Tělesná výchova
Martin Šimečka
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470428/bmid_telesna-vychova-hbP-470428.jpg
4
74
74
Český překlad knihy známého slovenského novináře a sportovce o vášnivé cestě k hranicím vlastního těla Úvahy běžce, plavce, tenisty a jezdce na koni o pohybu, těle a mysli. Známý slovenský novinář a sportovec Martin M. Šimečka se vždy na léto stěhuje do maringotky na jednom z horských úbočí u Muráňské planiny. Zredukuje své potřeby na asketické minimum a osvobodí se od tlaku vnějšího světa. Tady také vznikla Tělesná výchova, kniha o vášnivé cestě k hranicím výkonnosti vlastního těla a jejich poznání, která je spojená s rozkoší i trápením. Jeho intelektuální jádro vždy toužilo po tom, aby byl vzdělanější, jeho sportovní jádro zase, aby byl trénovanější a odolnější. Sport je tu organickou součástí duchovní formy života, stejně jako láska, na kterou jen občas letmo a ostýchavě odkazuje. Málokterý spisovatel má tak bláznivou tělesnou historii jako on a málokterý celoživotní sportovec se stane spisovatelem. Kdo jiný by měl napsat knihu o těle a mysli?... celý text
Fejetony, eseje Filozofie Osobní rozvoj a styl
Vydáno: 2021 , N mediaOriginální název:
Telesná výchova, 2020
více info...
Přidat komentář
Zvláštní kniha úvah. Moc nevím, co k tomu napsat - snad jen, že se to hezky četlo.
Tohle pro mě bylo dost velké vystoupení z komfortní zóny a zase si dám na delší dobu od něčeho podobného pauzu. Musím uznat, že autor je poměrně dost inspirativní a jeho úvahy o sportu jsou zajímavé. Nicméně mě podobné úvahy neoslovily a nemám pocit, že by mi kniha pomohla se někam posunout. 2,5*
Tohle bylo na poslech velice inspirativní a láska k pohybu jde vyčíst v každé kapitole. Hluboké myšlenky zejména o běhání, plavání nebo tenise s vlastní zkušeností autora ale také s hledáním souvislostí s historií, filozofií a psychologií.
Myslím, že kniha dá každému amatérskému sportovci něco navíc a minimálně nám vysvětlí sílu intuice, která nás drží v amatérské úrovni. A co potom takový boj těla a mysli, pohodlnosti a touhy překonávat sama sebe?
Mně to bohužel nesedlo vůbec. Jsem rád, že jsem podle recenzí jeden z mála, ostatní hýří nadšením. To je dobře, MMŠ to aspoň nepsal zbytečně. Martina Šimečku mám v úctě a rád čtu jeho novinářské texty, včetně třeba jeho popisu Cesty hrdinov SNP, tedy reportáže o sportovním výkonu.
Tady jsem původně čekal myšlenkování kolem jeho pobytů v osamění na horách v maringotce. Nekoná se, snad kromě úplného úvodu a závěru. V pořádku, moje chyba, že jsem si to vysnil, protože bych na to býval byl zvědavý.
Je to o sportech a sportování. Budiž, úplně motivačně to ale na mne nepůsobí, že bych hned nazul "maratonky" a vyrazil. A upřímně - člověk, který začíná ráno třemi cigaretami k snídani pro mne sportovní inspirací nebude. Prostě ne.
A filosofování? Inu, MMŠ má načteno, většinou asi spíše z mládí, z tátovy knihovny. Občas zajímavý postřeh, ale nijak hluboký. Některé myšlenky novinářsky hezky formulované, ale že by nějak úplně převratně, to ne. Existují vybroušenější mistři pera.
Celkově mi forma přišla strašně stručná, ve snaze obsáhnout všechny odžité sporty strašně po povrchu. Dramaturgicky kniha strašně tápe, to je její největší problém - není to přehled sportů s jejich charakteristikami, není to treninková příručka, není to autobiografie, není to filosofická kniha...Je to 143 stran, které jsem prolétl, občas i kousek přeskočil, nic moc to ve mně nezanechalo.
Rozsáhlá knihovna mi nedovoluje hromadit úplně každou koupenou knihu, takže tuto s lehkým srdcem posílám dál do světa.
