Tajná historie
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538274/bmid_tajna-historie-6640aee892e51.jpg
4
441
441
Co by dokázalo dohnat pět rozumně uvažujících lidí k vraždě? Richardovi se na univerzitě podaří zařadit mezi elitní kroužek pěti studentů klasické řečtiny a užívá si idylu intelektuálního přátelství v uzavřené skupince. Následný rozklad sounáležitosti mu tedy připadá o to palčivější a pouští se do pátrání, co jej mohlo zapříčinit. Kdy se vlastně opojení životem a věděním proměnilo v natolik destruktivní síly, aby přimělo v podstatě sympatické hrdiny ke zločinu? „Nepovažuji se za žádného zloducha. Kdykoliv čtu v novinách o spáchaných vraždách, pokaždé mě zaráží ta zatvrzelá, skoro až dojemná sebejistota, s níž všichni ti sérioví škrtiči, úchylní pedofilové a zvrácení zločinci všeho druhu odmítají rozpoznat zlo, které se v nich skrývá, a dokonce pociťují nutkání hlásit se k jistému falešnému pojetí slušnosti: , Já jsem v podstatě velice slušný člověk.“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
OneHotBook
Originální název:
The Secret History , 1992
Interpreti: Daniel Bambas
více info...
Přidat komentář
Román, který jsem nakonec hltala s napětím, i když rozjezd byl velice pozvolný, možná až moc. Jak mi u Stehlíka vadila rozplizlá druhá část knihy, tady to bylo naopak. Ale i tak mě autorka nakonec chytla a nepustila až do konce. Nechala mě vychutnat si ten anticky stavěný román, plný velkých až přehnaných emocí na straně jedné a paradoxně chladných bezcitných jednání na straně druhé. Kam až dovede znuděné nafoukané studenty jejich pocit, že jsou oprávněni udělat cokoli? Dokáže vůbec něco rozložit několik mladých lidí, pohybujících se ve "vybrané" společnosti, která jim dává pocit, že stojí nad ostatními? Vlastně nevím, jestli mi byl někdo z nich sympatický, možná k tomu měl svádět Richard, ale jako vypravěč působil celou dobu víceméně jako pozorovatel a byl trošku nemastný. Odtažitý chladný Henry, kterého bych se v reálném životě možná oprávněně bála? Zhýčkaný, přehnaně jednající Francis? Bunny, který uměl výborně využívat okolí a sám toho moc neposkytl? Camilla, která to hrála na všechny strany? Či snad Julian, pokrytecký, uzamčený ve svém světě, který se vlastně podílel na vzniku těch neochvějně nabubřelých studentů? Nakonec snad ač s mnohými výtkami Charles. Něbo pár těch "normálních" studentů jen okrajově zasahujících do děje. Ale i přes tu nesympatii k hlavním postavám jsem nepřestala chtít vědět, kam se příběh dostane a kam se dostanou oni sami.
PS: Audioknížka. Díky moc Danielu Bambasovi, podle mě má velký podíl na to, že mě nenechal opustit knížku kvůli přepomalému rozjezdu.
Ani jsem nečekala, že mne tato kniha tak pohltí - je jedním slovem vynikající! Autorka má naprosto vytříbený sloh a já jsem si příběh opravdu užila. Pokud jde o zvolené téma, jedná se o hodně zajímavou a hlavně nevšední knihu. Kromě toho jiskří napětím a určitým tajemnem od první do poslední stránky. I když pochopení pro zúčastněné studenty jsem neměla a nemám, proto asi nejsympatičtější mi byl profesor Julián Morrow. Ostatní charaktery jsou - některé více, jiné zase méně - pokřivené a částečně i nenormální. Konec mne nijak zvlášť nepřekvapil, vzhledem k vývoji situace se mi zdál přiměřený, i když upřímně řečeno nevím, zda jsem s ním byla spokojená? ;-)
Líbilo se mi moc. Atmosférou mi to, nevím proč, trochu připomínalo Poslední kabriolet, který patří mezi mé nejoblíbenější knihy. Pomalé rozplétání příběhu, charakterů postav, vzájemných vztahů - vše dokonalé. Jen ten závěr byl - dle mého - trochu rychlejší a "odfláknutější", než by bylo nutné - spousta věcí zůstala v pozadí, i když by si také zasloužily nějaké finále a vysvětlení. Jinak skvělá knížka ...
Skvele propracovany pribeh, pri kterem obcas i mrazilo. Naprosto me to pohltilo a prelouskala jsem tu bichli behem par dni. Hodnotim lip nez Stehlika od teze autorky.
Jedna z nejpůsobivějších knih, které se mi kdy dostaly pod ruku. Znepokojivá, dechberouci a hrozným, zvráceným způsobem krásná.
