Cizinec přichází
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/309202/bmid_cizinec-prichazi-TQw-309202.jpg
4
355
355
Statek u černého jezera série
1. díl >
Waltariho sice proslavily především romány těžící ze světové historie (Egypťan Sinuhet, Tajemný Etrusk, Pád Cařihradu nebo Nepřátelé lidstva), ale jednou z jeho umělecky nejprůkaznějších knih je psychologicky laděná novela Cizinec přichází z roku 1937. O jejích kvalitách svědčí i to, že se českého vydání dočkala již v roce 1941. Zavádí nás na finský venkov, do míst, kde těsné spojení lidských povah s drsnou přírodou dává ožít zasutým vášním a dramatům. Nový překlad Jana Petra Velkoborského je převzat z vydání z roku 2005.... celý text
Literatura světová
Vydáno: 2012 , Knižní klubOriginální název:
Vieras mies tuli taloon, 1937
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Sevřený a na první pohled banální, i když tragický příběh čtyř lidí, kteří se dílem osudu, dílem náhody, sejdou na jednom místě, na nevýnosném a poměrně chudém statku v odlehlé finské oblasti...
Waltari dokázal na necelých sto padesáti stránkách úsporně, stylisticky čistě a čtenářsky naléhavě a bez zbytečných slov vylíčit nedlouhých několik měsíců smutného a drsného soužití starce, nešťastného manželského páru a cizince, které vyústilo ve zločin.
Každou větou jsem s nimi všemi doslova žila a čekala, jak tohle všechno může dopadnout. Při vší té bezvýchodnosti a strohosti je příběh plný poetiky a porozumění i soucitu s nezaslouženým neštěstím...
Vynikající novela vynikajícího autora, pro kterou je těch pět hvězdiček málo. Doporučuji.
Na novelu jsem narazil v antikvariátu a byla pro mne příjemným překvapením. Osobně mě příběh moc nezajímal (přestože nebyl špatný). Mnohem víc mě fascinovalo spojení popisů přírody s vykreslením lidských pocitů. Tak krásné a zároveň drsné dokáže vše být.
Dovolím si vypíchnout ještě pár postřehů: Autor propracovaně a postupně představuje jednotlivé identity postav a tím nás (čtenáře) ponechává v jisté nejistotě a očekávání. Kniha je vůbec čtivá a zároveň nenáročná. Když jsem ji na týden odložil a pak se k ní vrátil, během pěti stran si mě autor zase získal. Nakonec jen dodám, že pro českého čtenáře se může jednat o zajímavou sondu do severského světa. Všudypřítomné sauny mě na chudém venkově pobavily. 4/5
Nečekala jsem, že tato útlá knížečka ve mně zanechá takový dojem. Od autora jsem již četla Egypťana Sinuheta, tady jsem se setkala s odlišným "světem", který mě však hned od prvních stránek zaujal.
Je tu mnohé skryto mezi řádky... Dřina, boj s přírodou, koloběh života, láska... Ačkoliv má dílo pouhých cca 140 stránek, její rozsah je nesmírný. Navíc obsahuje černobílé kresby, které podtrhují celý příběh.
Závěr knihy mě překvapil...
Útlá knížka, silný příběh.
Waltari tu poukazuje na to, jak je život ve městě bezútěšný a ničí lidi.
Vzdává hold životu na venkově, naplněnému prací.
Vysoká laťka.
Co zemi dáš, to ti vrátí.
Poukazuje na lásku k zemi, práci a pracovití lidé si tu zaslouží i naději.
Naději na lepší život.
Proti tomu lidé žijící v zahálce.
Jsou protivní svou existencí.
A střet těchto dvou koexistujících světů na sebe nenechá dlouho čekat.
Vynikající četba.
Četl jsem tady, že vynucené pokračování jménem Dohra není ze zásady nutné číst, protože je vynucené.
Chyba.
