Sputnik, má láska
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24006/bmid_sputnik-ma-laska-bIN-24006.jpg
4
1351
1351
Kdo zná Norské dřevo, bude potěšen, kdo jej nezná, bude překvapen a neodolá. O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. Dílo má opět tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí, jež si odbarvuje vlasy. Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala... Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Fialčin osud na nejmenovaném řeckém ostrově je však stejně podivný jako osud jiných autorových hrdinů zmizí beze stopy. K. se ji vydává hledat a ve Fialčině počítači najde dva dokumenty: jeden o její nezměrné touze k Mjú, druhý o její prapodivné minulosti. Díla japonského spisovatele Haruki Murakamiho (1958) byly přeložena do třiceti jazyků. Mj. je autorem románů Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark. V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena mezinárodní Cena Franze Kafky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
Spútoniku no koibito, 1999
více info...
Přidat komentář
Tahle kniha mě naprosto dostala, napínavá, tajemná, se zvláštním kouzlem, nádherně psaná, nemohla jsem se odtrhnout.
Můj druhý Murakami a zcela odlišný názor. Tentokrát jsem si vůbec nemusela představovat, že se to celé odehrává v Japonsku, příběh sám o sobě mi přišel dost zajímavý. Konec už se mi tolik nelíbil, ale styl psaní byl velmi příjemný, celkově hodnotím jako velmi dobré, i když tomu chyběl možná trochu větší švih a nebo větší dořešení celé zápletky.
Nedalo mi to a musela jsem si od tohoto autora něco přečíst. Kniha byla pěkně a zajímavě pojata. Určitě si ještě od Murakamiho něco přečtu. :)
Tato kniha se mi líbila, byla napínavá a ihned mne vtáhla do děje. Co mě zklamalo je to, že jsem čekala trochu víc o lesbické problematice. Ale vřele tuto knihu doporučuji! :)
Knížka mě vtáhla do děje, čte se sama a líbil se mi i závěr. Má své kouzlo ze vším všudy..
Moje první kniha od Murakamiho a musím přiznat, že tento pán si mě naprosto získal. Ten příběh, styl, ale i způsob, jakým se autor vyjadřuje, jak skládá svoje myšlenky a jak popisuje mnohdy slovy nepopsatelné, nádhera.
Nejen že mne to velmi nadchlo, ale i zatáhlo někam, odkud se člověku nechce. Člověk zde všechno chápe i beze slov. Ty krásné i smutné okamžiky, které berou dech až z toho mrazí, jsou mnohdy nevystižitelné a to všechno tam najdeme. A co se týče otevřeného konce, to už je jen třešnička na dortě. Bravo!
Možno nie "naj" Murakamiho kniha, ale mňa nesklamala. Ten koniec je naozaj diskutabilný, mne otvorené síce neprekážajú, práve naopak ich často vítam, ale v tomto prípade sa mi zdalo, že bol trochu nezvládnutý. Nečakala som, že by to malo dopadnúť romanticky, predvídateľne, ale skrátka trošku inak.. No v globále - toto je zasa jedna z jeho kníh, ktorá má svoju charakteristickú HM-atmosféru, práve kvôli ktorej na Murakamim ulietavam a preto sa k nej určite ešte vrátim.
Ano, Sputnik, má láska je jinou variací na téma Norské dřevo, ačkoliv oba příběhy víceméně nesměřují k nějakému pevnému cíli, či poselství a neřeší nějaká základní morální dilema jako např. Dostojevského romány, nemyslím si, že byly plytké a postrádaly hloubku. Pokud by Murakami napsal "jenom" dalších pár variací na Norské dřevo, všechny bych si je velmi rád přečetl.
Knihy od Murakamiho mám ráda, ale Sputnik mi narozdíl od ostatních, které jsem četla přišel tak nějak o ničem a vůbec to ve mně nic nezanechalo. Ještěže je Murakami tak dobrý vypravěč, jinak bych to možná ani nedočetla...
Dost těžká knížka. Parabola sputniku mě nadchla. Stejně tak mě nadchly úvahy o tom, co existuje, když vynecháme slova. A naprosto mě dostal konec. Kdyby byl takový klasický, asi by se mi to nelíbilo. Fialka zmizela a stejně tak zmizel i konec knihy. Prostě je to záhada a takové patří k životu - že něco prostě není. Není a nedá se to dost dobře slovy vysvětlit. Něco zmizí, a přitom něco velkého zůstává. Jenže je to tak nějak nevyslovitelné ... to je ta návaznost na hudbu, hru světel a tmy a stínů, lidské konverzace, kdy i ticho a nevyřčené má svou váhu. Připomněla jsem si jakýsi postřeh kohosi z kdysi .... že hudbu dělají nejen tóny, ale i pauzy a ticho mezi notami, aby se zvuky od sebe daly rozlišovat.
