Tajná historie
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78152/bmid_tajna-historie-1Fd-78152.jpg
4
464
464
Richard se po roce studia na univerzitě zařadí mezi elitní kroužek pěti studentů studujících řečtinu u skvělého pedagoga Juliána Morrowa. Není lehké se mezi tyto studenty dostat, protože tvoří uzavřenou skupinu v rámci univerzity. Richard je zcela nadšený výukou, profesorem i svými novými přáteli: Charlesem a Kamilou, Francisem, Edmundem (Bunny) a Henrym. Tráví spolu téměř veškerý čas, víkendy tráví ve Francisově domě na venkově, ale Richard vycítí, že studenti mají i aktivity, které před ním tají...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , Osveta (Martin)Originální název:
The Secret History, 1992
více info...
Přidat komentář
V tomto románu Donny Tartt je vylíčen příběh skupinky znuděných univerzitních studentů řečtiny, věčně zfetovaných a ožralých snobů, které vede charismatický psychopat. Tito mladí lidé se dopustí dvou vražd a zapletou do toho i svého spolužáka, zamindrákovaného slabošského troubu, který se jim chce podobat. Vraždy zcela rozloží jejich malou partičku zevnitř a ani sentimentální závěr nedokáže smazat odpor a pohrdání, jaký jsem ke všem hrdinům cítila. Tento román je totiž pozoruhodný tím, že v něm nenajdete kladnou sympatickou postavu, i hlavní hrdina, vypravěč, je natolik bezpáteřní zbabělec, že se s ním nemůžete ztotožnit.
Knížka je ale skvěle napsaná, výtečně se čte, po dlouhé době jsem se nemohla od knihy odtrhnout, jak byla napínavá, zhasínala jsem lampičku u postele mnohem déle, než jsem zvyklá. Když ji ale nezařadíte do svého čtenářského seznamu, vůbec o nic zásadního nepřijdete.
může mladická nerozvážnost zničit život? Krásný popis charakterů, prostředí, pohnůtek i následků ... kniha, která se jen těžko odkládá a s napětím dočítá.
Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.
Když má nějaká audiokniha více než dvacet hodin, zbystřím. Hodně zvažuji, zdali do ní jít, nebo nikoliv. Mám raději kratší audioknihy. Přesto jsem se tentokrát nenechala její délkou odradit. A udělala jsem dobře.
Říká vám něco jméno Donna Tartt? Že ne? Chyba. Tato žena totiž v roce 2014 obdržela Pulitzerovu cenu za knihu Stehlík. Svou prvotinu však vydala už v roce 1992 a nese název Tajná historie. A nyní má šanci se s ní seznámit i český čtenář a hlavně i ten, kdo klasickým knihám moc neholduje. Audiokniha Tajná historie má stopáž něco málo minut přes dvaadvacet hodin.
Vždyť také jde o rozsáhlý příběh o elitním kroužku studentů klasické řečtiny. Jejich přátelství není na první pohled ničím výjimečné. Ve své tajné skupince vedené záhadným a charismatickým profesorem probírají všechna možná životní témata a to i ta velmi intelektuální, která souvisí s podstatou krásy, pravdy, tvořivosti, ale také s hrůzou, vášní a zločinem.
Nikdo z nich netuší, že se jejich životy brzy radikálně změní. Důvodem je ten nejtěžší zločin, který může člověk nebo skupina lidí spáchat. Postupně se proměňují i jednotlivé charaktery postav. Každý máme svá tajemství, ale když spácháme zločin, za který nás čeká ten nejpřísnější trest, nejspíš se s tím nedokážeme vyrovnat. Začneme se chovat jinak, začneme i jinak žít.
Tajnou historii lze označit za detektivku, ale obrácenou. Víme, kdo zločin spáchal, ale nevíme důvody ani okolnosti. Ty vyplouvají na povrch až v průběhu vyprávění jednoho ze studentů a členů tajného spolku. Ačkoliv autorka v knize použila sérii dosti bizarních situací, o kterých by si mohl čtenář myslet, že se nikdy stát nemohou, nejde jí nevěřit. Donna Tartt je skvělá vypravěčka a potvrzuje to i v této knize.
