Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/550019/bmid_svedectvi-o-zivote-v-kldr.jpg
5
3270
3270
Všechno, co jste chtěli vědět o životě v KLDR (a totalitě vůbec), ale báli jste se zeptat… Z několika desítek rozhovorů, jež pořídila s uprchlíky ze Severní Koreje, vybrala česká koreanistka sedm, které nejvýmluvněji zachycují různé aspekty každodenního života v nejuzavřenější zemi světa. A role tazatelky se Nina Špitálníková zhostila také při nahrávání audioknižní verze svého díla. Mezi vybranými respondenty,ztvárněnými sedmičlenným hereckým ansámblem, najdeme vysokoškolskou studentku i důchodkyni, šmelináře i feministku – ti všichni se empatické tazatelce svěřili se svými zážitky, vzpomínkami, pocity a obavami, při jejichž poslechu našinec jen nevěřícně kroutí hlavou. Poměry v KLDR totiž překonávají i ty nejdivočejší dystopické vize a nejhrůznější na jejich líčení je právě fakt, že nemáme co do činění s fikcí, ale s děsivou realitou 21. století. Kniha přinášející vzácná svědectví lidí uprchnuvších z područí severokorejského režimu získala v roce 2021 cenu Magnesia Litera za publicistiku.... celý text
Literatura faktu Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Milena Steinmasslová , Gustav Hašek , Vladimír Javorský , Eliška Zbranková , Kristýna Ryška , Alexej Pyško , Johanna Tesařová , Nina Špitálníková
více info...
Přidat komentář
90% - O Severní Koreji mám leccos načteno, takže nemohu úplně říct, že by mě rozhovory se sedmi uprchlými Severokorejci něčím šokovaly. Spíš tam bylo hodně věcí, které mi přišly zajímavé, vykreslující atmosféru v této šílené diktatuře. Často zamrzelo, že autorka některé části rozhovorů musela v knížce záměrně vynechat z bezpečnostních důvodů - lidí ze Severní Koreje utíkají desetitísíce, tak si říkám, jestli by důsledná anonymizace nepostačila. Ale za život těch lidí nebo jejich rodin to nestojí...
Profesorka: "Tak jste si psala do kalendáře cyklus a plodné dny?" ptá se Nina Špitálníková severokorejské učitelky, která se z prominentních poměrů dostala do chudé oblasti na severu země. "To jste mě rozesmála. Co bych dělala v Severní Koreji s kalendářem? Nepotřebujete kalendář. Vše vám připomene strana," odpovídá učitelka, která také mluví o systému vzdělávání, povinných darech škole, šikaně, když student dar nepřinesl, protože na něj rodiče neměli, o povolení studovat cizí jazyk... "Pokud patříte k vyšší třídě, kam jsem patřila já, severokorejský režim vám dodá pocit výjimečnosti, nadřazenosti. A každý den vás v něm utvrzuje. Připadáte si lepší než ostatní, podvědomě opovrhujete lidmi, kteří jsou pod vámi. Tak nějak zapomenete na lidskost."
Dělník-šmelinář: byl obyčejný člověk z nižší vrstvy, který mluvil hlavně o tom, jak přežít vojnu a jak si tam vydělat šmelinou. Ale i o svém dětství, své babičce. "Velkého vůdce měla ráda. Kim Čong-ila už moc ne. Vždycky se na jeho obraz dost mračila a jen ho opucovala, aby se neřeklo. Nedala si záležet. Rozhlédla se, a když si myslela, že se na ni nikdo nekouká, tak něco zamručela." Čtenář se dozví o domovních důvěrnicích sledujících každý krok lidí v domě. O vojně, která trvá deset let. O práci v továrně a pašování zboží z Číny.
Převaděč: prožil život poblíž hranic s Čínou a překračovat je za úplatky pohraničním strážím pro něj bylo zcela běžné. Mluvil o nuzném životě na vesnici, práci na poli, pašování léků a dalšího zboží z Číny. O převádění lidí. A o ženách, které skončí v Číně na trhu s lidmi, protože v Číně je žen málo. "Ale i když má člověk přátele, tak je opatrný. Pořád se spoléhá jen sám na sebe, protože nemůže nikomu stoprocentně věřit." Zajímavé byly informace o modernizaci - člověk si říká, jak v zemi, kde elektřina jde jen někdy, dobíjí lidé mobily. Jak silný je signál. Kdo všechno je odposlouchává.
