Transfer
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521403/bmid_transfer-bz9-521403.jpg
3
103
103
Nikdy si nemůžeme být jistí, kde přistaneme. Velké evropské letiště, masa cestujících a každý z nich si v příručním zavazadle nese svůj osobní příběh. Občas o sebe zavadí ramenem a jejich cesty se na okamžik protnou. Žena žijící ve stínu svého partnera, programový smolař se slabostí pro Kerouaca, dcera na cestě z karu. Bianca Bellová ve své nové knize umně propojuje čtyři obyčejné a zároveň pozoruhodné příběhy a ukazuje, že život je jako tranzitní zóna, kde náhodné setkání s cizím osudem může ten náš přesměrovat jinam. Anebo taky ne.... celý text
Přidat komentář
Líbí se mi zde níže označení “knižní jednohubka. Jak výstižné. Nechtělo se mi to číst a chytlo mě to hned na začátku a nepustilo. Za mě super.
Čtyři lidi, jejichž život se vzájemně nějakým způsobem na chvíli prolne v prostoru letištní haly (nejen)... Zajímavé, ne zcela tradiční čtivo, na které asi musí být člověk trochu naladěn (sama jsem se začetla až na podruhé, ale pak se mi už četlo dobře).
Asi jsem moc nepochopila, co tím chce autorka říct. Zaujal mě nápad, proplétaní lidských osudů v letištní hale a motiv cestování, ale čtení bylo celkem zklamaní a spíš popisování dětsví čtyř postav atd., moc mě tonebavilo. Tento styl psaní mi moc nesedl, ale věřím, že si své čtenáře najít může.
Knižní "jednohubka". Charakteristý literární styl autorky, zajímavé postavy. Doporučuji.
Zklamání. Pěkná obálka knihy, zajímavý nápad, ale samotné povídky jsou pro mě zklamáním. U většiny z nich jsem se nutila číst dál, neb mě po pár stranách neoslovili (začala jsem si uvědomovat, že se děj vyvíjí ne úplně zajímavým směrem). Jsem ráda, že jsem si v knihkupectví knihu nekoupila, ale vypůjčila si z veřejné knihovny; a to i přesto, že jsem hodně zvažovala, zda si knihu nekoupit hned, poté, co jsem ji v regálu knihkupectví zahlédla.
No moc se mi to líbilo. Dala bych i dvojnásobnou dávku. Myslím postav děje a tedy stran. Styl mi sedí. Přímočará autorka se s tím nepáře.
Tahle kniha je cokoliv, jen ne obyčejná. Líbily se mi postavy v ní, jejich dramata a ta úsečnost, s níž bylo všechno popsáno. Kniha je jiná než současná česká produkce, a to mě na ní bavilo. Četla jsem ji už dvakrát a pořád je to stejně dobrý zážitek.
Transfer byl pecka. Inteligentní každodennostní dramátka lidí, kteří jsou sice obyčejní, ale zároveň taky tak trochu ne. Nejvíc mě bavily Silva a Linda, ale všechny povídky měly vysokou kvalitu. Prostředí letiště bylo (alespoň pro mě) neokoukané a svěží, i když "svěží" je těžko to slovo, které vás napadne ve vydýchané letištní hale s těžkopádnou klimou. Každopádně nemohu říci, že bych kdy četla něco podobného.
Za mě trochu nenápaditá obálka. Ano, patřím do té protivné skupiny lidí, kteří dost často vybírají knihy podle obalu, ačkoliv jim známé přísloví říká, že by tak činit neměli.
Jediná rušivá drobnost, která mi na knize vadila - autorka se nějak nezdržuje s osvětlováním jazyka, jakým spolu postavy mluví. Když se na mezinárodním letišti v cizině, a ještě k tomu při čekání na let, který není do Prahy, potkají cizí lidé, tak na sebe těžko začnou na první dobrou mluvit česky. Při setkání dvou známých z ČR je čeština samozřejmě naprosto logická, ale v knížce sledujeme i několik random rozhovorů s Čechy i cizinci, přičemž nikde není nijak uvedeno, jakým jazykem komunikace probíhá. Předpokládám, že angličtinou? Trochu mi to tam chybělo.
Já bych teda na letišti oslovila lidi anglicky, a když potom po pár větách zjistím, že jsme oba z Česka, tak přepnu. Ale v knize se nic takového neodehraje, prostě se potkají dva cizí lidi a nějak záhadně vědí, že jsou Češi. Nebo celou dobu mluví anglicky, protože o své shodné národnosti nevědí, a autorka to jenom nezmínila? Je to maličkost, ale u čtení mě to kapku rušilo.
„Nikdy si nemůžeme být jistí, kde přistaneme."
Čtyři povídky, čtyři lidé, čtyři příběhy.
