Sto rokov samoty

21.01.2016

Četla jsem už před mnoha mnoha lety v originále, teď jsem se probírala doma knihovnou a začetla se znovu. Asi to není pro každého a taky podle mě překladem to musí hodně ztratit.
Mně teda tajemno, alegorie, bezčasí, "divnost" a "chaos" v García Márquezově knihách vždy dostane.

11.01.2016

Naprosto souhlasím s Igrackem2 - recenze níže - četla jsem knihu už hodně dávno, ale dodnes si pamatuji ten divný pocit při jejím čtení, ty postavy, země, v které se příběh odehrává, umístění v čase... všechno divné, nekonkretizované, jí se tam hlína a vůbec se tam dějou divné věci...chápu, že jde o surrealistický literární obraz, postmoderní fikci, tedy ehm magický realismus, jak je to nyní moderní nazývat, ale i tak, mě to prostě nechytlo.... není to zkrátka můj šálek čaje....

10.11.2015

(SPOILER) Ja mam taky pocit, ze je to alegoria pre cele ludstvo. Aj my si tu na zemi prezivame svojich 100 rokov samoty a pomaly, ale isto, smerujeme ku skaze ako kolumbijsky rod Buendiovcov, zakladatelov Maconda. Je to kniha ako ziadna ina. Skvele napisana. Realita je magicka a magia je realna. Jedine, co stazovalo citanie, bolo neustale pomenovavanie Buendiovcov tym istym menom. Navyse boli viacere generacie zamilovane do tej istej osudovej zeny, takze som dost stracal prehlad, ci to je tata, dedo alebo syn...

Buendiovci sa na niekolko generacii uzavreli pred svetom - umocnovane je to aj vzájomnými sexuálnymi vztahmi medzi jednotlivými clenmi rodiny. My sledujeme genialne zachyteny ich postupny upadok. Ovplyvnovany je obcianskymi vojnami, neprehladnym krizenim, znicujucim vpadom amerického kapitalu ci roznymi prirodnymi katastrofami (4 roky trvajuci dazd). Na zaciatku je to vesele. Rodu vladne matka, vsetko je plne lasky, romantiky, zivelnosti, ciganov a magie (sme dokonca svedkami nanebovstupenia). Skaza prichadza ako dôsledok najroznejsich pricin - od rodinných, vnutropolitických az po vplyv bananovej spolocnosti a samotnej prirody (ten spominany xrocny dazd). Vrcholi to pri narodeni posledneho potomka Buendiovcov (opat vysledok krvismilneho vztahu), ktoreho matka pri porode umrie a dieta zozeru zaziva mravce. Posledny zijuci Beundia rozlusti slavne prorocke spisy cigana Melquiadesa a zisti, ze uz 100 rokov je v nich popisany koniec ich rodu.

Nejpodivnější kniha, co jsem kdy četl. A to jsem četl ledasco. V tom, že jsem ji dočetl musela být opravdu nějaká magie. Číst ji bylo jako šlapat na kole do kopce. A že to byl neskutečně dlouhý kopec. Od prvních pár stránek jsem si říkal, že ji nedočtu. To samé jsem si říkal až do stránky poslední. Teď s odstupem několika let si říkám, že bych si ji měl přečíst znovu. Ale nepřečtu. Schází mi odvaha a život je krátký (na rozdíl od Sto roků samoty). Dočetli jste až sem i přesto, že Vám má recenze připadá podivná a zmatená? Vítejte, jste připraveni otočit na stránku jedna. Já Vás varoval...

25.09.2015

Jak už zde někdo psal "Tohle ve Vás zůstane." To by mělo být na zadní straně obalu knihy, neboť Sto roků samoty je kniha, která, když ji přijmete, když dovolíte autorovi aby Vám ji vyprávěl a necháte se unést jeho uměním opravdu psát příběh, tak Vám zůstane už napořád v hlavě, v srdci, v knihovně a nejspíš i v ruce. Já Sto roků samoty miluji a čtu s odstupem let po každé jinak. Tohle je magický realismus a tak se musí brát.

Maturitní četba. Nedočteno, ztratil jsem se v těch jménech a to jsem měl vytisklý k tomu i rodokmen. Pokud chcete lehkou četbu k maturitě, rozhodně nedoporučuju.

19.09.2015

Musím říct, že mi prolínání fiktivních prvků s realitou vůbec nevyhovovalo, na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by se mi kniha špatně četla, nebo že by snad byla nezajímavá. Závěr, ať už působí poněkud surrealisticky (jako ostatně celý děj) je nicméně domyšlený a můj celkový dojem je kladný.

30.08.2015

Moje nejoblíbenější kniha!! Taky první a zatím poslední kniha, kterou jsem začala číst znovu po přečtení poslední stránky a v průběhu života se pravidelně k sobě vracíme. Pravdou je, že odpočinkové čtení to asi není. Márquez je zvláštní autor sám o sobě, buď vás získá navždy nebo ho nedokážete číst vůbec, nic mezi tím (minimálně já nikoho takového neznám). A vůbec nezáleží na intelektuální úrovni čtenáře. Moje srdce získal zrovna svou samotou. Po letité zkušenosti půjčování teto knihy, teď když doporučuji někomu sto roků samoty, tak vždy poradím nesnažit se chápat Márquezovo vyprávění rozumem, ale spíš otevřit své srdce a nechat to prostě proudit do nitra duše. Tímto magickým způsobem přijde i porozumění všemu co autor chtěl říci nám o nás. Někdo si píše rodokmen, ale já osobně nikdy se nesnažila pochopit kdo je komu kdo, prostě to nějak nebylo důležitý, ale nějak jsem to věděla, jednoduše to přišlo samo, spíše intuitivně. :-) Někdo řekne, že je to hodně smutný příběh ..... těžko říct , hodně se u toho usmívám, ale taky zabrečím, je to prostě láska, bez rozumných důvodů, naplňující, ale občas zničující .

