Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352079/bmid_sto-rokov-samoty-oSU-352079.jpg
4
2161
2161
Jeden z najslávnejších románov 20. storočia, ktorý bol preložený do viac ako 37 jazykov, a vyšiel v počte vyše 30 miliónov kusov. Román Sto rokov samoty prvý raz vyšiel v roku 1967, Gabriel García Márquez mal vtedy 39 rokov a svet si navždy zapamätal jeho meno. Dnes je román považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód a rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Koho môže kniha zaujať: Čitateľov, ktorí sa chcú nechať príbehom očariť a radi si prečítajú titul z osvedčenej svetovej klasiky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Naprosto úžsáné komplexní literální dílo! Magický realismus mne velmi oslovil (možná i v tom vnímat svět jako magické místo) a kniha v čtenáři rezonuje ještě dlouho po jejím přečtení.
Když mi říkala dcera: "To si musíš přečíst, to je úžasná kniha.." a já na to: "A a o čem to je?" A ona: "No to se vůbec nedá vyprávět.." A já: "Prosím tě, každá kniha se dá vyprávět.." No a Sto roků samoty se asi vyprávět fakt nedá... Jednoduše shrnuto, je to magické vyprávění o několika generacích jedné rodiny, ve které se Vám neustále pletou podobná jména, ale kvůli tomu, aby člověk pochopil, že život je vlastně neustálý koloběh.. Nebo tak nějak, prostě si to přečtěte... :)
Vynikajúca kniha. Už dávno som nečítala nič tak dobrého . Ťažké ale úžasné. Magický svet, magickej literatúry.
Tohle byl dost zvláštní zážitek. Ještě nikdy jsem se nesetkala s magickým realismem (pokud nepočítáme Spalovače mrtvol, který se asi nedá stoprocentně počítat). Ještě nikdy jsem nečetla jihoamerického autora. Bylo to silné, to jo, ale nedokázala jsem se s ničím z toho úplně ztotožnit. Těžko se to popisuje. Rozhodně kniha nadhazuje spoustu myšlenek, nad nimiž stojí zato se pozastavit. O životě, o smrti, o tom, co děláme a kam naše činy vedou...
Sto let Maconda a historie rodu Buendíů, s nímž jakoby osud města stojí a padá.
Už chápu, proč je tato kniha považována za stěžejní Marquézovo dílo ... živočišné, plnokrevné, silné a nezdolné postavy (mužské i ženské), z nichž i přes určité podobnosti každá má svůj zvláštní zapamatovatelný osud, nedostižný vypravěčský talent vykrystalizovaný do vrcholné formy, obohacený o poetické, snové prvky magického realismu (které mi u Marquéze občas připadají nejen jako metafora, ale i jako určitý způsob humorné, absurdní nadsázky) ... Koncentrované, kompaktní dílo, které pocitově vydá za několikanásobný počet stran. Naštěstí jsem byla na něj tak vyladěná, že se mi v postavách orientovalo naprosto snadno a vyprávění mne nejen bavilo od první po poslední stranu, ale její čtení na mne (i přes melancholické poslední strany) jako bonus ještě působilo svou vitální atmosférou jako značná energetická vzpruha:)
Hodně náročná četba, ale krásná. Je to protipól tzv. jednoduchých románů na oddechnutí od všedních starostí.
Kritikou i čtenáři vysoce ceněné dílo. Já jsem se dost ztrácel, možná moje chyba.