Stejně tak je výborným předčítačem i Daniel Bambas, který se s knihou, která má téměř pět set padesát stran, popral naprosto neuvěřitelně. Vlastně popral není úplně nejšťastnější slovo, protože Bambas předčítá celou knihu s takovou lehkostí, mění hlasy tak přirozeně a napětí stupňuje tak dokonale, že poslech knihy je doslova balzámem pro uši.
Na druhou stranu se mi občas u audioknih se složitějšími zápletkami stává, že když na pár vteřin přestanu vnímat, ztrácím nit. Jak logické. Ovšem u této audioknihy je téměř každá vteřina drahá, respektive pořád se něco děje a tak když ztratíte pozornost byť jen na pouhých pár sekund, pravděpodobně pak v ději budete tápat. Kniha Tajná historie totiž není úplně lehké čtení, u kterého byste mohli v klidu usínat. Navíc by byla škoda, kdyby vám něco uniklo. Proto si audioknihu pouštějte jen ve chvílích, kdy jste na ni plně soustředění. Jak brzy poznáte sami, je to rada nad zlato.
Po Stehlíkovi velké zklamání. Spousta slov o ničem, příběh mě nezaujal, dočetla jsem jen s velkým sebezapřením.
Román, který jsem nakonec hltala s napětím, i když rozjezd byl velice pozvolný, možná až moc. Jak mi u Stehlíka vadila rozplizlá druhá část knihy, tady to bylo naopak. Ale i tak mě autorka nakonec chytla a nepustila až do konce. Nechala mě vychutnat si ten anticky stavěný román, plný velkých až přehnaných emocí na straně jedné a paradoxně chladných bezcitných jednání na straně druhé. Kam až dovede znuděné nafoukané studenty jejich pocit, že jsou oprávněni udělat cokoli? Dokáže vůbec něco rozložit několik mladých lidí, pohybujících se ve "vybrané" společnosti, která jim dává pocit, že stojí nad ostatními? Vlastně nevím, jestli mi byl někdo z nich sympatický, možná k tomu měl svádět Richard, ale jako vypravěč působil celou dobu víceméně jako pozorovatel a byl trošku nemastný. Odtažitý chladný Henry, kterého bych se v reálném životě možná oprávněně bála? Zhýčkaný, přehnaně jednající Francis? Bunny, který uměl výborně využívat okolí a sám toho moc neposkytl? Camilla, která to hrála na všechny strany? Či snad Julian, pokrytecký, uzamčený ve svém světě, který se vlastně podílel na vzniku těch neochvějně nabubřelých studentů? Nakonec snad ač s mnohými výtkami Charles. Něbo pár těch "normálních" studentů jen okrajově zasahujících do děje. Ale i přes tu nesympatii k hlavním postavám jsem nepřestala chtít vědět, kam se příběh dostane a kam se dostanou oni sami.
PS: Audioknížka. Díky moc Danielu Bambasovi, podle mě má velký podíl na to, že mě nenechal opustit knížku kvůli přepomalému rozjezdu.
