Hrabě Nula
William Gibson
Sprawl, kniha 2. Gibsonova vize budoucnosti je stylizovaně depresivní a děsivě pravděpodobná. Od černého trhu se softwarem a troufalých počítačových kovbojů, kteří vnikají mozkem napřed do neuvěřitelně složitých systémů a obírají je o fantastické peníze… přes haute culture světa umění, kde se skutečný génius schovává v podzemí jako lovná zvěř… až k pozlacené říši technokratů z velkých korporací, kde geniální aristokraté potřebují celou armádu skvěle vybavených a skvěle placených žoldnéřů na to, aby přešli od jednoho zaměstnavatele ke druhému.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1997 , NávratOriginální název:
Count Zero, 1986
více info...
Přidat komentář
Druhá kniha, kterou jsem četl od Gibsona z Sprawl série, a v některých ohledech lepší než Neuromancer, v některých slabší. Prolínající se příběhové linie byly zajímavý koncept, ale podle mě utrpěl nejednotnou kvalitou jednotlivých segmentů. Přestože je příběh vcelku dobře promyšlen, tak minimálně z počátku se mi stávalo, že jsem se v ději trochu ztrácel. Bohužel obzvláště prostřední část děje mi přišla nejslabší, jako jisté intermezzo v ději, ale podle mě nezamýšlené a v důsledku toho působil konec trochu jako deus ex machina (kdo četl pochopí jistou absurditu tohoto faktu).
Gibson píše stále skvěle (i když mám pocit, že je s postupem času méně avantgardně gibsonovksý a více čitelný), a je to úžasné čtení, ale upřímně je taky asi třeba říct, že Neuromancer pokračování nepotřeboval, a je to taková předzvěst žánrového prokletí zbytných sequelů. Nápad s bohy ze stroje ve skutečnosti není rozpracován do žádné hlubší zajímavosti, jen do delší expozice.
Gibson se s tím nepáře. Ovšem pravda - oproti Neuromancerovi se už trochu páře se čtenářem. U Neuromancera s ním vlastně nepočítá, lépe řečeno: na čtenáře úplně sere. Chceš to pochopit? Tak se snaž, listuj, listuj a vzpomínej kde jsi to jméno, ten výraz nebo tu situaci viděl/četl...
Hrabě tak nemá to neopakovatelné kouzlo autorovy prvotiny, za které ho řada čtenářů proklíná a já zbožňuju. Přesto jsem navýsost spokojen a nezbývá mi než obdivovat autorovu imaginaci, ve které sice také trochu ubral, ale oproti jeho pozdějším románům je to ten "opravdovej" kyberpunk.
Druhá kniha z autorovy série Sprawl. Dýchá z toho ještě ten syrový Gibsonův kyberpunk z Neuromancera, a to jak dějově, tak stylisticky. Ale něco tomu chybí. Dočkáte se klasických kulis a motivů: akční děj, strohý styl, spousta značek, kovbojové u konzolí, zápas velkých korporací, dokonce i pomocí zbraní, špionáže a najatých vrahů. Ale tak nějak to působí, jako by někdo parodoval Gibsonův styl. Chybí tomu ta hlavní nosná myšlenka.
Podle mě čtenářsky přístupnější než Neuromancer. Měl jsem s tim ovšem stejnej problém, jako s většinou těchhle příběhů, který jsou vyprávěný formou několika paralelních dějových linek. První příběh začne fakt silně, opravdu mě zajímalo co bude dál, ale po dočtení kapitoly jsem zjistil, že si musim nechat zajít chuť , čekaly mě totiž rozjezdový kapitoly ostatních linek. A to se opakovalo v pravidelných intervalech, ta oscilace mezi nadšením a frustrací. Naštěstí, všechny tři linie jsou dostatečně zajímavý, jinak by to byl mnohem větší problém, přesto ale mi to rušilo celkovou flow.
Nicméně, Gibson je vychytralej parchant. Ve chvíli, kdy všechno zacvakne na svý místo a vám dojdou souvislosti nejen mezi oněma linkama, ale i s Neuromancerem, je najednou, jak mávnutím kouzelnýho proutku, vše odpuštěno. Opravdu docela chytrá a propracovaná záležitost, a já vlastně nemam jinou možnost :)) než se vrhnout na Monu Lisu.
