Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457486/bmid_svedectvi-o-zivote-v-kldr-msu-457486.jpg
5
3344
3344
Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem poslouchala jako "audioknihu". Autorka sepsala rozhovory s lidmi, kteří se rozhodli opustit vlast. Výpovědi těchto lidí nám ukazují způsob života v Korejské lidově demokratické republice, kde lidé žijí z našeho hlediska, v situaci velmi těžké. Samotní lidé jsou však tak zmanipulováni místním režimem, že si ani neuvědomují, v jaké nesvobodě jsou. Věrnost svým státníkům z nich dělá lidi, žijící bez důstojného života.
Neuvěřitelné. Knihu jsem zhltnul za tři dny a zůstal plný rozporuplných emocí. Plný smutku a frustrace z života běžných severokorejských lidí, zároveň jsem knihu však zavíral s pocitem úlevy a reflexí nad malicherností našich evropských problémů. Fakt, že si v daný čas daného dne můžu dělat co chci, jíst co chci (či vůbec jíst), říkat, co chci či pracovat, kde chci, byl najednou rovnítkem svobody. Ať mi nikdo neříká, že my, Evropané, žijeme v totalitě. Rozhodně ne.
Kvalitně zpracované téma si mou pozornost zasloužilo.
Zaprvé: cože se to šušká mezi koreanisty českými? Že autorka není kdovíjaká top koreanistka? Čistá žárlivost? Ukládá si snad někdo do šuplíku nějaké šokující příběhy z předměstí Soulu, vedle kterých tato dokumentární autenticita bledne? Sem s nimi, jinak prosím neplkat. Nejdu sice v poodhalení tohoto žblebtu do hloubky, ale: nestačí snad ryze autentické, o tamější realitě všeříkající a vskutku obsáhlé(nejraději bych toho vysloveného slyšel ani ne půlku, jak to bolelo po těle i po duši) veskrze samonosné výpovědi? Má snad dělat něco jiného, podobně "podstatného"? Rozhodně měla štěstí, že se tam i osobně ocitala v rámci studia. Přesto se spolu s námi dál nepřestává divit a tohle jí prostě věřím jako pravdivou "zažranost" do tématu, ba odbornost. Ptám se proto po bezručovsku: kdo na její místo?
I proto neuberu z apoteózy ani zadruhé: které to jazyky šalebně tvrdí, že se rádi dojímáme cizími diktaturami? Vidím totiž jistou paralelu s našima dějinama. Podobně jako Korea Japonskem jsme byli ve druhé světové válce okupováni my Německem. Jaká nejen deziluze nastala tam i tady, povstala z ní chuť na revanš ber kde ber a iluzorní přimknutí se k ideologii tam i tady, že bude líp, když...blábláblá a vlak předpokládaného poválečného vývoje začal ujíždět. U nás dějinný vývoj nezamrzl ve stalinismu a tedy kultu osobnosti, jako se stalo v KLDR, postupně jsme se vymanili z obou, byť to trvalo strašně dlouho. V KLDR ovšem už skoro nekonečně dlouho a ve svém strašném provedení trvá nadále obojí. Prazdrojem jim bylo děsné válečné utrpení a dojem, že z marasmu války si pomůžou ideálně jen sami. U nás jsme se zmýlili podobně jako Korejci a prchali před tím na pohled neměnným režimem v obrovských vlnách rovnou nadvakrát. Cením si autorčina dopodotknutí v jednom z rozhovorů, že utíkají bohužel pouze dobře situovaní(rozuměj: musí jet v obřích úplatcích a šedé ekonomice), aby si pak za 3500násobek měsíčního přidělu nebo co to tam v průměru za almužnu fasují) mohli dovolit převedení za hranice tohoto bizárna a žít život západního střihu. Po vyposlechnutí příběhů teď už sedmi šťastnějších z nich si už zkrátka dovedu představit, že alespoň půlku tohoto klanem Kimů znevolněného a extrémně těžce zkoušeného národa alespoň jednou podobný nápad v nejskrytějším koutku duše napadl. Můžu se mýlit, propagandu má režim, jak se dozvídáme, propracovanou do puntíku. V tomto jim můžeme být na tu obrdálku povzbuzením, že jsme si taky kdysi v duchu říkali: to nepůjde, to jen tak nepadne a ono to mělo hliněné nohy, když se zatlačilo. Namítnete, že zatímco kupříkladu u Běloruska může být zásadní změna jen otázkou času, tyto
https://www.e15.cz/the-student-times/severokorejska-propaganda-nacionalismus-rasismus-a-prapuvod-v-davnem-narode-1372027
do toho všeho už tak dost složitého hozené šovinistické vidle asi bude mít těžko kdy sílu kdo přepólovat k otevřenější společnosti, a to i kdyby Kimové natotata vymřeli.