Donna Tartt me naprosto oslnila svým vytříbeným jazykem (čteno v originále) a mistrovskou schopností vykreslit ponurou atmosféru Vermontu, ale i dynamiku mezi skupinou rozmazlených snobů, jejichž poetickou estetikou a hýřivým stylem života je hlavní hrdina z nižší střední třídy tak fatálně fascinován. Román řeší širokou škálu témat, od sociálních rozdílů, přes závislost, násilí a psychické zdraví až po svá ústřední témata, krásu a vinu, které člověka dokáže zbavit asi jen smrt. Na první pohled působí jako antická tragédie, kdybyste ji zasadili na americkou univerzitní půdu 80. let, ale ve skutečnosti je něčím mnohem víc.
Spousta důležitých věcí se člověku v plném rozsahu spojí až ke konci, a tak přestože nemám ve zvyku knihy číst dvakrát, Tajnou historii si i přes její délku chci pro její plné docenění určitě přečíst znovu. Už jen proto, abych se přesvědčila, jak moc celou tu dobu jednotlivé postavy manipulovaly sebou navzájem, a co je důležitější, jak mistrně se hlavnímu hrdinovi dařilo manipulovat se čtenářem samotným. Je až k nevíře, k jakým myšlenkám dokázal člověka přivést. Nejprve si usilovně přejete, aby už konečně došlo k ústřední události, která je avizovaná už na obalu knihy a které se díky Bunnyho odporné povaze vyloženě nemůžete dočkat. Když pak ale váha toho činu nemilosrdně drtí životy všech (anti)hrdinů, rozkládá jim vztahy a před vámi se otevírá plná šíře jejich charakterů, začněte tak trochu zpochybňovat i ten svuj.
Epilog jsem musela psychicky zpracovávat několik dní. Během nich jsem si ve svém životě nebyla jistá snad ničím, kromě toho, že s Donnou Tartt jsem ještě rozhodně neskončila.
Škoda, že toho o staré řecké literatuře, kultuře a filozofii nevím více (z toho mála, co jsme se učili ve škole, jsem už hodně zapomněl), jinak bych si knihu zřejmě užil mnohem více. I tak jsem ale zachytil množství styčných bodů mezi myšlením a jednáním postav příběhu a starým Řeckem. Julián jako nějaký starý řecký filozof se svým malým kroužkem žáků, motivy - vražda, neúmyslné zabití v přechodném šílenství (byť uměle navozeném), homosexuální láska, incest, žárlivost, ničivé výčitky po činu (ve stylu řeckých Erinyí), sebevražda - a stavba děje jak ze starých řeckých tragédií (expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa). Předpokládám, že to autorka i zamýšlela pojmout jako americkou studentskou verzi antické tragédie. Každopádně je to skvěle promyšlený a vyprávěný, bezmála detektivní a podobně napínavý příběh. Jediné, co mi (bohužel hodně) kazilo dojem z knihy, byl špatný překlad – třeba ten otrocky převzatý anglický slovosled v každé druhé větě (vydání z roku 1996).
Od Tarttové přečtení druhá kniha (první byl Stehlík).
Na můj vkus zdlouhavě popisované pasáže, které nebyly (dle mého názoru) podstatné.
Čekala jsem od knihy hlubší pointu s ohledem na to, že hlavní hrdinové studovali starověkou řečtinu - to dávalo přebalu knihy tajemné kouzlo, které se však zcela vytratilo, studium starověké řečtiny bylo v celém kontextu poměrně dost nepodstatné.
OK, kniha neublížila, nebyla to ztráta času, ale nehltala jsem ji tak, že bych se každý večer těšila, až ji otevřu.
Mám ráda ty školské/internátní příběhy, ať už filmové (Trhliny, Like minds, Pod hladinou) nebo knižní (Hráči), jsou něčím vnitřně děsivé, až zvrácené... To uzavřené prostředí přímo láká k nějakému tajemství, zakázanému spolku, paktování či zločinu...
Bavilo mě, jak Tarttová vykreslila Bunnyho. V kontextu celého příběhu měl čtenář až chuť sám něco udělat, nějak ostatním pomoci... záměrně tak čtenáře stylizovala do pozice, kdy až „ospravedlňoval“ jednání a činy zbytku skupiny. Ovšem na to, jak je kniha detailní a popisná (Camilla a její téměř neviditelné mateřské znaméno pod okem), místy až zdlouhavá, postrádá spád a detaily na tam, kde by je čtenář uvítal, ba přímo po nich prahne (bakchanálie, rokle). Alespoň já jsem se pořád těšila a doufala, že se k nim vypravěč jednou vrátí, poví nám víc... Tyto dva celkem stěžejní okamžiky se „jakoby“ zrychleně přeskočily a po nich se děj opět vrátil k normálu, tj. k popisnosti a detailům, líně se plazícímu ději. Cítila jsem se proto trochu „podvedená“, že se tak nestalo.