Vysokoškolačka: byla asi největším překvapením - dívka z vysoce prominentní rodiny, která si žila skorem jak my na Západě, řešila maximálně to, aby si zakázaný jihokorejský seriál stáhla nenápadně na USB a neměla doma snadno vypátratelná DVDčka. Oblékání, zakázané účesy, účast na megalomanské severokorejské "spartakiádě", šikana chudších spolužáků, kteří nepřinesli dary do školy... Ta asi po "útěku", který jí proti její vůli zařídili rodiče, prošla největší sebereflexí. "Není úplně lehké něco takového přijmout. Když jsem slyšela nebo četla, co všechno se lidem dělo, jak se s nimi zacházelo, vždycky jsem se zamyslela: Dělal to i táta? Věděl o tom? A co máma? A co si budu nalhávat, stát jsem podporovala i já."
Feministka byla nejmrazivější. Žena, které v dětství popravili kamaráda, protože i malé děti jsou trestány za činy svých rodičů, žena, která zažila sexuální násilí na léta trvající vojně, aby následně musela vstoupit do domluveného manželství se všemi důsledky včetně nechtěného těhotenství. Muži se jí zprotivili asi už navždy... A přitom jako dítě byla stejná jako každý z nás. "Já jsem předtím bonbón nikdy neměla, a tak pro mě představoval poklad. Každý den jsem si jednou lízla, aby mi vystačil i na další dny."
Řidič: představil čtenáři svět severokorejských prominentů, nočních klubů, prostitutek, drog, ale i povinného sledování těch, které vozil, a jejich udávání. Zajímavosti typu jak získat řidičský průkaz a že ženy řídit nesmějí. "Když jsem poprvé po útěku přijel na benzinku, byl jsem u vytržení. Natankoval jsem a ještě jsem si koupil pití a jídlo. Za to ten útěk prostě stál."
Důchodkyně: utekla, i když Koreu miluje a na Velkého vůdce nedá dopustit. Zažila druhou světovou válku, Korejskou válku, celý ten přechod od relativně normální země k diktatuře. Američané byli ti špatní. A pak v 90. letech nastal hladomor. "Jednoho dne se začala objevovat tvrzení, že třetí denní jídlo je nezdravé. Ulice byly polepené propagandistickými plakáty, v televizi dokonce běžel takový edukativní pořad nebo spíše reklama, kde jeden muž jedl oběd a náhle kvůli tomu zemřel." Smrt manžela a syna, útěk s dcerou. Přesto je pro ni Kim Il-Song bůh.
Celkově mě překvapilo, jak adaptovaně lidé, s nimiž dělala rozhovor, působili. Jak až na výjimky chápali rozdíly mezi Severní Koreou a demokratickým světem. Ráda jsem četla vysvětlivky, které autorka přidávala do poznámek pod čarou. Určitě si od ní ještě něco přečtu. A ilustrace od Myokard jsou top.
Pokud Vás zajímá podobná kniha psaná formou rozhovorů (jedná se o příběhy z Číny), tak bych velmi doporučil Hovory se spodinou (Liao I-wu) - https://www.databazeknih.cz/knihy/hovory-se-spodinou-145105.
O Severní Koreji jsem neměla moc velké povědomí a tato kniha mi hodně otevřela oči. Některé části rozhovorů mi připomínaly praktiky zmíněné v knize Musím tě zradit (od Ruty Sepetys) ukazující režim kultu osobnosti v Rumunsku.
Výpovědi uprchlíků jsou místy téměř neuvěřitelné a velmi jsem ocenila poznámky pod čarou, kde byla vysvětlována fakta a používané pojmy (přesto jsem si spoustu dalších informací ještě vyhledávala). Někdy člověka zamrazí, když se v rozhovoru narazí na nějakou pro nás úplně samozřejmou věc (jako používání kalendáře, nebo řízení aut ženami), které jsou pro uprchlíky úplně nepochopitelné.
Silné rozhovory s lidmi z různých sociálních vrstech, s různým postavením, kteří mají jedno společné - odešli/utekli z jedné z posledních brutálních diktatur na Zemi. A i když každý zažil a musel čelit jiným problémům a zážitkům, je to děsivé čtení.
Člověku prostě padá brada. Jak je něco takového vůbec možné? Je to jako když si čtete utopický román, ale na konci zjistíte, že to utopie není a je to reálné.
Doporučila bych přečíst všem těm českým remcalům, kteří v nejrůznějších diskuzích nadávají na zemi, kde žijí.
