Tovaryšstvo Ježíšovo
Jiří Šotola
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546994/bmid_tovarysstvo-jezisovo.jpg
4
102
102
Konflikt svědomí s mocí a ideologií „Už nedáváme lidi do vězení, aby si vzpomněli, že máme pravdu.“ Románový debut básníka květňácké generace Jiřího Šotoly (1924—1989) Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) už rokem svého prvního vydání prozrazuje, jakou historickou paralelu v sobě skrývá příběh zasazený do období násilné rekatolizace českých zemí. Páter Vojtěch Had, bezmezně oddaný dogmatice jezuitského řádu, postupně slevuje ze svých cílů a ideálů, až dospěje k deziluzi, že namísto šíření božího slova na košumberském panství celý život slepě sloužil úplně jiným mocnostem. Text k vydání připravil a odborným komentářem doprovodil literární historik Erik Gilk.... celý text
Přidat komentář
Nějak jsem se s tím minul. Chápu tu paralelu, tu bezmoc vzepřít se (totalitní?) moci, to postupné větší i větší propadání... Ale nějak mě to nevzalo, nebudu si z toho nic pamatovat, nikomu bych to nedoporučil (na historický román je to moc básnické a vyfabulované a rozpad osobnosti tváří tvář totalitní moci už pro mě jiní popsali lépe). Mám radši vyzrálého, "přítomného" Šotolu z Podzimu v zahradní restauraci.
Jméno Jiřího Šotoly znám, ale toto je jeho prvá kniha, kterou jsem slyšel v ČRo ve skvělém podání Jana Vlasáka. Životní osud Pátera Vojtěcha Hada a hraběnky Marie Maximiliány Slavatovny je silný příběh o svobodné lidské mysli a její podřízenosti společenské moci, platný jak v 17. století, tak i dnes.
Kde se tento skvost přede mnou 31 let ukrýval? V perfektní režii Zdeňka Kozáka s pěkným hudebním doprovodem mne uchvátil jako vždy úžasný přednes Pana Herce Jana Vlasáka. Dokonalé dílo.
(SPOILER)
Jeden z největších a nejkrásnějších, byť velmi "temných", českých nejen historických románů... alespoň pro mne určitě... (první četba, 2016)
-----
(EDIT 2024, po druhé četbě)
Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), první, nejznámější a nejlepší román prozaika, básníka a dramatika Jiřího Šotoly (1924–1989), patří k vrcholům poválečné české literatury. Poprvé jsem ho četl v roce 2016 a byl jsem z něj naprosto nadšený. Nic dalšího (četl jsem ještě romány Kuře na rožni a Osmnáct Jeruzalémů a několik divadelních her) se mi už od autora tak nelíbilo. A když teď vyšel román znovu v České knižnici (celkově jde o 4. vydání), neodolal jsem a přečetl ho znovu, stejně jsem to měl někdy v plánu. A opět to byl vrcholný čtenářský požitek, ba ještě větší než poprvé, protože člověk si všímá zase jiných věcí a čte to trochu jinak. Pečlivá edice je doplněna komentářem a vysvětlivkami Erika Gilka.
Román vychází ze skutečných historických událostí rekatolizace Čech po třicetileté válce a z osudů skutečných postav a odehrává se v kraji, který dobře znám, čímž je mi dílo ještě bližší. Šotola sleduje události let 1667 až 1696 na hradě Košumberk a v městečku Luži na Chrudimsku, kam přichází jezuita páter Vojtěch Had jako zpovědník hraběnky Marie Maximiliány Žďárské ze Žďáru (1633–1690), která je dvojnásobnou vdovou (po Slavatovi a Hýzrlem), přišla o dva syny a zůstala jí jen dcera a košumberské panství, na němž nyní hospodaří. Páter Had je pověřen zabránit hraběnce v novém sňatku a na cestě zbožnosti ji přesvědčit, aby financovala působení jezuitů na svém panství. Hraběnka složí slib vdovské čistoty a zaplatí stavbu poutní kaple na Chlumku, kde bude vystaven obraz Panny Marie Pomocné (kopie Cranachova obrazu), jenž má zázračnou pověst. Pak se pod kaplí staví jezuitská rezidence, hraběnka přenechá hrad a panství Tovaryšstvu a vše vrcholí stavbou poutního chrámu na Chlumku, který v Luži stojí dodnes.
Autor v románu nezapře básníka v bohatém obrazném vyprávění a dramatika v jiskřivých dialozích, u nichž se zcela vyhýbá charakteristice mluvčích a stylu jejich promluv. Zavede nás i do jezuitských kolejí v Hradci Králové a v Praze v Klementinu a mezi další členy Tovaryšstva i církve a sleduje jejich vztahy, zájmy a intriky. Román v tragické poloze je prosycen skepsí, ironií a relativizací. Páter Had je slepě oddaný dogmatice jezuitského řádu, aby nakonec dospěl k pochybnostem a deziluzi, že sloužil jiným mocnostem. Hraběnka je proti moci jezuitů slabá a pozdě pochopí své omyly stejně jako páter. V totalitní represi ani jeden z nich nemá šanci se vzepřít...