Nula se rozjíždí se třemi postavami a ze začátku to vypadá slibně, ale nějak se pak nedařilo udržet zajímavost a zábavnost všech příběhových linií. Závěr je vymyšlený dobře. Gibson opět umně vykreslil svět budoucnosti, boj korporací a prostředí nájemných profesionálů. Občas má dobrý odhad na směřování společnosti, ať už je to oblíbený seriál Bobbyho matky nebo "na základě vašeho profilu jsme odhadli, kam budete mít namířeno". I když jsem se nebavil tolik jako u Neuromancera, přečtení knihy nelituju.
Za mě tomu něco málo chybělo. Myslím si, že to nebylo ani tolik o spoustě specifických pojmů, ale možná spíše o chaotičnosti děje, možná o celkovém vyznění.
Je jasné, že i Neuromancer se čte poněkud složitěji, ale u Hraběte mi přišlo, že ten výsledek nestál až tolik za to. Určitě bylo zajímavé opět propletení příběhů, jejich vykreslení a po delším zamýšlením jejich propojení a celkové vyznění, ale něco, co jsem u Neuromancera našel, tu zkrátka chybělo.
2020: Popravdě... spíš nic moc.
Jasně, po přečtení Neuromancera jsem trochu tušil, co dostanu, ale i tak jsou mé dojmy nevalné. Kniha je chaotická a zmatená, a oproti N ani moc neodsýpá a spousta jejích částí je poměrně nevýrazných. Celkový dojem je jen takový, že jsem dočetl "nějaký cyberpunk", ale dost pochybuju, že mi něco z toho uvízne v paměti. Bohužel, za mě ne. (**)
2021: Po přečtení Mony a opětovném čtení Neuromancera jsem se k Hraběti opět vrátil doplnit informace a tentokrát mu věnoval plnou pozornost. Kniha je ještě komplikovanější než N, což už o něčem vypovídá, a i přes mnohem pozornější čtení si pořád nejsem některými částmi jistý. Můžu ovšem už hodnotit celek, a ten nakonec vůbec špatný není, ačkoli jednotlivé linky jsou nyní mnohem rozbíhavější a místy trochu zdlouhavé. (****)
O pohlavek níž, než Neuromancer je stále o dvě hlavy nad úrovní davu.... Gibson je VIZIONÁŘ.
Že by trošku menšie sklamanie? Očividne som od Gibsona čakal príliš. Kniha sa sklada z 3 príbehou, kotré skáču z kapitoly na kapitolu, pričom pri čítaní vzniká menší chaos. V závere sa to celkom uceluje a prináša milé prekvapenie, kvôli ktorému sa oplati Hrabe nula dočítať. Na druhú stranu Gibson servíruje skvelé prostredie kyberpunku, ktoré je k obrazu dnešnej doby, pričom technologické prvky nie su prehnane vyspelé. Napriek tomu si dam menšiu pauzu od Gibsonovej tvorby.
Na Gibsonových knihách (toto byla po Neuromancerovi druhá, kterou jsem přečetl) mám nejraději ty sugestivní a detailní popisy budoucího světa. Není to žádný dystopický patos ani žádná utopie, jsou to živoucí světy, a ty vykreslené technologie jsou jen extrapolací technologií dnešních. Tento román sleduje 3 různé dějové linie, které se v závěru knihy protnou. Všechny linie byly zajímavé a napínavé. Jednak je tu mladý hacker zvaný "count zero" (slovní hříčka odvozená od chybového hlášení count zero interrupt), který se náhodou zaplete s biočipem, jednak mladá obchodnice s uměním, kterou si najme boháč Josef Virek k vypátrání jednoho umělce, a jednak žoldnéř Turner, který má relokovat jednoho vědce z jednoho zaibatsu do dalšího. Vše se samozřejmě zamotá, protože události manipulují umělé inteligence...
