Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328783/bmid_spisovatel-jako-povolani-vX5-328783.jpg
4
344
344
Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto napsal knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Několik kapitol z této knihy vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje O literatuře
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Šokugjó tošite no šósecuka, 2015
více info...
Přidat komentář
Snad jenom Murakami dokáže vydat knihu skládající se z 11 esejů o psaní a čtenář to čte jako napínavý román.
„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“
/Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/
Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“
Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou …
„Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“
Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět …
„a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“.
A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“.
„Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“.
Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu.
„Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“
Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské.
Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-).
Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-).
Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).
Murakamiho spisovatelský zápisník. Naštěstí žádná příručka, jak psát. Tyhle knihy totiž nečtu proto, aby se ze mě stal spisovatel, ale čtu je, když mám náladu na nějakou non fiction, která mi bude něčím blízká. A jako velký čtenář ocením právě pohled do kuchyně úspěšného autora.
A co přináší zrovna Spisovatel jako povolání? Krom toho autorského zákulisí taky zajímavý pohled do japonské kulturní scény, která je možná v mnohém podobná naší, ač největší rozdíl vychází z japonského tlaku být pořád ve všem nejlepší. No, a pak nemají být ti spisovatelé tak nesnesitelní a arogantní lidé. Alespoň podle Murakamiho zkušeností.
Každopádně oceňuji autorův čtivý styl a často nesmírně zajímavé postřehy. Kdybych to měl srovnávat s Kingovým O psaní, vychází Murakami lépe v tom, že se opravdu nesnaží naučit čtenáře psát. Na druhou stranu je méně osobní než King, u něhož právě "biografická" část byla lepší než "příručková". V tom je Haruki Murakami o poznání rezervovanější.
Zajímavý náhled do Murakamiho myšlení.
Tohoto člověka nejde nerespektovat jako spisovatele.
Po přečtení této knihy, nelze nevyzdvihovat i osobnost.
V době, kdy jsem četl knihu Spisovatel z povolání, jsem měl od jejího autora přečteného pouze Kafku na pobřeží a několik povídek, takže jsem ještě nebyl plně obeznámen s Murakamiho postupy a tématy. Což mi však nedělalo nejmenší problémy, protože Murakami se v této knize o spisovatelství zdaleka nepouští do rozborů svých děl. Namísto toho hovoří obecněji o svých pracovních návicích, motivacích a opakovaně naráží na své počátky v kariéře spisovatele. A dokud se drží podobných témat, zůstává kniha na úrovni zajímavých tematických esejů, s jejichž závěry můžete i nemusíte souhlasit. Jakmile však Murakami začíná hovořit o svém vztahu k odborné literární veřejnosti, pouští se na tenký led a čtenář se začíná ošívat. Tento japonský autor byl vždy spíše miláčkem čtenářů než kritiků, a navíc západních čtenářů. Není proto divu, že se s tímto faktem snaží vypořádat. Stručně řečeno zde píše, že si jej kritika nrvšímá a jemu na tom nezáleží, protože má své čtenáře, svůj klid a své místečko za psacím stolem v pracovně. Podobně když rozebírá svůj vztah k literárním cenám, tvrdí, protože jich zatím moc nedostal, že pro něj vlastně vůbec nic neznamenají. A čtenář by mu to snad i mohl věřit, kdyby ho o tom autor tak vytrvale nepřesvědčoval.
