Tkaničky
Domenico Starnone
Citová trilogie série
1. díl >
Co je to rodina a co ji drží pohromadě? Aldovo a Vandino manželství prošlo hned v počátcích těžkou zkouškou. Přetrvalo, je však plné trhlin a stále otevřených ran, o nichž postupně promlouvají oba manželé i jejich dvě děti. Každý z nich jako by ale vyprávěl jiný příběh. Každý má svou pravdu, svou vinu i svou pomstu. Všichni hledají způsob, jak s těmito závazky žít a jak nalézt rovnováhu mezi povinnostmi a osobními touhami.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Voxi
Originální název:
Lacci, 2014
Interpreti: Jan Vlasák , Martin Preiss
více info...
Přidat komentář
Taková depresivní novelka o manželství, dětech a životě vůbec. Bohužel mě příběh ani postavy v něm vystupující tolik nenadchly, ale oceňuji autorův styl vyprávění, který by se hodil k nějakému delšímu a zajímavějšímu příběhu (podobnost z Ferrante bych si ani nevšimla, kdybych na ní nebyla upozorněna). Na oddech od detektivek, ale dobrá volba :)
Zaujímavá kniha. Veľa emócií, málo deja, hĺbavé myšlienky a pravdy.
"Jediné, čo nás zväzovalo a na čom našim záležalo, sú putá, ktorými sa po celý život vzájomne mučili."
Krátká novela o jednom nepodařeném manželství. Vlastně nic nového pod sluncem, akorát způsob popisu je zvláštní. Jde o 3 výpovědi - z pohledu manželky, manžela a nakonec dětí. Po první části, což byly vlastně dopisy, které manželka psala muži po tom, co ji a děti opustil, když se zamiloval do jiné ženy, jsem myslela, že knihu ani nedočtu. Druhá část, z pohledu manžela, už mě zaujala. Byl tam vývoj od naprostého nezájmu o rodinu a naprostého zaujetí novou přítelkyní po uvědomění si, co způsobil a jak svým blízkým ublížil. Třetí část mě zklamala, děti vyrostly v sobce, neměly rády ani jednoho rodiče a ničeho si nevážily. Nechce se mi věřit, že by za to až tolik mohl rozpad manželství.
Jak už tu podotklo hodně lidí, žádná z postav mi nebyla sympatická, a kniha je napsána způsobem, že jsem ani s nikým nesoucítila. Je to velmi depresivní čtení, v podstatě ani kapka naděje. Nic, co bych chtěla ještě někdy znovu číst.
Mistrovské dílo. Do 124 stran dokázal Domenico Starnone extrahovat celou komplikovanost vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi, sourozenci, touhu po lásce, věrnosti, žití. A jak už to u dobrých novel bývá, celé je to ozdobené krásnou pointou. Vynikající!!!
Dramatická a netradiční kniha s poněkud překvapivým koncem. Přečteno jedním dechem
Pěkný přebal, to ano. A zbytek? Nimrání se ve vztazích, hořkost, ublíženost, neshody, nijak oslňující styl psaní a nic, o čem bych chtěla dál číst. Stejně jako knihy E. Ferrante (která je s touto často spojována) mě ani Tkaničky neoslovily - ať už po literární či tématické stránce.
Poněkud depresivní italské čtení. Nicméně se mi kniha četla velmi dobře, okamžitě mě vytáhla. Jako žena jsem Vandiny zraněné dopisy vnímala velmi silně a rozumíš každé náladě z dlouhého časového úseku. Aldo.... Muž, co cítí, že se v životě dostatečně nerealizoval, kdy mu v úspěchu překáží žena i děti a tak je, v dobré víře, že zachraňuje sebe, opouští. Je zajímavé, že když tohle udělá muž, není to až tak divně, ale kdyby se takto rozhodla žena, hned by byla odsouzena jako sobecká mrcha. Ale to odbíhám. Kniha mi dlouho zůstává v hlavě. A tak to má být.
