Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/328783/bmid_spisovatel-jako-povolani-vX5-328783.jpg
4
344
344
Haruki Murakami nedává rozhovory, nerad se fotí, a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto napsal knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem… Několik kapitol z této knihy vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale texty, které vznikaly spontánně a které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje O literatuře
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Šokugjó tošite no šósecuka, 2015
více info...
Přidat komentář
Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, proč je mi Murakami tak sympatický. V této knize jsem si to tak trochu uvědomila, i když tomu ještě pořád moc nerozumím.
Murakami je mi zkrátka blízký. Jeho upřímnost, to, že se straní mediální pozornosti, skromnost, myšlenkové pochody, vyhraněné názory, inovátorské vize. O naprosto obyčejných věcech dokáže psát, jako by to bylo jedno velké dobrodružství, a stejně tak to vypadá i v jeho životě. Z naprosto obyčejných věcí, jako běhání nebo brzké vstávání, udělá něco nadmíru důležitého co vás donutí si říct "páni, ten má ale zajímavý život!". Nabádá k akci, činorodosti, po přečtení jeho knihy máte chuť dokázat něco velkého.
Sama nevím, proč tomu tak je.
S touto knihou jsem velmi spokojena a můžu říct, že mě dokázala nejen inspirovat a obohatit, ale i uvědomit si určitá fakta, s nimiž se musí každý spisovatel zabývat.
Není to nějak zvlášť poučné, spíš taková "cesta do hlubin spisovatelovy duše", ale je to napsané zábavnou formou, takže se to čte v pohodě, lépe než některé jeho v poslední době u nás vydané romány.
H. Murakamiho mám ráda,ale tahle kniha mě absolutně nebavila.
Bohužel jsem knihu ani nedočetla, fakt to nešlo...
Knihu jsem přečetla s chutí a po dočtení mi byl autor ještě více sympatický nejen pro své zdravé názory na psaní a život jako takový, ale také proto, že s nadhledem hodnotí udělování nejrůznějších literárních cen. Četla jsem většinu jeho knih a to, že se mi moc líbily je určitě velká zásluha vynikajícího překladatele Tomáše Jurkoviče. O důležitosti dobrých překladů v této knize také píše, a velmi vysoko hodnotí zdařilé překlady svých knih, a to nejen do angličtiny. Pokud jste tedy ještě Murakamiho nečetli, přečtěte si tyto jeho "spisovatelské přednášky" a věřím, že pak sáhnete po některém z jeho románů. Není to četba pro každého, ale pokud jeho kouzlu propadnete, budete to ho číst stále a stále ...
Sám Murakami zmiňuje, že psaní beletrie je pro něho prioritou, pro kterou si nechává všechna esa v rukávu. Přesto z těch pomyslných "zbyťourků" poskládal příjemnou knížku. Bylo mi poměrně příjemně na autorově "přednáškách" o literatuře, vzdělávání, literárních cenách a zákoutích jeho mysli a každodenního života. Rád jsem slyšel, jaké má rituály, jak přepracovává své knihy, jak uvažuje a především, jak ho naplňuje být nezávislý a obdařený schopností a umem dělat něco naplňujícího, co ještě navíc dělá ostatním lidem radost... A jestli dostal, nebo nedostal nějaké ceny? Čert to vem, taková pozlátka přeci o ničem podstatném nevypovídají...
Moc mi nesedl doslov od jakéhosi pána XY (v Murakamiho knihách mám raději doslov od překladatele), ale to nic nemění na tom, že se jedná o zdařilou knihu.
V lepším případě banality, v horším případě naprostý krávoviny. Murakami je prosťáček, jemuž, pokud se některé věci povedly, tak sám neví proč. Tudíž jakýkoli jeho pokus o reflexi prakticky čehokoli nemůže skončit jinak než tristně.
Věci jsou samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a Murakami zase takový prosťáček není - je to prosťáčkovská póza, která mu na jedné straně pomáhá pracovat a na straně druhé se za ni skrýt a stýskat se, že jsou lidé, co jej chudinku nemají rádi (co se dá dělat - už je velký kluk a dokáže se přes to přenést - ano, to je jedno z mnoha velkých myšlenkových odhalení, které nám autor přináší - heuréka: člověk se nemůže zalíbit všem). Problém je, když se Murakami-pozér stává Murakamim-myslitelem. Myslitel, který nemyslí? Libomudrun-jako-když-běhá plný pošetilostí a dětského žvatlání? Ale k čemu? Aby si vyléčil mindrák za Akutagawovu cenu, kterou "vůbec ale vůbec nepotřebuje" (o Nobelově ceně nemluvě)? Protože to lépe neumí? Obávám se, že ano...
