Svatyně
William Faulkner
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1935 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Sanctuary, 1931
více info...
Přidat komentář
Před lety jsem od Faulknera četla "Když jsem umírala" a "Nepřemožení". Ani jedno nebyla lehká literatura, spíše však kvůli tématům, zpracování je poměrně podmanivé. Ovšem "Svatyně" se mi opravdu četla vyloženě špatně. Až po vlastním zážitku jsem zjistila, že autor zkrátka nutně potřeboval peníze. Souhlasím s níže uvedeným názorem, že mu chyběla múza, vzal několik svých osvědčených ingrediencí, ale splácal je dohromady, jako když pejsek a kočička pekli dort, a my se dnes máme rozplývat nad předčasným postmodernismem.
Pokud si člověk nepřečetl anotaci, tak vlastně ani nevěděl o čem to čte. Hatlama patlama, sem tam normální věta, ze které člověk něco vytušil a pak zase patlaniny.
Poprvé jsem se setkala se slovním spojením “plavé nohy”. Nejsem si jistá, jestli jde o chybu v překladu nebo je to v originále opravdu takto, protože, popravdě, celé dílo mi připadá jako jedna velká slátanina. Při čtení doslovu od Alžběty Rejchrtové jsem si představila, jak se William musí v hrobě bavit, když literární experti hledají v jeho románu jakousi skrytou symboliku. Přitom chtěl jenom napsat knihu, kterou by vydělal nějaké peníze a uživil svou novomanželku místo zaměstnání topiče. A taky proč jsem neměla ráda povinnou školní četbu, která nutí číst lidi takového knihy.
Kniha s názvem Svatyně a přesto žádné útočiště v ní nenaleznete. Dobro nevyhrává podobně tak jako jedna z postav (Goodwin) a hlavní ženská postava Temple Drakeové má ve svém "chrámu draka". Faulkner znovu poukazuje na pokrytectví a skryté hybné síly lidského společenství, které v soukolí moci a vlivu společnosti i jedinců v něm utváří disharmonii mezi tím, jak by to být mělo, a tím jak to je, mezi Benbowovým ideálním světem a světem špinavým, nedokonalým, kde Pravda je odsouzena být potlačována pro společenský status, soukromé bohatství a lidskou sobeckost.
Musím říct, že tato kniha mě vůbec nenadchla, ačkoli anotace zněla zajímavě. Mnoho postav, zdlouhavě popisovaný děj.... až jsem občas i přehlédla to podstatné. Knihu jsem ani nedočetla do konce.
Kniha, která se mi dostala do ruky jako povinná četba ke státnicím z anglické literatury. A ze všech, které jsem musela ze stejného důvodu přečíst, má rozhodně nejméně oblíbená. Faulkner se prostě nevěnuje tématům, jež by mne zajímala a jeho styl psaní mi přišel zmatečný. Nakonec jsem musela spáchat zvěrstvo a přečíst si na Wikipedii souhrn díla, aby se mi četlo snadněji. Chytila jsem se jedné důležité věci a k té jsem vědomě ve čtení směřovala.... a pak jsem zjistila, že už se "to" stalo a já si toho v té změti slov a nehezkých výjevů nevšimla.
k Faulknerovi jsme se dostal jen díky čtenářské výzvě. Svatyně měla být jedna z nejčitelnějších. Jestli tomu tak, je, tak je Faulkner pro mne nevhodný šálek kávy. Mnoho postav a mnoho děje. Místy jsem se ztrácel právě v tom, kdo je kdo, a kam jsme se to najednou dostali... Měl jsme problém ji dočíst.
Kniha prečítaná behom necelých dvoch dní, ale to neznamená, že by som sa od nej nevedela odtrhnúť. Faulknerove texty nie sú na čítanie ani trochu jednoduché a strácanie sa v nich, alebo nepochopenie úplne všetkého, čo vstrebávame, je v jeho prípade bežné. Teda aspoň u mňa.
Svatyně je zatiaľ to najslabšie Faulknerove dielo, ktoré má zaujímavý námet, ale z celkového pohľadu moc neupúta. Jedno viem naisto. K tejto knihe sa už nikdy nevrátim, ale som rada, že som čítanie nevzdala a vydržala až do konca.
Štítky knihy
19. století americká literatura znásilnění psychoanalýza pokrytectví Yoknapatawpha
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
(SPOILER) Můj první Faulkner, zatím s rozpaky...
Americký spisovatel William Faulkner (1897 - 1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1949), patří k nesporným velikánům světové literatury, ale také k autorům čtenářsky nejnáročnějším, podobně jako třeba Joyce, Proust či Musil. Dlouho jsem se odhodlával k četbě některých jeho nejvýznamnějších děl a jako první jsem zvolil román Svatyně (Sanctuary, 1931), který patří k Faulknerovým nejpřístupnějším. Vyšel po náročných, vrcholných románech Hluk a vřava (1929) a Když jsem umírala (1930), které však neměly u čtenářů úspěch; podle vlastních Faulknerových slov psal Svatyni tak, aby konečně dosáhl finančního úspěchu: "Pro mě je námět této knihy laciný, protože jsem si ho vymyslel jen proto, aby mi vynesla peníze." Což se po vydání opravdu stalo, román byl i zfilmován a Faulkner se konečně mohl věnovat jen psaní...
Svatyně byla dlouho hodnocena rozporuplně a já musím přiznat, že jsem se s ní absolutně minul a že doufám, že další setkání s Faulknerem budou lepší, byť také čtenářsky mnohem náročnější. Skandální příběh vražd a znásilnění, kdy mladičká poškozená u soudu označí za pachatele jiného muže, který je následně davem zlynčován a upálen, přičemž skutečný pachatel je pak paradoxně odsouzen jinde za vraždu, kterou nespáchal, je podán tak podivným stylem a s takovým chladem a odstupem, že mě nedokázal přitáhnout k příběhu ani k postavám, mezi nimiž vynikají advokát Horác Benbow a znásilněná a k prostituci donucená svědkyně vraždy Temple Drakeová.