Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352079/bmid_sto-rokov-samoty-oSU-352079.jpg
4
2161
2161
Jeden z najslávnejších románov 20. storočia, ktorý bol preložený do viac ako 37 jazykov, a vyšiel v počte vyše 30 miliónov kusov. Román Sto rokov samoty prvý raz vyšiel v roku 1967, Gabriel García Márquez mal vtedy 39 rokov a svet si navždy zapamätal jeho meno. Dnes je román považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód a rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Koho môže kniha zaujať: Čitateľov, ktorí sa chcú nechať príbehom očariť a radi si prečítajú titul z osvedčenej svetovej klasiky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Nejspíš jsem měla přemrštěná očekávání, nicméně nejsem vůbec tak nadšená jako ostatní komentující. Kniha nebyla špatná, jen mám pocit, že mi toho tolik nedala. Nejspíš tohle prostě není nic pro mě. Ale hlavně ty postavy - já v nich měla strašný guláš.
Nicméně konec byl velice vydařený.
Jedno z nejgeniálnějších a nejkrásnějších děl světové literatury. Skutečně - MAGICKÝ realismus. Jako Alenka v říši divů se člověk přenese do Jižní Ameriky a prožívá tam neskutečné a s takovou chutí a tak skvěle okořeněné osudy mnoha hrdinů, že pokud vás neodláká zamotanost a větší počet hrdinů, projdete si literární nirvánou.
Od autora jsem četla jen něco málo a na Sto roků samoty jsem si brousila zuby už dlouho. Pokaždé to dopadlo ale tak, že jsem přečetla cirka 20 stránek a pak jsem knihu odložila a přemýšlela jsem, jestli se to stále povede ve stejném duchu - doufala jsem, že ne. Nakonec jsem si ve škole dala na toto dílo referát, což mě konečně donutilo začít se knihou prokousávat i dál. Ze začátku to byl opravdu boj. Byla jsem z děje a z postav zmatená. Neodradilo mě to -když už na to ten referát mám, tak to prostě přečtu- a četla jsem dál.
Během čtení jsem si uvědomila několik věcí:
1) ztrácím se ve jménech
2) vážně mě to začíná bavit.
Abych si četbu usnadnila, vzala jsem papír a postupně jsem sestavovala rodokmen postav (jeden se nachází i na wikipedii pro zájemce). Když už jsem knihu začala číst, bylo nakonec těžké se s příběhem loučit. Kouzlo magického realismu na mě doléhalo po celou dobu četby a klobouk dolů před autorem, že ho napadlo s něčím takovým přijít. Bylo opravdu těžké se ke knize dostat, ale teď už chápu, čím je výjimečná a jsem tak ráda, že jsem si ji mohla přečíst a někdy se k tomu třeba dostanu znovu.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Je pravda, že jsem se občas ztrácela v tom množství postav, ale díky rodokmenu, který jsem našla na "tetě wiki" jsem se zase rychle našla. Krásné vyprávění se spoustou silných příběhů. Skvěle vykreslené charaktery postav.
Krásně vyprávěno a zpracováno se skutečnou tvůrčí znamenitostí. To konstatuji navzdory drobným negativům, které jsem si zavinil sám. :o) Jednak musím přiznat svou nedokonalou orientaci ve spleti rodokmene, jelikož už si přesně nevybavím, jaké dva z těch mnoha rodinných příslušníků přiřadit ke jménům Arcadio nebo Aureliano José a jednak mne strašně trýznila častá nucená loučení se zemřelými postavami. Na jednu stranu se nelze divit, že v příběhu, mapujícím celé století, musí hodně lidí umřít, ale na to, jak silné pouto dokázal autor u čtenáře vykouzlit vůči většině postav, se tam zmíralo po příliš "krátkých intervalech" a vesměs náhle, jakýmsi mimoděčným způsobem, jenž vůbec neodpovídá míře, v jaké odchod umírající postavy čtenáře zasáhl. Na druhou stranu mě fascinovalo, s jakou brilancí do sebe pan Márquez nechal zapadnout nenápadné aspekty děje, z nichž každý naznačila zcela jiná část knihy.. Hřejivě mne zaujala velmi moudrá vyznění, k jakým autor uměl dovést vysvětlující úvahy nad osudem hrdinů.. Veliké překvapení mi přinesl popis exteriérů či klimatu. Celý život jsem to ve veškerých knihách nenáviděl a rozčiloval se ve stylu: "Copak má pro průběh děje význam, že kdesi lehce zafoukal vítr?" Nebo: "Vážně se musím pročítat několika odstavci, pojednávajícími o barvě letícího motýlka?" Ale pan Márquez, jehož jsem dosud nečetl, se v naprosto všem výše zmíněném ukázal jako nezpochybnitelný mistr.
"..a bude se jmenovat Rodrigo."."..ne! Bude to José Arcadio"( nebo Aureliano?) :D trvalo mi 4 měsíce se tímhle prokousat, ale stálo to za to. A první Amaranta je muj vzor ;)
Toto zostane vo vás. Nádherne plynúce rozprávanie, pri ktorom nie je ani tak podstatné, ktorý Jose Arcadio je ktorý, ale krásne je, ako vás Márquez nenásilne prenesie do svojho nádherného sveta. Nebránte sa, nekreslite si rodokmene, len sa nechajte unášať. Kniha môjho života. Obrovský zvrat v mojom vnímaní literatúry po jej prečítaní.
Už asi po třiceti stránkách jsem si začala dělat seznam. Takové množství postav se stejným jménem bylo od autora určitě záměr, který jsem nepochopila. Knížkou jsem se prokousávala ztěžka, přečetla jsem mezitím tři jiné a tuhle dočetla silou vůle. Je to dobrá kniha, ano, ale není to můj šálek kafe.
