby človeku docvakly všechny souvislosti.
Kniha je sice místy dost neakční, ale literárně dokonalá.
Naštěstí jsem Soumrak četl až jako poslední z Gluchovského knih. Kdyby byl knihou první, už bych si od tohoto autora nic dalšího nepřečetl a přišel bych tak o skvostné Metro a dech beroucí Budoucnost. V tomto případě jsem se ale nějak nedokázal začíst, krom toho mám dojem, že celý příběh je uměle natahován popisováním nepodstatných skutečností a jako takový by klidně mohl zabrat padesát stran (což by pro autora nebylo ideální, chápu). Někde od poloviny to začíná mít jakž takž spád, konec mě ale zklamal a po jeho dočtení jsem se neubránil převrácení očí. Za mě dvě hvězdy. Jedna z principu za Gluchovského (Metro a Budoucnost jsou prostě boží, nemáš zač, Dimo) a druhá za kapitolu s kukátkem a golemem.
Zbožňuju Glukhovského Metro a tak jsem při nedostupnosti Budoucnosti začal číst Soumrak. Námět mě moc neoslovil, ale s úspěchem Metra může být Soumrak docela fajn. Zajímavé to začíná být až téměř v polovině knihy, možná někde ve třetině. Do té doby hlavní hrdina, jakožto noční tvor žijící v absenci televize a počítače, jen překládá příběh conquistadora ze španělštiny do ruštiny. Textem se stává posedlý, začíná mít vidiny a fantazíruje nad obsahem překládaného deníku.
Kupodivu ani potom to není o moc akčnější, ale ona ta kniha vás nechce pustit. Tedy alespoň mě nepustila a já za to byl rád.
Za třemi čtvrtinami knihy jsem mohl konstatovat, že je to, ač se toho výroku bojím, jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Nemohu to s ničím srovnávat, jelikož je kniha jedna velká one man show, když nepočítám zápisky Luise Casy des Lagarta.
Scény s démony, obřím bezhlavým golemem klepajícím na dveře Dmitrije Alexejeviče jsou až vlastně uvěřitelné, že se sám bojím vlastní fantasie.
Po dočtení: Podvědomě jsem asi čekal nějakou zradu. Chvíli jsem nevěděl jestli si Glukhovsky dělá srandu nebo ne. Nechtěl jsem tomu uvěřit stejně, jako tomu nechtěl věřit Dmitrij Alexejevič, ale postupně co začal Knorozov vyprávět, dávalo všechno opravdu jakž takž smysl. Je to zajímavé rozluštění hádanky a konec se četl velmi rychle a padal do mě jako skvěle naservírovaný oběd. Je to sice moc ukecané, co si budeme povídat, ale je to skvěle napsané (respektive přeložené).
Ve finále mohu konstatovat, že je to asi jedna z nejlepších knih, co jsem dosavad četl. Je tady kousek hororu, historie, filozofie o smrti... já si myslím, že pokud čtenář přežije první nezáživnou třetinu knihy, dostane se mu zážitku jako málokde.
až na ten konec dobrá zábava, zejména kapitoly s Conquistadory, ty neměli chybu.
Ale ten konec tomu všemu sundavá 2 hvězdy....
Štítky knihy
ruská literatura Mayové překladatelé, překladatelky mayský kalendář
První kniha, která mě přivedla ke Glukhovskému, proto na ni nedám dopustit. Zcela mne pohltila, nedokázala jsem se od ní odpoutat, četla jsem jedním dechem - proto byl o to tvrdší pád, který následoval po zcela neočekávaném konci. Bohužel ,,neočekávaným koncem" zde nemyslím nic pozitivního, naprosto mě zklamal, a to jsem závěrem knihy zklamaná jen málokdy. Překombinovaný, myslím že se autorovo poselství dalo sdělit i jinak.