18.08.2015

Tato kniha začala dobře. Bylo velice zajímavé, jak Cikáni přicházeli a přinášeli nové věci. Pak jsem se ale začal tonout ve jménech. Už to mnoho čtenářu zde zmiňovalo, je to asi tím, že nejsme moc zvyklí na jihoamerická jména. Příběh samotný mě neoslnil. Několikrát jsem chtěl knihu odložit, ale vždy jsem vydržel, nakonec až do konce. Co mohu ocenit, je autorova mistrnost a schopnost hrát si se slovy a proto jsem u ni zůstal.

18.08.2015

Bylo tu není tu, havrani na plotu... tohle člověka napadne když čte o mravencích odvlékajících cáry kůže posledního potomka, sežraného v kolébce. Brrr! Všechno lidské pomíjí...

15.07.2015

Záměrně složitě popsaný propletenec jedné rodiny. Celou dobu to bylo dost smutné, i přes všechny rádoby vyšší cíle, nakonec všichni byli jen obyčejní lidé, co byli napořád nějakým způsobem odsouzeni k tomu, aby byli sami. Nejlepší pasáží je pro mě "prozření" Ursuly. Jak moc se spletla, a jak moc se mýlila, a jak dlouho ji trvalo, než na to všechno přišla. To až zabolelo.

25.05.2015

Jelikož trpím nevyléčitelnou chorobou, kterou bych nazval získaná alergie na reklamu (ZAR), cíleně jsem se několik let vyhýbal četbě tohoto díla, ač jí mám už dlouho v knihovně. Dělal jsem chybu. Je to skutečně mistrně podané podobenství o samotě člověka ve společenství a společenství ve společnosti. Zkráceně samota lidí mezi lidmi. Nebo také jinak: Je-li sdílená radost dvojnásobná, pak utrpení a bolest jsou nesdělitelné. Takže už mě dostal, jsem jeho.
Pro nemer: Je mi srdečně jedno jsem-li dostatečně společensky přijatelný, intelektuálně na výši a už vůbec je mi lhostejné, v jaké škatulce je kniha zařazena (magický realizmus - škatulkování je mi též proti srsti). Přes to všechno vřele a od srdce doporučuji.

21.05.2015

Je to společensky tzv. nežádoucí, ale je mi to fuk - ta kniha je nečitelná, nesympatické postavy, úmorný až těžkopádný styl psaní ... nemám ji ráda. To, co nacházím u Allendeové, tady nikdy nebylo - Márquezovi (i jeho postavám) schází ženská intuice a vnímavost. Většinou velebím autory-muže, leč magický realismus je výjimkou. Ještě jsem v tomto žánru nenarazila na poutavé dílo od chlapa. Navíc mám pocit, že se sice sem tam (z těch zbytků, co ještě čtou) někdo o Márquezových Sto letech samoty zmíní, ale tak nějak zvláštně, velice opatrně a mlhavě, aby se náhodou neřeklo, že dotyčný není dost intelektuální, když nedokáže ocenit "poklady světové literatury". Přitom ve skutečnosti osobně neznám nikoho, kdo by tu knihu dočetl (včetně mě) Tento výplod je odpovědí na to, proč nemám ráda magický realismus. Márquez mi ho naprosto znechutil a zohavil (čeho je moc, toho je příliš) Sorry, nelze jinak. Každý jsme jiný a umění vnímáme také různě (sice akceptuju, že jihoamerická telenovela těžkého kalibru je většinou vydávána za souhrn moudrosti lidstva a duchaplný skvost, ale nedonutí mě to myslet si totéž). Ani mi nevadí, že tímto budu vyškrtnuta ze seznamu velevážených intelektuálů :)

23.04.2015

Srdeční záležitost, která se jen tak neomrzí :)

09.04.2015

Po celou dobu čtení mi bylo smutno. Hodně se mi líbí magický realismus, prostě se to stane a ty čtenáři, přijmi to. Psala jsem si rodokmen, kdyby ta jména nebyla stejná, tak vůbec čtenář nezaznamená "koloběh času" a charakter jednotlivývch postav. Právě naopak si myslím, že od autora to byl dobrý "tah".

03.04.2015

Prvá vec, s ktorou sa stretáva asi väčšina čitateľov - nevedela som kto je kto :D Ale odhliadnuc od tohto nedostatku (?) opakujúcich sa mien bola kniha perfektná. Páči sa mi takýto štýl písania - magický realizmus a nečakané situácie na hrane absurdna a neuveriteľnej reality.

27.03.2015

Mě se knížka velmi líbila, to jak Márquez protíná realitu s prvky magična podle mě člověka hodně vtáhne do děje ! A vůbec ta idea napsat knížku a prokletí jednoho rodu samotou protože samota je podle mě jedna z nejhorších věcí .. prostě bomba !

19.03.2015

Kniha me nijak zvlast nezaujala, ale chtela jsem ji docist. Dej a postavy chaoticke, zaver prapodivny.

23.02.2015

Lidé z masa a kostí se v Marquézově podání stávají aktéry lidových zkazek a legend; jejich činy jsou zveličeny, aby oni sami nakonec byli ukázání jako ti nejobyčejnější, nedokonalí tvorové.