Tetička Julie a zneuznaný génius
Mario Vargas Llosa
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/10096/bmid_teticka-julie-a-zneuznany-genius-DBt-10096.jpg
4
118
118
V této své nejvtipnější knize z roku 1977 se Vargas Llosa, už světově proslulý spisovatel, vrací do dob svého mládí, kdy pracoval v rozhlasové redakci v Limě a přitom stíhal několik dalších zaměstnání, aby si vydělal na živobytí. V osmnácti letech se tehdy bláznivě zamiloval do své daleko starší "tetičky" a proti vůli rodiny se s ní oženil. Autobiograficky podložený příběh se v knize prolíná s fiktivními rozhlasovými seriály geniálního psavce Pedra Camacha, vypravěčova kolegy z rádia, což jsou s humorným nadhledem líčené barvité historky o zločinech, incestních láskách, šílenství a všemožných katastrofách. V závěru knihy pak obě linie splynou a rozesmátý čtenář neví, kdo je větší šílenec a jestli brakovou literaturu píše Camacho, nebo sám život.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Mladá frontaOriginální název:
La tía Julia y el escribidor, 1977
více info...
Přidat komentář
Tuhle knihu si dejte, kdyz budete smutni, kdyz budete potrebovat vzpruhu, kdyz se budete chtit inteligentne pobavit. Nechte se unaset Limou a zastupy postav. Smeknete pred Llosovym vypravecskym umenim.
Předminulý rok mě nadchl obrovský román Rozhovor u Katedrály. A nadšení z Tetičky Julie a zneuznaného génia není menší, ačkoliv je to román v lecčem jiný. Jestliže takřka modernistický Rozhovor experimentoval s prolínáním vypravěčských, časových a prostorových rovin, Tetička Julie je román hravý, svěží. Už jen začátek úvodního citátu Píši. Píši, že píši. je láskyplným vyznáním k vyprávění příběhů.
Vargas Llosa se při psaní inspiroval právě rozhlasovými pořady a seriály, jejichž postupy na jedné straně paroduje a podvrací, na druhé straně k nim chová obdiv pro jejich vypravěčskou schopnost zaujmout a udržet velké množství posluchačů. Pracuje s klišé, nadsazenými situacemi a emocemi po vzoru telenovel a soup oper. Někdy je mírně ironicky komentuje, někdy se pomocí nich noří do víru těžko uvěřitelných mezilidských dramat - v Camachových pořadech, ale i v životě Maria.
Pokud si na Rozhovor zatím netroufáte, věřím, že Tetička pro vás může být dobrým začátkem do díla tohoto peruánského držitele Nobelovy ceny
Teda... opravdu neznám peruánskou mentalitu, ale každá z "povídek" je vskutku "dechberoucí" - to je drsoň, ten Vargásek... Čtenářská výzva splněna, ale mráz mi běhá po zádech. Opomenu-li tedy příběh tetičky Julie a Vargáska :-)))
LLosa je mistr vyprávění.
Doporučuji knihu každému, kdo má chuť se zasmát nad lidským osudem nebo nad smyšlenými historkami bláznivého psavce (ne spisovatele) Pedra Camacha. Myslím, že život píše ty nejbláznivější historky sám. Moc se mi líbilo, jak prokládá vzpomínky na mládí, které neměl tedy rozhodně snadné, smyšlenými linkami. A historie lásky ke starší "tetičce" se mi líbí hodně, je dokonalá. Ze života.
(SPOILER)
Tvorba latinskoamerických spisovatelů má pro mě zvláštní kouzlo a našla jsem si mezi nimi oblíbence i srdeční záležitosti. Llosův román to ale není.
Přičemž našlápnuto měl dost dobře. Vysoce si cením především vtipnosti, byla místa, která mě přiměla ke smíchu pokaždé, když jsem si na ně vzpomněla, a to i několik dní poté. Maroušek mi byl sympatický a spousta jeho přátel taktéž. Horší to bylo s Jůlinkou, ač se jednalo o skutečnou autorovu manželku, postava sama byla asi nejplošší ze všech. Ale dobrá, příběh jejich lásky měl v závěru celkem švih, obzvlášť při zoufalém pokusu o uzavření manželství.
Co mi v knize haprovalo nesnesitelně, byly povídky na téma Camachových rozhlasových seriálů. Jednalo se o přehlídku zvrácenosti, krutosti a klišé, která nebyla ničím odlehčena. Nejsem zas takový odborník, abych poznala odlišnost autorského stylu, podle mne tam žádný nebyl, akorát v „Camachových“ částech se opakovala určitá schémata (hrdinovi bylo padesát let, měl široké čelo, orlí nos, pronikavý pohled a přímou, dobrosrdečnou povahu, a to včetně onoho domácího tyrana, zabijáka krys). Kapičku se to zlepšilo v závěru, kdy se Camachovi začaly plést postavy a všechny události kvůli tomu nabraly silně absurdní nádech.