(SPOILER) Šest generací jedné osamělé rodiny, kde je každý jinak ujetý a prožívá svou duševní samotu z jiného důvodu. Potud je mi téma knihy blízké. Nejvíc mě zasáhla Fernanda se svou povýšenou osamělostí, nepřizpůsobivostí a tíhnutím k rodnému domu, kde v ní vypěstovali pocit, že je něco víc než ostatní, a tak si jí v jejím novém domově přestali všímat, až na ni zapomněli, zatímco ona nikdy ze své důležité pozice v duchu neustoupila. Slušný zrcadlo mých mladších let, než jsem se pustila do světa, kterej mi neustále otevírá oči. Co se týče prolínání nadpřirozena s realitou, mně to moc nesedlo. Možná hraje roli celkově exotický prostředí, realita Kolumbie před asi 150 lety, která je mi vzdálená sama o sobě, a k tomu se tam někdo občas scvrkne do velikosti krabičky, dožije 145 let nebo narodí s prasečím ocasem. Obávám se, že ke mně spousta narážek nedolehla, ale přesto jsem si v příbězích všech těch José Arcadiů a Aurelianů našla to svoje. Obdiv k celoživotnímu usilování Úrsuly, lehkou závist, když jsem sledovala bezuzdné třeštění její jmenovkyně Amaranty Úrsuly, porozumění Rebečiným snahám o spořádanost, které v emočním vypětí přehlušil výbuch chování přirozeného jejímu původu...
Věnoval jsem té knize asi dva měsíce života, chtěl jsem ji dočíst za každou cenu. Šílený proud mini příběhů nových a nových postav, všech se jménem Aureliano či Arcadio. Po čase se začnete ztrácet, v půlce přestanete řešit kdo je kdo a prostě domýšlíte o kom by se tak mohlo mluvit. Zvláštní knížka, v mých 22 mi zas tak geniální nepřijde. Ale kdo ví, čas vše mění.
Absolútne úžasná kniha! Ten štýl rozprávania, tá lexika... Rozsiahly dej s kvantom postáv, nadprirodzeno, ktoré každému príde ako súčasť života.
Originální, fascinující a nezapomenutelné vyprávění o šesti generacích rodu Buendíů žijících ve fiktivním jihoamerickém městečku Macondo. V tomto románu je snad všechno: historie i mýtus, reálno i nadpřirozeno, komično a tragično, rození i umírání, válka a mír, vášeň i lhostejnost, vzestup a pád, chudoba i bohatství, banalita i exotika, čistota i mravní zkaženost, humor i melancholie. K tomu porce ironie, nadsázky a řada symbolů. A hlavně všudypřítomná samota, která je rodovým prokletím. Samota uprostřed velké rodiny, samota uprostřed davu, samota dobrovolná i vnucená. Život se točí v kruhu, osud je neúprosný, jména postav i jejich příběhy se opakují a vše - vlivem vnějších okolností (banánová společnost, přírodní katastrofy) i z vnitřních příčin (úpadek mravů) - spěje k postupnému rozkladu a nevyhnutelnému zániku.
Ano, i já jsem brzy začala mít zmatky ve jménech postav (Arcadio, Aureliano, Amaranta), příbuzenských vztazích a časové linii, ale postupem času jsem přicházela na to, že to vlastně nevadí, protože v Macondu platí trochu jiná pravidla, než na která jsme zvyklí, a jen jsem se nechávala unášet nepřetržitým proudem vyprávění.
V osudech rodu Buendíů se podle mého názoru odráží historie Kolumbie i celé Latinské Ameriky 19. a 20. st. a v obecnější rovině též osud celého lidstva (nechybějí paralely k biblickým příběhům – prvotní hřích, potopa, apokalypsa). Také lidé obecně se nedokáží poučit ze svých chyb (a z chyb svých předků) a stále je opakují, vzestup střídá pád… Autor ukazuje, kam to všechno pomalu a neúprosně spěje… Drsné!
Zkrátka kniha, kterou by žádný knihomol neměl minout.
Člověk musí trochu otevřít svou mysl, aby nechal fantazii prostor, protože toto dílo vás vezme do jiného světa. Jen doporučuji přečíst najednou, abyste se vyznali v postavách. Skoro všichni se jmenují Aureliano Buendía.