Ani jsem nečekala, že mne tato kniha tak pohltí - je jedním slovem vynikající! Autorka má naprosto vytříbený sloh a já jsem si příběh opravdu užila. Pokud jde o zvolené téma, jedná se o hodně zajímavou a hlavně nevšední knihu. Kromě toho jiskří napětím a určitým tajemnem od první do poslední stránky. I když pochopení pro zúčastněné studenty jsem neměla a nemám, proto asi nejsympatičtější mi byl profesor Julián Morrow. Ostatní charaktery jsou - některé více, jiné zase méně - pokřivené a částečně i nenormální. Konec mne nijak zvlášť nepřekvapil, vzhledem k vývoji situace se mi zdál přiměřený, i když upřímně řečeno nevím, zda jsem s ním byla spokojená? ;-)
Líbilo se mi moc. Atmosférou mi to, nevím proč, trochu připomínalo Poslední kabriolet, který patří mezi mé nejoblíbenější knihy. Pomalé rozplétání příběhu, charakterů postav, vzájemných vztahů - vše dokonalé. Jen ten závěr byl - dle mého - trochu rychlejší a "odfláknutější", než by bylo nutné - spousta věcí zůstala v pozadí, i když by si také zasloužily nějaké finále a vysvětlení. Jinak skvělá knížka ...
Skvele propracovany pribeh, pri kterem obcas i mrazilo. Naprosto me to pohltilo a prelouskala jsem tu bichli behem par dni. Hodnotim lip nez Stehlika od teze autorky.
Jedna z nejpůsobivějších knih, které se mi kdy dostaly pod ruku. Znepokojivá, dechberouci a hrozným, zvráceným způsobem krásná.
Donna Tartt me naprosto oslnila svým vytříbeným jazykem (čteno v originále) a mistrovskou schopností vykreslit ponurou atmosféru Vermontu, ale i dynamiku mezi skupinou rozmazlených snobů, jejichž poetickou estetikou a hýřivým stylem života je hlavní hrdina z nižší střední třídy tak fatálně fascinován. Román řeší širokou škálu témat, od sociálních rozdílů, přes závislost, násilí a psychické zdraví až po svá ústřední témata, krásu a vinu, které člověka dokáže zbavit asi jen smrt. Na první pohled působí jako antická tragédie, kdybyste ji zasadili na americkou univerzitní půdu 80. let, ale ve skutečnosti je něčím mnohem víc.
Spousta důležitých věcí se člověku v plném rozsahu spojí až ke konci, a tak přestože nemám ve zvyku knihy číst dvakrát, Tajnou historii si i přes její délku chci pro její plné docenění určitě přečíst znovu. Už jen proto, abych se přesvědčila, jak moc celou tu dobu jednotlivé postavy manipulovaly sebou navzájem, a co je důležitější, jak mistrně se hlavnímu hrdinovi dařilo manipulovat se čtenářem samotným. Je až k nevíře, k jakým myšlenkám dokázal člověka přivést. Nejprve si usilovně přejete, aby už konečně došlo k ústřední události, která je avizovaná už na obalu knihy a které se díky Bunnyho odporné povaze vyloženě nemůžete dočkat. Když pak ale váha toho činu nemilosrdně drtí životy všech (anti)hrdinů, rozkládá jim vztahy a před vámi se otevírá plná šíře jejich charakterů, začněte tak trochu zpochybňovat i ten svuj.
Epilog jsem musela psychicky zpracovávat několik dní. Během nich jsem si ve svém životě nebyla jistá snad ničím, kromě toho, že s Donnou Tartt jsem ještě rozhodně neskončila.
Škoda, že toho o staré řecké literatuře, kultuře a filozofii nevím více (z toho mála, co jsme se učili ve škole, jsem už hodně zapomněl), jinak bych si knihu zřejmě užil mnohem více. I tak jsem ale zachytil množství styčných bodů mezi myšlením a jednáním postav příběhu a starým Řeckem. Julián jako nějaký starý řecký filozof se svým malým kroužkem žáků, motivy - vražda, neúmyslné zabití v přechodném šílenství (byť uměle navozeném), homosexuální láska, incest, žárlivost, ničivé výčitky po činu (ve stylu řeckých Erinyí), sebevražda - a stavba děje jak ze starých řeckých tragédií (expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa). Předpokládám, že to autorka i zamýšlela pojmout jako americkou studentskou verzi antické tragédie. Každopádně je to skvěle promyšlený a vyprávěný, bezmála detektivní a podobně napínavý příběh. Jediné, co mi (bohužel hodně) kazilo dojem z knihy, byl špatný překlad – třeba ten otrocky převzatý anglický slovosled v každé druhé větě (vydání z roku 1996).
