Spolek pro ochranu zvířat přehled

01.09.2021

laskavě černohumorné a jistě autobiografické vyprávění o chlapci jménem Toni, který strávil 6 let (od 9 do 15 let) v terezínském ghettě (= světě), aneb věrný doklad tvrzení, že člověk zvykne všemu, i tomu nejkrutějšímu; doporučuju

zaujala mne autorova práce s jazykem (fonetický zápis germanismů, věrohodně zaznamenaná přímá řeč Němce hovořícího špatně česky atd.), kolísání mezi vypravěčskou ich- a er-formou ad.

29.06.2021

„Věšet lidi v takovém množství je naprosto neekonomické.
A nevyplatilo by se jim tedy spíš ty lidi nechat naživu? řekl pan Veselý.
Byl velký optimista.
Nevyplatilo, řekl inženýr Karpfen. Většina z nás už nepodává takové výkony, aby se vyplácelo do nás investovat. Nesmíte zapomenout, že ceny potravin za války neustále stoupají.
Vy zapomínáte, řekl doktor Neugeboren, že existuje něco jako světové veřejné mínění.
Nezapomínám, řekl inženýr Karpfen. Ale jak se zdá, pane doktore, jsme od světového veřejného mínění dost daleko. Záleží rozhodně spíš na ekonomickém efektu. Došel jsem k závěru, že ty lidi patrně topí ve vodě. To přijde velice lacino.
A co ryby? Rybám by to vadilo, řekl Toni.“

Takový je to humor. Pánové v ghettu kopou hrob, hlavní hrdina, chlapec Toni, jim pomáhá a poslouchá jejich debatu na téma „Jak se asi zbavují židů v koncentráku“. Velmi věcnou a očividně bláznivou debatu. Tolik kamarádů a známých už zmizelo s transporty, ze kterých se dalo vyreklamovat jedině rakovinou, TBC nebo infarktem, tolik lidí umřelo ještě v Terezíně, až je to samozřejmé a běžné – ale co zvířata? Ta se musí ochraňovat. Celé ghetto je jenom smrt, čekání na ni - a nuda. Proto byl založen spolek pro ochranu zvířat, to nejabsurdnější, co mohlo vzniknout v ghettě (záměrný tvar – jako ve „světě“), kde žádná zvířata nežijí. A je to asi přece jen bohulibější činnost než sázet se s maminkou, kdy umře někdo na „šterbecimře“ (k tomu si určitě přečtěte doslov od Pickovy sestry; černohumorné detaily jsou tady mnohdy působivější než jinde srdceryvné scény).
Nádherné vydání z roku 2018, s ilustracemi, na nichž rozmlžené obličeje postav naznačují jejich budoucnost.
(Pozn. pro Nielada: hned druhá věta knihy uvádí, že Tonimu bylo v roce 1939 devět let.)