Hlavním problémem pro mě byla absence nějaké pořádné zápletky a vyústění příběhu. Marouškova a Jůlinčina láska klíčila tak nenápadně a mimoděk, že jsem ji dlouho nebrala jako hlavní nit příběhu. Camachova kariéra a vložené povídky se mi už dočista s ničím nespojily a osud bolívijského psavce, popsaný v závěru, byl možná reálný, ale nějakou katarzi či pointu jsem neodhalila.
V důsledku toho jsem v polovině knihu odložila, nic mě nenutilo se k ní vrátit a dočetla jsem ji z povinnosti. Tak si ale literární dílo, které mě zaujme, nepředstavuju.
Jako spisovatelka si ráda čtu o psaní, ale tohle mě zklamalo. Z této knihy si odnáším jediné poselství – vyplácí se psát pouze bulvární slátaniny a důležité je se z toho nezbláznit.
Román je tak zvláštní, že někomu se určitě líbit bude, já to ale nejsem.
(SPOILER) První setkání s Vargáskem a psavcem Camachem dopadlo na výbornou. Lima někdy v polovině minulého století, hmotně nuzný, leč energický život Vargase, který popisuje dvě osudová setkání... Trochu škoda toho rychlého "epilogu", který nevysvětlil, proč to nakonec s tetkou nedopadlo, ale jinak bravo!
Další setkání s Vargasem Llosou dopadlo výborně. Přestože se jedná o humorný román, nese v sobě toto dílo i řadu hlubších aspektů. Střídání autobiografické linie o rozhlasu a Tetičce s fantaziemi Psavce vytváří hnací motor románu. Psavcovy příběhy mají obvykle otevřený, ale vlastně velmi promyšlený konec. Právě otevřenost umožňuje pozdější propletenost, provázanost až sloučení postav a příběhů vrcholících zdánlivě v galimatyáši Psavcovy poblázněné mysli, která cvrnká do magického realismu a klepe na dveře postmodernismu.
Román na mě dýchal svěžestí a lehkostí. Obdivuhodně vtahoval čtenáře do dobové atmosféry rozhlasu, kam bylo možné bez obtíží vejít a žádat o autogram oblíbenou hvězdu pořadů. Zprávy se dělaly na koleně obšlehnutím z denního tisku. Stěžejní je však tvorba rozhlasových seriálů, které byly jistě předobrazem pozdějšího úspěchu latino-amerických telenovel.
Vargas Llosa zde rozehrává také intimní implicitní rovinu lásky k rozhlasovému vysílání, která čtenáře strhne svou upřímností, opravdovostí a vřelostí. V některých aspektech mi toto dílo připomnělo Sólokapra Evelyn Waugh, kde ovšem dominuje ironický pohled.
Nelze opomenout autorův obdiv k evropské kultuře a jeho "renesanční" záběr vědomostí, které na nás nenápadně vykukují. Zdá se velmi humorné, když psychiatrička vybídne pacienta k pravidelné ranní konzumaci sušených švestek. Odhaluje se však staro-nová moudrost o spojitosti psychiky s trávícím traktem a především střevní mikroflórou.
Třebaže kniha obsahuje i násilné dějové momenty a zvraty, celkově pohladí po duši a je příjemným zážitkem pro běžného čtenáře, knihomola i literárního vědce.
Při opětovném čtení (cca po 20ti letech) opět musím konstatovat...5 hvězd :-).
MARIO VARGAS LLOSA patří mezi největší peruánské spisovatele a velký úspěch sklidily jeho knihy v zemích Latinské Ameriky a také ve Španělsku. Jedná se o vůbec prvního peruánského spisovatele, od kterého jsem četl knihu. Upřímně řečeno jsem vstoupil do neznámých vod a sám jsem nevěděl, jestli se mi kniha bude líbit, anebo budu mít problém se čtením. Hodnocení čtenářů na tuto knihu je velmi dobré, a tak jsem se pustil do této knihy. Knihu hodnotím na 80 %.
