Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451159/bmid_tri-jablka-spadla-z-nebe-0o5-451159.jpg
4
446
446
Román arménské spisovatelky líčí podivuhodný a magický život horské vesnice kdesi v Arménii, jejíž obyvatelé, často podivíni odvyklí spojení s okolním světem, věří v kouzla a nadpřirozeno. Největším zázrakem zde však je láska, která doslova vrátí život nejen lidem, ale také jejich zapomenuté pustině. Přestože román popisuje arménskou historii 20. století a dramatické události v životech vesničanů, je také nadčasovým obrazem koloběhu zemědělského života, který se opakuje po staletí, a pohádkou, v níž láska vítězí nad smrtí a neštěstím.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , ProstorOriginální název:
С неба упали три яблока (S něba upali tri jabloka), 2015
více info...
Přidat komentář
Tři jablka spadlá z nebe jsem poslouchala jako audioknihu, která je opravdu dobře připravená. Myslím, že i díky ní je moje hodnocení vysoké. Ta opuštěná arménská vesnička a její vesměs staří obyvatelé se svojí nelehkou historií mi přirostli k srdci. Vyprávění nepostrádá krušné osudy a drsné momenty, vždyť už začátek člověk docela zaskočí. Je to vše ale podané tak laskavě a všichni tak odevzdaně přijímají svůj osud, že ty špatné věci s nimi člověk přijímá smířeně a s nadějí. Knížka mě potěšila a nabila pozitivními pocity. A to je někdy sakra potřeba.
Mezi dřinou, chudobou, nemocemi a katastrofami se táhne nitka laskavosti, pochopení i okouzlení. Osudy jsou protkané vírou, pokorou, vtipným hašteřením a moudrou neústupnou silou. Proto je konečným "verdiktem" místo hrubosti půvab.
"... slova by měla mít stejný význam bez ohledu na to, kdo je pronáší."
"Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam."
Myslím, že táto kniha by mohla pomôcť, človeku, ktorý je práve v ťažkej chvíli. Sama si z nej beriem, že šťastie a láska nás môže stretnúť v chvíli, keď to čakáme najmenej.
Páči sa mi, že kniha je protipólom aktuálneho konzumného sveta, keďže v dedinke, žijú najmä z toho, čo si sami vypestujú a sú spokojní a tým čo majú. Šťastie pre nich neznamená mať veľké domy, luxusné zariadenie a prepychové šaty, ale láska od muža/ženy, priateľstvo a dobré vzťahy v komunite. Samotný záver knihy, to, ako dávajú spať malú Voske je ukážkou toho, ako málo nám môže stačiť k skutočnému šťastiu. ️
Neviem, čo napísať. Objektívne je to výborná kniha, ale osobné dve hviezdičky musím strhnúť, ušetrím si ich pre nejakú lepšiu knihu. Táto ma nezasiahla. V edícii -klad vyšli knihy, ktoré nemajú také vysoké hodnotenie a predsa sa mi páčili viac.
Mám rada takéto knihy. Krásny príbeh. Opisuje ťažký zivot obyvateľov malej arménskej dedinky, ale pritom je to tak milá kniha.
Spočiatku sa ako hlavné posolstvo knihy javila dogma, že „žiť ďalej je naša psia povinnosť", za každých okolností. Pre tú myšlienku nemám veľké pochopenie. Postupom času som však s prekvapením zistil, že držím v rukách asi najlepšiu knihu za posledné obdobie. Časté prirovnanie s Garcíom Márquezom a jeho dielom Sto rokov samoty je namieste, akurát Tri jablká spadnuté z neba je kniha o triedu lepšia. „Čím prostejšie sú slová, tým väčší majú význam".
Krásne rozprávanie o živote v arménskej dedine. S obyvateľmi, ktorí prirastú k srdcu, ktorí toho prežili (vojnu, zemetrasenie, hladomor, rozmary prírody...) a napriek tomu alebo práve vďaka tomu sa nevzdali a žijú ďalej svoje zmysluplné životy. Páčilo sa mi, aké mali rodiny prívlastky a podľa čoho :). Rovnako prepojenie medzi všetkými, či už rodinné, alebo priateľské. Srdečnosť dýchajúca zo vzťahov medzi ľuďmi. I nádej, ktorá sa zaleskla na konci knihy, s novým životom, takým nečakaným, no o to povzbudzujúcejším a ešte viac všetko stmelujúcim. Skvelé! Teším sa na ďalšiu knihu od Narine.
