Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352079/bmid_sto-rokov-samoty-oSU-352079.jpg
4
2184
2184
Jeden z najslávnejších románov 20. storočia, ktorý bol preložený do viac ako 37 jazykov, a vyšiel v počte vyše 30 miliónov kusov. Román Sto rokov samoty prvý raz vyšiel v roku 1967, Gabriel García Márquez mal vtedy 39 rokov a svet si navždy zapamätal jeho meno. Dnes je román považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód a rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Koho môže kniha zaujať: Čitateľov, ktorí sa chcú nechať príbehom očariť a radi si prečítajú titul z osvedčenej svetovej klasiky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Ačkoliv jsem místy nebyla schopná určit, jestli si z nás autor náhodou nedělá legraci, román mě strhl. Mám obecně ráda magický realismus a dlouhá souvětí, takže tady jsem si přišla na své. Po vyhledání rodokmenu rodu Buendíů na Wikipedii, který jsem si vytiskla jako tahák a berličku, jsem nakonec autorovi odpoustila i tu fantasmagorickou smršť Aurelianů a José Arcadiů (ale stejně si představuju, jak se asi chechtal, když to psal).
Gabriel Garcia Marquéz napísal vcelku veľmi zaujímavú históriu rodu Buendiovcov a mestečka Maconda. Generécie tejto rodiny prechádzali rôznymi útrapami a radosťami života. Pre mňa osobne to nebolo čítanie, od ktorého sa nedalo odtrhnúť, miestami som sa strácala, že kto je kto, lebo tých José Arcadiov a Aurelianov tam boli mrte a vážne som mala problém niekedy zaradiť, o ktorú postavu sa jedná. Je to klasika, po ktorej oplatí siahnuť, no podľa mňa stačí len raz prečítať.
Marquezov magický realizmus ma zaujal. Sága rodiny Buendíovcov priniesla rôzne témy: rodinný život, vzťahy, objavy, vojenské zásahy. Treba rátať s väčším množstvom postáv a časovými prechodmi. Páčila sa mi kapitola o láske dvojice, ktorá bola vykreslená pomocou motýľov. Čo ma však sklamalo, to boli tie zvláštne partnerské vzťahy, v závere dokonca incest. No, ale zvládla som to a hodnotím troma hviezdičkami.
Byla to má první kniha ze žánru magický realismus. Macondo, svět rodiny Buendiových a celkový příběh byly velice detailně a věrohodně podané.
Kniha je plná osudů několika generací lidí z jedné rodiny, velice realisticky je popsaný vzestup i pád jednotlivých členů, a i rodiny jako celku.
Nejdřív jsem měla problém v tom, že autor používá hlavně u mužských příslušníků víceméně dvě stejná jména, ale i to mělo svůj důvod – např. opakovaní stejných chyb a podobných osudů napříč generacemi. Mnoho situací bylo podaných velice naturálně, řekla bych místy až hodně morbidně, s tým je potřeba počítat.
Magické prvky se prolínají dějem stejně přirozeně, jako samotný název knihy neustále v pozadí. Prolínaní světů je zpracováno na vysoké úrovni a kniha je fascinující.
Určitě však doporučuju najít si rodokmen rodiny a občas do nej nahlédnout, dost to pomáhá v celkové orientaci.
Mám z této knihy trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jde o pěkné představení moderního vývoje latinsko-amerických zemí, doplněné místy o poutavé politické drama, a zajímavé symbolické ztvárnění vývoje lidské společnosti. Na straně druhé mi to až příliš připomínalo jakousi variaci latinsko-americké telenovely, které jsem se občas nestačil divit. Ta byla jen sem tam ozvláštněna trochou magična, na kterém byla originální určitá přirozenost, s jakou autor popisoval zcela nadpřirozené věci. Obecně byl styl textu zajímavý, včetně výborného závěru, který dokázal pěkně uzavřít celý příběh, který by jinak kvůli své povaze generačního románu bez významnějších zvratů vyzněl víceméně do ztracena.
Můj největší problém asi je, že nemůžu číst knihy s mnoha postavami, protože se mi pletou. To platí o to víc zde, kde se všichni jmenují José Arcadio nebo Aureliano. Vlastně se mi audiokniha dlouhou dobu pěkně poslouchala... než jsem zjistila, že vlastně nevím, o kom mluví, kdo je čí syn, bratr, vnuk... Jinak vyprávění o zapadlé jihoamerické vísce naprosto odřízlé od světa, kde se diví jakékoliv moderní (i nemoderní) vymoženosti, mi přišlo vlastně roztomilé. Jen to není pro mě.