Od Tarttové přečtení druhá kniha (první byl Stehlík).
Na můj vkus zdlouhavě popisované pasáže, které nebyly (dle mého názoru) podstatné.
Čekala jsem od knihy hlubší pointu s ohledem na to, že hlavní hrdinové studovali starověkou řečtinu - to dávalo přebalu knihy tajemné kouzlo, které se však zcela vytratilo, studium starověké řečtiny bylo v celém kontextu poměrně dost nepodstatné.
OK, kniha neublížila, nebyla to ztráta času, ale nehltala jsem ji tak, že bych se každý večer těšila, až ji otevřu.
Mám ráda ty školské/internátní příběhy, ať už filmové (Trhliny, Like minds, Pod hladinou) nebo knižní (Hráči), jsou něčím vnitřně děsivé, až zvrácené... To uzavřené prostředí přímo láká k nějakému tajemství, zakázanému spolku, paktování či zločinu...
Bavilo mě, jak Tarttová vykreslila Bunnyho. V kontextu celého příběhu měl čtenář až chuť sám něco udělat, nějak ostatním pomoci... záměrně tak čtenáře stylizovala do pozice, kdy až „ospravedlňoval“ jednání a činy zbytku skupiny. Ovšem na to, jak je kniha detailní a popisná (Camilla a její téměř neviditelné mateřské znaméno pod okem), místy až zdlouhavá, postrádá spád a detaily na tam, kde by je čtenář uvítal, ba přímo po nich prahne (bakchanálie, rokle). Alespoň já jsem se pořád těšila a doufala, že se k nim vypravěč jednou vrátí, poví nám víc... Tyto dva celkem stěžejní okamžiky se „jakoby“ zrychleně přeskočily a po nich se děj opět vrátil k normálu, tj. k popisnosti a detailům, líně se plazícímu ději. Cítila jsem se proto trochu „podvedená“, že se tak nestalo.
Takhle kniha je alespoň pro mě důkazem toho, že existují lidé, kteří píši knihy, a pak spisovatelé.
Skvělá kniha. Přemýšlím, co více napsat, nenacházím slova. Tak snad jen - doporučuji.
Jak mne navnadila první stovka stran s "řeckou" tématikou, tak jsem pak byla stále více roztrpčenější z celé knihy (a ve zbytku už nic řeckého nebylo ani náznakem). Bez vyzrazení prvků děje se nelze pouštět do detailů, ale celkově mě všichni hrdinové bez výjimky skrz naskrz zklamali a znechutili, aspoň v autorčině pojetí (ne vše bylo řečeno). Mnohé pasáže jsem považovala za masochisticky přehnané, předlouhé a neskutečné (ve smyslu, že k těm situacím prostě nemělo dojít, nebo snad šly trochu lépe zvládnout, čistěji se z nich vybabrat). Celkový dojem je deprese, nevěřícnost a zklamání - nejen z jednání hlavních postav, ale snad spíše z toho, nač dala autorka důraz a co zcela upozadila, čímž prostě pocity nelibosti a nevolnosti ve mně výrazně umocnila, současně ovšem s nevěrohodností (nikdo svých hloupých ani zlovolných skutků nelitoval, jen a pouze každý litoval sám sebe? - děsná představa nastupující generace ve společnosti).
Tarttová výslovně odkazuje na Zločin a trest. Samozřejmě konec XX. století není stoletím XIX. A taky USA nejsou Rusko. A hrdinové Tarttové se svými vysokoškolskými mejdany, alkoholem i kokainem nejsou Raskolnikov. Mají jiné motivy než on a taky svůj čin prožívají jinak. Ten koktejl jejich cynismu a výčitek svědomí je působivý. Chvílemi strhující. Ale Tarttová není Dostojevskij. Chvílemi rozvláčné a nudné.
