Svätý František z Assisi
Gilbert Keith Chesterton
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Fejetony, eseje Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 1993 , Alfa (SK)Originální název:
Saint Francis of Assisi, 1923
více info...
Přidat komentář
Spisovatel byl jednoznačně chytrý pán, takže se to četlo dobře v tom smyslu, že byl člověk rozšířen o různé pohledy, které by sám jen tak nedal. Za to děkuji. Některé pasáže se mi ovšem úplně nelíbily a příliš se utápěly v podrobnostech a některá prohlášení mi nepřišla ověřitelná a tedy ani důvěryhodná. Trochu se pral s něčím ve své době aktuálním, co jsem nedokázal dešifrovat. Škoda pak, jak často vidím u křesťanských autorů, že (zatím) mají neutuchatelnou potřebu odlišovat se od zbytku křesťanstva ("my, evangelikálové", "my, katolíci"), což považuji za trochu smutné a velmi bych si přál, aby už toto vyhraňování se bylo minulostí...
Vzhledem k intelektuálnímu textu mi pak přišlo trochu legrační, že takto pojatý text popisoval život a dílo člověka, který vedl k prostotě života jak bráno fyzicky, tak i intelektuálně. Takže spousta stoupenců Fr. z Assisi si zřejmě v životě tuto esej nepřečte...
Tváří se tak, ale není to jednoduchá kniha. Autor sice pojímá téma jakoby z nadhledu, ale jeho hloubavost stále odlupuje další ze slupek cibule jménem František z Assisi. Nejzajímavější pasáž knihy začíná zhruba v půlce touto větou: Chceme-li, můžeme říct, že při holé a strohé prostotě svého života si svatý František podržel jeden kousíček přepychu: královské způsoby.
Velice jemná esej o přední postavě katolického mnišského hnutí. Oproti jiným diskutujícím se mi kniha četla velice snadno a rychle. O dějiny 12. a 13. století se zajímám a to mi čtení velice usnadnilo. Předně oceňuji autorův úvod, kdy správně podotkl, že sv. František je velice obtížně pochopitelná postava, která je často předmětem různých pochybných interpretací. Druhým postřehem je přijímání sv. Františka naší společností. Uctíváme ho pro jeho pacifismus, ale jeho důraz na zbožnost a chudobu si vykládáme jako nutnou výbavu člověka přelomu 12. a 13. století. Chesterton správně podotýká, že František byl především zbožný člověk upřímně milující Boha. Jeho cesta k sultánovi během páté křížové výpravy nebyla motivována pacifismem, nýbrž touhou obrátit sultána mírovou cestou na křesťanskou víru, přičemž František nijak křížové výpravy neodsuzoval, naopak je obhajoval pomocí Bible. Musím uznat, že mi autorův způsob nazírání na sv. Františka dosti usnadnil jeho pochopení. Sv. František byl člověk 12. století, nadmíru zbožný, milující poezii, prožívající svůj život jako jednu velkou milostnou báseň, přičemž objektem jeho lásky je Bůh a jakousi múzou je chudoba.
Je pravda, že František příliš nerozlišoval malé věci od velkých - vydal se do Říma s žádostí o uznání svého řádu, když ho následovalo pouze dvanáct neznámých mužů, nebo se vypravil se dvěma společníky k sultánovi obrátit celý islámský svět na křesťanskou víru.
Velice kvituji Chestertonův postřeh, že František "odmítal pro strom vidět celý les". Miloval Boha a doopravdy miloval lidi. Nemiloval však lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, s nimiž vždy jednal zdvořile. Stejně tak nemiloval křesťanství, nýbrž Krista. František toužil vidět vše jako zvláštní a posvátnou věc. Nechtěl stát proti kulise jako pouhé pozadí a dle obecného zvyku označované za les či křesťanství. "Kdyby nazval volavku tetou nebo slona strýcem, což mohl klidně udělat, pořád by to znamenalo, že to jsou jednotliví tvorové, jimž Stvořitel přidělil určitá místa; ne pouhá vyjádření vývojové energie věcí."