Není divu, že po prvním vydání v roce 1969 román za normalizace znovu nevyšel, to až v roce 1990. Téhož roku byl uveden v dramatizaci Jaroslava Vostrého ve Vinohradském divadle a v roce 2004 byl zfilmován v Chorvatsku.
Vydal Nadační fond Česká knižnice / ÚČL AV ČR / Host, 2024.
Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit.
Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%.
JENŽE…
Jenže ten obsah!
Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou.
Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova.
Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli.
Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román.
Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%.
Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.
Smutná kniha... Je to syrové čtení, které nenabízí žádnou naději. Když už se vyskytne nějaký pozitivní záblesk, je rázem převálcován (dějem, demagogií, politikařením, lidskou hamižností apod.). Příběh je plný náboženství, ale je v něm minimum skutečné víry. Hlavní roli hraje instituce zvaná jezuitský řád (potažmo katolická církev), která se nespokojí jen s něčím. Chce uchvátit všechno, a pokud toho dosáhne, tak ještě víc, tedy absolutně všechno. Důležité je vymazat paměť místa a nahradit ho novou ideologií (i kdyby smyšleným mariánským kultem). Obrat člověka o všechno, včetně svědomí. Nic veselého... přesto jde o výtečnou knihu.
Osobnost vláčená dějinami, dobré úmysly zmařené vyšší mocí, úpadek vítězné ideologie... Šotola se obracel bezesporu ke generaci právě prožívající zklamání nad selháním budování socialismu (komunismu) a jeho kniha rezonovala v našich myslích. Koneckonců se tato hořká historie v našich dějinách několikrát opakovala, v moderních dějinách zklamání po roku 1948 nahradil osvobozovací šok 1968 a následná tuhá normalizace. Takové jinotajné romány se četly s velkým porozuměním a Šotola byl v nemilosti, následující román Kuře na rožni "vydal" nejprve v ilegální edici Petlice a až následně mohl znovu publikovat v Československém spisovateli. Tato hořká a skvěle napsaná kniha k nám promlouvá stále, protože i dnes je tu mnoho poslušných služebníčků ochotných za mrzký peníz udělat cokoli. Je to hořká a smutná kniha mířící do vlastních řad...
"Kdo je ten člověk? Mluví a mluví. Na všechno má odpověď. Ale ani po tváři, ani po řeči, ani po hlasu, po ničem ho nepoznáš. Nepoznáš, kdo to je. Člověk bez obličeje."
Co jsem takových za svůj život viděl... Znáte je taky?
Stará dobrá románová klasika.Studiem reálií podložený fundovaný vhled do
situace v českých zemích v druhé polovině 17.století,výborné dialogy,bohatý
jazyk,přesvědčivé zachycení psychologie postav.
A především jedinec,který v dobré víře vstupuje do společenství a postupně
poznává,že ideje a praxe se rozcházejí,že se sám stal součástí autoritářského
systému,kde se neposlušnost neodpouští,součástí jeho mocenské hry.Má se
vzepřít?Věčné dilema.Předpokládám/a doufám/,že Jiří Šotola neměl při zobrazení
této manipulativní moci na mysli pouze jezuitský řád.
výborný historický román s prepracovaným dejom, silnými postavami a navyše zasadený do reálneho sveta. pravda, nie je to oddychovka na jeden večer, ale na databázi knih asi ľudia skôr hľadajú niečo podstatné, než výplň prázdneho času.
Nádherná kniha. Po mnoha současných knihách, které se čtou s lehkostí a to i proto, že jsou napsány poměrně jednoduše a člověk se nemusí příliš soustředit ani nadmíru přemýšlet, je tohle balzám. Úchvatná čeština, dopilovaná, famózní. Velmi silná ženská otázka, která se prolíná s ještě silnější otázkou náboženství. Bravurní vykreslení doby, "zblbnutí" řádem i to, jak lidé chtějí věřit, chtějí ze své podstaty dělat dobro a pak stačí pár vyšších panáků z řádu..... Zpočátku se čte poměrně těžce, pak se zamilujete a kniha vás nepustí a člověka obohatí. Řadím mezi knihy, které si člověk MUSÍ přečíst než zemře.
Překrásná a přesmutná alegorie, kladoucí si za cíl varovat před jakoukoliv šílenou ideologií. (Mimochodem, v tomto případě před ideologií komunismu, či, chcete-li, socialismu.) Bohužel, zdá se mi čím dál tím víc, že neposloucháme. Škoda.