Velmi zajímavá odpočinková kniha. Pokud někdo z vás se snažil cokoliv někdy vlastního napsat, tak tohle je přesně průvodce pocity, které u toho prožívají i velcí spisovatelé. Čtení knihy je podobné, jako si sednout s kamarádem na kafe, akorát tím kamarádem tentokrát je pán Murakami. Opravdu knihu doporučuji!
Jsem velmi mile překvapena obsahem knihy :-)
Žádná pravidla, žádné tvůrčí psaní, jen strohé rady jak psát "od srdce" a pro svou potěchu. Něco na tom je. ;-)
"Ze všeho nejdůležitější je mít dobré čtenáře. Jakékoliv ceny, medaile ani příznivé kritiky nemají prakticky význam v porovnání se čtenářem, který věnuje své peníze na nákup mé knihy."
Určite je to zaujímavá a podnetná kniha pre všetkých, ktorí majú Murakamiho radi a chcú sa dozvedieť niečo zo zákulisia jeho tvorby. Nevadí mi, že o sebe prezradil tak málo, myslím si, že u spisovateľov to tak má byť. Spisovateľ podľa mňa si má uchovať svoje súkromie a aj má byť samotár a všetko to, čo Murakamimu vytýkajú, aby bol dobrým spisovateľom, aby dokázal osloviť SVOJ okruh čitateľov, "s ktorými sa niekde hlboko v temnotách prepájajú jeho korene s ich...". Preto mi príde veľmi nešťastné zadať napísať doslov človeku, ktorý jeho tvorbu nechápe, a ktorého s autorom vôbec nič v hlbinách nespája.
Knihu jsem si koupil, abych se dozvěděl více o psaní- technikách, čemu se vyvarovat apod. a v tomto ohledu se mi dostalo z čtení tak čtyřicet procent. Chápu, že autor své "know how" nechce vytroubit do světa, ale tady nám neřekl skoro nic. Pokud se na knihu podíváme jako na knihu zabývající se filozofií, ne samotným psaním, vyjde nám poměrně kvalitní dílo, proto jsem se rozhodl pro čtyři hvězdičky.
Nejvíc z knihy mě zaujaly poslední čtyři stránky, které ale nepsal autor knihy... Nebo, nezaujaly, spíš přivedly do rozpaků... :)
Stejně jako v případě Kinga, tak i Murakami nepojal své psaní o psaní jako návod. Kdybyste se toho drželi, možná se jednou dokážete dostat k tomu, že budete psát jako Murakami, ale byli byste ve výsledku spíše plagiátorem. Co se mi na knize tak líbilo? Je z ní cítit nadhled, pokora a už mezi řádky poznáte, že to psal právě on. To, jak vypráví o sledování baseballu, svém podnikání, vztahu ke škole či společnosti a jak se dostal k napsání své prvotiny nebo o postupném přechodu k třetí osobě vyprávění, je zkrátka to, co z něj dělá tak zajímavého autora. I když on sám si to neuvědomuje, má velmi zvláštní a úplně odlišné vnímání světa, které následně přenáší i do svých knih. Díky tomu dnes může dělat to, co dělá. To může říct málokdo. Ale Haruki to nějak neřeší. V této knize tak trochu rekapituluje, a zamýšlí se nad věcmi okolo psaní, které z něj dělají autora, kterým je dnes. Je spisovatelem z povolání a snaží se o to hlavní. Aby se čtenář při čtení bavil stejně jako on při psaní. Správně podotknul, že k tomu, abyste tohle mohli dělat na plný úvazek, musíte mít silnou sebekázeň s výplní monotónnosti a být tak trochu asociál. Zajímavý je i celkem náročný proces, jak si hraje s rukopisem a jak dbá na ohlasy betačtenářů. Je to zkrátka podivín, ale já ho zbožňuji.
Zájemci o Murakamiho život a informace ze zákulisí... se moc nedozvědí.
Zájemci o spisovatelské řemeslo... se moc nedozvědí.
Informacemi Murakami šetří, spíše vykládá a přednáší uvolněným tónem o svých motivacích, o těžkostech v období před celosvětovou slávou, hodně píše o kriticích a zmiňuje i literární ceny, ovšem skoro na každé stránce upozorňuje, že jde čistě o jeho osobní názor/postoj, a co z toho čtenář vyvodí, je čistě na něm. Hodně myšlenek a závěrů se ale opakuje, což je po pár kapitolách otravné.
Kniha spontánně psaných esejí se četla příjemně, dokonce občas ponoukla i k činnosti, ale celkově to není nakouknutí za oponu, kterou se Murakami separuje od cirkusu (cirkus = interview, porotcování literárních soutěží, talk show, televizní debaty, večírky a benefice s celebritkami atd.). Z celé knihy sálá touha samotáře nenechat si nikým čmuchat ani ve svém psaní, ani ve svém životě. Což dovedu pochopit, ale v tom případě je zvláštní psát podobně zaměřenou knihu.