Takhle kniha je alespoň pro mě důkazem toho, že existují lidé, kteří píši knihy, a pak spisovatelé.
Skvělá kniha. Přemýšlím, co více napsat, nenacházím slova. Tak snad jen - doporučuji.
Jak mne navnadila první stovka stran s "řeckou" tématikou, tak jsem pak byla stále více roztrpčenější z celé knihy (a ve zbytku už nic řeckého nebylo ani náznakem). Bez vyzrazení prvků děje se nelze pouštět do detailů, ale celkově mě všichni hrdinové bez výjimky skrz naskrz zklamali a znechutili, aspoň v autorčině pojetí (ne vše bylo řečeno). Mnohé pasáže jsem považovala za masochisticky přehnané, předlouhé a neskutečné (ve smyslu, že k těm situacím prostě nemělo dojít, nebo snad šly trochu lépe zvládnout, čistěji se z nich vybabrat). Celkový dojem je deprese, nevěřícnost a zklamání - nejen z jednání hlavních postav, ale snad spíše z toho, nač dala autorka důraz a co zcela upozadila, čímž prostě pocity nelibosti a nevolnosti ve mně výrazně umocnila, současně ovšem s nevěrohodností (nikdo svých hloupých ani zlovolných skutků nelitoval, jen a pouze každý litoval sám sebe? - děsná představa nastupující generace ve společnosti).
Tarttová výslovně odkazuje na Zločin a trest. Samozřejmě konec XX. století není stoletím XIX. A taky USA nejsou Rusko. A hrdinové Tarttové se svými vysokoškolskými mejdany, alkoholem i kokainem nejsou Raskolnikov. Mají jiné motivy než on a taky svůj čin prožívají jinak. Ten koktejl jejich cynismu a výčitek svědomí je působivý. Chvílemi strhující. Ale Tarttová není Dostojevskij. Chvílemi rozvláčné a nudné.
"Smrt je matka krásy."
Úžasná kniha, i když rozhodně ne pro každého - ať již rozsahem, či tématem. Ale která kniha pro každého je, že..Skvěle vykreslená psychologie postav, mimochodem postav neobyčejných a právě to mě tak bavilo. Ústřední téma, zločin, zas tak neobyčejné není. Přesto je na ní něco znepokojivého. Když nad tím tak přemýšlím, tak nejspíše fakt, že každý z nás má v sobě temnou stranu, která je schopná nejrůznějších činů. Dočetla jsem ji včera, ale přetrvává ve mně jakási přjemná melancholie...
Slavný Isaac Asimov vzpomínal ve své autobiografii Já Asimov na jednu nepěknou událost z dob studií na vysoké škole. Jakýsi učitel tam požádal své žáky, aby zajistili pro účely praktické výuky, jednalo se o pitvu zvířete , biologický materiál. Asimov ulovil toulavou kočku, kterou přinesl mrtvou do školy. Ta kočka ho pak ještě po mnoho let strašila ve snech. Pětice hlavních hrdinů románu Donny Tarttové se dopustí mnohem závažnějšího činu a ani oni ve chvíli jeho plánování netuší, že si tím uvážou na krk balvan, jenž budou muset nést po zbytek svých dní. Téma knihy není vůbec nové, naopak jedná se o jedno z nejklasičtějších a je proto důležité, jak je zpracováno. Autorka vykreslila portréty jednotlivých aktérů natolik sugestivně, že se během četby stávají součástí života čtenáře. To je podle mě vždy známkou velkého literárního talentu. Tarttová tak nečiní formou sáhodlouhých popisů, které by brzy začaly nudit. Naopak, využívá drobný detail zachycený na několika řádcích. Banální reakce nebo určitý zvyk dané osoby v běžné situaci je klíčem k jejímu pochopení. Hlavní protagonisté románu, kromě vypravěče samotného, pocházejí z vyšších sociálních vrstev, což se obráží i v jejich životním stylu a jednání. Je to i jedna z věcí která je spojuje, protože jinak jsou značně rozdílní. Geniální, distingovaný a chladný Henry, dvojčata Charles a Camilla, poněkud rozmazlený Francis a jazykově nepříliš nadaný, zato však potměšilý a vychytralý Bunny. Jakmile se vypravěč příběhu Richard a jeho prostřednictvím my čtenáři seznámíme s touto partičkou, začíná skutečný příběh, z jehož průběhu je stále jasnější, že nemůže dobře dopadnout.