Sport jako jedna z cest k poznání sebe sama i světa kolem sebe. Z textu je cítit poctivé hledání a pojmenování souvislostí, vlastní tvrdě vydřená zkušenost, přehled a nadhled, sebeironie a pokora.
hmmm, Šimečku mám veľmi rada, zvyknem ho počúvať v podcastoch... veľmi ma tešilo prečítať si tieto jeho úvahy o pohybe, tele a mysli. bavilo ma najmä, že som sa mohla trochu akoby vyskytnúť v jeho hlave a opäť nazrieť na jeho uvažovanie, ktoré je mi tak blízke. nehrá sa na najmúdrejšieho, ani na najšikovnejšieho športovca, práve naopak. je voči sebe kritický, ironický, po večeroch srká víno a fajčí... veľmi sympatické :)
Dosti jedinečné, zvláště v našich - česko-slovenských - podmínkách, propojení tematiky sportu a reflexe, zejména filozofické, společenské a historické. Podáno sugestivně, vcelku vyváženě, přestože s jistou supivou těžkopádností, ale ta se k tomu paradoxně přímo hodí, jako by autor psal vybíhaje do vrchu - a my společně s ním čteme jedním, byť přerývaným (a soustředěným) dechem. Sám nejsem žádný aktivní sportovec, tenis už asi nikdy hrát nebudu a do jízdy na koni se taky nehrnu (třebaže k prostředí amatérského klubového sportu jsem měl v dětství a raném mládí blízko), ale i tak pro mě Šimečkova kniha byla obohacující - a to i v příslušných pasážích. Dokonce i zcela konkrétní rady a doporučení týkající se výše uvedených sportů totiž lze vnímat obecněji, metaforicky. Četl jsem ji v českém překladu, řekl bych, že kvalitním. Narazil jsem myslím na jediný kiks (co je to "ložisko těla"? - patrně tam mělo být "těžiště"), ale slovenský originál jsem neviděl. A je to vlastně škoda: od ostudného momentu, kdy pro finanční neudržitelnost muselo skončit výtečné slovenské knihkupectví v pražské Jilské ulici, u nás nemáme možnost prolistovat a zakoupit si knihy v jazyce národa, který je s námi už více než sto let úzce spjatý, a jsme odkázáni na překlady, což je snad pohodlné, ale leckdy absurdní a vždy odcizující.
neist cez bolest, neprepinat sa, fáza odpočinku a oddychu je rovnako dôležitá, nicnerobenie a meditácia,nerobiť z každej aktivity sutaz a uspokojovanie narcistických potrieb. Akceptovať svoje limity.
Četba tohoto textu byl pro mě - současného amatérského tenistu a bývalého amatérského běžce - skutečný požitek, umocněný i tím, že jsem jej četl ve slovenštině, jazyku patřícímu k mému dětství. Inteligentním, upřímným a hlubokým přemýšlením o vztahu těla a mysli, výkonu, egoismu a altruismu ve sportu i v životě, kultu mládí a realitě stárnutí atp. se Šimečkovi ve výsledku podařil husarský kousek. Opravdu inspirativní čtení, a nejen pro bývalé či současné sportovce-intelektuály....
Nepochybuji, že podobné uspokojení naleznu i při četbě dalších autorových textů, na které se chystám.
Nestává se často, že by autor dokázal propojit filozofii a literární rozhled s vlastní, ještě navíc velmi bohatou sportovní zkušeností. Častěji se vidí autor „filozof“, který sice sportu rozumí, ale jen ze zkušenosti sportovce amatéra, anebo případ opačný - sportovec s profesionální minulostí, kterému však chybí literární a filozofický základ. Knížka Tělesná výchova je jednou z mála, kde se pohyb a kultura přirozeně spojuje v jednom organickém celku.
Myslím, že člověk může psát o běhání, plavání a sportu obecně skutečně přesvědčivě pouze, pokud má sám naběháno, naplaváno tisíce kilometrů. Nesmí mu chybět dlouhodobý prožitek z pohybu. Martin Šimečka to vše má, a ještě přidává vlastní sečtělost.
Dlouho, dlouho jsem nečetla tak hlubokou a myšlenkové bohatou knížku. Moc díky za její napsání, určitě se k ní budu vracet. Vřele všem doporučuji.
Mýlil jsem se, jestli že jsem celý život přisuzoval rychlosti a fyzické suverenitě klíčovou roli v samotném bytí? Dozajista Ano. Z mé honby za výkonem a dokonalostí nevzešlo žádné poznání, které by bylo moudřejší v porovnáním s poznáním těch, kteří nikdy nepřekročili práh tělesného pohodlí.
To neznamená, že bych té honby litoval. Mé výpravy za únavou a bolestí byly provázeny prožíváním osobité krasy, která se vyjevuje pouze při intenzivním pohybu. Mně za tu námahu stála, ale netroufám si ji nikomu doporučovat, protože cena je vysoká. Krása byť jiného druhu, je i v pomalosti. Díky psaní téhle knihy jsem přišel na to, že bych ji ještě mohl stihnout objevit
Příjemné čtení. Dobře plynoucí kratší kapitoly. Skladbu sportů mám trochu jinou než autor, ale i tak jsem občas souhlasně mručel :-) Kniha vám asi zlom v životě nezpůsobí, ale inspirace se v ní určitě najde.
