Souostroví Gulag - 3. díl

03.06.2024

Tato série pomáhá skvěle pochopit, co vlastně bylo (a evidentně stále je) Rusko vlastně zač. A jak fungují Rusové. V tomto dílu se Solženicyn věnuje především posledním letům v lágru, konkrétně v Kazachstánu a mimo jiné rozebírá i několik pokusů o útěk, které za ty roky proběhly. Kromě toho je tu opět mnoho úvah rozličných vězňů, kteří v mnoha případech mají skutečně pohnuté osudy. Série jako celek stojí za přečtení, ale připravte se, že to není jen tak - autor přeskakuje od jedné historky k druhé, prokládá je dlouhými úvahami a vnitřními monology, a proto je knihu velice náročné přečíst s plným soustředěním.

31.01.2024

Pokud by se dalo o nějaké knize říct, že mi změnila život, bylo by to určitě Souostroví Gulag. Po dětství stráveném v normalizačním komunismu jsem se pár let po pádu totality dostal k této knize a POCHOPIL jsem. Co je to komunismus, co je to Rusko, co je to absolutní lež, co je to utrpení. Kdo si knihu přečte, nemůže už nikdy naletět komunistickým lhářům a jejich pokračovatelům.

CITÁTY:
Uprchlík z přesvědčeni! To je ten, kdo ví, do čeho jde. Kdo viděl i mrtvoly zastřelených uprchlíků, pro výstrahu vystavené u nástupu. Kdo viděl i ty přivezené zaživa samá modřina, kašlající krev jak je vodí po barácích a nutí je křičet: „Vězňové! Podívejte se, jak vypadám! Totéž čeká vás!" Kdo ví, že uprchlíkovo mrtvé tělo je často příliš těžké, než aby bylo dopraveno do tábora. Proto přinášejí v batohu jen hlavu (podle táborového řádu je to tak jistější) a ještě pravou ruku, useknutou po loket, aby zvláštní oddělení mohlo zkontrolovat otisky prstů a vězně odepsat.

Otázka zní tak: jsi připraven ke smrti? Jsi. To znamená, že jsi připraven i k útěku.

Marie Sumbergová dostala za první rok práce v kolchoze dvacet gramů obili a 25 stalinských kopějek - tedy půldruhé chruščovovské kopějky. Za celoroční výdělek si koupila... plechové umyvadlo. Z čeho tedy byli živi? No, přece z balíčků z Pobaltí. Jejich národ byl ve vyhnanství, ale ne celý. A kdo posílal balíčky Kalmykům? Krymským Tatarům? Zeptejte se na hrobech.

Naše vyhnanství také téměř nezanechalo žádné fotografie: pokud tu byli fotografové, dělali snímky jen na doklady pro kádrové a zvláštní oddělení. Že by se skupina vyhnanců dala pohromadě vyfotografovat, co je to? Jak to? To by bylo hned jako udání: koukejte, to je ilegální, protisovětská organizace! Podle fotky by hned všechny sebrali.
Naše vyhnanství nezanechalo fotografie, víte, takové ty skupinky, dost veselé: třetí zleva - Uljanov, druhý vpravo Křižanovskij. Všichni vykrmení, čistě oblečeni, neznaji ani práci, ani bídu, když mají bradku, tak pěstěnou, když čepici tak z pěkné kožešiny.

Jak popsat v jediné větě celou ruskou historii? Je to země zmařených možností.

Třetí díl, autor Solženicyn sepsal jeho osobní zážitky z posledních tří let v gulagu.

09.01.2023

„Tak teda. Poslední objev medicíny, že člověk vůbec nepotřebuje spát osm hodin. Absolutně dost – čtyři hodiny! Proto přikazuju: práce začíná v sedm ráno, končí ve dvě v noci, přestávka na oběd hodina a na večeři hodina.“

Poslední část třídílného vydání. Tato je poněkud hloubavější. Ukazuje hlubší pohled na mentalitu Rusů a okolních národů. Zároveň jde stále o velice intimní zpověď táborového života. Kromě dalších a dalších detailů sovětského systému se však příběh nezadržitelně blíží ke konci. Autor ukazuje postupný rozklad systému gulagu, nárůst odporu, vzrůstající počet vzpour, vraždění práskačů a slabost stráží, lidé přestávají být ovcemi a začínají být opět individuálními lidmi. Ukazuje reakci a nevíru západních společností. Rozklad gulagu, ale zároveň rozklad a atomizace společnosti jako celku v důsledku permanentního života ve lži – což tedy v Rusku trvá dodnes. Zajímavé je porovnání carského systému vyhnanství s gulagem – kde v porovnání byl carský systém placená pohoda.

