Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6839
6839
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Právě dočteno...a nějak se mi nedostává slov. Byla to moje první kniha od Aleny Morštajnové a hned po přečtení prvních stránek jsem si oblíbila její styl psaní a krásnou práci s jazykem. Příběhy Svatopluka a Bohdany mne naprosto vtáhly...
Líbilo se mi to nenásilné propojení současnosti s minulostí. Postavy byly sice ploché a neprošly během příběhu žádným vývojem, takže působily spíš jako stroje, ale to nic nemění na tom, že se kniha čte dobře.
Začátek knihy a ani budovaní Svatoplukovi komunistické kariéry mě do příběhu nedokázali vtáhnout, dokonce jsem kapitoly o otci jen tak přelétala očima. Za to konec příběhu vše vynahradil a nakonec se můj pohled na knihu přece jen změnil. V knize je velmi dobře ukázáno,že nejhorší výčitky jsou ty němé.....
Knížka se dobře četla. Předpokládala jsem, že dojde k emigraci, ale nenapadlo mě, že jí otec komunista schválí. Ke konci mi děj připadal zbytečný. I když jsem věděla, jaký bude konec, tak jsem se po přečtení posledního slova " Tati " rozbrečela.
Tiché roky jsem přečetl během pár dní. Příběh dcery a otce mě vtáhl do děje a v hlavě mi běžel barevný film (i když většina knihy se odehrává v šedivé minulosti).
Skvěle popsané postavy, zvláště otce, kterého sledujeme po celý jeho život. Nikdo zde není černobílý, každá postava má tvář příjemnou i tu druhou, odvrácenou. Všichni však mají svoje 'dobré' důvody, jakou tvář komu zrovna ukazují.
Příběh se dobře čte a dvě časové roviny vyprávění se v závěru sejdou do jedné.
Zajímavá je i vazba kapitol na sebe, kdy poslední slova z přečtené, začínají kapitolu novou.
Za mě bych story ukončil o 50 stran dříve. Ale toužebné světlo na konci tunelu bylo asi příliš lákavé.
Určitě doporučuji k přečtení zvláště mužům s šedinami. Mnohé si připomenou, v mnohém se možná poznají.
Kniha se dobře a rychle četla, příběh dával smysl. Ani jedna postava mi nebyla moc sympatická, a tak jsem ráda, že tam nedošlo k nějakému hodnocení, kdo je horší a kdo méně.
(SPOILER) Pro mě jsou Tiché roky lepší než tolik opěvovaná Hana(která je ale beze sporu výborná). Nejvíc mě dostal ten závěr,kdy si pozorný čtenář všimne a teprve pochopí, že hlavní hrdinka byla n..á. A nebo možná nepochopí, jak jsem zjistila ve svem okolí.. Nic méně autorka nám to sdělí tak, že ve čtenáři vyvolá dilema, zda to pochopil správně. A vzniklé dilema nerozlouskne, nechá na čtenáři, ať si láme hlavu. Za mě dokonalé.
Možná je to tím, že přečtení této knihy předcházelo čtení brilantního Zločinu a trestu od Dostojevského, a tudíž doslo k nevědomému porovnávání literární zdatnosti autorů, ale zkrátka mi tato kniha přišla dost oddychová, zmatená, příliš prvoplánová. Do poloviny knihy se vlastně jen seznamuje s postavami, a i když je to čtení zajímavé, přijde mi tak nějak narychlo splácané a přeplněmé událostmi, aby si čtenář oné prvoplánovosti díla nevšiml.
Napsáno s citem. Krásná knížka, která se mi líbila o něco více, než autorky známější Hana.
Většinu času během čtení jsem byla poměrně skeptická, myslela jsem si, jak jsem všechno dávno prokoukla, všechno dává smysl a nic mě nemůže překvapit... a pak mě to překvapilo :D Mám ráda knihy, které vám ke konci něco odhalí a vy si říkáte, jak vás to mohlo nenapadnout, vždyť jste to celou dobu měli před sebou (popravdě už od přečtení názvu!). Za to jsem Mornštajnovou ocenila.