Sto roků samoty je nejlepší kniha, kterou jsem zatím četl. Za svůj život jsem ještě nezažil knihu, která by mě vtáhla již v prvních deseti stránkách a nepustila ani na minutu až do samého konce.
Bylo velmi zajímavé sledovat vývoj Maconda, které začalo jako malá osada uprostřed ničeho, a vyvíjelo se až v "moderní" město, a rodinu Buendíových v něm. Vzhledem k dlouhým rokům, ve kterých se kniha odehrává, byl každý odkaz na věc minulou slast pro oči a člověku to i svým způsobem pomáhá obecně pochopit, jak moc času je sto let.
Buendíové byli různí. Pan Márquez si nehrál na nějaké perfektní postavy, všichni členové rodiny jsou lidští, uvěřitelní, každý svým způsobem dobrý a zlý, někdo více to první, jiný druhé. I samo vyprávění zní, jako byste poprosili svoji babičku, aby vám povyprávěla o rodině, do které se narodila - pro čtenáře to je jaksi neosobní, dočte se převážně o momentech důležitých, během vyprávění utíkají roky jako voda a vzpomínání člověka připomíná i občasné přeskakování v čase, když se autor zaměřil na jinou postavu, aby děj byl zajímavější a ne jenom "tupě" chronologický.
Za mě zkrátka plný počet, bezchybné zakončení tohoto románu i kniha celkově ve mém srdci zanechaly sto roků samoty a mně dost dlouho trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval a dostal se ke čtení další knihy.
Já s těmi Arcadii a Aurelii měl problém, pletli se mi, často jsem nevěděl kdo je kdo, kolikrát jsem se i vracel a stejně mi to nepomohlo. V tomhle špatný, jinak super osudy některých postav, kdy to kolikrát vypadá na velkou postavu knihy a na druhé stránce je s ní amen. Některé věty by se daly rámovat, takže je dost možné že tomu třeba za několik let šanci ještě dám znovu.
Ano, tahle kniha je perla magického realismu. Není možné ji minout, pokud má čtenář tento žánr v oblibě. Barvitý svět rodiny Buendíů, ve výborném překladu. Kdybych měla více času, ráda bych si ji dopřála ještě jednou.
Prvních pár desítek stránek jsem čekala, kam se tehle rovleklý i když osobitý úvod posune. Po chvíli mi ale konečně došlo, že se nejedná o úvod ale o spletitou historii celého rodu. Historii, která má své silnější i slabší okamžiky, okamžiky magické i zcela přízemní. Podobně rozkolísané byly během četby i mé pocity. Na konec ale přeci jen zvítězila zvídavost a s zaujetým odhodláním a pílí srovnatelnou s odléváním zlatých rybiček jsem se dobrala konce.
Kroniku rodu Buendíů čtu už dlouhé roky. Čtu to na přeskáčku i celé znovu, anebo jen úryvky. Mám i CD s audioverzí, kterou čte Jiří Adamíra a je to načtené tak malebně, že u toho ani nevařím ani nežehlím, jen si tak sedím a poslouchám.
snad napopáté v průběhu několika let jsem to konečně dala celé a byla to, panečku, jízda teď musím zpátky sešít vypadanou polovinu listů...
Pro mě absolutní perla magického realismu, ke které jsem se ale musela "pročíst" (začít s jednoduššími díly tohoto žánru a na Sto roků si počkat). Nakonec mě ale moc bavilo nechat se unášet na vlnách všemi směry plynoucího času, poznávat spletitý rodokmen rodiny Buendía a narážet na drobné nebo větší dějové iracionality. Všichni obyvatelé Maconda jsou vykresleni s pestrou škálou vlastností, díky tomu jsem hluboce prožívala osudy každého z nich.
Nedokážu dost dobře popsat proč, ale od první stránky mě kniha naprosto učarovala a zůstal jsem u ní až do úplného konce se stejným zaujetím, jako jsem ji začal. Budu nad ní ještě dlouho dumat, přesto si jsem jistý, že se po uležení zařadí do těch nejlepších děl, jaké jsem kdy četl. Klasický Márquez ve své nejčistší podobě - vyprávění podobné hovoření starých lidí, předtuchy, věštění, nanebevzetí, nesmazatelné křížky na čele, láska, vášeň, smrt, smilstvo, a nakonec samota u každého z Buendíů.