Celým textem, přes všechny tři díly, se samozřejmě vine sovětský jazyk, systém mluvy, změna významu slov, manipulace s řečí. Tomu důrazně doporučuji věnovat pozornost - nelze si nevšimnou obrovského množství podobností s rétorikou dnešní doby. Autor varuje před zastíráním pravdy, před životem ve lži a bohužel se nelze ubránit dojmu, že právě tam opět pomalu míříme a nepohodlná fakta a realita jsou opět zametány pod koberec.

Komunismus je čisté zlo a dnes je víc než zřejmé, že ruská společnost se s tímto zlem dosud nevyrovnala.

„Jste propuštěn, ale pamatujte si, že tu budete chodit jako na provaze. Nejmenší chyba, a zase z vás bude ze-ka. Ani nebude třeba vás soudit. Takže si dejte pozor a nemyslete si, že jste svobodný občan.“

„Dějiny nepotřebují minulost! Tak daleko se dostali dobrodějové. A co tedy dějiny potřebují? Budoucnost, nebo co …? To oni ty dějiny píší … Co jim všem teď můžeme namítnout, co říci na jejich jednomyslnou zabedněnost? Jak jim teď něco vysvětlit? Vždyť pravda je vždycky jaksi stydlivá, před příliš drzým útokem lži umlká. Dlouhodobá absence svobodné výměny informací ve státě vytváří propastné nepochopení mezi celými skupinami obyvatelstva, mezi miliony a miliony. Prostě přestáváme být jedním národem, protože skutečně mluvíme každý jinou řečí.“

28.11.2022

(SPOILER) Tímto dílem si Alexandr Solženicyn vzal velký úkol. Osnovou III. dílu jsou jeho osobní zážitky z posledních tří let v gulagu (1950 až 1953) + dva roky vyhnanství. Děj je obohacen o historické souvislosti, specifika ruského vnímání dějin a osudy prostých lidí, aby nezůstaly zamlčeny. V tomto díle zachytil pozoruhodnou dynamiku změn atmosféry v gulagu, ještě před smrtí Stalina. Odehrává se v Ekibastuzu v Kazachstánu. Popisuje, jak vězňové nenápadně získávali sebevědomí, ztráceli strach a brali spravedlnost ohledně práskačů do vlastních rukou. Zajímavá byla role “banditů”, to znamená západních Ukrajinců, kteří měli odvahu se systému postavit. Výsledkem byly protesty, nepokoje, až úplná vzpoura v táboře Kengir. Další smutná témata, která autor, v návaznosti na vlastní vyhnanství, nastiňuje, je vysídlování celých národů, celých rodin z vlastních domovů do nehostinných stepí. Toto čtení je k zešílení. Smutné je i zakončení knihy, kdy autor konstatuje, že dopsáním románu to nekončí, praxe nezákonných soudů a existence nespravedlivě vězněných pokračuje v jeho tehdejší současnosti. A je tomu tak dodnes.

Citát, str.445:
Stav sovětské společnosti dobře vystihuje pojem fyzikálního pole. Všechny silokřivky tohoto pole směřují od svobody k tyranii. Tyto silokřivky jsou velmi stabilní, zařízly se, zkameněly, je téměř nemožné je rozvířit, odrazit, pootočit. Každý náboj nebo hmota, vstupující do tohoto pole se snadno stočí směrem k tyranii. Probít se ke svobodě je nemožné. K tomu by bylo třeba zapřáhnout deset tisíc volů.

28.01.2018

Teprve po přečtení celé trilogie a okolností vzniku díla (pronásledování autora) jsem docenila jeho celkovou hodnotu jako mozaiky jednotlivých osudů a kroniku Souostroví. Jedná se o obdivuhodné dílo vhledem k tomu, že autor ho celé nikdy neměl pohromadě na stole, ale musel po částech pečlivě ukrývat.
Velmi čtivé jsou kapitoly o útěcích Bílé koťátko, nebo o povstání Čtyřicet dní v Kengiru, jiné jsou spíše literaturou faktu.
Vřele doporučuji všem komunistům a obdivovatelům třídně spravedlivé společnosti.

22.01.2018

Komentár k všetkým trom zväzkom:
Ako výpoveď o skutočnom živote v sovietských GULAGoch za plný počet.
Lenže Solženicyn to poňal ako kroniku politickej genocídy na miliónoch obyvateľstva a preto predkladá prípad za prípadom, rok za rokom, a tak cez veľkú časť diela sa ťažko prehrýza.
Rozoberá detailne všetky aspekty fungovania procesu odsudzovania obyvateľstva a života v táboroch cez mnohé príklady, ale tým slovanským bohatým vykresľovaním po čase nudí. Kniha je tak najsilnejšia v častiach, ked sa venuje konkrétnym ľudským osudom (hlavne tie úteky a vzbury!) a vyvažuje tak stovky strán suchého motania sa vo faktoch.
Najlepšie dopadol v tomto smere tretí diel.
Preto sumárne za štyri hviezdy vzhľadom na spomenuté nedostatky.