Nyní bych měl poukázat i na své výhrady k formální stránce knihy. Je možné, že na vině je překlad, nicméně Tomáš Jurkovič na mne působí dojmem slušného překladatele, už jenom tím, jak si poradil s Kafkou na pobřeží. Navíc, ve svém doslovu sám Murakami píše, že tyto texty nekoncipoval tak jako jiné své eseje nebo romány, nýbrž se je snažil psát jako přednášky, tedy značně odlišně od své dosavadní tvorby. To mi připadá jako chybný přístup, neboť běžně Murakami píše se zručností řemeslného mistra, jenže zde se neustále uchyluje k jednotvárným větným skladbám a odstavce zakončuje naprosto zbytečnými větami typu "Takový je můj názor." Navíc z takových prohlášení získávám pocit, že autor tomu, co napsal, příliš nedůvěřuje. Musím však podotknout, že pro správnou interpretaci této knihy je třeba si uvědomit, že Murakami své myšlenky nijak nezobecňuje, nýbrž za všech okolností mluví výhradně o své osobě a svých vlastních přístupech k tvůrčímu psaní. Což ostatně také často zdůrazňuje.
Velké překvapení mne čakalo na samotném konci knihy, a byl jím doslov od jistého Michala Jareše. To byl naprosto neuvěřitelný bizár. Suverénně nejzapamatovatelnější a nejdivnější ze všech doslovů, co jsem kdy četl. Nemohu se rozhodnout, jestli jej považuji za zdařilý doslov, ale spíše ne. To však nic nemění na tom, že mi jeho poslední věta polechtala bránici jako motorovka. A omlouvám se za tento stupidní příměr.
Po názorech některých čtenářů jsem měl trošku strach tuto knihu otevřít. Haruki Murakami je pro mě mistr slova a synchronicity, což je pojem, který bych bez něj a jeho příběhů vlastně nepoznal. Dokáže z všedních věcí udělat nevšední zážitek a ještě to ozvláštnit tak, že při každé knize máte pocit, že jste v tu chvíli svědky něčeho opravdu jedinečného. A že se v jeho knihách nevšední věci opravdu dějí! Nicméně bál jsem se hlavně toho, že na pana spisovatele změním názor vlivem jeho esejí sesumírovaných v této knize. To se ale naštěstí nestalo. Haruki Murakami má jistě mnoho vlastností, ale arogance mezi ně jednoznačně nepatří. Naopak jsem v něm cítil obrovskou skromnost, omluvu, při jakémkoliv náznaku povýšení. Na druhou stranu, nerozumím tomu, proč by se člověk, který si něco odžil, eseje píše po šedesátce a zároveň ve spisovatelském světě něco dokázal, za něco nepochválil. Já pro to mám absolutní pochopení a musím říct, že pro mě byla čest vstoupit do jeho myšlenek a chvíli se jimi ovívat. Už jsem totiž pochopil, kam chodí na ty, na jednu stranu všední, ale na druhou stranu nevšedně podané, příběhy. Má pro to cit. Má cit pro to být součástí synchronicity tohoto světa a to si zaslouží absolutní respekt. Pro čtenáře knih Haruki Murakamiho nesmírně zajímavá kniha, pro nečtenáře zbytečné.
Knihu jsem prvně četl v době, kdy vyšla. Teď na mě vypadla z knihovny, a tak jsem ji znovu prolistoval. Největší bizár egoismu a sebeonanie ale je, podle mého skromného názoru, doslov od jakéhosi Michala Jareše. (Nevím, kdo to je, asi zneuznaný autor nula.) Každopádně, nechápu, kde se v jeho mysli, a v myslích některých mých zdejších kolegů recenzentů, bere ta vize, že Murakami je nafoukaný egomaniak atd. Možná, že je, ale z toho textu to není patrno. Jak jsem napsal výše, četl jsem knihu dvakrát, a nic takového jsem tam nenašel. Možná, že ti, kdo si to myslí, četli jinou knihu :-) Pravděpodobně je v tom ale prachobyčejná česká malost oceňující falešnou skromnost a pokrytectví. Tak prostě pochopte, že to napsal jeden ze, v současnosti největších (alespoň co do komerčního úspěchu) světových spisovatelů, který píše skoro čtyřicet let, má na kontě desítky úspěšných románů a mnoho miliónů prodaných kopií. Tak, co byste chtěli, aby koktal za omluvy? Jako, že si toho není vědom? Já naopak oceňuju jeho upřímnost s jakou nechává nahlédnout do svého "zákulisí" a nic neskrývá. Nezapomeňte taky, že japonská mentalita bude asi úplně jiná, než naše. A Jarešovo jízlivé přirovnání k "čiperovi Coelhovi", také pokulhává. Coelho je úplně jiný případ. Takže tak :-)
Tato knížka mi v knihovně ležela několik let, ale jsem ráda, že jsem se k jejímu přečtení dostala až teď. Kdysi bych ji nedokázala ocenit, ale ani pochopit.
