Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Jeden z najslávnejších románov 20. storočia, ktorý bol preložený do viac ako 37 jazykov, a vyšiel v počte vyše 30 miliónov kusov. Román Sto rokov samoty prvý raz vyšiel v roku 1967, Gabriel García Márquez mal vtedy 39 rokov a svet si navždy zapamätal jeho meno. Dnes je román považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód a rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Koho môže kniha zaujať: Čitateľov, ktorí sa chcú nechať príbehom očariť a radi si prečítajú titul z osvedčenej svetovej klasiky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář


V jednom ze stěžejních latinskoamerických děl jsem se dozvěděl příběh 6/7 generací rodiny, která byla podobná všem ostatním rodinám a zároveň jedinečná. Ani jeden z životů jejích příslušníků (snad vyjma Krásné Remedios) nebyl jen šťastný nebo smutný; vztahy byly nalézány, aby o pár stránek dál zase zchladly, život se skvěl v blahobytu nebo byl žit v chudobě, byl klid a mír nebo se válčilo; a lidé se rodily, abychom se dočetli o jejich smrti a mohli lépe zhodnotit smysl a váhu jejich pozemských dní. Nejen jejich životy, ale postavy sami si byly svými vlastnostmi a ve svém jednání podobny (potomci předkům), a když se Úrsula snažila svou výchovou zabránit dokola probíhající minulosti, nepodařilo se jí to. Jedinečnost každého žití je v jeho okolnostech, délkou trvání šťastných a smutných období, intenzitou blahobytu a chudoby.
Kromě alegorie na opakovanost a pomíjivost lidského života, jsem rozpoznal i podobnost mezi historií Maconda a Kolumbie, o které jsem se dočetl už před otevřením knížky a která byla úmyslně zakomponována do díla.
Ze začátku jsem byl překvapen zaujetím, s jakým jsem četl. I když jsem se do příběhu dvakrát zamotal, díky pevným rozdílům mezi jmény postav mi netrvalo dlouho nalézt zpátky dějovou nit. Příběh by mě jistě dlouho nebavil, nebýt magičnosti, jenž umožnila autorovi provádět nečekané zvraty jako například nanebevzetí Krásné Remedios.
Četbu jsem si užil, knihu doporučuji!


Velmi mě udivuje tolik záporných komentářů a nízké hodnocení této knihy. Ale chápu, že čtenářský vkus se vyvíjí a např. kniha, která měla zásadní význam a byla i čtenářsky oblíbená v 19 století dnes už mnohé čtenáře nezaujme. Já jsem si tuto knihu náhodně vybrala v 15 letech v knihovně, bylo to v hlubokých dobách socialismu, a nevěděla jsem vůbec nic o magickém realismu nebo o slavném G. M. Marquesovi. Prostě jsem vytáhla knížku z regálu a otevřela. Hned první věta mě vtáhla do děje a já potom doma četla a četla.....a jak se mi tak stávalo při četbě dobrých knížek, po přečtení na mne padla lehká deprese, jako bych se musela rozloučit navždy s nějakým milovaným místem nebo člověkem. Naštěstí jsem se pak mohla do Maconda občas vrátit, ale ten první zážitek, jistě daný i určitou čtenářskou nezkušeností a neopotřebovaností byl jedinečný. Takže za mne alespoň 6 hvězd a doufám, že se stále najdou i mladší čtenáři, které osloví.


Tolik myšlenek, tolik slov, tolik stránek.... A mně v hlavě rezonuje jediná.... O čem to vlastně bylo? Nepochopila jsem ani jedno jediné zpropadené a zbytečné slovo.


Prvních sto stran jsem měla velký problém se do knihy začíst. Zdlouhavé, vleklé vyprávění o spoustě postav s neustále se opakujícími jmény.
Ale potom to najednou všechno začalo dávat smysl. Cyklicky se opakující rysy postav, podobnost prožívaných situací i prolínající se dějové linie. Kruh se uzavřel, a po dočtení mi kniha připadá krásná, nadčasová a snad i jediná svého druhu.


Bohužel patřím k těm čtenářům, kteří ani pořádně neví o čem četli. Knihu jsem dočetla, protože mi připadala tak neuvěřitelná, že jsem byla zvědavá, co bude dál. Většinou jsem nevěděla o kom je řeč a v jaké době se to děje. Mám ráda knihy s magickými prvky a lidské příběhy, ale tady jich na mě bylo moc.