Pre mňa osobne slabšia kniha od Murakamiho, i keď isté čaro tej knihe nemožno uprieť. No nezanechala vo mne toľko dojmov ako iné knihy od autora...mnohé pasáže mi prišli strašne nudné a to je už čo povedať, keďže som na HM zaťažená...:-)
Myslím, že opět jsem se nezklamala,... svět jeho hrdinů kteří se ocitají na rozhraní "tady" a "tam" je zvláštní a přitom to není "žít "a "nežít" . No a opět pocit samoty, odcizení. Opravdu zvláštní příběhy píše tenhle pan Murakami. Už se těším na další.
Udělal mi to už u Kafky na pobřeží, udělal to i zde a já už o tom nemohu dále mlčet. Totiž... Murakamimu nelze upřít následující: Má zcela jedinečný, zajímavý a strhující styl psaní. První jeho dílo, se kterým jsem se setkala, bylo Norské dřevo a hned po několika prvních stránkách jsem se nechala vtáhnout tou podivnou a zvláštně poetickou atmosférou, která dýchá i z dalších jeho knih (ovšem nutno dodat, že krom Norského dřeva jsem četla jen Sputnika a Kafku). O čem rovněž nemusíme dlouze diskutovat, je fakt, že Murakami dokáže rozjet velmi nadějný příběh s perfektní zápletkou. Jenže to je právě to - rozjet. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že první polovina až dvě třetiny Sputnika byly opravdu skvělé a pak najednou přišel zlom, kdy jakoby autorovi zcela došel dech a on nevěděl jak dál. Přijde mi, že tak úplně nezvládá dotahovat děj do konce. Jak zde, tak u Kafky, v určitém momentě dochází k tomu, že se perfektně našlápnutý příběh rozplizne v jakési prapodivné metafyzično, kterým Murakami veškeré napětí a kouzlo totálně zazdí. Rozhodně se nepovažuji za čtenáře, který potřebuje mít děj přímočaře naservírovaný, se všemi zápletkami dokonale rozpletenými a nezanechávající žádná bílá místa pro potěšení čtenářovy fantazie. Jenže ve Sputnikovi (a Kafkovi) bylo těch nezodpovězených otazníků na můj vkus opravdu příliš.
Když měla tato Murakmiho útlá kniha vyjít, moc jsem se na ni těšil a s chutí jsem si přečetl. Proto, i odstupem času, chci přidat komentář, který ve kterém nebude jen to, že Murakami napsal lepší knihy. Podle mě prostě napsal jiné knihy a nechci rozhodovat o tom, zda byly lepší nebo horší. Mě se líbí. Část komentáře jsem už napsal i jinde, ale protože se na mém názoru nic nezměnilo, neměním ani onu část:
Sputnik, má láska, Norské dřevo, Letní pevnost. Všechny tyto tři knihy jsem přečetl ve stejné době, v poměrně krátkém časovém úseku.
Nějakým způsobem se v mé hlavě smísily a zdá se, jako kdyby tam existovaly ve vzájemné harmonii pěkně pospolu. Vůbec nevadí, že Letní pevnost nenapsal Haruki Murakami, klidně mohl.
V knize Sputnik, má láska nepovažuji za důležitý moment záhadu Fialčina zmizení a vůbec by mě nenapadlo snovat teorie o tom, kam mohla zmizet. Za daleko důležitější považuji prázdné místo, které po sobě zanechala. Prázdné místo, které je umocněno závěrečnou scénou - ti, kteří to četli ví, o čem mluvím, těm, kteří se na to chystají nebudu kazit pocit gradace děje. Scéna, o které se zmiňuji se pro mě pohybuje na samé hranici snesitelnosti. Ještě krok a byla by to romantika, kterou bych nehodlal akceptovat. A co vy?
Překladatel Tomáš Jurkovič si zaslouží poděkování za úžasný překlad, svého času jsem mu poslal dotaz, jestli chápe, jak Murakmi myslí větu "Je to jasné jako Vltava", či zda jde o český klon nějakého japonského úsloví typu "Kolik višní tolik třešní". Dnes, kdy mám přečteno více Murakamiho knih, hlavně Kafku, bych se neptal, protože vím, jaký vztah má Murakami k české hudbě a tím je mi zase o něco bližší.
Zajímavá, ale ne z Murakamiho nejlepších, aspoň pro mě tou nejlepší zůstává Kafka na pobřeží.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Souhlasím, že první půle předčí tu druhou. Ale konec mě nezklamal, tak nějak tam patřil. Je fantastické, že mě Murakami opět dokázal překvapit. Jeho úniky z reality jsou pro čtenáře velkou výzvou.