Celkově musím rovněž uznat, že Chesterton v podstatě popsal náš dnešní přístup k informacím. Přečteme si článek na Wikipedii a domníváme se, že známe vše. Jedná se ovšem pouze o konec celého příběhu bez hlubšího kontextu. Z tohoto důvodu si lidé Františka hodně přizpůsobují svému vlastnímu nazírání na svět - oslavují jeho pacifismus, ale odmítají jeho hlubokou zanícenou víru, uznávají ho pro jeho lásku ke zvířatům, ale odmítají přiznat že je považoval za tvory s určitým posláním od Boha, tedy nikoliv rovné lidem, milují jeho odpor k touze po majetku, ale příčí se jim Františkův důraz na absolutní chudobu.
Celkově je dobré dodat, že František nehodlal změnit celý svět, protože sám věděl, že většina lidí se nemůže od světského života zcela osvobodit. Mniši ovšem měli připomínat malé kluzké rybky, které dokáží proplouvat sítí zkaženého světa do velkého oceánu svobody (ve smyslu Boží lásky) a zase zpět.
Knihu určitě doporučuji, ale přiznávám, že není vhodnou volbou pro první kontakt s osobou sv. Františka. Po přečtení určitě nelituji, že jsem si toto jméno zvolil jako své jméno a vzor při svém vlastním křtu.
Chestertonův esej jsem vytáhla z police nepřečtených knížek v souvislosti se svátkem sv. Františka, abych se tak trochu "naladila", ovšem netušila jsem, že to bude až tak mnohovrstevné a zajímavé. Kromě jasného autorova vhledu na Františkovu osobnost jsem si neuvěřitelně užila jednak autorův jazyk a vyjadřování (i když ten jsem čekala), ale i perfektní překlad. Úkolem eseje je nikoliv přinést nové informace, ale otevřít nové úhly pohledu na problematiku, a to tahle knížka splnila na výbornou!
Kniha sa trochu ťažšie čítala. Nakoľko autor v niektorých častiach dosť odbočuje a pridáva si vlastné postrehy k životu sv. Františka. Čítal som to s tým že už poznám nejaké knihy o tomto svätom.
Keby som Vám mal odporučiť podrobnú a zaujímavú knihu o sv. Františkovi tak určite túto: https://www.databazeknih.cz/knihy/frantisek-z-assisi-192624
Kniha se mi nečetla tak dobře jako její dvojče o Tomáši Akvinském. Připadalo mi, že autor trošku přebírá pohyblivost a víření svého titulního hrdiny, zatímco já jsem raději v klidu - víc mi vyhovuje Němý vůl sedící a myslící :o) I pojetí je trochu jiné. Většina Chestertonových současníků by asi netušila, že o Tomášovi lze říct něco zajímavého. Psát pro ně knihu je tedy jako stavět na zelené louce. Ovšem svatý František je osobnost, kterou si na základě velmi částečného poznání a pochopení přivlastňuje (dodnes) kdekdo - kniha pro takto poznamenané čtenáře musí bojovat právě s touto částečností, doplnit podstatné aspekty obrazu, vyzdvihnout společný základ a zdůraznit integritu a logickou souvislost.
Moje nadšení plyne spíš z detailů, z jednotlivých dobře podaných myšlenek. Očišťování vztahu k přírodě a jejím silám během "temného" středověku a první nevinný pohled (a nevinná, spásná láska) svatého Františka. Zamilovanost do Boha jako hybná síla Františkova života. Světec jako aktualizace Krista, v jistém smyslu bližší, viditelnější pro své současníky (svatá Alžběta od Trojice by mluvila o analogii Vtělení). Plodné vyvažování prorockého individua a církve myslící v mnohem širším prostorovém a časovém měřítku. A mnoho dalšího. Z literárního hlediska - úžasné závěry kapitol, hluboké a působivé obrazy s přesnou dávkou patosu.
"Je pravda, že co svatý Benedikt shromáždil, svatý František rozházel, avšak v lepším smyslu, než jaký obvykle tato antiteze vyjadřuje; ve světě duchovních věcí bylo totiž to, co se sklidilo do stodol jako zrní, rozeseto po světě jako osivo."
O Františkově smrti:
"Člověk si může představovat, že ptáci určitě věděli, kdy se to stalo, a dali se na večerní obloze do pohybu - mohli teď napsat přerušovanými čárami přes celé nebe znamení budící bázeň, tak jako se prý už jednou na jeho pokyn rozptýlili do čtyř světových stran ve tvaru kříže. V lese se možná skrývala a krčila malá stvoření, která už nikdy nikdo nebude tak vnímat a chápat. Říká se, že zvířata občas vytuší věci, vůči nimž je člověk, který je duchem převyšuje, v tom okamžiku slepý. Nevíme, jestli všemi zloději, vyděděnci a psanci proběhlo zachvění, které by jim dalo na vědomí, co se stalo s tím, který se nikdy nikomu nevysmíval.