Ze začátku jsem z knihy byla nadšená. Dávala mi přesně to, co jsem očekávala, ale také v ní bylo plno informací navíc.
Kniha je rozdělena na několik kapitol, každá se zaměřuje na něco jiného ohledně psaní, takže si každý najde to svoje, co ho zajímá.
Na začátku každé kapitoly jsem se znova začetla, ale v průběhu čtení upadal jak můj zájem o knihu, tak i mé soustředění. Autor neustále odbíhal od tématu. Přestože některé věci se daného tématu týkaly, byly příliš rozvinuté a nudné. Některé věci autor omílal pořád dokola a opakovaly se v několika kapitolách.
Kapitoly byly na můj vkus příliš dlouhé, takže se mi kniha docela špatně četla.
Pokud vás zajímají knihy o spisovatelství, rozhodně bych sáhla po jiné. Kniha mi sice něco dala, ale taky mě okradla o spoustu času. Znovu po ní určitě nesáhnu a nemohu ji ani doporučit.
Tři roky jsem odkládal napsání této recenze na moment, ve kterém si budu moci v klidu sednout a objektivně a strukturovaně popsat, jak moc, a hlavně proč, je tato knížka neuvěřitelně špatná. Vzdávám se naděje na takový počin a než můj mozek milosrdně zapomene všechno, co se nachází v útrobách téhle knihy, neuspořádaně a bez ambic nestranné akademické analýzy zkusím pod sebe sepsat alespoň výkřiky, které museli poslouchat všichni mí blízcí, než jsem se tímhle zvěrstvem prokousal.
Tahle kniha není roztomile arogantní zpovědí velkého spisovatele hemingwayovského ražení, jak se nás autor a slepá kritika pucující nepokrytě jeho boty snaží přesvědčit, tahle kniha je sebeukájející demonstrací sebechvály, sebezbožňování, zveličování a hlavně čištění vlastního morálního obrazu ve snaze zakrýt křivdy předchozích neúspěchů a negativních kritik. Místo arogantního uvědomělého Hemingwaye opíjejícího se v Andalusii dostává čtenář do ruky z mrtvých téměř-vstanuvšího Viewegha vytahujícího se se svým dálkovým ovládáním zahradního zavlažování.
Opravdu to nefunguje tak, že když autor dvaasedmdesátkrát za minutu zopakuje, že mu nezáleží na úspěchu, a že píše hlavně pro sebe, stane se omílaná floskule pravdou. Opravdu to nejde, půl knihy opakovat, jak někomu nikdy nezáleželo na cenách a druhou půlku knihy vypočítávat všechny ceny, které autorovi nebyly neprávem přiděleny a předpokládat, že čtenář je dostatečný pitomec na to, aby přehlédl hořkost, s jakou autorovi na těch cenách nezáleží. Autor, který musí napsat knihu, ve které popisuje, jaký je, vyplakává se z nepochopení okolním světem, ale vysvětluje, proč zachování jeho vlastních vysokých hodnot stálo za takové břímě, je pateticky smutná figurka literární scény vhodná nanejvýš k podložení kývajícího se stolu.
Nemohl si to po sobě alespoň přečíst, než to poslal do světa vydělávat peníze? Kdybychom z knihy vynechali všechna místa, která si navzájem odporují, byl by z ní celkem příjemný sloupek...