Zadřelo se to tam fatálně, a tak slyšíme výpovědi, z kterých mrazí, které mají bolestivou hloubku v přiznání (se) co a jak, leč zdají se být vlastně především povzdechy nad svou zemí. Jakkoliv jedinečnými ovšem! Tady se kruh inspirativně uzavírá, stejně zoufale jsme totiž lámali hůl nad zemí naší. Že by tedy přece jen naděje a světlo na konci tunelu i pro tento gulag? V tom připadě paní Nina odvedla dobrou práci. Nevzpomínám si, kdy si malá země pomohla od uzurpátora sama, dokumenty však mívají sílu strhnout. Té sužované z dosud dvou Korejí pokud kdy kdo pomůže, tak mezinárodní společenství svým soustavným tlakem, ještě však lépe společenství dříve podobně těžce zkoušených. Opozice tam však není a bude to složitější. Zbtaněmi se tam chřestí nejen o posvícení.
Taro dokumentární kniha má svým mezi řádky téměř skrytým apelem na změnu jasný přesah, držím palce, ať je přeložena do mnoha jazyků.
Posloucháno jako Radiokniha, chválím dobrou volbu hlasů a jaksi "správně úmorný" hudební podkres, věřím že ilustroval jen dočasnou tamější bezvýchodnost. Jsem optimista? O.K.,BUT HOPE DIES LAST!
Tak toto byl masakr. Toto je horor. A realita. A k zamyšlení. A nejde ji dočíst nebo doposlechnout a pokračovat prostě dál. A taky by to měla být povinná četba pro všechny fňukny, co mají se vším problém. Člověk by měl chtít vždycky něco víc, ale taky by si měl uvědomit, že i když někdy “je to všechno na prdlajz” někde jinde může znamenat totální výhru a štěstí
Velká voda v české literatuře, ale i v té korejské. Unikátní kniha, která otřese zřejmě každým. Nina odvedla velký a kvalitní kus práce, která si zaslouží být oceněna.
Téma KLDR je velice obsáhlé a nemožné plně pokrýt, do tohoto světa nikdy úplně nepronikneme, nicméně tady se povedlo ukázat a předat jiné zpracování a podání, osobité a zcela neobvyklé pojetí příběhů a vyprávění, které mě zcela upoutalo. Skvělé a autentické rozhovory vypovídající zdrcující svědectví o děsech a teroru jiného světa.
Korejský svět mě zajímá už dlouho a dlouho mi taky trvalo ho pochopit, respektive ho přijmout. Že se to opravdu děje, že je to stále realita dnešních dní, kterou si jen stěží dokážu představit a hlavně že se proti tomu vlastně nedá nijak bojovat. Jsem ráda a oceňuji, že někdo otevírá takto důležitá témata a přenáší je nám, „pouhým“ čtenářům, tím spíš, jak je to složité. Není to odborná literatura, ale dá vám možná ještě víc než kdejaká odborná kniha. Jsou to hlasy lidu, a i když nikdy nemůžete vědět, co je opravdu stoprocentní, to je právě to nejvýmluvnější, má to sílu a velký přesah. Proudilo ve mně tisíce pocitů a emocí, cítila jsem vztek, beznaděj, hrůzu i lítost a nejlépe všechno dohromady. Dosti těžké a náročné čtení na psychiku.
Celou dobu jsem přemýšlela o životě, o sobě, o lidech, o tom, jak to na tomto světě vůbec (ne)funguje, protože tohle je prostě naprosto nepřípustné. Stále mám jednu a tu samou otázku: proč, sakra? Opět jsem si uvědomila, jak se máme dobře a že jsem opravdu šťastná za to, kde žiju. Nejvíc jsem to cítila v příběhu feministky a vysokoškolačky, které na mě zapůsobily nejvíce. Když si například uvědomím, že korejské seriály sleduju v podstatě denně, nebo čtu zahraniční literaturu, naprosto v klidu, beztrestně a v Koreji by mě za to mohli i popravit, tak jednak můj mozek nepobírá fungování tohoto světa a žití, a pak je mi z toho strašně úzko a nemůžu to vůbec přijmout. Ale při jakékoliv běžné činnosti a maličkosti v životě si vážím toho, jakou mám svobodu a děkuju za to, že můžu.