Kniha je, podobně jako sám příběh, plná rozporů, a to už je v základu. Čte se dobře, ale vlastně ani ne. Avšak jakmile čtenář přistoupí na autorovu hru, na magii obtisklou a vžitou v kruté realitě lidského života, s notnou dávkou melancholie, nemůže být zklamán. Dostane totiž přesně to, co slibuje název.
Na závěr bych ještě vyzdvihnul překlad pana Medka, který je po všech směrech naprosto dokonalý.
Vzhledem k naprosto odlišné mentalitě Karibiku nedokážu knihu docenit. Pro mě je to pel mel, salsa v pravém slova smyslu. Nejlépe ji vystihuje vlastní citát z knihy: literatura je nejlepší hračkou, kterou si kdo vymyslel, aby si z ostatních tropil šašky.
Na každej jednej stránke knihy je nejaká úžasná myšlienka. Stupňujúci pocit samoty koncom príbehu graduje a v človeku vyvoláva melanchóliu, akoby sa pozeral na dávno opustenú budovu a predstavoval si, čo všetko kedysi mohla znamenať. Nechápem, ako Marquéz dokázal na pár stranách obsiahnuť toľké životy za tak dlhú dobu. Vety sú však obsahovo husté a pár slovami vie vypovedať príbeh trvajúci roky a človeka tak zasiahne naozaj niekam hlboko, kde slová ani nestačia...
Je tam všechno. Teď by knížka mohla být aktuální, co se týče pasáží o politice a válce. Kromě příběhu mě uchvátily ilustrace Borise Jirků, četla jsem olbřímí vydání z roku 1986. Jak to tak vypadá, mám dalšího oblíbeného spisovatele.
Fascinující práce s kompozicí. Márquez vnímá osudy hrdinů z odstupu několika generací, ale zároveň detailně vykresluje nuance jejich každodennosti. Díky obrovskému časového oblouku máte možnost postavy chápat v historických souvislostech a přesto být vtažen do děje jako součást jednotlivých okamžiků. Někdy ani nepostřehnete, že mezi několika stránkami uběhly desetiletí. Na dějiny zde totiž není nahlíženo jako na jednotlivé historické milníky, ale jako na propletený celek. Osudy temperamentní hrdinů na pozadí dynamického vývoje města jednoznačně oslní, ale právě zde směřuje má velmi subjektivní výhrada. Až na pár výjimek se jedná o silně stylizované postavy provádějící extrémní činy. Téměř vše je hyperbolizované a to dokonce i ústřední téma samoty, kterou já osobně vnímám jako daleko křehčí a niternější stav. Těžko pak docházelo k nějakému hlubšímu ztotožní, jelikož ona "přepálenost" pro mě osobně fungovala spíše jako zcizovací element.
Počúval som to ako audioknihu a popravde netuším o čom to bolo. Som rád že to je už za mňou:-)
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Co se dá asi napsat v pár větách, navíc když klasik nepotřebuje žádnou reklamu. Snad jen - přečtěte si ho. Já jsem se k nedočtenému vrátil až po čtvrtstoletí. Z té doby znám nazpaměť ty slavné a uhrančivé úvodní věty, ale až letos jsem poznal, že konec tohohle románu, celá jeho poslední kapitola, patří k tomu nejkrásnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo kdy napsáno. A to mezi tím legendárním začátkem a koncem, to je totální román, který patří sbalit na pustý ostrov. Když si řeknete, že příběh toho rodu se vlastně chová jako jeden lidský život, od těch zmiňovaných prvních vět právě po ten konec, že je to pravda o nás a naše zrcadlo, zamrazí vás ještě dlouho po přečtení.
Z toho přelomu tisíciletí si nesu před očima taky Miroslava Moravce, Jiřinu Jiráskovou a Vladimíra Dlouhého v jedinečné inscenaci z Vinohrad. A teď jsem si všimnul, že román poprvé v historii zfilmovali a že ta adaptace měla na Netflixu premiéru minulý týden. Už jen z traileru mám husí kůži. A mám očekávání, protože tahle kniha a vlastně každá Márquezova věta je nezaměnitelný klenot, vždyť se podívejte na tu ukázku z kongeniálního překladu Vladimíra Medka (mimochodem překladatele Harryho Pottera). Dnes je ukázka delší než obvykle, ale copak se dá zkrátit?
--
„V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.
Gaston se vrátil do Bruselu. […] Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, kdy umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve spižírně. „Co mě nejvíc mrzí,“ smávala se, „jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.“ Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě jen tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře, a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a z plna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých těl. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvově hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k patě natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit. […]
Oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.“