Ten pocit, kdy si darem poručíte knihu, kterou chcete číst. Jste jí obdarován. Otevřete ji na první straně. Přečtete první větu a zjistíte, že už jste ji četli:-)
Ale byla skvělá! Jak jsem onehdá četl, Sto roků samoty obsahuje tolik příběhů, že jinému autorovi by to vystačilo na celoživotní tvorbu.
Chtěl jsem si ji přečíst. Autor zrovna umřel a já si povídám:" přečtu si o čem vlastně psal, abych neumřel s mezerami ve vzdělání.." Kniha mne moc nedostala.Přečetl jsem ji dost rychle, přesto jsem někdy přemýšlel a vracel se zpět, ujasnit si, kdo je kdo. Možná nebyla ta správná "konstalace" hvězd a měl jsem číst v onu dobu jiný žánr. Nevím.
Márquez je jedinečný vypravěč a provede čtenáře jedním stoletím rodiny Buendíových, žijících ve fiktivním městečku Macondo (v jazyce domorodců Bantu znamená toto slovo banán). Při psaní knihy vycházel ze vzpomínek na vyprávění své babičky, která dokázala podat ty nejneuvěřitelnější příběhy tak, jako by se opravdu staly. Sama jim věřila a vyprávěla vše s naprosto vážnou tváří. Tento způsob vyprávění se stal základem Márquezova stylu. Rovněž ho ovlivnily vzpomínky jeho dědečka, veterána tisícidenní války, která v Kolumbii vypukla v roce 1899.
A tak se setkáváme se zakladateli rodu José Arcadiem Buendíou a jeho ženou Úrsulou Iguaránovou, kteří byli mezi těmi, kdo přišli jako první na místo, kde vyrostlo Macondo, s jejich syny, bouřlivákem José Arcadiem a zádumčivým Aurelianem, rodina se rozrůstá, přičemž otec Buendía je blázen do všelijakých vynálezů a alchymie, do níž ho zasvětil jeho přítel, cikán Melquíades, a Úrsula trpně snáší blázniviny svého manžela, zároveň je to ale rázná žena, která si dokáže zjednat respekt, udržuje velký dům, který byl svého času nejkrásnější a největší v Macondu, nezalekne se nikoho a ničeho, často žehrá na osud, kterému se ale jen tak lehce nepoddává.
Macondo prochází za dlouhá léta pomalým rozkvětem, který vrcholí příchodem banánové společnosti, jež je zároveň i jeho zhoubou. Po konci banánové horečky už městečko nezadržitelně chátrá a pustne. Vše se odehrává na pozadí dlouholetých bojů mezi liberály a konzervativci, jichž se na straně liberálů aktivně účastní Aureliano Buendía v hodnosti plukovníka.
Pokolení za pokolením rod Buendíů prožívá své vzestupy a pády, vášnivá vzplanutí a postupné upadání do samoty, jež je jim dávno předurčena. Na pozadí reálných událostí se setkáváme s magickými jevy jako nanebevzetí, pramínek krve, který si našel cestu přes celé městečko až do rodného domu a mnohé další události, které jsou podány tak, že člověk ani na chvíli nepochybuje, že se doopravdy staly. Ovšem čtenář musí být naladěn na tu správnou vlnovou délku, aby se dokázal tak říkajíc otevřít a přijímat.
Jak jsem již řekl, Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů. Jak sám přiznává ve své autobiografii Žít, abych mohl vyprávět, dialogy mu moc nejdou. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo jeho knihám nějak na škodu. Nesnažím se tu psát recenzi, a tak si klidně dovolím říct, že je pro mě doslova rozkoš, když mě Gabo chytí na začátku dlouhého odstavce a provede mě spletí těch nádherných vět. Je to úžasný labyrint, ze kterého se mi nechce ven. Četl jsem Sto roků samoty třikrát a rozhodně je budu číst ještě dál a dál… Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha.
Líbilo. Sice nevím, proč to má být takový literární skvost, protože místy sem se úplně ztrácel, ale líbilo.
Atmosféra místy až snová. A občas jsem se zamotal v postavách, protože skoro všichni v x generačním ději jsou totiž Buendíové a jeden aby stačil hlídat, kdo je kdo.
Srdcovka. Mám ještě staré vydání z dnes už neexistujícího nakladatelství Hynek a je to ohmataná knížka, uvnitř mám rozkreslený rodokmen celého rodu Buendiů, abych se ve všech těch Aureliánech a Jose Arcadiích vůbec vyznala. Když jsem jí četla poprvé... a vybrala jsem si jí podle úvodních pár vět... knihu jsem otevřela a začala číst a věděla, že to je přesně ono ... nemohla jsem skoro dýchat a přečetla jí na jeden zátah. Od té doby jsem jí četla ještě 2x a kouzlo nevyprchalo. Pro mne literární skvost.
Zkoušela jsem číst před několika lety, vím, že patří mezi jednu z nejoblíbenějších knih, přesto jsem jí vůbec nepřišla na chuť a ani nedočetla. Když čtu komentáře asi to s ní letos zkusím znovu...
Když se mi tato kniha dostala do rukou, bylo mi řečeno, že na postavy ze Sto roků samoty nikdy nezapomenu. To je pravda, dnes už to vím, ráda na ně vzpomínám jako na staré známé s nostalgickým úsměvem...Tahle je prostě srdcovka jako žádná jiná.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Nádherný příběh. Pravda že jsem se ztrácel ve jménech, ale to je účel. Opakováním jmen se opakovaly i vrozené vlastnosti. To mi vzdáleně připomíná Zolovu naturalistickou determinaci. Jinak mě kniha velice nadchla a těším se, až se opět ponořím do Márquezova čarovného světu. Nic než dílo hodné mistrů...