Bylo to pro mě velice zajímavé, přínosné, depresivní a děsivé a zanechalo to ve mně velice silný zážitek a psychickou stopu. Obdivuju Ninu, vážím si její práce a odvahy a děkuju za tuhle knihu.
Musím dát 5*, protože zaprvé vizuálně je kniha moc povedená. Zadruhé téma samo o sobě je velmi poutavé a hlavně zatřetí výběr a seřazení příběhů považuji za velmi vhodně zvolený. V nějakém rozhovoru s autorkou jsem četla, že z desítek rozhovorů, které posbírala, vybrala 7 nejméně šokujících a kontroverzních (nevím, co by mohlo být ještě kontroverznějšího). Mě se moc líbilo, jak byly vybrané různé skupiny lidí, z pohledu věku, postavení, zaměstnání i životního osudu. Základní životní mezníky se opakovaly a bylo na ně nahlíženo právě z těch různých perspektiv každého jednoho "hrdiny". Poslední příběh důchodkyně člověka vrátil zpátky nohama na zem.
Kniha ve mě zanechala silnou stopu. Necítím se v depresi, ale fascinuje mne, když si uvědomím, že často žijeme každý ve své malé bublince a neřešíme, co se děje v jiné zemi, jiné kultuře a často vlastně ani v jiné rodině, v okolí... až do té chvíle, než se to něco začne týkat přímo nás.
Ještě poslední myšlenka. Spousta komentářů zmiňuje, že by knihu dala přečíst všem, kdo si stěžují na malichernosti a podmínky v kterých žijí. To ano, ale proboha, stěžujme si. Protože ta možnost si stěžovat je neskutečná svoboda, i tohle lidem v KLDR chybí. Važme si toho.
Poslouchal jsem jako Rozhlasovou audioknihu. Jsou to silné příběhy, ještě když si ráno v novinách přečtete, že "Kim čong un přiznal potravinovou krizi". Zajímavá sonda do života v KLDR. Všechna čest před odhodláním utéct od všech uprchlíků. U vyprávění nejstarší ženy jsem dumal nad tím, jak to náš vyspělý svět dokáže připustit. A vlastně to je stejné i dnes. Ať tam pošlou potravinovou pomoc OSN. Dyť je to děsivé. Hladovět v roce 2021. Kim nekim.
Je velmi těžké tuto knihu číst/poslouchat, přemýšlet o ní, přemýšlet o lidech a o zemi, která je nám na hony vzdálená nejen smýšlením, nejen ideologií, nejen hodnotami, nejen životní úrovní. KLDR jako taková je odlišná naprosto vším! Ale lidé jsou tam stejní. Mají bijící srdce, touhy, sny, cíle, pocity jako my. A proto je to tak náročné. Člověk žijící si v blahobytu nadávající na vedra, sedící u kafíčka a najednou... Ano, víme o všem, ale přecházíme to, protože se to neděje nám. My jsme v pohodě.
Stále tu žijí malí Hitlerové, kteří se mohou zvětšit do rozměrů velkého vůdce. Možná jsou zatím hezky v bezpečí daleko od Evropy, ale stále tu jsou s námi. A to je děsivé. A také by být mělo!
Rozhovory jsou skvělé, naprosto autentické a to je to, co z knihy dělá ještě větší poklad. Autorka rozhodně zachytila lidskost. Také je to hodnotná výpověď. Spoustu velmi silných momentů a to je to pouze 7 rozhovorů....
Velmi špatně se něco takového popisuje. Toto je opravdový život a čtenář je jím zcela pohlcen. Ne vždy nadšeně, spíše zděšeně, ale je. Ale protože jsou rozhovory ze života, jsou zde i veselé momenty nebo alespoň trošku úsměvné. Převažují ale samozřejmě ty smutné až šokující. O tom žádná.
Tuto knihu bych doporučila všem a nejraději bych ji dávala každému, koho uslyším si stěžovat.