Str. 38: Upřímně řečeno jsem ani jedinkrát nezažil, že by psaní bylo něco nepříjemného.
Str. 36: ...vědomí, že jeho psaní nebylo příjemné skoro vůbec. Takový text se mi prostě nepsal dobře...
Stylistika obecně je jednoduše příšerná. Tady je ale třeba obrátit se zejména k překladateli, coby druhé bestiální stvůře živící se na pláči naivních čtenářů. Umí ten člověk vůbec česky? Slyšel někdy pojem vyšinutí z větné vazby? Opravdu si myslí, že pojmy jako "jsem za to rád" (str. 207) jsou vrcholem překladatelské práce? A tou všudypřítomnou spojkou "a" (nebo v tomhle případě částicí?) spojuje jednotlivé věty sám autor nebo jde opět o perverzní oblibu překladatele? Já vím, zase Hemingway...
Osobně si myslím, že edice světové i klasické literatury Odeonu jsou z velkých v současnosti vycházejících edic těmi nejlepšími. Nemohli ale v tomto případě zaplatit dvě hodiny korekturní práce, aby někdo doplnil alespoň všechny chybějící čárky?
A v neposlední řadě, uvozovky, kurzíva, závorky a pomlčky na jedné stránce, na které není jediná přímá řeč? Chápu, že je nutné rovnoměrně opotřebovávat i ta méně používaná razítka v tiskařském stroji, ale i takový ekologický a bohulibý účel má podle mého své hranice.
1Q84 byl zásadní red flag v mém dříve velmi positivním vztahu k tomuto autorovi. Tahle věc byla definitivním rozchodem.
U Murakamiho ( mého oblíbence) mě zajímá spíše "co" napsal než "jak" to napsal.
O tom, že psát umí, nemám žádné pochyby.
Není to náhled do zákulisí spisovatelského povolání, ale pouze pohled do zákulisí Murakamiho. To z toho bohužel dělá nebetyčnou nudu pro všechny, kdo jeho knihy vyloženě nevyhledávají..
Emoční tajfun Norské dřevo ovlivnil před časem oblast mé vnitřní literární krajiny takovým způsobem, že bylo vcelku nezbytné obratem dokoupit i tuto drobnou příručku s popisem jeho příčin. Naštěstí se nejedná o manuál technického rázu, nýbrž férově upřímný příběh o tom jak z drobného vánku dennodenním pracným foukáním vzniká vítr, z něj vichr a tak dále. Rád si poletuje svobodně, vlastním tempem, pro samotnou radost z pohybu, vždy poháněn citem na tónech vnitřní hudby. Ano, odtud vzniká ta konečná úžasná síla, balzám i lék spřízněných duší, jež před časem zasáhla i do mého života.
Velmi dobré osobně laděné eseje o spisovatelském řemesle kombinované s memoáry. Murakami zde velmi čtivě a jasně prezentuje svůj pohled na literaturu a psaní jako takové. Místy je velmi zábavné sledovat, jak se v Murakamim pere nezávislý samorost, který má na řadu věcí jasné a nekompromisní názory, s japonským slušňákem, který se opravdu nechce nikoho dotknout.
Jen jsem tak docela nepochopil, proč Odeon namísto obvyklých doslovů z pera Murakamiho díla znalých japanologů, z nichž se čtenář obyčejně něco zajímavého dozvěděl, zařadil tentokrát vskutku dementní výplod literárního kritika, který svým vyzněním Murakamiho a knihu samotnou shazuje a demonstruje především neschopnost řečeného kritika zapamatovat si víc než jen několik neúplných útržků z toho, co tu Murakami sděluje, vyvodit z toho logicky platné závěry a tedy cokoliv pochopit.