TETIČKA JULIE A ZNEUZNANÝ GÉNIUS je román, který má autobiografické prvky. Je to román o lásce s překážkami, ale také román o psaní. Román tvoří 2 dějové linie, které se střídají. První linie vypráví o autorovi jakožto studentu Univerzity svatého Marka, který má 18 let a naváže vztah se svou tetou JULIÍ, která má 32 let. Mimo jiné pracuje také v rozhlase v Limě, přivydělává si psaním recenzí. Seznámíme se s jeho spolupracovníky a se členy jeho rodiny včetně tetiček a strýčků. Druhou linii tvoří fiktivní příběhy PEDRA CAMACHA. Musím říci, že se mi více líbila první linie vyprávějící o autorovi a jeho tetičce. Fiktivní příběhy byly také zajímavé, někdy hodně smutné a poutavě napsané, jindy však pro mě méně záživné a málo čtivé, ale každopádně převažovaly příběhy, které se mi líbily. V závěru každého příběhu pokládá autor otázky a my nevíme, jak příběh skončil. Postupně se postavy v jednotlivých příbězích propojí a nakonec zjistíme osudy postav z jednotlivých příběhů. V posledních příbězích mi to připadalo překombinované a pak jsem se v tom začal trochu ztrácet, ale určitě autor měl všechno promyšlené, aby to dávalo smysl. V tomto románu se nachází humor (situační komika, jazykové hříčky, parodie, společenská satira). V některých okamžicích jsem se od srdce zasmál, a to se stává u málokteré knihy.
Po většinu času se kniha četla dobře, určitě román nebyl pro mě žádná nuda a docela mě autor příjemně překvapil zpracováním tohoto příběhu. Je vidět, že autor má rád Evropu, má rád evropské spisovatele a od studentských let bylo jeho snem stát se spisovatelem, bydlet v Paříži a procestovat evropská města, a to se mu nakonec podařilo. Určitě bych chtěl od autora ještě vyzkoušet knihu VYPRAVĚČ případně další knihy.
Zajímavé bylo pro mě zjištění, jaká nevraživost panuje mezi Peruánci a Argentinci a dočteme se spoustu dalších zajímavých informací.
Autor o románu Tetička Julie a zneuznaný génius napsal: "Když jsem začal psát, měl jsem v úmyslu vyprávět příběh autora rozhlasových seriálů, založený na skutečné postavě muže, jehož jsem znal. Chtěl jsem vyprávět jeho příběh prostřednictvím malých parodií tohoto typu psaní... Ale během práce na románu jsem dostal strach, že píšu naprosto nerealistický příběh, umístěný ve fantastickém světě. Rozvinul jsem tedy původní nápad tak, že jsem k vymyšleným příběhům přimísil autobiografické sekvence."
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Lepší je lidi chápat, než je odsuzovat.
Zastřelení, to je okamžik. Je to lepší, než umírat pomalu hlady, zimou, osamělostí, steskem.
Člověk se má chovat ke kavalírům jako kavalír a k mizerům jako mizera. Na hrubý pytel hrubá záplata – vše ostatní je dělat vola.
… pamatujte si, že žádná náhoda nebo osud, jak se tomu říká, neexistuje. Je to pouze výmluva, kterou si lidé vymysleli, aby si nemuseli přiznat vlastní špatnost.
… drama může být zrovna tak složité a hluboké jako román, možná že ještě víc, protože je to živý útvar, na jehož konečném ztvárnění se podílejí jednak bytosti z masa a krve, jednak další druhy umění jako malířství a hudba.
První kniha, kterou jsem od autora četla a asi šťastná volba. Líbilo se mi prolínání příběhu Vargáska a tetičky Julie s čím dál zvláštnějšími příběhy geniálního scénáristy Pedra Camache. V určité chvíli jsem měla pocit, že mi něco uniká, že se děje něco, čemu nerozumím. Kniha se odehrává v Peru, a protože jsem o této zemi nic nevěděla, donutilo mě to přečíst si aspoň základní informace. A nakonec musím vyzdvihnout překlad Libuše Prokopové, tak ten, i když z roku 1984, je skvělý.
Svieže, plné elánu. Malo to cit, a to sa mi páčilo. Vargásek mi bol vyslovene sympatický, ale aj Pedro Camacho (Llosa mu nakreslil nad hlavu touto knihou otáznik aj zložil poctu - a to je veľa) a vlastne aj postavičky točiace sa okolo nich.
Každá rozhlasová hra má niekoľko dverí, niekoľko vchodov a niekoľko východov. Kadiaľ budete kráčať, je len na vás. Príjemný oddych vám poskytne pomalý tanec tetičky Julie a Vargáska.
Vyzdvihol by som i preklad.
Môj prvý Vargas Llosa. Dej ubiehal väčšinu knihy rýchlo a svižne. Mal som však pocit akoby som čítal dve kvalitatívne rozdielne knihy.
Prvou dejovou líniou bola láska autora k jeho tete, ktorá postupne prerástla vo vzťah a tajnú svadbu. Táto časť knihy ma okamžite chytila a čítala sa skvelo.
