Spolek pro ochranu zvířat
Jiří Robert Pick
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41990/spolek-pro-ochranu-zvirat-41990.jpg
4
70
70
V úděsné realitě Terezína žily a dospívaly děti – ve stínu smrti, do které jim skoro všem zbýval jen krátce vyměřený čas. Děti, i ty dospívající, naštěstí mají vlastní svět, do kterého jen obtížně a ne zcela srozumitelně proniká skutečnost dospělých a jehož běh se vymyká nudným zákonům fyzikálního času. J. R. Pickovi se podařilo ze vzpomínek nejen vzkřísit obraz dychtivé, živelné radosti z toho mála, co bylo předčasně dospívajícím v lágru dopřáno, ale paradoxně také postihnout absurdně komediální vztah židů k příšerné genocidní realitě. Jeho novelka je světovým unikátem, snad vůbec jediným humoristickým zpodobením života v koncentráku.... celý text
Přidat komentář
„Věšet lidi v takovém množství je naprosto neekonomické.
A nevyplatilo by se jim tedy spíš ty lidi nechat naživu? řekl pan Veselý.
Byl velký optimista.
Nevyplatilo, řekl inženýr Karpfen. Většina z nás už nepodává takové výkony, aby se vyplácelo do nás investovat. Nesmíte zapomenout, že ceny potravin za války neustále stoupají.
Vy zapomínáte, řekl doktor Neugeboren, že existuje něco jako světové veřejné mínění.
Nezapomínám, řekl inženýr Karpfen. Ale jak se zdá, pane doktore, jsme od světového veřejného mínění dost daleko. Záleží rozhodně spíš na ekonomickém efektu. Došel jsem k závěru, že ty lidi patrně topí ve vodě. To přijde velice lacino.
A co ryby? Rybám by to vadilo, řekl Toni.“
Takový je to humor. Pánové v ghettu kopou hrob, hlavní hrdina, chlapec Toni, jim pomáhá a poslouchá jejich debatu na téma „Jak se asi zbavují židů v koncentráku“. Velmi věcnou a očividně bláznivou debatu. Tolik kamarádů a známých už zmizelo s transporty, ze kterých se dalo vyreklamovat jedině rakovinou, TBC nebo infarktem, tolik lidí umřelo ještě v Terezíně, až je to samozřejmé a běžné – ale co zvířata? Ta se musí ochraňovat. Celé ghetto je jenom smrt, čekání na ni - a nuda. Proto byl založen spolek pro ochranu zvířat, to nejabsurdnější, co mohlo vzniknout v ghettě (záměrný tvar – jako ve „světě“), kde žádná zvířata nežijí. A je to asi přece jen bohulibější činnost než sázet se s maminkou, kdy umře někdo na „šterbecimře“ (k tomu si určitě přečtěte doslov od Pickovy sestry; černohumorné detaily jsou tady mnohdy působivější než jinde srdceryvné scény).
Nádherné vydání z roku 2018, s ilustracemi, na nichž rozmlžené obličeje postav naznačují jejich budoucnost.
(Pozn. pro Nielada: hned druhá věta knihy uvádí, že Tonimu bylo v roce 1939 devět let.)
Hm, nevadí mi humor v takových podmínkách.
Jenom mi nepřišel vtipný.
Příběh má atmosféru, ale styl mi nesedí.
Velmi originální a provokativní příběh. Člověk zpočátku neví, jak se má tvářit, ale pak přijme autorův úhel pohledu a užije si to.
Humor z terezínského ghetta. Hravé i ironické, tak trochu ve stylu Karla Poláčka, současně děsivé, až běhá mráz po zádech… Kdo jiný může napsat takovou knihu než ten, kdo sám terezínským ghettem prošel?
„Židi, řekl pan Kohn, jsou hrozný pronárod. Vůbec se Hitlerovi nedivím. Naopak. Divil bych se, kdyby je nechal na pokoji. To by musel být na hlavu padlý. No vezměte tu knihu, co mi poslal pan Lőwy. Copak si seriózní obchodník může vzít pět neděl dovolenou a lítat v balóně…“
Kniha mě nenadchla ani neurazila. Jedná se skutečně o humoristické pojetí tématu Terezína a dospívání, což je v rámci knih o holokaustu příjemné osvěžení. Hlavní postava na mě ovšem působila nevěrohodně, celou dobu jsem měla pocit, že čtu o devítiletém chlapci a ono ejhle, najednou je mu téměř sedmnáct! Chvílemi jsem se bavila, chvílemi nudila. Knihu bych nedoporučila dětem, spíše dospívajícím a dospělým nad 15 let.
velmi silná kniha, výborně napsaná, zprostředkuje více porozumění šílené situaci, v níž se lidé v Terezíně , koncentrácích a transportu ocitli více, než mnohé drastické popisy skutečnosti
MayB2 - obávám se, že i oni - alespoň dospělí, v podstatě věděli, co je čeká, jen se snažili z toho vědomí uniknout a doufali, že skutečnost nebude tak strašná. A byla ještě hroznější.
smutná, ale zároveň úchvatná knížka; četla jsem ji před lety a dodnes na ni vzpomínám jako na silný čtenářský zážitek;
Dost zvláštní vhled do života v čekárně jménem Terezín. Nejhorší je, že postavy knihy nevědí, na co čekají, a my to už víme. A to mi vyvstávalo před očima celou dobu.
Lehká četba těžkého kalibru, máte pocit, že jste TAM s NIMI...dávám maximum také za ilustrace autora a pěkné vydání (za pro mě nepochopitelných devatenáct korun českých...!)
Krásná a smutná jednohubka z Levných knih. Velmi čtivě napsáno, docela jsem litovala, že kniha nemá více stran. Člověku rozhodně chvíli v hlavě zůstane.
3,5* ... te´d si budu muset přečíst něco, po čem se mi nebude chtít rozletět hlava. knížku hodnotím spíše pozitivně, našla se v nich spousta úsměvných momentu - avšak na pozadí né až tak úsměvném. ty transporty z ghetta, či to jak skončil Erna. člověk by řekl, že tohle nemohl zplodit někdo, kdo si prošel Terezínem.
Opět holokaust očima dítěte...Humor je hodně černý, ale o to působivější, stejně jako samozřejmost s jakou čtrnáctiletý Toni přijímá ty nejabsurdnější momenty života v předsíni vyhlazovacích táborů....
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1968 |  Chyťte se nebe... |
| 1969 | Spolek pro ochranu zvířat |
| 1963 | Hovory s veverkou |
| 1967 | Ruce vzhůru, boys, aneb kniha o životě a smrti |
laskavě černohumorné a jistě autobiografické vyprávění o chlapci jménem Toni, který strávil 6 let (od 9 do 15 let) v terezínském ghettě (= světě), aneb věrný doklad tvrzení, že člověk zvykne všemu, i tomu nejkrutějšímu; doporučuju
zaujala mne autorova práce s jazykem (fonetický zápis germanismů, věrohodně zaznamenaná přímá řeč Němce hovořícího špatně česky atd.), kolísání mezi vypravěčskou ich- a er-formou ad.