Již tímto svým prvním románem ukázala Donna Tarttová světu, jak velikou je spisovatelkou. Vytvořila si svůj vlastní, rozpoznatelný styl, kdy příběh neplyne lineárně z časového bodu A do bodu B, ale jako by se jednotlivé situace, ze kterých se skládá, stále znovu opakovaly, jen vždy v mírně pozměněné variantě. Tak jako je tomu i v reálném životě. Při četbě románu Malý kamarád jsem měl pocit, že by se mohl trochu zkrátit. U Tajné historie tomu tak nebylo vůbec. Jen jsem občas zatoužil zastavit jeho protagonisty, vrátit se o pár stránek zpátky a umožnit jim, aby si své jednání ještě promysleli a rozhodli se jinak.
Kniha je opět napsaná tak, že je čtenář už od první stránky v napětí, kam se děj bude vyvíjet. Autorka má velký vypravěčský dar, díky kterému dokáže velmi plasticky a věrohodně nejen popsat prostředí prestižní americké university, ale i perfektně vykreslit psychologii jednotlivých postav. Určitě mimořádný čtenářský zážitek, po kterém si musíte dát pauzu a přečtené déle vstřebat a přemýšlet nejen o přečteném, ale také o tom, kam až jsme schopni zajít, abychom se zbavili nesnesitelných přátel. Ani to nejlepší vzdělání, dostatek peněz od rodičů a exkluzivní podmínky ke studiu nezaručí hrdinům této knihy to, co většina z nás marně hledá, bezproblémový život. Ten totiž neexistuje a pokud si hrdinové této knihy chtějí užívat a nejsou schopni převzít odpovědnost za neomluvitelný zločin, musí příběh nevyhnutelně dopadnout tragicky. Silný příběh, rozhodně doporučuji náročnějším čtenářům.
Po přečtení Stehlíka, ze kterého vstřebávám zážitky z neuvěřitelné formy psaní, jenž vás dlouhým, velice podrobným vyprávěním dostal nejen na místo dění, ale i do zákoutí každé myšlenky a samotné duše protagonistů, podpořena příběhem, který byl přesný a barvitý jako sám život, ne-li víc, ještě dnes, dva roky poté, jsem se konečně dostal k Tajné historii.
Donnu Tartt jsem zde našel o několik let mladší a nutno dodat, že kdyby sama sobě nenastavila laťku tak neuvěřitelně vysoko, bylo by to za plný počet. Historie však oproti Stehlíkovi tu a tam maličko ztrácí tempo i imerzi, v soukolí ostatních literárních titulu je to však stále nanejvýš úctyhodný počin, který vám poskytne velice podobný zážitek.
Mne, jakožto studentovi humanitních studií jen navyšoval chtíč po pocitu uniknout z periferií nuzných všedních životů někam daleko dál, kde vaši cestu vede mysl, o berličkách hutných faktů o člověku a lidstvu jako takovém společně s fantazií jemně dotvářející raison d'être, tenkou nití sešitou právě s duhy i neduhy reality samotné. Nadevšechny superlativa k projevu autorky v jejich knihách, bezmezně perfektně vytvořeným postavám i kulisám musím dodat, že je trochu škoda, že v těchto vytvořených podmínkách nešla právě dál do hlubin hedónismu, a samotná zápletka tu a tam začala pokulhávat, vždy ji ale podpořil když ne její vývoj samotný, tak náhled pod pokličku Henryho, dvojčat, či hrdiny samotného.
Donna Tartt v jednom rozhovoru řekla, že by chtěla za život napsat alespoň 5 knih. A já s nedočkavostí a smutkem zároveň čekám na dvě další, i když to bude až za cca 10 a 20 let.
S týmto som bojoval dlho, dvakrát som za požičanie zaplatil pokutu. Kniha má zopár silných chvíľ a zábleskov, ale mám pocit, že cieľom autorky bolo predovšetkým rozvláčne opisovať situácie a pohadzovať si s postavami. Veľká literatúra musí mať hĺbku a nadčasovosť. Zábavná a oddychová si žiada dej a spád. Toto nemá z toho nič. Akoby sme chceli jedným jogurtom nakŕmiť desať ľudí. Ich gurmánsky zážitok bude na úrovni tušenia. Kniha určená pre nežnejšiu časť ľudstva vo veku 30-40 rokov, s dvoma deťmi a nostalgickými spomienkami na obdobie štúdia. Najlepšie filozofického smeru.
Rozvláčný začátek, ale pak jsem se tak začetla, že mě mrzelo, že je konec. Zajímavý příběh, výborně popsané postavy...
Štítky knihy
prvotina americká literatura studenti tajemství incest rituály a obřady psychologické experimenty univerzitní román
Po Stehlíkovi velké zklamání. Spousta slov o ničem, příběh mě nezaujal, dočetla jsem jen s velkým sebezapřením.