Krátké, ale parádní, typicky italské drama o zcela dysfunkční rodině od autora, o kterém si Italové myslí, že se skrývá za slavným jménem Elena Ferrante. Příběh toho, jak si lidé dokážou "pos..at" celý život. Vlastně tři monology jednotlivých členů rodiny - matky, otce a dětí. A nikdo tam není bez viny, žádné dělení na "svině a oběti". Vlastně reálnější moderní verze filmu Manželství po italsku. Doporučuji
Velmi netradiční příběh jedné rozvrácené rodiny. Co mne na tom zaujalo, bylo především to pojetí. Jedná se o mozaikovité vyprávění z pohledu jednotlivých členů rodiny a pokaždé z trochu jiného časového odstupu. Tu přítomnost, tu retrospektiva do minulosti. Čtenář tak musí dávat víc pozor, koho vlastně sleduje a v jaké časové rovině se pohybuje.
Sledujeme pohled čtyři lidí, ale pokaždé trochu jiné vzpomínky - jako by si každý pamatoval trochu něco jiného. Autor tak vlastně nechává na čtenářích, aby rozhodli, kde přesně je ta pravda a na čí stranu se přikloní - autor tím nechává dost prostoru pro čtenářovy úvahy, myšlenky, spekulace, závěry. Žádná z postav není vysloveně černobílá, každá má své mouchy. A to se mi na tom líbí - nikdo není vysloveně jen dobrý nebo jen ten zlý.
Kniha je celkem dost deprimující, neutěšená - působila na mne dost pesimistickým dojmem, což ale určitě není míněno jako výtka. Každý příběh má nějakou atmosféru a v případě Tkaniček mi přišla holt zabarvená negativně.
Z knihy si vyvozuji především tu myšlenku, že ve chvíli, kdy se nějakým způsobem rozbijí vztahy, už jen těžko je budete slepovat dohromady, ač se budete snažit jakkoliv. Nemohu si pomoci, ale tato myšlenka mi z celého příběhu jako celku vyvstává jako ta nejsilnější, což rozhodně vybízí k dalšímu zamyšlení nad vztahy jako takovými.
Upřímně však nedokážu úplně určit, co mi na knize chybělo, že neumím hodnotit na 100 %. Ještě nad tím budu muset přemýšlet a případně svůj komentář zedituji.
Skvělá novela. Hodně depresivní, ano, postavy nejsou nějak moc sympatické (ale odkdy jsou sympatie k postavám měřítkem literární kvality?), ale všechno je to neskutečně autentické.
Tohle mi bohužel vůbec nesedlo. Všechny postavy potažmo i jejich činy mi byly hrozně nesympatické a proti srsti. K dočtení jsem se musela nutit a bohužel ani závěrem mě žádný wow efekt nečekal.
Jak velká jsem měla očekávání, tak velké bylo zklamání... Nalákala mě jak anotace, tak i zajímavá obálka, ale vyklubal se z toho banální až nudný příběh. Čekala bych alespoň trochu italskou domácnost, když už je autor Ital :)
Ani jeden z manželů mi nebyl sympatický a vlastně ani jejich děti.
Poslouchala jsem nakonec audioverzi, která k té nudě přidala navíc notnou dávku hysterie v podání ženských představitelek.
Konec knížky je už hysterický i sám, i bez interpretace.
No, bylo to krátké a bylo toho dost.
Banální zápletka dnešní doby - muž, žena, manželství, dvě děti. Mužský si najde mladší milenku a už to jede. Vyprávění je ale neobyčejné - můžeme se na celou situaci podívat očima zhrzené ženy Vandy, očima nevěrného manžela Alda a také jejich dětí. Jeden příběh, tři pohledy na věc, v tomto je kniha jedinečná. Ta schopnost vžįt se do pozice jednotlivých postav, vystihnout jejich myšlenkové pochody a emoce a dokázat je vylíčit čtenáři, to je umění.
*
Nejpřesněji to vystihuje text Iva Jehelky z písně "Soudili se": "Svou pravdu máš, já mám zase jinou, možná se sejdou a možná se minou. Já vím, tenhle svět snad jednu vadu má, že každý z nás jen tu svou pravdu má. Soudíme se ..."
Příběhů o nešťastných manželstvích a dysfunkční rodinách bylo už tolik, že jsem si říkala, že Tkaničky nebudou v ničem jiné. A možná, že ani jiné nejsou, ale za to na velmi malém prostoru ukazují, jak křehké jsou všechny rodinné vztahy a že takřka nikdo není bez viny. Krásně to reflektuje fakt, že ne všechny vztahy, které se jeví idylicky, takové skutečně jsou i pod slupkou.