Dohra je plná zžíravé kritiky finské společnosti a Waltari tu dokázal, že i společností vynucené pokračování může se ctí obstát. (Píšu, protože už mám Dohru také přečtenou.)
Komorní drama, odehrané na malém dvorku, přesto s mistrovským vykreslením postav. Je vidět, že dobrý autor si nemusí pomáhat přidáváním nadbytečných vedlejších postav, ani dnes tak oblíbeným popisem surových či erotických scén, aby bylo jeho dílo čtivé.
Osobně ovšem preferuji Waltariho velké historické romány (Sinuhet, Tajemný Etrusk, Pád Cařihradu..), proto dávám jednu hvězdu dolů. Je to samozřejmě hodnocení v lecčems nespravedlivé - v porovnání s některými díly současnosti by kniha zasloužila plných pět hvězd...
Podle všeho se mi tahle kniha měla líbit. Oblíbený autor, baladický příběh z finského venkova, psychologicky laděný román o přírodě, lásce a tragédii...
.
Ano, byla to zajímavá kniha nesporných spisovatelských kvalit. Ale nic hlubšího ve mně nezanechala. Mám ráda atmosferické líčení přírody, venkova, ale tady se ne a ne začíst, ne a ne se propadnout do drsného světa na finském statku.
Kvůli recenzím jsem čekala něco opravdu drsného, něco ve stylu Nabarveného ptáčete nebo nějaké vesnické drama o udavačství. Ale drsné mi to moc nepřišlo, spíš takové symbolicé a taky prokazující, že Finové jsou mnohem víc zžití s přírodou než třeba my nebo Poláci. Zimu a neúrodu berou jako samozřejmost, nehroutí se, umí se zařídit. Drama je v této novele spíš ve vztazích mezilidských. Ne ve vztahu člověka a přírody. Krásně napsáno, krásný český překlad.
Krásný a zároveň drsný příběh. Moc těžko se mi popisuje, tu atmosféru je třeba zkrátka zažít.
Příběh, kde se téměř nemluví, přesto autor dokázal vyjádřit vše. Nádherné popisy finské přírody, rozkol venkovského a městského světa, láska a nenávist, rostoucí napětí od prvních stránek až po závěrečné vyústění. Krásné, drsné a tragické. Finské Petrolejové lampy.
Tahle kniha mi poskytla až téměř duchovní zážitek. Jde o to, že všem se nám někdy zamotá hlava a chceme si najít nějakou cestu, jak si vysvětlit věci nebo jak pochopit něco o sobě. Jsou lidé, co proto chodí do kostela nebo na jógu, vytváří přívěsky z kamenů, vykládají karty, čtou Čtyři dohody nebo se upínají na vědu. A všechno tohle je v pořádku, dokud, jak říkám, si prostřednictvím těchto metod nějak poradíme se životem. Pro mě byla tahle kniha velká lekce. Těžko říct, proč. Možná to bylo dokonale popsanými motivacemi a vývoji postav nebo těžkým a smutným koncem, který ale mně dával ohromný smysl. Tato krátká novela, ač téměř bez děje, umí vtáhnout a nepustit. Rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím v tomto roce četla.
Pokud bych měl vyjmenovat 10 nejlepších knih, které jsem v životě kdy četl, pak mezi nimi bude Cizinec přichází. (Upozorňuji, že na to navazuje ještě Dohra!)
Drsný příběh z finského statku uprostřed lesů, který je kompozičně krystalicky čistý a vyhrocený na život a na smrt. Není třeba žádných intelektuálních kudrlinek, je to hrubé a přitom poetické líčení proměn tří hrdinů v daném času a prostoru, které se podle mne musí přečíst na jeden zátah, na posezení. Já se nemohl odtrhnout. Tato útlá knížečka má podle mne stejnou vypovídací hodnotu jako Egypťan Sinuhet, kde Sinuhet je freska a toho je črta, ale udělaná několika tahy. Geniální.