Kniha, plná silných příběhů, kterou jsem musela chvíli rozdýchávat. Od paní Špitálníkové jsem ještě nikdy nic nečetla, ale znám ji z různých článků a rozhovorů. Je mi sympatická a tato její kniha mne šokovala svou otevřeností, i když jsem s tím současně i tak nějak počítala. Opravdu můžeme být rádi, že nežijeme v tak strašném totalitním zřízení jako obyčejní lidé v Severní Koreji.
Co dodat k této knize? Snad jen díky,že můžu žít v této naší malé republice s jejími klady i zápory, protože vždycky může být hůř.
Silné lidské osudy lidí,kteří se narodili v KLDR a obdiv k nim,že dokázali z toho pekla odejít.
Surovo autentické rozhovory so severokórejskými utečencami z rôznych spoločenských vrstiev, vekových skupín a profesií, na základe ktorých dostaneme možnosť nahliadnutia do fungovania režimu a štátu KLDR.
Dôležitosť kastového systému - songbunu, kult osobnosti a plno obrazov vodcov Kim Il-sunga a Kim Jong-ila, ktorí sú tvárou a silou propagandy. Nefiltrovaný obraz vymývania mozogu bežného ľudu, ktorí nepozná význam slova “sloboda.
Šokujúce a mrazivé opisy reality, pri ktorých mi naskakovali zimomriavky a prepadávala ma úzkosť. Ťažká téma, ktorá bohužiaľ nie je fikcia, ale skutočnosť, pred ktorou je tak jednoduché zatvárať oči.
Keďže je mesiac audiokníh, tak si knihu určite vypočujte, každý rozhovor je interpretovaný iným hlasom a dodáva knihe úplne iný rozmer. Odporúčam každému, kto si stále myslí, že mu niečo chýba a nemá sa dobre. Za mňa MUST kniha na rozšírenie všeobecného rozhľadu.
Wow, co na to říct. Kromě silných rozhovorů musím vyzdvihnout ty, kteří je namluvili. Výborné! A u Kristýny Ryšky jsem se málem i rozbrečela (jen to, že jsem stála na zastávce autobusu mě donutilo slzy udržet)....
Obdivuju tu myšlenku a práci, kterou musela autorka při zpracovávání této knihy vyvinout. Plně se ztotožňuji s názorem níže, že ikdyž máme o životě v KLDR určitou představu, některé věci pro mě byly prostě nepochopitelné...
Jak může pár lidí u moci udržet sysytém, ve kterém je na drtivé většině obyvatelstva pácháno takové bezpráví?
Už jsem četla román zasazený do KLDR (Syn správce sirotčince_A. Johnson). Svědectví v této knize potvrdila, že je "všechno" možné. Takže to, co se mi zdálo přitažené za vlasy, je běžná realita v lidově demokratické republice.
Moc zajímavé. Děkuji a budu ještě pokračovat dalším autorčiným titulem.
Audiokniha.
Každý človek má istú predstavu, čo sa v KĽDR deje. Ale až po prečítaní tejto knižky si plne uvedomí peklo totalitného systému.
To, čo sme zažívali v Československu počas socializmu, bola zjavne len „light“ verzia diktatúry.
Verejné popravy, povinná vojenská služba 10 rokov, hladomor, celkovo podradné postavenie žien v spoločnosti, kastovný systém...
Knižka je písaná formou rozhovorov so siedmimi utečencami z KĽDR a ich výpovede sú skutočne silné.
Odporúčam.
.....nemám slov. Při čtení mrazí. ... Buďme vděční za život, svobodu. ... Doporučuji přečíst.
Po přečtení Severky jsem přistupovala ke knize s obavou, bude to lepší, stejné?
Mile jsem byla překvapena! Četlo se mi to s lehkostí, těšila jsem se na další stránky.
Sedm příběhů, sedm nahlédnutí do života Korejců, sedm výpovědí nad kterými zůstává rozum stát.
Říkáte si, je to vůbec možné? Ale ano, kdo nezná nic lepšího, neví, že může být jeho život úplně jiný.
Velice mrazivé čtení (v mém případě poslouchání), u kterého si teprve naplno uvědomíte jak velké štěstí máme, že jsme se narodili tady u nás v téhle malé zemičce. Je tolik lidí na světě, kteří takové štěstí neměli. A v KLDR nejen, že za to nemohou, ale ještě jsou za to od úplného dětství tvrdě trestáni. Je to strašné čtení a nejednou mi z toho nebylo moc dobře. Asi nikdy to nedokážu plně pochopit. Zvlášť poslední rozhovor ve mně zanechal jakousi pachuť toho celého... Važme si toho, kde žijeme a způsobu, jakým žijeme a můžeme žít!
