Přidat komentář
Poutavá psychologická próza, parádně vypracované nejen charaktery postav, ale i popisy prostředí a nálad, kde autor opět předvedl svůj vypravěčský talent. Rozhodně román, který stél za přečtení a patří mezi povedená autorova díla.
Řezáčův svědek mi připomněl psychologií Havlíčka a uzavřeným prostorem maloměsta Poláčkovo Okresní město; postavy - to jsou typové biografie malých, bezvýznamných lidí, kteří krouží po vyběhaných životních drahách jako na orloji; každá jiným způsobem musí překročit svou hranici; tíživá atmosféra, podobenství, originální obraznost, překvapivě optimistický závěr
Tuto knihu, celou ušmouranou a poškozenou jsem našla v antikvariátu a stála pouhou pětikorunu. Přečetla jsem horu knížek, ale žádná se mi tak nedostala pod kůži. Není to čtení na jedno odpoledne, odkládala jsem ji a přemýšlela o plíživém zlu, jež zde autor tak mistrně vykreslil. Navíc je napsaná krásným jazykem.
Řezáče s Havlíčkem považuji za nejlepší české autory. Ve Svědkovi opět Řezáč nezklamal, krásný jazyk, myšlenka... doporučuji.
Více se mi sice líbilo Černé světlo, ale i tento román Václava Řezáče si jistě zaslouží pozornost.
Kniha patří neprávem k dosti neznámým, na rozdíl od např. Černého světla. Václav Řezáč napsal úžasný psychologický román, který je skvěle napsaný, za zmínku stojí výborně popisy prostředí, nálad, ve kterých používá mj. množství personifikací. Z hlediska psychologie postav je román naprosto dokonalý. Je to asi jediná kniha ještě Joycovým Portrétem mladého umělce, kterou chci přečíst ještě jednou.
Doufám, že si kniha najde své čtenáře, protože je velice kvalitní a patří mezi špičkovou světovou psychologickou prózu.
Autorovy další knížky
1968 | Poplach v Kovářské uličce |
1940 | Černé světlo |
1951 | Nástup |
1934 | Kluci, hurá za ním! |
1942 | Svědek |
V y n i k a j í c í román, ke kterému by mi víc seděl název Pokušitel než Svědek, ale co už.
Václav Řezáč ve vrcholné formě. Propracovanou psychologií postav, krásným jazykem i tím, s jakou lehkostí se ráchá v temných stránkách lidských duší, mi to připomínalo vynikající díla Jaroslava Havlíčka.
Určitě mohu vřele doporučit.
Do městečka Byteň přijíždí půlnočním vlakem už na první pohled divná postavička – tajemný a jaksi „měňavý“ stařík Emanuel Kvis. Jak se postupně ukáže, není schopen žádných citů a aby zaplnil svou prázdnotu, jitří cizí city, čím víc, tím líp a nejlépe hned - je už starý a nemá čas čekat, jak se co časem samo vyvine.
Usadí se ve zděděném domku a se sousedy zapřádá zdánlivě nevinné hovory, při nichž neomylně vyčenichá jejich nejskrytější, těžce potlačované či zatím netušené touhy, zloby, křivdy (včetně jejich vnitřní nepřekročitelné hranice). Pak je ve vhodné chvíli pokušitelsky popostrčí, aby se věci mohly udát (a on si mohl nasosat hutné emoce). Dominový efekt, který tím uvede do chodu, smete kdeco a přesně po tom prahne - konečně naplní svoji bezednou prázdnotu cizími city.
A vy si tak moc přejete, aby mu už konečně sklaplo, protože se nemůžete dívat, jak tenhle dědek postupně ničí život tolika normálním lidem, jak nezadržitelně šíří zkázu jako mor. A těžko se bráníte myšlence, že kdybyste se potkali, možná by dostal i vás, protože každý máme svou větší či menší 13. komnatu, zamčenou na devět zámků. Nebo ne?