Přinejmenším v chodbách a světnicích Porciunkuly se náhle rozhostilo ticho, v němž všechny hnědé postavy stanuly jako bronzové sochy: velké srdce, které nepřestalo bít, dokud neobjalo svět, se zastavilo."
Autor je sázka na jistotu i pro čtenáře, kteří začínají se zajímat o křesťanství anebo pro lidi, kteří na nějakou dobu zapomněli na to, že stačí se jen nechat vést autorem všech autorů, jenž má právo na jejich nitra a naslouchat....... a přemýšlet visice na zdravé nitce rozumu. Já osobně jsem měl při čtení hodnekrat husí kůži. Pro mne je zajímavý a inspirující citát o tom že muž je proto mužem, aby bojoval s ďáblem.
Autor je sázka na jistotu, když chceme objevit širší souvislosti křesťanství, potěšit se jeho do hloubky i šíře sahajícími paradoxy a humorem, znovuobjevit radost z dobře promyšlené víry. Opravdu jde o hledání jehly v kupce sena, avšak sena veskrze osobitého. Často odrážející hledání samotného Chestertona.
Kromě dobových souvislostí přelomu 12. a 13. století, nesnadných, radikálních až vášnivých Františkových počátků, osvětluje jeho povahu básní H. Belloca:
"Zdvořilost sice mnohem menší je
než srdce svaté, srdce odvážné;
však na mých cestách často zdá se mi
zdvořilost plná Boží milosti"
Podává svěžest žebravého řádu oproti instituci kláštera, zkouší přiblížit vztah Františka a Kláry.
Vše nikoli apriori věřícímu, ale pouze sympatizujícímu čtenáři.
Podstatou však pro něj zůstává, že "visel vždy na rozumu jediným, nezničitelným vlasem"
Což je pro mne mottem veškerého Chestertonova díla.
Není to snadné čtení, ale při troše soustředění a naladění na autora se stává zážitkem. A to i přesto, že se autor občas nechá unést vlastní rétorikou a oslnivostí svých paradoxů, jak píše server iliteratura :)
Kniha, která je jakousi mozaikou pohledů a zamyšlení na fenomén Františka z Assisi. Ne zevnitř, tj. z církve, ale plánovitě jaksi zvenčí, očima obyčejného člověka. Zvláště v tom posledním ohledu je kniha i dnes velice zajímavá a doporučuji všem, 1) které zajímá osobnost svatého Františka a zároveň 2) snesou její náročnější styl.
"Ten, kdo viděl celý svět viset na vlásku Božího milosrdenství, viděl pravdu: mohli bychom skoro říct mrazivou pravdu."
Ačkoliv mám G. K. Chestertona jako autora moc ráda a jeho Ohromné maličkosti patří mezi moje oblíbené knížky, v této úvaze o životě svatého Františka jsem s některými jeho názory a závěry nesouhlasila. To ale nemá žádný vliv na to, jak já sama vnímám tuhle zvláštní a všem ustáleným představám o světci se vymykající postavu. František ve mně vyvolává emoci, kterou snad nejlépe vystihnou slova „tichá radost“. Necítím se být katoličkou, ačkoliv mě jako mimino pokřtili, ale tenhle svatý má v mém srdci opravdu zvláštní (a velmi soukromé) místo.
„Smysl pro humor, který je kořením historek o všech jeho dobrodružstvích, ho sám o sobě chránil, aby nikdy neupadl do škrobené důstojné sektářské nadřazenosti. A něco z toho pocitu nemohoucnosti, jenž tvořil víc než polovinu jeho síly, sestoupí na každého, kdo pochopí, čím tato inspirace v dějinách byla a je, ale může ji zaznamenat pouze řadou nesouvislých a chudých vět. Dozví se něco o tom, co František myslel velikým a dobrým dluhem, který nelze splatit. Pocítí touhu udělat nekonečně víc, a současně marnost jakéhokoliv počínání.“
Tuto knihu jsem četla dva měsíce, vždycky čas od času pár stránek. Je tenká, ale velmi hutná, místy i špatně srozumitelná. Ale stojí to za to!