Těšila jsem se, až si knihu přečtu. KLDR mě velmi zajímá a dozvěděla jsem se tak hodně nových informací.
Při čtení mi bylo úzko, prožívala jsem to. Nejvíce mě zasáhl příběh feministky….. na druhou stranu mě naštvalo těch pár mužů, co dostalo strach, uteklo a své ženy a děti tam nechali. I přesto, že věděli, jaký osud je čeká. Prostě jsem nad nimi necítila slitování…
Z Niny jsem několikrát i přes pouhá písmena vycítila, že má vztek a má potřebu soudit. A vůbec se nedivím. I po těch hrůzách, co vyšly na povrch, někdo považoval za správné, že někdo takové štěstí v KLDR nemá a žije v bídě a o hladu.
KLDR je pro mě naprosto nepochopitelná, neskutečně odporná propaganda, která lidem zatemnila mozek.
Četlo se to moc dobře, každý měl jiný příběh. Přečteno za dva večery a těším se na další knihu od Niny.
Tato kniha se čte skoro sama. Rozhovory se severokorejskými uprchlíky jsou nesmírně zajímavé. Toto je moje druhá kniha od Niny Špitálníkové, takže trošičku povědomí jsem už měla, ale přesto jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých i šokujících informací.
Neskutečné, dechberoucí, neuvěřitelně smutné, nevysvětlitelné, tragické... Takové pocity při čtení svědectví uprchlíků prožíváte. Nejvíce bych ocenil rozmanitost jednotlivých výpovědí: na jedné straně máte řidiče, převaděče, na druhé třeba vysokoškolskou studentku, což vám dává náhled do toho, jaké životy příslušníci jednotlivých kast vedou. Jelikož to, do jaké kasty se narodíte, předurčuje celý váš život.
Při čtení jsem zároveň neustále myslel na 1984. Je depresivní, že vize Orwellova světa se někde skutečně naplňuje...
Zároveň doporučuju díl Hyde Park Civilizace z 9. března 2024, kde vystoupila právě Nina Špitálníková a v němž zaznělo mnohé z výše zmíněné knihy. A vím jistě, že je jen otázkou času, než si přečtu další věci z její tvorby. Nehledě na to, že se chystá pokračování rozhovorů s dalšími uprchlíky...
Knihu bych doporučila každému. Trochu jsem se bála, jestli na mě realita KLDR nebude moc, ale autorka dokázala toto těžké téma zpracovat bez zbytečného emotivního ždímání čtenáře. Forma rozhovoru mi překvapivě sedla a knize není co vytknout.
Štítky knihy
totalitní stát rozhovory Severní Korea komunismus ideologie Magnesia Litera vládní sledování občanů (surveillance) severokorejští vůdci útisk
Autorovy další knížky
| 2020 |  Svědectví o životě v KLDR |
| 2017 | Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR |
| 2023 | Severka |
| 2014 | Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj |
| 2022 | Deníky ze Severní Koreje |
AUDIOKNIHA: Začnu tím, že v první části knihy mi některé dotazy přišly až hloupé a nevhodné. Jak se asi cítí žena, která potratila? Vážně je potřeba tu otázku pokládat? Říkala jsem si, že jestli to takhle bude pokračovat, rozhodně nebudu moct dát plný počet. Jenže se to v průběhu čtení zlepšilo a přibylo víc vět typu: „omlouvám se, jestli je otázka nevhodná, jestli chcete, nemusíte odpovídat.“ A vzhledem k tomu, kolik muselo dát práce už jenom ty rozhovory uskutečnit, tleskám. To, že KLDR je špatné místo pro život, čiší z každé podobné knihy. To, čím se tenhle text odlišuje, je forma. Rozhovory umožňují, aby to celé působilo ještě děsivěji. V příběhovém zpracování jednotlivce si můžete říct, to je strašný. Ten měl prostě vážně pech. Tenhle formát vám ale dokazuje, co všechno se v KLDR děje běžně, v jakém měřítku a komu všemu. To, že zpovídaní pocházejí z různých společenských vrstev umožňuje širší vhled. A pro mě obzvlášť šílené byly příběhy kolem vojny nebo pohled na drogy. Rozhodně doporučuju. Pořád je to ta stejná špína, hlad a beznaděj. Ale působí to trochu jinak. Až z toho mrazí. Je to místo, kde neexistuje přátelství. Místo, kde nechci žít... Dokážu si ovšem u knihy představit taky to, že by rozhovory mohly být delší. Určitě by to pak rozkrylo i jiné aspekty, na které se třeba nedostalo. Ale chápu, že respondenti na delší rozhovor neměli nervy.