Druhá dejová línia opisovala nespočetné scenáre Pedra Camacha, dosť excentrického spisovateľa a samozvaného umelca. Príbehy sa spočiatku čítali dobre, postupom času sa ale čoraz viac zamotávali, menili sa povolania a okolnosti postáv a nebolo jasné, ktorá žije a ktorá (a ako) v niektorom zo scenárov prišla o život. Celý tento absurdný guláš postupne gradoval, súčasne mi však prišiel čím ďalej, tým nudnejší a unavujúcejší. Bol som fakt rád, keď som dočítal poslednú "scénarovú" kapitolu.
Toto bol môj druhý pokus s pánom spisovateľom a bol úspešnejší, než ten prvý. Pokúšal som sa predtým čítať Rozprávača, ale buď som bol príliš nezrelý, neoboznámený alebo nepripravený, nedokázal som to dočítať, skrátka nebavilo ma to. Ale dávam tomu ešte šancu, hm... Zato tento opus je úplne iná káva, čítavé, zaujímavé, pôsobivé a okrem toho ešte snáď aj s poriadnou dávkou autobiografickosti. Plus do toho zmixované rozhlasové príbehy Pedra Camacha, spočiatku normálne, potom mierne zmätené... Dobre som sa bavil. Myslím, že siahnem aj po ďalších dielach dona Maria.... Časom....
Vtipná kniha, první moje od peruánského autora vůbec - ráda se k němu vrátím v jeho dalších dílech. Pobavila i potěšila mne svým chaosem, v dobrém slova smyslu.
Skvělá kniha. Mám vždy radost, když mě něco rozesměje. Takhle kniha to dokázala. A dokázala mě i rozněžnit. A dokázala si mě přitáhnout a donutila mě číst téměř bez přestávky a bez dechu.
Vzhledem k tomu, že ve svém životě momentálně prožívám jednu takovou (Mexickou? Peruánskou? Nebo nedej bože argentinskou?) telenovelu, byl můj prožitek ještě intenzivnější. Příběh zakázané lásky, příběh mladíčka, který touží být velkým spisovatelem, příběh bolivijského psavce Pedra Camacha – to vše promíchané do vtipné jihoamerické kaše. Snad tomu všemu pomohlo, že za ta tím vším je skutečný příběh, skutečně prožitý.
Na jméno Llosy Vargase jsem (po letech) narazil v knize „Jak umírá demokracie“, kde se píše o jeho pokusu stát se prezidentem a o jeho souboji s Albertem Fujimorim. A hned po přečtení jeho knih jsem zjistil, že je jedním z letošních hlavních hostů 25. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a festivalu spisovatelů Svět knihy Praha. A tak se v médiích roztrhl pytel s články o tomto peruánském spisovateli. Což mi na jednu stranu přišlo legrační a na druhou stranu jaksi… magické. A na to si přeci latinskoamerická literatura vcelku potrpí. Na ten magický realismus, že…
Objevil jsem pro sebe dalšího jihoameričana. Tahle knížka je svěží, vtipná a plná fantazie.
Pořádná šmodrchanice, kde se prolíná reálný život s několika rozhlasovými telenovelami. Nejlepší je během čtení okamžik, kdy začínáte mít pocit, že něco není v pořádku, ale ještě nevíte, co. ;-)
Samotný příběh o tetičce Julii a Pedru Camachovi je v pohodě, možná i za čtyři hvězdy. Ale Camachovy příběhy... fakt děs a hrůza, něco mezi jednou a žádnou hvězdou. Nic proti parodiím, ale musejí být vtipné, ne k uzoufání trapné a nudné. Mimochodem, ten příběh s hybením krys, z toho mě až mrazilo, jak dokonale tam autor vysvětlil princip "průmyslově" prováděné genocidy - tzn. nacistického vyvraždování Židů (předpokládám, že nechtěně, že to neměla být alegorie holocaustu, protože vysvětlovat ho na krysách by bylo dost nevkusné). Zkrátka, dvě knížky v jedné: jedna vlastně docela dobrá, druhá příšerná. Hodnocení ale může být jen jedno, tedy - s oběma očima zavřenýma - dávám tři hvězdy.
Štítky knihy
láska rodinné vztahy incest maloměšťáctví Peru společenské romány peruánská literatura humoristické romány hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 1984 |  Tetička Julie a zneuznaný génius |
| 2005 | Zelený dům |
| 2003 |  Vypravěč |
| 2007 | Zlobivá holka |
| 2004 | Kozlova slavnost |
Od autora je to moje první kniha a už se těším na další! Velmi mě bavila.