Omlouvám se všem, ale za mě teda ne. My tomuto doma říkáme intelektuální peklo. Přečetla jsem ji jen proto, abych o tom mohla říct, ó ano, četla jsem to. Začala jsem asi 10x, přibližně na stránce 60 jsem zjistila, že vůbec nevím o čem čtu, pak jsem to nějak docmrndala do konce a byla jsem fakt ráda, že to mám z krku. My lidi z dědiny, co máme okna směrem na hnůj...zlatej Lada, jo a ty hvězdičky jsou pro mě, že jsem s tím neškrábla do kouta.


Literární klenot. Pravý magický realismus , příběh otevírá svět magie , mýtú, svět snový , fantazijní až halucinační. Vesnice v bažinách , příliš podnikavá žena, dívka, která ve stresu jí hlínu , podivný muž uvázaný u stromu , vše to je jedinečné , nenávratné , stejně jako ti lidé bojující proti nadvládě, proti natírání domů dle přání vlády , důmyslné podobenství hodnot národa , lásky , patriotismu , lidské spravedlnosti a dodržování tradic. Každá věta je silná, každý osud jednotlivce by vydal za knihu , ty postavy vystupují , žila jsem s nimi. Kniha mě velmi obohatila , četla jsem pomalu , soustředěně , nádhera.


Rozhodně nesouhlasím s tím, že by četba byla složitá, snad schválně byla jména postav volena opakovaně - aby se čtenář nesoustředil na jednotlivé postavy, ale vnímal příběh jako celek, jako nekonečně se otáčející kolečko. Atmosféra člověka pohltí a nepustí.


Po přelouskání Márqueze mám pocit, jako bych těch 100 let s Buendíi doslova prožil. Úžasných 350 stran, po kterých si budete připadat, jako by jste jich měli za sebou alespoň 1500, dokonce čím méně jich zbývá, tím ubývají pomaleji. Jako by se spolu s poslední generací obyvatel Maconda zpomaloval i samotný čas. Že by jedno z kouzel magického realismu? Pocit ze čtení u mě krásně korespondoval s budovanou atmosférou. Literárně jde o skvost, byť o docela náročný kousek.


Není magický realismus jako magický realismus. Můžete být nadšení u Murakamiho abstraktních příběhů, ale může Vás děsně nebavit například tato kniha, která je zároveň stěžejním dílem samotného autora a údajně jeden z nejzásadnějších představitelů onoho magického realismu vůbec. Pokud bych začal pozitivem, tak musím říct, že psaná forma jistou formu rozhodně má. Autor ale v tomto případě čtenářovi neusnadnil vůbec nic. První stránkou rozjede nekonečná série vět, která nebere konce a neusnadní to ani absence kapitol. Autor se ujme vyprávění příběhu jednoho snad z tisíce postav, které se v knize objeví a jakmile rozjede vyprávění, tak ho různými vedlejšími linkami rozvětví na nekonečný příběh. Přirovnal bych to asi k situaci, jako když mi máma jednou vyprávěla pád skleničky ze skříně, která se dá popsat jednou větou, ale máma popisovala pád skleničky asi dvacet minut a k tomu zahrnula vše v okolí skleničky, co se dělo, včetně pohybu vzduchu, který zapříčinil ten pád takový, jaký vlastně byl. Autor se v tomhle příběhovém větvení vysloveně vyžívá a psaní rodokmenu tu v tomto případě není doporučení, ale nutností, jinak se v tom ztratíte hned po několika stránkách. Určité kouzlo ale kniha ve své těžkosti má. Vypráví o tehdejším vnímaní světa, o lidských vlastnostech, o Kolumbii, o válce, o smutku a samotě…vlastně je to hodně depresivní vyprávění, ale je to to všechno, co je v nás a málokdo tomu dokáže otevřít dveře tak, jako autor. Škoda ale, že jsem měl co dělat, abych při čtení této knihy neupadl do kómatu z toho množství…všeho...co tato kniha nabízí.