Toto považujem za literatúru faktu, ktorú si ľudia mýlia s literatúrou vedeckou. V knihe ako takejto treba hľadať ihlu v kope sena, a tú kopu sena vlastne vytvára autor. Hneď ako pochopíme, že sme natrafili na kopu sena, musíme zohľadniť pôvod, históriu autora. A to je neférové, ak sa tento autor tvári, že nepíše o kope sena. To je k pozadiu, čo sa týka obsahu, čo to som sa dozvedela o Františkovi nové, napríklad, že pôvodne nosil meno Ján, ale celkom sa mi páčilo, že autor prirovnal, stotožnil jeho život k dráme, ale paradoxne. Je to dobré prirovnanie, a sv. František je skutočne dušou stredoveku. Pre mňa osobne dušou ľudstva, lebo mu je prislúchané menej zázrakov a viac reality než Ježišovi Kristovi. Je to svätec, génius z mäsa a kostí a obdivujem ho nie pre jeho prizmu videnia sveta, ale pre skutky.
Chesterton se divil, jaký ohlas tato knížka vzbudila, což je mu ke cti. Já se nedivím. Zda je mi to ke cti, to nevím.
Výpisek: „Plný význam sv. Františka z Assisi tkví v tom, že byl určitě asketický a že určitě nebyl škarohlíd. Kdykoli byl vyhozen ze sedla slavným ponížením své vize závislosti na Boží lásce, vrhl se do postů a bdění přesně tak, jako se divoce vrhal do bitvy. Vyrazil s válečným koněm plnou silou a nebylo zastávky nebo ohlédnutí ve hřmícím útoku jeho výpadu. Nebylo v tom nic negativního; nebyla to strnulost nebo stoická prostota života. Nebyl to sebezápor pouze ve smyslu sebekontroly. Bylo to pozitivní jako vášeň; bylo to kladné jako rozkoš. Hltal posty jako člověk hltá jídlo. Vrhal se do chudoby jako lidé horečně kopali zlato. A právě pozitivní a vášnivá stránka jeho osobnosti je výzvou moderní povaze v celém problému honby za požitkem. V tom spočívá nepopiratelně historická skutečnost a k ní se pojí další morální skutečnost, která je téměř stejně nepopiratelná. Jistě setrvával ve svém hrdinném a neobvyklém směru od okamžiku, kdy kráčel v žíněné košili zimním lesem, až k okamžiku, kdy si přál při umírání ležet na holé zemi, aby dokázal, že nemá nic a není nic. A můžeme říci téměř se stejně hlubokou jistotou, že hvězdy sunoucí se nad vychrtlým a zpustošeným tělem, ztuhlým na kamenné podlaze, shlížely ze svých zářivých drah kolem světa plného pachtícího se lidstva na šťastného člověka."
Štítky knihy
eseje svatý František z Assisi, 1182–1226 křesťanství Itálie světci 12.-13. století spiritualita františkáni Umbrie
Autorovy další knížky
| 1966 |  Povídky otce Browna (8 povídek) |
| 1975 | Létající hospoda / Napoleon z Notting Hillu |
| 1989 | Modrý kříž |
| 1987 | Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek |
| 1924 |  Anarchista Čtvrtek |
František z Assisi přede mne kladl otázky od té doby, kdy jsem se s ním setkal poprvé. A poprvé to ve větším rozsahu bylo v Kazantzakisově románu Chuďásek Boží, který ne mne hluboce zapůsobil. Až do doby než jsem se dostal k Chestertonovi. Nejde o to, že to druhé není román, ale především o rozdíl, v jakém byl František pojat. V prvním případě mi byl v té době František jaksi přirozenější, Kazantzakisovo chápání bylo interpretovatelné nejspíš jako o náboženském fanatikovi, popř. o vypjatém blouznivci, který dobrovolně vedl život, jenž nemohl dlouho vydržet a který vedl k jeho zkáze.
Chesterton tento obraz dokonale rozbil a od té doby řeším Františka neustále. Však to není žádná legrace změnit běh světa. Chápu Kazantzakisova Františka, ale miluji toho Chestertonova. Četl jsem i další Františkovy životopisce, seznámil se blíže s jeho odkazem, ale ústředním v mé mysli zůstávají ten Chestertonův a Kazantzakisův.