8/10
Súbor krátkych úvah (dumiek) o tele a mysli, športe a talente, zdraví, starnutí a mnohom ďalšom. Po prečítaní anotácie som naozaj nevedel, čo mám od knihy očakávať, ale vzhľadom na meno autora som akosi tušil, že to nemôže dopadnúť zle. Konečný výsledok potešil, páčili sa mi najmä úvahy o vplyve športu nielen na fyzickú stránku človeka, ale aj šport ako nástroj na „vyčistenie“ hlavy a prostriedok sebapoznávania.
Odporúčam čítať večer pri pohári dobrého vína a dávkovať radšej v malých množstvách. Najmä to víno. Viem, o čom hovorím. A ešte jedno upozornenie: buďte pripravení na to, že kniha aj u mimoriadne pohodlných ľudí vyvoláva chuť ísť si zabehať, zaplávať alebo zahrať tenis. Uvidíme, či mi to ostane do rána, alebo sa ozve skôr to víno.
8,5/10
Autorovy další knížky
| 2019 |  Jsme jako oni |
| 2020 | Telesná výchova |
| 2017 | Medzi Slovákmi |
| 1985 |  Žabí rok |
| 2015 | Džin |
„Od detstva som veril tomu, že život je vo svojej podstate spravodlivý a že keď sa budem naozaj veľmi usilovať, on mi to v nejakej forme úspechu vráti. Bol to asi jeden z najväčších omylov v mojom živote.
--
Každý rok aspoň jeden Šimečka a Šimečka do každé rodiny.
Upřímně, nejdřív jsem nechápal, proč by někdo jako M. M. psal knihu o tom, jak běhá, plave a jezdí na koni. Až příliš mi to zavánělo mým oblíbeným žánrem - životopisy sportovců. Ale jak jsem jen mohl o Šimečkovi pochybovat! Je to zase jeho typicky krásný text, tentokrát o spojení duše a pohybu, o přiznání slabostí, o stárnutí, o egoismu, o kultu výkonu, o uvolnění a o dalších velkých věcech.
Když se mě trenér běhu ptal na moje cíle v tom směru, říkal jsem mu, že mezi nimi rozhodně není půlmaraton a že nepotřebuju ani běhat rychle, že chci jen mít z běhání radost, takovou, aby mi vydržela celý život. Proto mi taky padla do noty tahle kniha (vizte druhou ukázku). A taky ji, jako obvykle, psal v maringotce uprostřed divočiny mé rodné Muráňské planiny.
Je to další kousek ze skvělé knižní edice Deníku N a do češtiny ji z nějakého důvodu přeložil Ondřej Mrázek. Já jsem si ji zařadil mezi těch několik knih, ke kterým se budu v životě vracet, a vlastně jsem to už stihl udělat.
--
„Trvalo mi veľmi dlho, kým som pochopil, že mnohí porazení si často zaslúžia väčšiu úctu a obdiv ako víťazi. Aj disidenti patrili v minulosti medzi porazených, ale často preto, lebo odmietli lož a nemali na výber, ak si chceli uchovať svoju ľudskú dôstojnosť a sebaúctu. Dnešní, novodobí disidenti prehrávajú dobrovoľne, lebo odmietajú súťažiť, dávajú prednosť súcitu a altruizmu. Aj to sú vlastnosti, ktoré autoritárske režimy nenávidia, ale ani liberálna demokracia ich neoceňuje.
Som zástancom liberálnej demokracie, lebo - ako znie okrídlená veta - je to zlý systém, ale všetky ostatné sú horšie. Viem, že súťaž sa z nášho života nedá odstrániť, prijali sme ju veľmi dávno ako jeden zo základných princípov bytia.
Ale keď už musí byť, mohli by sme sa niečo naučiť od zvláštneho typu súťaže, ktorá by mohla byť metaforou pre celú spoločnosť. Je ňou masový beh. Absolútna väčšina bežcov je vopred zmierená s tým, že skončí v poli porazených. A práve preto počas týchto behov vládne taká srdečná atmosféra, preto sú také populárne. Nikto vám nebráni usilovať sa zabehnúť čo najrýchlejšie, ale váš osobný čas nikoho nezaujíma.
Všetci sú si v tom behu rovní a je úplne jedno, na ktorom mieste skončíte, hoci nikto vám nebráni mať radosť z pomyselného úspechu. Dôležité je len to, že ste sa z vlastnej vôle ocitli v tejto výnimočnej pospolitosti ľudí, ktorí sa tešia z toho, že bežia.“