A pokud uvidím na zemi zabalený bonbón, vzpomenu si, jak by v KLDR udělal někomu radost minimálně na týden.
Osobně mne asi nejvíce zasáhla důchodkyně.
U této knihy snad nejde dát ani jiné hodnocení. Já nemám slov. Zdrcující výpovědi sedmi obyčejných lidí, kterým se ze Severní Koreji podařilo utéci. Fakt, že každá výpověď pochází z úst naprosto odlišné profese, věkové či socioekonomické skupiny, je důležitý v pochopení fungování tamější společnosti skrz na skrz.
Pokud nemáte vůbec žádný obrázek o KLDR a o zemi víte jen to, že tam žijí lidé s vygumovanými mozky po dlouholeté vládní indoktrinaci, tato kniha vám určitě ukáže, že to není tak jednoduché.
Tohle si prostě každý musí přečíst.
Profesorka, opravář strojů a šmelinář, raněný převaděč, vysokoškolačka, feministka, svého času prominentní řidič, věřící důchodkyně. Utečenci z Korejské lidově demokratické republiky. Rozhovory na dřeň. Začnete číst a nepřestanete, dokud se nedostanete na poslední stránku. A po dočtení přemýšlíte, co je nejhorší - nulová hodnota lidského života? totální nesvoboda? bezprecedentní kontrola života veřejného i soukromého? soustavné lhaní strany a vlády a upravování historie i skutečnosti? posuny v myšlení - třeba ten způsobený hladem, který vás uzavře do sebe - a dovoluje krást, kdykoli k tomu máte příležitost? že náhlé zmizení člověka nikoho nepřekvapí a nikdo to neřeší? proklamovaná rovnost, ale reálné "některá zvířata jsou si rovnější"? šikana a znásilňování žen? dětské popravy? Mnohé nepochopitelné, mnohé osvětlené. Díky.
Když se mi tahle knížka dostala do ruky, řikala jsem si “zase další story o pracovní táborech, mučení a líčení těch největších zvěrstev”. Ale tohle je jiný. Úplně obyčejné příběhy všedního života lidí v zemi, kde je všechno jinak a špatně.
Čtivě napsaný. Příběhy jsou vybrány tak, aby se prvoplánově nesnažily šokovat, ale přiblížit život těch lidí a zároveň aspoň aspoň trochu porozumět jejich chování.
Za mě boží!
Tuto knihu doporučuji přečíst každému, kdo si stěžuje na to, v jakých podmínkách a kde to žijeme. Máme se až nad míru dobře, jako prasátka v žitě, můžeme dělat co chceme, cestovat kam chceme, pracovat jak chceme (někteří i nepracovat), žít kde chceme, ženit se a vdávat s kým chceme, říkat nahlas co si myslíme, jít si kdykoli a kamkoli koupit, co potřebujeme… Je až neuvěřitelné, že v dnešní době žijí někteří lidé na této planetě takto otřesně, za naprosto nelidských a příšerných podmínek. O KLDR jsem měla již před přečtením knihy nějaké povědomí, jak to tam asi tak vypadá, jak se tam žije, ale přečtením této knihy se mi více otevřely oči. Smekám před autorkou, tato kniha je opravdu bravurní počin a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně, stojí za to do ní investovat, vím, že jsem ji nečetla naposledy. Pět hvězd zcela zaslouženě, stejně tak i ocenění Magnesia Litera.
Magnesia Litera za publicistiku, udělená v roce 2021.
Rozhovory byly uskutečněné se sedmi utečenci z KLDR vedené od roku 2014 do roku 2020. Zpovídané profese nebo zaměření utečenců, kteří jsou různého věku: profesorka, dělník a šmelinář, převaděč, vysokoškolačka, feministka, řidič, důchodkyně. Toto jsou bývalí občané z jedné z nejhlídanější a nejuzavřenější zemí na světě, kde jsou lidé vychováváni k bezohlednosti, bezpáteřnosti a slepotě. Kniha o státu, kde jedinec nic neznamená, má rudočerné ilustrace, u kterých anonymní postavy nemají tvář.