Abgarjanová chce být moc moc Garcíou-Marquézem, ale výsledkem je mizerná, plochá, sentimentálně naivní imitace, která nestojí za čtení; vždyť i manžel bije svou ženu idylicky
Toto je tak krásná, jemná a zároveň drsná kniha, ktorá sa už po prvých stránkach zaradila medzi moje najobľúbenjšie knihy. Veľké prekvapenie a určite odporúčam!
Musím říct, že ten konec mě dostal a dojal, vůbec jsem takový nečekala :-) Krásný příběh.
Tento na jednu stranu drsný, na druhou však až pohádkový příběh, nás zavede do malé horské vesničky Maran. Žije tam už jen pár starších obyvatel, kteří se odmítají vzdát místa, kde žili celý život. V souladu s přírodou tu přijímají život s vděčností a pokorou. Poznáme několik z nich a jejich příběhy. Dozvíme se, proč jsou právě tam, kde jsou, jaký osud, většinou nelehký, jim Bůh nadělil a jak s se s ním dokázali vyrovnat.
Od prvních stránek jsem se do knížky ponořila a už jsem z Maranu nechtěla odejít. Chtěla jsem tam prožít nějaký čas společně s Anatolií, Jasaman, Vasilijem a dalšími. Jejich životní příběhy byly silné i dojemné, kolikrát nepředstavitelné.
Moc mě baví číst o různých pověrách, o přírodní léčbě v rukou babky kořenářky, o tom, jak lidé bydleli, jak žili, co jedli (až detailně popsaná jídla mi při čtení dělala opravdu chutě). Také výklad snů a jaký význam jim lidé přikládali byl neskutečně zajímavý.
Kniha se dá nazvat magickým realismem. Je tak skvěle napsaná, že kolikrát netušíte, co by měla být ještě pravda a co už nějaké kouzlo, nějaká vyšší moc.
V příběhu nehledejte žádné velké akce, i když spoustu zajímavých informací se zde dočtete. Já se však od čtení nemohla vůbec odtrhnout a kdybych měla čas, tak celou knihu přečtu najednou a vůbec ji neodkládám. Některé pasáže v ní jsem si neskutečně užila a prožila. Mimo jiné, třeba vše kolem bílého páva, který má v knížce své místo. Jelikož k nám na zahradu často chodí zámečtí pávi a mezi nimi je jeden bílý, tak mi to přišlo neskutečně osobní, kouzelné a dojemné.
Nádherná kniha, ve které najdete mnoho krásných myšlenek, některé jsou moudré, jiné úsměvné. Příběh, u kterého vím, že se do něj chci ještě někdy vrátit.
Příběh umírající vesnice, kterou se prohnaly přírodní katastrofy, hladomory a války a zůstali v ní jen staří lidé, kteří se snaží žít, jako by se za hranicemi jejich odlehlé horské vesničky nic neměnilo. Autorka otevřeně přiznává inspiraci Márquezovým románem Sto roků samoty a já jsem jim tam skutečně viděla. Velmi lidská, laskavá ale i drsná mozaika lidských osudů se špetkou magie.
Arménská spisovatelka Narine Abgarjan sice píše rusky, ale je vidět, že její rodná zem (byť tehdy součást SSSR) je jí velmi blízká. Stala se totiž i dějištěm tohoto románu, konkrétně se náš příběh odehrává ve fiktivní vesnici Maran na svahu hory Maniš-kar. Škoda, že to místečko ve skutečnosti neexistuje, protože tahle kniha ve mně vyvolala velkou touhu se sem vydat!
Tahle víska v horách je od ostatního světa docela odříznutá a zdá se, že její souzeno zaniknout, neboť jakoby tu smrt měla nad životem navrch. Ostatně hned na první stránce se Anatolie odhodlaně chystá na smrt, plně rozhodnuta, že odejde v poklidu. Děti ve vesnici, kterou potkala hned řada neštěstí, už nejsou, a autorka nám vypráví o stárnoucím obyvatelstvu, o ranách, které jim osud uštědřil, o jejich ztrátách a bolestech. Jenže ono to tu nakonec nebude tak zlé a i v místy pochmurném vyprávění najdete krásné a úsměvné momenty. Třeba taková historka s droždím, to bylo něco! Nebo zkazky o tom, proč se které rodině říká zrovna tak, jak se jí říká – ty mě moc bavily!