Je mi líto, ale já jsem knihu absolutně nepochopila. Nejenom nepochopila, dokonce ani nejsem schopná říci o čem jsem vlastně četla. Připadá mi, že autor seskládal různé, zcela nesouvisející věty, výjimečně i myšlenky do jakéhos takéhos celku, který má vyjádřit NĚCO, ale smysl toho něčeho mně prostě minul. Jestli je tu někdo kdo je ochoten mi knihu vysvětlit, pomoci pochopit, budu velmi ráda. Děkuji.


Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla a musela ji mít. Není lehké ji přečíst, ale 100% stojí za to.


Kdyby jenom jedna kniha stála za přečtení, bylo by to Sto roků samoty. (S ilustracemi Borise Jirků, samozřejmě.)


Jak jsem k této knize přišel? Znal jsem ji jen z doslechu, ale když se mi poprvé dostala do rukou a já uviděl úžasné ilustrace Borise Jirků, musel jsem ji mít. Vlatnit. Stále na očích. Donesl mi ji Ježíšek. Lehce omšelou, ještě vonící antikvariátem. Na poprvé jsem se občas ztrácel, ale nebylo to na škodu. Donutilo mě to, vytvořit celý strom rodokmenu Buendiových...A že není malej.Celý příběh mám dodnes spojený i s atmosférou, při níž jsem knížku četl. Vzpomínám, jak jsem do ní byl ponořen, za oknem hustě pršelo, byl horký srpnový den a vzduch byl prosycen ozónem a elektřinou. Pokuřoval jsem dýmku a z vedlejšího pokoje zaznívaly tóny symfonie pro klavír a violončelo od Mozarta...Už utekla spousta let, vše je dnes jiné, ale ta kniha je tu se mnou pořád a dáli Bůh, ještě dlouho bude.
Bueno dias don Márquez


Už si ani nevzpomínám, jestli jsem knihu dočetla celou nebo ne. Dlouho jsem se na ní chystala, avšak množství postav a dějů bylo pro mě poněkud matoucí. S těžkým srdcem říkám ne.
Snažila jsem se jí začít číst, dvakrát, možná třikrát, vždy to skončilo stejně.


Gabriel García Márquez je skvělý vypravěč, ale ještě víc jsem se bavil jeho užitím kompozičních postupů, kdy jakási tekutost času a prolínání časových vrstev způsobují, že čtenář zná osudy postavy dřív, než se dozví o jejich okolnostech a peripetiích. Díky tomu ("díky" je zvolené záměrně) se nezabývá při čtení tolik tím, jak vyprávěná část příběhu dopadne, ale jak proběhne, nebo dokonce *proč* se stane to, co se stane, a mnohem víc se soustředí na osobnost a motivace jednotlivých postav než na jejich konání. Kniha zároveň nabízí obrovský rozsah emocí, od směšných, veselých, až rozverných anekdot až po deziluzi, hluboký smutek či stesk, které čtenář chtě nechtě prožívá s postavami.
Snad jen na konci – posledních cca 5 stran – jsem si říkal, že v tom mohl autor čtenáře ještě trochu víc vymáchat, a tak pro mě nejsilnějšími momenty zůstavají konání plukovníka Aureliana Buendíi před podepsáním smlouvy a osud Meme.


Sto roků samoty je jedna z těch klasik, které jsem nikdy nedočetla a ani se o to už nikdy nebudu pokoušet. Zkoušela jsem to rozečíst několikrát, ale pokaždé jsem to odložila. Vždy v domnění, že asi nejsem stále dostatečně vyzrálá, abych knihu pochopila. Ale při posledním čtení mi vlastně došlo, že mne ta kniha prostě a jednoduše nebaví. Márquezův magický realismus mi bohužel není blízký, čte se mi to těžko, nedokázala jsem v knize najít nic, co by mi kniha mohla dát. Věřím tomu, že kniha má své kvality, ale já je tam bohužel nedokážu vidět. Nebaví mne to, prostě ne.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
2006 | ![]() |
2008 | ![]() |
2005 | ![]() |
1997 | ![]() |
2005 | ![]() |
Wow. Do první poloviny jsem to chtěla odložit. Změť neustále stejných jmen, bordel, a ani mě to zas tak moc nebavilo. Od druhé poloviny jsem však pochopila, proč se jména neustále točí, a co se kniha snaží sdělit. Poslední stránky... Skvělé.