Zůstat, nebo odejít, má smysl udržovat některé vazby silou vůle? Tkaničky na to nedávají žádnou univerzální odpověď, ale poukazují, že tak či tak, všechny strany budou svým způsobem trpět. A tahle trojitá perspektiva je právě kouzlo této knihy. Jak pravil klasik - láska je kurva.
Kniha sa čítala skvelo. Neviem či ide počin z pera Elleny Ferrante, ale rozhodne sa jej čtivosťou veľmi približuje. Vzťahy sú veľmi komplikované, čo ukazuje i príbeh v knihe. Ostalo mi po ňom tak nejak ťažko a smutno. Naozaj to takto v živote funguje? Naozaj neexistuje láska a dôvera na celý život? Čím staršia som , tým som sklamanejšia, že vzťahy, ktoré pôsobili zdravo a pevne, sú pretkané klamstvami a zásterkou dokonalosti na verejnosti. No i napriek tomu stále verím, že existujú i výnimky. Dúfam, že si prečíta knihu čo najviac ľudí, aby si uvedomili ako nejaký románik dokáže zničiť život nie len danému páru, ale i deťom, ktoré si ponesú následky navždy,
Stylově určitě nadprůměrné čtení... přesto nevím, co si o příběhu myslet. Vadila mi ta nedůvěra k pevným a věrným vztahům a jako by bylo zcela normální někoho mít bokem. Současně reakce Vandy a její zatrpklost mi připadala přehnaná, je přece jen na ní, jestli si nechá zničit život tím, že ji manžel opustil, anebo jestli se pokusí ze života bez něj udělat pro sebe i pro děti to nejlepší, co může. Četla jsem krátce po Dnech opuštění od Elleny Ferrante a obě knihy mi připadaly hrozně podobné. Pak jsem si autora vygooglovala a teprve zjistila, že je považován za nejpravděpodobnějšího kandidáta na skutečnou identitu Elleny Ferrante. Tak to je tedy pecka!
Za mě - ne.... Problematika vztahu je sice smutná, to ano, o tom žádná. Ale toto téma je hodně diskutabilní, vždy jsou na to dva.... Navíc, když je obecně pár neschopný a nefungující, trpí především děti a ponesou si to do svého dospěláckého života...
Celkem běžná situace, která se jistě přihodila komukoli z nás. Zašmodrchané tkaničky, které nám nejdou rozmotat.. Někdy je to velmi složitá práce, která nás stojí plno nervů. Občas dokonce třískneme botami do kouta a raději si vezmeme jiné. Za čas pohlédneme na ony boty, zdvihneme je ze země a s mnohem větší pečlivostí a trpělivostí jdeme do rozmotávání znovu.
A teď přijde ten okamžik! Klíčový zlom pro nás a ve své podstatě i pro celou knihu. Tkaničky rozmotáme. A jak poté vypadají? Pokud nebyly zamotané dlouho, jsou téměř stejně krásné a nepoškozené, jako byly před zamotáním. Někdy jsou na nich vidět drobné trhlinky, o kterých víme, že tam jsou, ale zdálky nejsou patrné. A bohužel.. někdy jsou ty tkaničky pomačkané, popraskané a již nikdy se nevyhladí a nedostanou do původního stavu. A jejich poškození je patrné i při pohledu z dálky. A tento poslední případ, je stavem, do kterého se dostaly i postavy naší knihy - manželé a jejich děti.
Zamýšlím se nad tím, jestli nám může ublížit někdo více než náš nejbližší člověk. A do jaké míry jsou rodiče schopni ovlivnit svým jednáním a rodinnou situací osobnosti svých dětí. Ve finále nikdo nechtěl nikomu ublížit. A přitom všichni ublížili všem.. A každý vidí jen to své. Rozhodně stojí za přečtení!
Tahle knížka mne strašně iritovala, jak je nabytá negativními emocemi. Jasně. Existují rozchody, rozvody, poznamenávají duše a životy nás i našich blízkých. Ale ze všeho může člověk odejít nějak posílen a očištěn a se ctí. Tady zbyla jen zloba, zášť a nenávist. Vůbec si nedokážu představit žít v takovém svazku a ani si nechci představit, že by mé děti vůči mně chovaly tolik agresivních emocí. Připadá mi, že tahle rodina prožila úplně marný a zbytečný život plný nepochopení. Nečetlo se mi to vůbec hezky.