Proud nespoutané fantazie Garcia Márqueze mě strhl téměř okamžitě, co jsem se do jeho vod s bázní ponořil, a vydání hýřící přechodníky z pera Vladimíra Medka s barvitě kouzelnými ilustracemi Borise Jirků jakoby pádivou řeku jihoamerického literárního génia ještě trochu uspíšilo. S nadšeným zaujetím jsem pročítal dění v Macondu u rodiny Buendíů, stejně jako poslední Aureliano luštil sanskrt - věk Úrsuly či Pilar Ternerové mi proto přišly nesmyslné - vše jakoby se dělo v jediném okamžiku. Řeka Sto roků samoty se ale nespokojí pouze s magickými vzestupy a (vodo)pády rodu a města, opakované osudy mají podobnou strukturu jako každoroční rituály primitivních kmenů. Nejen proto je ale kniha veskrze jihoamerická - občanská válka, tři tisíce mrtvých naložených ve dvou stech vagonech, vládní pozměnění historie (bylo pro mě příjemným překvapením s jakou bravurou dokázal autor působit ve svém magickém světě orwellovsky bezútěšně) - to vše ukazuje, jakými neblahými osudy musela téměř celá Latinská Amerika v dějinách projít.
Přes to všechno i přes mocný pokus podat jedinečnost ale zároveň univerzalitu osudu rodu Buendíů v rámci lidského rodu ("Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.") si na Sto rocích samoty nejvíce cením stylu psaní - schopnosti podat všednost nadpřirozeně a nadpřirozeno všedně, schopnosti psát tak nádherně, až nevíme, co je pravda a co lež, protože je to stejně jedno.
Nějak jsem se s knihou minula. Vlastně ani nevím, co k tomu víc dodat. První půlku knihy mi přišlo, že se pořád objevovaly nové a nové postavy. Autor vypraví k postavám minipříběhy, kde jen těžko hledám souvislosti, nebo nějaký "hlubší smysl"... A tak to je vlastně až do konce knihy, akorát pak už nepřibývá tolik nových postav.
Ale po dočtení jsem na knihu vzpomínala. Rozhodně nelituju, že jsem ji četla. Jen nějak nechápu, že je tak ceněná.
Výborně napsaný román našlapaný člověčinou a decentně prošpikovaný ujetostmi, takže si čtení užíváte třeba jako nějaký divoký balkánský večírek, kde se může přihodit opravdu lecos (snad kromě nudy). Ale není to jenom snůška ulítlostí, najdete tu i hluboké vnitřní pravdy a moudrosti.
Fascinující, dokonalé od první do poslední věty, a to včetně překladu. Určitě doporučuji.
---
„Plukovník Aureliano Buendía byl zasmušilý a zamlklý a nevnímal už onen závan života, rozechvívající celý dům; v té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou. (...) Vždy ve čtyři hodiny odpoledne přešel po balkóně se stoličkou v ruce (...) a seděl venku přede dveřmi, dokud ho nevypudili komáři. Jedenkrát se někdo odvážil vyrušit ho z jeho osamělosti.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“ “
Podmanivý román,jeden z mých úplně nejoblíbenějších.Strhující čtení-díky
Márquezovu jazyku,stylu,vypravěčskému umu.Nezapomenutelná první věta,
skvostně vystavěný závěrečný obraz a mezi tím Macondo,Buendíové,vzestupy
a pády jako umělecky geniální podobenství světa a lidského údělu.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Tolik podob samoty, tolik melancholie, tolik magie, tolik potutelných vtípků...a tak málo stránek. Ach jo.
Jasně, šarády s Aureliany a Arcadii Buendiovými jsou trochu na hlavu, obzvlášť když v té rodině kámen š... cihlu a chronologie rodu tak dostává zabrat, ale asi by stačilo kreslit si rodokmen. Jinak mě ale nic nerušilo, je to zaslouženě vyzdvihované dílo a úplně mě pohltilo. Moc mi to sedlo.
A taky jsem díky tomu konečně pochopila text jedné z písní Vypsané fixy: "Kdyby bylo nebe blízko, kdyby bylo nebe o trochu níž, tak bych si sáhnul na Remedios, to si piš! A dole bloudila Ursula Buendía sem a tam..."
Edit: teď koukám, že jsem knihu dočetla v den výročí autorova narození. Krásně symbolické!