"Smrt je matka krásy."
Úžasná kniha, i když rozhodně ne pro každého - ať již rozsahem, či tématem. Ale která kniha pro každého je, že..Skvěle vykreslená psychologie postav, mimochodem postav neobyčejných a právě to mě tak bavilo. Ústřední téma, zločin, zas tak neobyčejné není. Přesto je na ní něco znepokojivého. Když nad tím tak přemýšlím, tak nejspíše fakt, že každý z nás má v sobě temnou stranu, která je schopná nejrůznějších činů. Dočetla jsem ji včera, ale přetrvává ve mně jakási přjemná melancholie...
Slavný Isaac Asimov vzpomínal ve své autobiografii Já Asimov na jednu nepěknou událost z dob studií na vysoké škole. Jakýsi učitel tam požádal své žáky, aby zajistili pro účely praktické výuky, jednalo se o pitvu zvířete , biologický materiál. Asimov ulovil toulavou kočku, kterou přinesl mrtvou do školy. Ta kočka ho pak ještě po mnoho let strašila ve snech. Pětice hlavních hrdinů románu Donny Tarttové se dopustí mnohem závažnějšího činu a ani oni ve chvíli jeho plánování netuší, že si tím uvážou na krk balvan, jenž budou muset nést po zbytek svých dní. Téma knihy není vůbec nové, naopak jedná se o jedno z nejklasičtějších a je proto důležité, jak je zpracováno. Autorka vykreslila portréty jednotlivých aktérů natolik sugestivně, že se během četby stávají součástí života čtenáře. To je podle mě vždy známkou velkého literárního talentu. Tarttová tak nečiní formou sáhodlouhých popisů, které by brzy začaly nudit. Naopak, využívá drobný detail zachycený na několika řádcích. Banální reakce nebo určitý zvyk dané osoby v běžné situaci je klíčem k jejímu pochopení. Hlavní protagonisté románu, kromě vypravěče samotného, pocházejí z vyšších sociálních vrstev, což se obráží i v jejich životním stylu a jednání. Je to i jedna z věcí která je spojuje, protože jinak jsou značně rozdílní. Geniální, distingovaný a chladný Henry, dvojčata Charles a Camilla, poněkud rozmazlený Francis a jazykově nepříliš nadaný, zato však potměšilý a vychytralý Bunny. Jakmile se vypravěč příběhu Richard a jeho prostřednictvím my čtenáři seznámíme s touto partičkou, začíná skutečný příběh, z jehož průběhu je stále jasnější, že nemůže dobře dopadnout.
Již tímto svým prvním románem ukázala Donna Tarttová světu, jak velikou je spisovatelkou. Vytvořila si svůj vlastní, rozpoznatelný styl, kdy příběh neplyne lineárně z časového bodu A do bodu B, ale jako by se jednotlivé situace, ze kterých se skládá, stále znovu opakovaly, jen vždy v mírně pozměněné variantě. Tak jako je tomu i v reálném životě. Při četbě románu Malý kamarád jsem měl pocit, že by se mohl trochu zkrátit. U Tajné historie tomu tak nebylo vůbec. Jen jsem občas zatoužil zastavit jeho protagonisty, vrátit se o pár stránek zpátky a umožnit jim, aby si své jednání ještě promysleli a rozhodli se jinak.
Štítky knihy
prvotina americká literatura studenti tajemství incest rituály a obřady psychologické experimenty univerzitní román dark academia
Za nejlepší knížky považuji takové, u kterých mám po dočtení pocit prázdnoty, ten dojem, že už žádná další kniha nebude taková.
A přesně to je i tento případ.
Kvůli takovým knihám čtu a zároveň kvůli nim mám rozečteno několik knížek současně, protože jinak bych už nic dalšího nechtěla začínat.
Přestože bych nemohla vypíchnout z knihy nic moc světoborného, bude patrně patřit k letošním mým top přečteným.