Prozatím u nás vyšla jen jedna autorčina kniha, ale doufejme, že nás český knižní trh potěší i dalším nahlédnutím do její tvorby. Abgarjan už je navíc držitelkou několika literárních ocenění. Jablka si určitě cenu zasloužila!
Mám ráda podobný styl vyprávění - příběhy prostých obyvatel jedné vesnice, které se někdy protínají, někdy odbíhají vlastním směrem - ale ve výsledku tvoří ucelený obrázek. Trochu rázovitý styl vyprávění je dán určitě i rázovitostí kraje a krásně k tomu pasuje.
Trochu připomínalo vyprávění mojí 95 leté babičky. Než se dozvím osud jednoho člověka, řekne mi rodinnou historii pěti jeho sousedů. Ale jako babiččino vyprávění, tak i tyto příběhy se mi moc líbily. Jen toho uceleného děje bylo málo.
Nejdříve se děj pomalu rozebíhá, pak se postupně proplétá a konec mne nadchnul. Je to spíše meditativní čtení nabízející obrazy krajiny fyzické i krajiny duševního světa. Oslovila mne i jistá strohost či syrovost způsobu vyprávění, která pro mne ladí s horami a krajem vyprávění.
Na můj vkus zde bylo málo uceleného děje. Prolínají se tu různé příběhy, tradice a pověry. Celkově to na mě působilo chaoticky a nijak zvlášť mě neoslovilo.
Knížku jsem četla pro informace tradic v arménské vesnici, protože jsem nikdy nic z tohoto prostředí nečetla, ale moc mě příběhy neoslovily. Čtení mě nebavilo a často jsem se v ději ztrácela.
Z nebe spadla tři jablka - jedno pro toho,
kdo to viděl, druhé pro toho, kdo to vyprávěl,
a třetí pro toho, kdo to všechno poslouchal.
Krásná knížka o životě v jedné vesničce, kde se zastavil čas a nadpřirozené síly mají stále nad místními obyvateli svou moc. Až si říkáte, kam se dnes všichni ženeme, co sháníme za zbytečnosti a řešíme za pitomosti.
" Poobědvali v tichu a pokoji. Mluvili málo a jen o všedních věcech, všechno bylo tak nevtíravě prosté - cinkot lžic o talíře, prosba o sůl nebo o kousek sýra, vypečená patka domácího chleba i hlt vody -, že Anatolie poprvé v životě nevnímala život jako danost, ale jako dar. Pokradmu přejela pohledem od Jasaman k Ovanesovi a potom k Vasilijovi, snažila se zachytit každé jeho stejnoměrné, poklidné gesto, v duchu mu přitakávala a podivovala se, že nikdy dřív nepostřehla to samozřejmé pouto mezi sebou a vším, co jí obklopuje - lidmi, ptáky i kameny na starém hřbitově. Není peklo ani ráj, pochopila náhle Anatolie. Štěstí je ráj a hoře, to je peklo. A Bůh je všude a ve všem, nejen proto, že právě on tvoří ty neviditelné nitky, které nás vzájemně spojují. "
" Poodhrnula nebesa nad kolébkou a zaposlouchala se do dechu spícího Kirakose. To je on, poslední maranský chlapec. Žádní další nejsou a nebudou. Mladí odjeli, staří odejdou a nezůstane po nich ani vzpomínka.
Maran v nich už dávno rozpoznal iniciály svých jediných potomků, chlapce a dívky, jimž je souzeno celou historii vesnice buď utnout, nebo jí vymyslet novou kapitolu, ale kdo může vědět, jak to dopadne, kdo by to taky jen mohl vědět. "
Štítky knihy
přátelství, kamarádství tradice Arménie láska Kavkaz magický realismus vesnice arménská literaturaAutorovy další knížky
| 2020 |  Tři jablka spadlá z nebe |
| 2023 | Čtyři ženy a jeden pohřeb |
| 2024 | Žít dál |
O tom, že lidská srdce buší i v arménských horách
Těšil jsem se hlavně na slibovanou historii Arménie, že se dozvím něco o dějinách téhle pro mě neznámé země. Dějiny plynou jaksi na pozadí vlastního příběhu, člověk se dozví, že je válka nebo hladomor, žádné podrobnosti.
Příběh je nicméně velmi hezky vyprávěn, často protkán pověrami a skazkami místních rodáků o životě v souladu s dušemi mrtvých a úkazy seslanými z vyšších míst.