Po jazykové stránce je tato kniha fenomenální - autor naprosto vystihl uvažování oné doby. Po stránce obsahové už tak nadšena nejsem. Většina kněží je zde vylíčena jako vypočítaví prevíti, všichni jdou jenom po moci a penězích... Zdá se mi to přehnané, i když nechci tu dobu banalizovat, nicméně nic není černobílé a jezuité měli na společnost jistě i pozitivní vliv (budování škol atd.). Mělo-li to být srovnáním s minulým režimem, dobrý pokus, ale ani v něm nebylo vše černobílé.
Kniha není jednoduchá, čte se pomalu, ale zároveň nejde odložit. Myslím, že tento svůj první historický román už autor nepřekonal.
Bohužel nenapadájí mě slova, kterými bych mohla popsat své pocity z knihy. Děj se mi vlekl, jazyk se mi četl dobře pouze v přímé řeči... Ovšem může se zde jednat o čistě můj osobní problém - ráda čtu "akční" současné knížky :).
Štítky knihy
prvotina baroko 17. století jezuité, Tovaryšstvo Ježíšovo protireformace pobělohorská doba rekatolizace
Autorovy další knížky
| 2000 |  Tovaryšstvo Ježíšovo |
| 1984 |  Kuře na rožni |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 2003 | Svatý na mostě |
| 1986 | Osmnáct Jeruzalémů |
[četba ČRo]
"Co chcete dělat? Rozdávat růžence?
Mírnit hřích. Mírnit barbarství a surovost a nemravnost a bídu.
Mírnit zášť a nevědomost, zahánět bludy a strach!"
Výborně znázorněná doba jiráskovského pobělohorského temna. Taky díky naprosto excelentnímu Janu Vlasákovi.
Obsahem se autor dopustil klasického totalitního posunu reality, který nás dodnes dohání.
Ano. Nepopírám, že v jednotlivcích se mohla posunout realita směrem od víry k hmotným statkům. Vidíme to ostatně v církvi i dnes, pokušení jsou velká.
Ale Jiří Šotola se veze na Jiráskově vlně odpudivých jezuitů pálících knihy a to je velká škoda.
To je ten rozpor formy a obsahu, kterého si všímá marlove.
Přitom v mnohém jsou rozhovory Vojtěcha Hada hluboké, mířící k podstatě víry i evangelia, protože jezuité zanechali samozřejmě ve společnosti převážně dobrou stopu.
Jenže v prvoplánovém povrchním vnímání českého čtenáře může poškodit nejen vztah ke katolíkům, ale jako bumerang může po staletích škodit i církvím reformovaným.
Kontroverze obrovská!
Mě osobně nepřišel text extrémně temný na první dobrou a četl se mi ušima velice dobře a vnímám formu, kterou JŠ zvolil jako naprosto dokonale sevřenou. (Oproti zmíněnému rozvláčnému Steibeckovi:) Často jsem proto poslouchala jednotlivé kapitoly opakovaně kvůli radosti s přesných formulací. Moje představy o období rekatolizace jsou v zásadě nepředstavitelně temné! Nutit kohokoli k jakékoli víře je děsivé a kruté! Přesto Habsburky i jezuity svým způsobem v něčem chápu a jsem vděčná každému jednomu nepatrnému Vojtěchu Hadovi, že se poklady katolické tradice v českých a moravských zemích uchovaly dodnes ...
V textu je mnoho moudrých slov i přes obsahovou kontroverzi a zaslouženě dostává plný počet hvězd.
"Bez víry a o hladu je člověk jenom lepší slepice!"
"Svoboda vůle je jen pro toho, kdo je jí schopen! Nedělejte z ní komedii, svoboda je příliš vzácný kohoutek, kdo si jí jenom někde upytlačil a nese si jí za křídlo, aby jí doma upekl a snědl a kosti hodil psům, tomu se musí poradit, co s ní .... co vy tvrdíte, to je jen kalvínský kožich obrácený na ruby a nevoďte krávu za ocas, voďte jí za rohy ..."
"Celé Čechy jsou naše v neděli ... a od pondělka do soboty nejsou ničí, pletou si oremus a ornát.
Kdyby sem zítra vpadli Turci nebo Švédové, náš drahý obrácený lid
zase uláme kříže na kaplích. Nedá tam už možná kalich, ale třeba půlku prasete. Anebo nůž ... jsou zlí ..."
"A to už bylo vítězství černých mužů, kteří považovali za nezbytné získat moc, aby mohli rychleji šířit pravdu.
Kteří museli dokonale zvítězit neboť měli poslání a měli ideu. Boj byl těžký, komplikoval se a vlekl, mezitím přestávalo být jasné jejich poslání a idea se povytrácela, nicméně oni zvítězili dokonale.
Oni získali moc a zalíbilo se jim v ní.
Moc je železná klisna, která si jede kam chce!"
Extrémně luxusní rozhlasová četba. Děkuji.
3/5