Zajímavý vhled do způsobu, jakým Murakami tvoří svá díla. Bylo pro mě docela šokující, kolikrát vlastně svou knihu čte, přepisuje a upravuje, než je hotová dle jeho představ. Ta neuvěřitelná poctivost a systematičnost úplně rozbourává představu o tom, co znamená být spisovatelem. Věřím, že to takhle nemají všichni, ale určitě většina děl nevzniká pouhým napsáním na první zátah. Nejvíc mě asi zaujala (a pobavila) kapitola o škole. Navzdory všemu, co si myslíme o Japonsku, jeho životní a technické úrovni, je legrační, že ve školství řeší vlastně ty samé problémy, jako u nás.
Některé postřehy jsou zajímavý a přináší jistě zajímavý pohled do zákulisí tohoto spisovatele, nicméně sama jsem se nějak nemohla naladit na autorovu vlnu a pochopit, co tím vším vlastně chce říct. Nechci knihu hodnotit jako špatnou, ale sama jsem s ní jaksi bojovala a nakonec nedočetla, protože mi její čtení nic nepřinášelo.
Je velmi zajímavé dozvědět se jakési zákulisí povolání spisovatele, nicméně kniha ve mně nezanechala žádný větší dojem. To však neznamená, že bych v ní nenašla několik zajímavých postřehů, myšlenek a někdy se dokonce i nezasmála.
Od autora jsem četla již Spánek a Podivnou knihovnu, tak jsem jej chtěla poznat z trochu jiného úhlu pohledu. Vlastně všechny tři knihy jsem četla také kvůli zdejší Výzvě. Navíc snad každý člověk zkusil někdy něco napsat, tak se může seznámit s prací spisovatele, která není vidět (a mnoho čtenářů nad ní asi ani nepřemýšlí, většinou zkoumá jen výsledný produkt). Některé myšlenky se mi líbily, třeba i srovnání vzdělávání v různých zemích (někde se skutečně měří úroveň jen podle dosažených bodů, jinde se člověk učí komunikaci a praktickým dovednostem). Stejně tak se mi líbilo zamyšlení, jak je hodnocen autor v různých zemích, nakonec může být hůře hodnocen právě doma. Ještě se mi líbil text o různých literárních cenách. Skutečně se pozná dobrá kniha podle věnců, které získá? Jak si vlastně vybíráme texty ke čtení? Podle ocenění? Reklamy? Vlastního zájmu?
Tahle kniha byla první, kterou jsem od Murakamiho četla. A šťastný začátek to opravdu nebyl. Od prvních stránek jsem se do díla nemohla začíst a v jistých okamžicích jsem ji měla opravdu chuť zavřít a vrátit do knihovny, aby si tam další dva nebo tři roky poležela. Nejspíš to bylo samotným žánrem. Nepopírám, že kniha není zajímavá. Naopak si myslím, že pro čtenáře, kteří mají Murakamiho knihy rádi, je to jakýmsi oživením. Navíc se mi některé myšlenky dost líbily. Zhruba tak od půlky knihy jsem se ale už jen modlila, abych se dostala ke konci. Měla jsem pocit, že jde – jak sám Murakami píše v doslovu – „v jistém smyslu (o) egoistické, privátní texty“. Tak jen doufám, že můj další výběr bude šťastnější.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Asi bych se bez přečtení této knížky obešla, ale i tak to bylo vlastně zajímavé čtení o tom, že být spisovatelem je docela dřina, rutina a zároveň čistá radost a naplnění. O tom, že spisovatelé jsou vesměs podivíni s egoistickými sklony (Murakamiho nevyjímaje). O tom, jak snáší kritiku, co si myslí o čtenářích, jak vznikají postavy a jaká jsou úskalí psaní v ich formě. Co se mu nelíbí v současném Japonsku a jaký má obecně vztah ke škole. Překvapil mě poměrně nespravedlivý a odmítavý doslov pana Jareše. Murakami nepatří mezi jeho oblíbené spisovatele, což se dá pochopit. Ale bez dávky egoismu a narcisismu by se asi žádný spisovatel neobešel. A pokud někdo 30 let denně běhá nemusí být nutně autista :-)