Radši si znovu třikrát přečtu Stephensonův Cryptonomicon, nebo Snow, než tento Gibsonův výplod. Uznávám - nápad a mytologie příběhu fantastická, ale to podání je vážně otřesné. Chápu, že v rámci kyberpunku se snažil o hektický spádovitý děj, ale právě díky tomu jde celá knížka k šípku. Postavy jsou nepřehledné, nesympatické - vyjma Panny, která je jak na potvoru totálně zazděná v přehršli ostatních bezvýrazných charakterů. Její příběh by snesl klidně padesát stran navíc, ovšem jen v případě, že by bylo k charakteru co říct. Vzhledem k povrchnosti všech ostatních pajduláků se obávám, že nebylo. Takže Neuromancer je prostě jen jeden a zopakovat podobnou eskapádu je očividně nepřekonatelný problém. Škoda. Na Zběsilou jízdu se rozhodně nechystám. Gibsona stačilo. Zlatý Sterling...
V knize se prolínají tři příběhy, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Ale jak tomu již bývá i tyto se střetnou v úžasném finále. Toto byla moje první "Gibsonovka" a musím říct, že po dočtení jsem si ihned zakoupil všechna jeho zbývající díla. Ano, on píše střasně nepochopitelně - chvílemi se to doopravdy špatně čte. Hodně často jsem se musel vracet o stránku až několik na zpět. Ale to vůbec nevadí. Protože, když si s tím tu "práci" dáte a pochopíte co tím autor myslel, čeká vás super odměna v podobě opravdu velmi originálně pojaté sci-fi. Doporučuji 90%
Autorovy další knížky
| 2019 |  Neuromancer |
| 2015 |  Hrabě nula |
| 2008 | Jak vypálit Chrome |
| 1999 | Mašina zázraků |
| 2020 | Médium |
'Count Zero' je nepřeložitelná a zároveň skvělá slovní hříčka a takový je vlastně i můj dlouho očekávaný návrat ke Sprawl trilogii - poněkud rozpačitý. Gibsona moc načteného nemám. Neuromancera si prakticky nepamatuju, četl jsem ho ještě na střední (2011) a vím, že ke konci mi to připadalo tripózní, ale celkem se mi to líbilo a respektoval jsem to a respektuju Gibsona pro to sociologicko-technické vizionářství. Narazil jsem na názor, který označil 'Count Zero' za přehlížené mistrovské dílo. U Gibsona mám opravdu problém s jeho "spisovatelstvím", které mě na zadek příliš neposadilo ani tady. Jeho vize jsou značně komplikované k tomu přelouskat je a dát dohromady ('Pattern Recognition', poslední, a jediná další, kniha, co jsem od něj četl, byla přeci jen civilnější, ale ani v ní nechyběly ty gibsonovské, až pynchonovské, korporátní-konspirační teorie a motanice). Budování jeho kyberpunkové budoucnosti je sice definitivně "tak akorát", nepřepaluje, aby příliš nezestárlo, což je definitivně chytrý tah, ale to ho nečiní o moc víc srozumitelnější (voodoo entity/božstva v matrixu). Opening s Turnerem, který se dává dohromady s kočkou na dovolené mě bavil, chytil - je najmut jako žoldák pro transport (poslední mise, bro), vyzbrojen, přidává se ke skupině, kde ne úplně tuší, do čeho se zaplétá, rutinní (a poslední akce) se stává něčím jiným... další linie je o ženě se jménem Marly Krushkova, bývalá obchodnice s uměním... a třetí je o mladém wannabe-pc-kovboji (Hrabě Nula) se jménem Bobby Newark, který při svém prvním připojení do softwaru, darovanému mu místním dealerem, málem zemře. Příběhy se pak postupně proplétají v (opětovně tripózních) sférách matrixu. Člověk se jaksi taksi nějak noří... jenže až do konce knihy... a já se ztrácel: co, kdo, komu, proč, jak, za kolik, jak to souvisí (dost podobně, jako předtím v Neuromancerovi, to si z něj pamatuju)... možná mě to prostě jednoduše nezajímalo, možná prostě nežeru Gibsonův styl, do jisté míry je jasné, že tendence navázat na úspěch Neuromancera se nabízí. Ne, že by to nemělo spád. Ale prostě to tak nějak úplně necítím, necítím zájem, i když mě první třetina bavila. Gibson je celkově doma, v zámoří, ceněn mnohem více, což odráží mnohem lepší ratingy jeho knih, třeba za to může i pro tamější čtenáře atraktivnější "americký styl" psaní, který, jako jejich jídlo (shots fired!), působí planě.