Kniha se mi celkem špatně četla a často se v ní opakovala stejná témata. Něčemu rozumím velmi dobře a zcela souhlasím, u něčeho však jen nechápavě kroutím hlavou. Osobně nechápu, jak může spisovatel napsat celou knihu a pak ji několikrát přepsat. Sama tak netvořím, naopak každá kapitola musí být pro mě dokonalá. Jinak prostě nepokračuju dál. Příběh vidím jako obrys, na který se pomalu snáší závoje detailů, až vytvoří celek. Teprve potom ladím a ladím...jen jednou v životě jsem z knihy smazala celý jeden kus a nahradila ho. A popravdě lituju, že jsem kdy takovou blbost (ten kus) zplodila. Stejně tak nechápu, že si spisovatel k některé knize nevytvoří vztah. Možná je to tím, jaký žánr Murakami píše. Netuším. Pro mě jsou mé postavy přátelé, milenci, děti...realita. Ve výsledku mi Kingovo O psaní zaujalo víc. Myslím to však z hlediska biografie. Pro mě jejich styl tvorby prostě není. A vůbec mi to nevadí.
Knihy tohoto typu miluji. Od Murakamiho jsem četl předtím jen jednu knihu (Kronika ptáčka na klíček), a i když jsem si na autorův podivný svět zvykal vcelku dlouho, asi budu další, kdo tomuto fenoménu propadne.
Spisovatel jako povolání dost připomíná obsahem Kingův O psaní (autor rozebírá svůj život, spisovatelské začátky, jak se dostal tam, kde je, to všechno ukazuje na době atd.). A i když Stephen King je mi o dost bližší, i texty Haruki Murakamiho dokážou inspirovat a dodat vám ten pocit sebevědomí, že pokud to dokážou oni, proč ne vy.
Murakamiho mám rád a tak som si teda kúpil aj túto knihu, i keď nejde o beletriu, ale o akési eseje o písaní. Ale bolo to veľmi zaujímavé čítanie. Odporúčam všetkým, ktorí sa o fenomén Murakami zaujímajú, taktiež tým, ktorí chcú písať alebo už píšu, ako motiváciu a možno aj návod.
Podobně jako u Kingova o Psaní se zde jedná hlavně o spisovatelovu biografii. Nabízí nám své zkušenosti ze svého povolání a své názory. Ukazuje se, že Murakami je opravdu svůj, že jak není pro každého jeho tvorba, s jeho osobností to bude podobné. Názory na některé činnosti týkající se spisovatelství a života kolem něj se mi zdály dost kontroverzní, někdy až demagogické, přesto se dá v knize najít spousta míst, kde se člověk pozastaví a popřemýšlí si.
Kniha mi pomohla pochopit jedno: Murakamiho díla jsou jako jazz: "...nastává chvíle pro volnou improvizaci. Pro prazáklad veškerého jazzu. Pro hudbu, která se svobodně odvíjí z pevného rytmu a akordů (anebo harmonické struktury." - takhle vnímám Murakamiho knihy.
Nicméně tohle není román ale kniha spisovatelova individuálního pohledu na literární svět. A zde se moje pocity z knihy rozcházejí: na jednu stranu jsou jednotlivé eseje zajímavé, vhodné pro přednáškový sál plný tvůrčích mladých duší. A pro milovníky Murakamiho je jistě spisovatelův otevřený pohled na sebe sama, románové i povídkové postavy, knihy i obecně literární život k nezaplacení (nehledě na blízké názory na školství, originalitu či "masové" udělování literárních cen).
Na druhou stranu je právě tajemnost a neuchopitelnost Murakamiho knih natolik důležitá a určující, že mám obavu, aby toto odkrytí (jakkoliv se snaží být obecné a filozofické) nezměnilo moje vnímání jeho literárních světů a abych při čtení dalšího románu neviděla "běhajícího" autora přepisující své dílo znovu a znovu.
Suma sumárum: knihu doporučuji čtenářům Murakamiho fenoménu, kteří obdivují spisovatelův styl a osobnost a nachází v sobě touhu psát.
A nedoporučuji těm, kteří se našli v jeho tajemnosti, neplánovosti a knihy vnímají z duševního hlediska jako velmi blízké.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Mám ráda Murakamiho jako spisovatele, a proto velmi oceňuji jeho sbírky esejů, které odhalují i jeho soukromý život a pocity ( v tomto případě z psaní knih). Kniha je tedy nejen zajímavá po obsahové stránce, ale také jazyk kterým je kniha napsána a Murakamiho hra se slovy jsou velmi inspirativní. Rozhodně si myslím, ze kniha není četbou na jedno odpoledne, ale spíše je ke knize vhodnější přistupovat jako k samostatným povídkám.