Lidé z vyšších kast jsou vedeni k postoji, že si svůj status a výhody zaslouží, stejně jako si zaslouží opovrhovaný potomek chudého rolníka hladovět a dřít do úmoru takřka zadarmo, takže to stěží stačí alespoň k holému přežití. Jejich předci prý kdysi neměli správný politický postoj a jsou vychováni k tomu, že toto je jejich spravedlivá mzda. Ti šťastnější zároveň žijí v permanentní obavě, že můžou o své výhody kdykoli přijít a zradit je může kdokoli, včetně členů vlastní rodiny.
„Odsuzujeme…? Nikdy nevíme, jak bychom se na jejich místě, v jejich čase, s jejich vědomostmi, s jejich zázemím, výchovou a rodinou zachovali my. Nemůžeme tvrdit, že bychom se stali hrdiny. Nejsem bláhová, vím, že i další generace už nebudou rozumět nám. Proč jste neprotestovali, nebojovali? Proč jsme ignorovali fakta a dělali chyby, které jsou naprosto zřetelné?... S každým dalším rozhovorem jsem se učila porozumět a pochopit, proč se lidé vydali tou nebo onou cestou.“
Je dění v Severní Korey opravdu těžko uvěřitelné? Kdo ví, jak by se zachovala většina lidí, narodit se tam. Jak velkou mají někteří občané možnost volby?
Určitě zajímavá kniha, a jsem ráda, že jsem ji díky úsilí autorky mohla přečíst. Co mě ale překvapilo - tvářit se v rozhovorech, že je to něco inovativního, to mě opravdu překvapuje, protože podobné věci jsem četla u autorů knih , které byly 15 a třeba více let staré. Tedy dávno známé reálie, které už jsme od uprchlíků ze severní Koreje již četli - pokud se o život v Severní Koreji amatérsky zajímáme. Proto mě překvapuje, že se autorka ve svých rozhovorech tváří, že píše nově, o věcech , o které se před ní nikdo nezajímal nebo o nich neslyšel ? I jako laik jsem o těchto věcech už dávno četla, a jak je možné, že autorka jako koreanistka se s nimi nesetkala? divný ignorantský přístup, o předchůdcích nic nevím a jsem odborník. Ceny budou.
No páni, já u toho skoro ani nedýchala. A opět se ujistila, jak se máme dobře. Dokázat si představit, že mi způsobem, jakým je vypovězeno v knize, řídí stát život, ani ve snu nedokážu. Suprová a hodně poučná kniha. Troufám si doporučit k přečtení.
Tuto knihu budu mít v hlavě ještě hodně dlouhou dobu.
Při čtení jsem měla husí kůži a nevěřila vlastnim očím, co vše se v KLDR děje. Šílené na tom je, že se to ještě děje.
Tuto knihu si musí přečíst opravdu každý. Mělo by to být povinné.
Po přečtení si budete víc vážit toho co máte a hlavně svobody, která není samozřejmostí. Zítra může být všechno jinak.
Děkuji paní autorce, že nám zprostředkovala život v Severní Koreji o kterém se vůbec nemluví.
Přidala jsem si tuto knihu do ČV, ptž kdyby v KLDR tato kniha vyšla, tak je určitě zakázána.
Kniha se mi moc líbila, je fakt strašné číst, jak mohou lidé někde žít a myslet si, že je to vlastně v pořádku.
Knížku mám přečtenou už delší dobu a stále jí mám v hlavě. Popravy celých rodin včetně dětí a ostatní děti se musí na to dívat, aby měly odstrašujicí příklad. Hrůza. Zažili jsme u nás socialismus, kdy umírali a byli týráni nevinní, ale to, co se děje v KLDR je ještě horší. Je dobře, že knížka má takovou popularitu a snad otevře oči lidem, aby viděli, že jsou země, kde je stále ještě nesvoboda, která stojí i lidské životy.
Štítky knihy
totalitní stát rozhovory Severní Korea komunismus ideologie Magnesia Litera vládní sledování občanů (surveillance) severokorejští vůdci útiskAutorovy další knížky
| 2020 |  Svědectví o životě v KLDR |
| 2017 | Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR |
| 2023 | Severka |
| 2014 | Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj |
| 2022 | Deníky ze Severní Koreje |
Zajímavá kniha. Nejvíce mě zaujala rozporuplnost paní důchodkyně z posledního příběhu. Četla jsem knihu Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji od Barbara Demick a proto jsem si chtěla přečíst další knihu o KLDR.