Další povídková kniha od BB, kterou jsem četla, příště už zkusím román/novelu.
Styl psaní autorky mi sedí. Píše čtivě a jsou to příběhy, nad kterými se zamyslíte. Možná pak popřemýšlíte nad svým životem a možná taky ne.
Všechny povídky mě něčím zaujaly a čtení jsem si užila. Ale teď po týdnu, už si je popravdě moc nevybavím, ale ty pocity tam zůstaly a to je důležité. Nejvíce mě zaujala první povídka Lindy, která se vrací z karu.
Krátká kniha čtyř povídek, které spojuje prostor letiště, kde se potkávají lidé. I postavy z povídek jsou trochu propojeny. Je to napsané tradičně velmi čtivě. Pro mě je už několikátá kniha od Bellové, co jsem četl. Přesto souhlasím, že po nějaké době člověk na ty příběhy a myšlenky zapomene.
„Radost-smutek-loučení-setkání. Všechny jako by nikdy nebyly. Jen déšť je stejný, padá v proudech na dlaždice, celou noc.“
Soubor čtyř krátkých povídek, které spojuje transferová hala na letišti. Jednotlivé postavy mají vždy něco málo společného. Líbil se mi styl psaní, celkem i námět, ale protože jsou příběhy dost krátké, pravděpodobně se nestačí uložit hluboko do paměti. Čtení na odpoledne.
Jako by se Bianca Bellová snažila vložit do děje dlouhou řadu témat, která považuje za zajímavá (a ona skutečně zajímavá jsou), ale bohužel jim věnuje pouhý odstavec a opouští je lehce naťuknutá, protože se žene k dalším. Ta roztěkanost a neuspořádanost mě rušila nejvíc. Škoda, že BB tolik spěchala.
Můj názor se asi bude shodovat (dle komentářů) s mnoha ostatními. Kniha je řemeslně dobře zpracována, autorka zvolila velmi čtivý sloh. Rámec příběhu - hala na letišti - se na první pohled zdá jako prvoplánová, plní však svou funkci.
K samotným příběhům - obávám se, že hlubší zážitek nezanechají. Při čtení vám působí potěšení, po dočtení se však vaše mysl zaplní prázdnem.
Nádhera! Každé slovo má své místo a je přesně tam, kde má být. Opravdu jsem se do příběhů vžila a cítila tu atmosféru. A závěr už byl skvělou třešničkou na dortu.
shoduju se se čtenáři komentujícími níže: Transfer jsem přečetl na jeden zátah, příběhy mě zaujaly, ale za pár dní už si z toho moc nebudu pamatovat; Bellová nepředvedla nic nového ani objevného: rámec setkávání na letišti mi přijde nadbytečný a dnes už i symbolicky vyprázdněný; průchodnost jedné postavy do příběhu druhé a paralelnost různých dějů jsou typické pro postmoderní vyprávění a okouzlovaly v šedesátých, sedmdesátých letech, dnes se hodí leda tak do filmu pro efektní střih a záběr
Obyčejné příběhy obyčejných lidí - tak bych shrnula tuto novinku od Biancy Bellové, která mi ale sedla o moc víc než její předchozí počin.
Trošku mi svým stylem (nikoliv dějem) připomněla knihu Čekání na spoušť. Stejně dobře se četla, jen mi toho upřímně (na rozdíl od Čekání na spoušť) moc nepředala. Jako by mi kamarádka vyprávěla co se stalo známému, bez nějaké zajímavé pointy. Nedokážu ani říct, který příběh mě oslovil nejvíc. Tyto “obyčejné příběhy však za mě umí jiné české autorky zpracovat lépe, s přesahem. Nebo jsem možná jen já ten přesah tentokrát nenašla, nevím
Nenadchne, neurazi. Chutovka na hodku čtení. Hlubší dojem nezanechalo. Kolikrát jsem se bavila s cizím člověkem ve vlaku, rikala si na nádraží, co asi kdo prožívá, žije. Na to asi nepotřebuju tuto knihu;-)
Asi každému se stalo, že někde čeká. Dlouho čeká. V tomto případě je to letištní transfer. Ale může to být železniční stanice, čekárna lékaře, úřad.... A kolem je řada lidí. Co přitom člověk dělá? Někdo se vzteká, někdo se snaží něčím zabavit, ale každý přitom přemýšlí. A tohle je situace, do které nás autorka uvádí. Nabízí nám osudy několika čekajících. Zcela odlišné postoje při čekání, zcela odlišné myšlenky. Ale každý z nich je nějak zajímavý, stojí za seznámení. Možná i k hledání společných styčných bodů - nejen mezi nimi navzájem, ale i se čtenářem samotným. Opět další ukázka toho, jak netradiční a v každém díle odlišné způsoby vyprávění autorka volí.