Spánek rozumu plodí nestvůry

27.06.2021

Syn vyrůstající v rodině dominantních žen, kde se muži buď přizpůsobí (v duchu známého hesla stokrát nic umořilo osla) nebo odejdou. Pohled zevnitř, očima oběti tohoto nenápadného vymývání osobnosti ... na psychické dopady, které zde nabírají patologický směr permanentní sebekontroly a schizofrenní hrůzy z "toho druhého", skrytého (symbolicky i fakticky) pod fasádou přizpůsobivého a submisivního Aleše ... na ničivé dopady pro jakékoli další mezilidské vztahy. O další vrstvu dusivosti se postará i v pozadí přítomná normalizační éra.
Přímočaře a čtivě napsaný psychologický román, dá se říct i bildungsromán ... jen s tím zráním to jde spíš nějak od desíti k nule.

12.07.2020

Když najde Alešek poprvé nějaké sexuální poznámky, řekla jsem si okej, radosti dětství, když v noci pozoruje rodiče při sexu, řekla jsem si okej, to se stane, ale když to takhle pokračuje dál v tomhle duchu, řekla jsem si, kruciprdel, o čem tahle kniha je? Skvělý název ulopený od Goyi, slibováno něco tajemného, a ve výsledku si připadám jak pervert, co řeší sexualitu malého kluka. Asi mě ty pindíky tolik nezajímaj. Vzhledem k tomu, že v knize prakticky nic jiného nebylo, jsem ji hodila do kouta v jedné třetině, neb styl ani jazyk mě též neokouzlily.

21.05.2020

Skvělý psychologický román se zvláštní atmosférou.

Je to kniha velice poutava. Osud Alese je poznamenan zdanlive laskyplnou a ochrannou peci jeho matky a babicky, kterym se zcela podrizuje. Ony si mysli, ze delaji to nejlepsi a on se neumi a ani nechce postavit na vlastni nohy. Pri cetbe primo citis tu horkost, ktera Alese provazi. Mnoho materske lasky skodi, ale ani Alex, ani jeho matka si to neuvedomuji.

Tahle kniha mě velice potěšila a překvapila.
Hlavní hrdina Alešek, takový tichý zakřiknutý chlapec, co žije pod nadvládou tyranské babičky a poté matky a to ho ovlivňuje celý život.
Výborná psychologie postav, styl psaní jednoduchý a čtivý. Pro mě autor sám i kniha veliké překvapení.

06.08.2015

Malý velký společenský román
Před časem [tahle recenze je z roku 2002] si náš ministr kultury posteskl, že již deset let čeká na „velký společenský román“, který by nejlépe na jediném osudu zmapoval univerzální, nebo aspoň českou zkušenost, a ono pořád nic. Možná je to tím, že doba ani Češi nejsou ničemu vskutku velkému nakloněni, možná by se pod takovou tíhou vypravěč (a koneckonců i čtenář) zalkl, tak jako třeba u Plaček nad Finneganem, a možná si budeme muset literární podobu naší minulosti poskládat z mnoha románů jako nějakou mozaiku. Nikoliv nevýrazným kamínkem v takové imaginární mozaice je román Jana Poláčka Spánek rozumu plodí nestvůry.
A to přesto – nebo právě proto – že žádná politická témata neřeší. Velké dějiny jsou přítomny jen jako jakýsi omezující dusivý příkrov, který jejich protagonisté berou jako něco daného a nezměnitelného. O to zajímavější jsou jejich malé, osobní dějiny a problémy spojené s dospíváním, charakteru povýtce erotického. A pokud bychom měli Spánek nutně zařadit do nějaké literárněvědné škatulky, pak asi k románu psychologickému, do podkategorie „bildungsroman“.
Hlavní hrdina Aleš je alespoň na první pohled tichošlápek, který si již v první třídě uvědomuje, že bit není ten, kdo „něco“ dělá, ale ten, kdo o tom mluví. Ono dětství není ani zdaleka tak idylické, jak si ho mnozí zpětně rekonstruují a vynalézají. Děti nejsou o nic méně kruté než dospělí (spíše více, neboť si ještě dostatečně neosvojily zákony psané a hlavně ty nepsané), a jestli něco nedokážou odpustit, pak odlišnost a slabost. Pro hlavního hrdinu jsou léta školního vzdělávání lety pod psa, a báječného na nich není snad vůbec nic. Ohrožován je ze všech stran – ustavičnou a diktátorskou péčí své babičky (a po její smrti svou matkou, která se až příliš snadno vpraví do typicky matriarchální role), školním tyránkem Karlem, svou vlastní plachostí, nesmělostí a ignorancí ve věcech sexuálních. Jeho tápání nemůže čtenář sledovat bez pobavení, ale ani účasti, stejně jako se nemůže neotřást při detailním popisu jednoho zatuchlého rodinného mikrokosmu.
Děj románu nakonec přes různé peripetie dospěje až k sametové revoluci, kdy v jednom hrůzném činu vypluje na povrch potlačovaná stránka Alešovy osobnosti, kdy v jednom jediném okamžiku získá převahu jeho osobní Hyde a neodvolatelně ovlivní jeho další život. A nám se nezbývá než ptát: kdo vlastně ve skutečnosti jsme? Opravdu sami jednáme tak konzistentně, jak si utěšlivě namlouváme? Koneckonců, řecké slovo pro osobnost má i druhý význam: maska. A za autentické vyjádření vlastní osobnosti se draze platí.
Podtrženo, sečteno: Spánek je výborný, znepokojující román, Poláček (který se dosud pohyboval spíše v žánru science fiction a fantasy, kde vydal dvě knihy, Ex machina a V těch temných dobách) má dar jemné psychologické drobnokresby, dětské dialogy jsou výjimečně dobře odposlouchané (anebo vymyšlené, na tom nesejde) a evokace školních let je velmi působivá (snad jen scéna ze školní jídelny tam chybí). Síla knihy se projeví hlavně ve zřetězení drobných epizodek (pamatujete ještě na „Krvavé koleno?“), v přesvědčivém podání traumat člověka neprůbojného, nedynamického a rozpolceného mezi svým Já veřejným a potlačeným (a společensky nepřijatelným) puzením vnitřním.
Někdo by o tom ministru Dostálovi měl říct.