Žili byli jednou kdesi na severu v zemi která se jmenuje podle živé vody Finlandii jeden děda, jedna pani, která má páru jako lokomotiva (dále jen jako lokomotiva) a manžel lokomotivy, kterej je silnej jako puding v rosolu (dále jen jako rosol), ale silnej si připadá jen když ho neuhlídaj a kořalka se podává ve stejnym tempu, jako u sousedů v rusku.
Jednou večer jim do světnice vleze džony altonen. Další podivín o kterym se nic neví, ale sílu má jak jeden z tý pohádky o statečnym kováři. A chce jenom makat. O prachy mu nejde. To je důkaz, že než sebral klobouk a odtáh někam do pustiny, určitě mu z něčeho muselo hrábnout. Přijít někdo takovej ke mně, tak si na něj dám bacha, protože to je podezřelý. Bál bych se, že mi vybílí v noci barák a všechno to odveze v mojí škůdce. Ale jejich barák by asi vybílit potřeboval, tak ho vezmou.
Rosol by rád jezdil na lokomotivě i když smrdí močůvkou, ale musel by jí nejdřív omráčit psacim strojem. Ten ale nemá, tak nedělá nic, válí se a přemejšlí o chlastu.
A teď si představ, jak se džony ráno máchá u studny a lokomotiva ho šmíruje. V hlavě se jí hned sepne hlasovací zařízení jako měl kuchař Sváťa Kuřátko. Džony? Nebo rosol? Je to jasný, rosol to projel na celý čáře. Džony si zajezdí na lokomotivě a na tajňačku do ní zaseje. Rosol začne bláznit a od doby, co se štrachá v kompostu a omylem najde pušku to nabere takový koule, jako když se v sobotu večer vsadíš s kámošema, že ten vodkovej vláček zvládneš bez nadechnutí.
Neni to dlouhý a četlo se to skvěle. Odsejpalo to tak, že Mika waltari musel bejt děda Miky Hekinena.
Drsný a syrový příběh o drsném a syrovém životě, který nemá s nikým slitování. Kde není čas na naděje a sny, kde nenajdete moc prostoru pro lásku, smích a obyčejné lidské radosti. Kde naděje ustrašeně vykukuje zpoza rohu a bojí se vykročit ze stínu...
Příběh o touze prostě nějak přežít, užít si všechno, co tenhle život může nabídnout, obhájit si to, snažit se z ničeho vytřískat i jen špetku čirého, obyčejného, lidského štěstí...
Víte, že šance na šťastný konec jsou mizivé - ale přesto doufáte. Víte, že ta obnažená syrovost a krutost vás zabolí - ale přesto čtete. Protože je to prostě skvěle napsané.
Popisy přírody a obyčejného života mi snad ještě nikdy nepřišly tak strhující. Mika Waltari dává nahlédnout do jednoho venkovského stavení, ale zároveň s tím nastavuje zrcadlo každodennímu pachtění nás všech. Fascinující čtení.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Pomalu, pomaloučku, ještě pomaleji... netrpělivý čtenář už by snad i chtěl, ale pořád se skoro nic neděje, v celé knize minimum přímé řeči... Osudy všech tří postav se "jen" stále více prolínají, jak mezi s sebou - a stále většinou beze slov, tak s okolní venkovskou přírodou. Okolní svět je kdesi, sice ne příliš daleko a občas se s ním musí vejít v krátký, vesměs pracovní vztah, ale v tomto venkovském světě není žádán ani vítán. Věci naberou grády až úplně na konci, v čtenáři se sevře srdce, ale vzápětí jako by nad tím příroda uzavřela kapitolu.
Román/povídka je z r. 1937, ale je to vlastně jedno, příběh se mohl udát včera, než jsem ho dočetl.
Tohle fakt není žádný akčňák, jaké vládnou dnešnímu trhu, ale o to více člověka naplní, o to hlubší pocit v něm zůstane. Zvláště má-li v oblibě kvalitní literaturu a má čas se s ní potěšit.