Byla jsem spokojená, i slza ukapla ale ten konec... čekala jsem rozuzlení. Tak mi to přijde neúplné
Nemohu se rozhodnout , zda je lepší Hana nebo Tiché roky, proto je mám obě na prvním místě. Skvělá kniha. Ten konec mě rozsekal. Osudy hodně lidí v této knize mě dostaly. Běla to byl charakter, jsem ráda, že si splnila i svůj sen. Z těchto knih člověk zjistí, že život je mnohovrstvý, že máte chvilku dobré období, pak špatné a pak si splníte sny nebo obráceně. Líbí de mi, že knihy paní Mornštajnové ukazují životy hlavních hrdinů v delší linii, v generacích, poučili mě to, že člověk to nesmí vzdávat. Plus mě vždy dostanou ty příběhy očima dítěte a pak to rozsvícení, jak to vlastně bylo. Co dokážou náhody v životě, na to je paní Mornštajnová mistr. Děkuji za knihu, co mě pořád dojímá. Taky jsem jako dítě rozkryla jedno rodinné tajemství, ale moc brzy a dost mě poznamenalo.
(SPOILER) Zajímavě psaná kniha, trochu mi to připomínalo styl Tučkové, vlastně vztah otec komunista vs dcera jsem viděl i v románu Bílá Voda, ikdyž tam byl otec vyloženě hovado, tady se nějaká lidskost najít dala, ikdyž se na své dceři taky brutálně podepsal. Taky, jak zde již někdo psal jsem až na konci pochopil, že Bohdana nemluví vůbec a vlastně mi to do logiky příběhu moc nezapadalo, myslel jsem, že je jen nemluvná, nebo žije si vy svém vlastním světě, ale pokud by nemluvila vůbec bez nějaké objektivní příčiny, určitě by už dávno nechodila k nějaké lokální psycholožce z Valašského Meziříčí, která ještě byla popisovaná dost pofiderně. to je podle mě blbost, to už by byla pod drobnohledem nejlepších specialistů. Nakonec mě dost zklamal závěr, jak se příběh pěkně odrazil k nějakému závěru tak najednou vlastně žádný závěr nebyl, nějak jsem se těšil na vyvrcholení příběhu, kam to celou dobu směřovalo, nějakou literárně zajímavou konfrontaci otec dcera, kde se vysvětli jejich postoje a najednou nic, trochu to na mě působí, jako by autorka nevěděla, jak to zakončit, tak to nezakončila, otevřené konce mi nevadí, pokud tam vidím nějakou přidanou hodnotu a tady ji nevidím, tento nezávěr malinko zkazil dojem z knihy, který byl jinak výborný.
Zajímavá kniha, místy dost smutná, dojemná. Velmi čtivě psaná. Moje první kniha od této spisovatelky a určitě ne poslední.
Krásná a dojemná kniha přečtena během dvou nocí. Postavu otce ale budu navždy nesnášet..
Ke konci bych si přála ještě jednu kapitola k "dovysvětlení" :)
Typická kniha od autorky. Žádná sentimentalita , spíš fakta, výborně zvládnutá psychologie. Dostáváme se do let dřívějších, které někdo z nás zažil. Jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh jedné obyčejné pražské rodiny s jejich starostmi a radosti v jejich denním životě.
4.kniha přečtená od autorky a musím říct, že tahle mi moc nesedla. Od předešlých knih jsem se nemohla odtrhnout a tady jsem se místy musela dokonce nutit ke čtení...ale holt sto lidí, sto chutí. Znovu bych ji asi nečetla, jednou stačilo. Téma je určitě zajímavé, pohled z více úhlů také, ale prostě to není moje pravé ořechové.
Nepříliš komplikovaný příběh, srozumitelně napsaný a naštěstí chybí zbytečná senzace na závěr. Myslím, že jedna z nejlepších knih A.M. Kniha na zimní odpoledne jako dělaná.
Mně to přijde nedokončené, ještě jednu kapitolu bych uvítala. V průběhu jsou rodinné propletence a dramata pěkně vypointovana a propojena, a na konci tohle? Trochu mě zarazilo. Nicméně Tiché roky jsou ukázkou, že za tím, jací jsme, stojí mnoho a navenek může vypadat všechno zcela jinak, než je uvnitř. Že komunikace je důležitá.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skvělá kniha, která mě absolutně strhla do děje. Bohdany mi bylo ale dost líto.